ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.720.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 720/2018- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 4 To 282/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 171/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 18 T 171/2015, byl obviněný J. J. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil jednáním pod bodem 1) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním pod bodem 2). Uvedených trestných činů se podle tohoto rozsudku dopustil tím, že:
1. v úmyslu získat finanční prostředky, pod příslibem společného podnikání a života na území Dominikánské republiky, postupně vylákal v době od 01. 09. 2008 do 23. 12. 2008 od poškozené P. P., dříve D., finanční prostředky v celkové částce 700.764 Kč, přičemž od samého počátku jednal s vědomím, že peníze pro účel, ke kterému mu byly předány, nepoužije a poškozené D. je nevrátí, a když byl později poškozenou vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků, odmítl je vrátit a přestal s ní komunikovat, čímž poškozené způsobil škodu nejméně v uvedené výši,
2. v úmyslu získat finanční prostředky, pod příslibem poskytnutí finančních prostředků na realizaci podnikatelského záměru, postupně vylákal v době od 02. 09. 2011 do 13. 09. 2011 od poškozeného P. Z. finanční prostředky v částce 78.200 Kč, které měly být využity na úhradu poplatků spojených se založením společné firmy v Dominikánské republice, přičemž od samého počátku jednal s vědomím, že peníze pro účel, ke kterému mu byly předány, nepoužije a poškozenému Z. je nevrátí, a když se s ním později poškozený pokoušel spojit, stal se nekontaktním, peníze mu dosud nevrátil a poškozenému tak způsobil škodu v uvedené výši.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud ve Znojmě obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozeným P. P., v částce 700.764 Kč a poškozenému P. Z., v částce 78.200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného P. Z. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 18 T 171/2015, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 4 To 282/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl sám tak, že obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití čl. II/2 zák. č. 58/2017 Sb., zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 4 To 282/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítá, že jeho trestní stíhání je nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., když poukazuje na znění ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., které je třeba v dané věci aplikovat na jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele se soud prvního stupně otázkou promlčení trestního stíhání zabýval pouze okrajově, toliko neurčitě uvedl, že se měl od roku 2008 skrývat v Dominikánské republice, aniž by tento závěr nějak podložil a odůvodnil. Soud druhého stupně se sice otázkou promlčení trestního stíhání zabýval o něco podrobněji, když ovšem zcela nepochopitelně odkázal na jeho trestní stíhání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 T 13/2005, které bylo pravomocně skončeno dne 14. 2. 2006. Vyjadřuje přesvědčení, že trestní stíhání vedené v citované věci nebylo způsobilé přerušit běh promlčecí doby, která běžela od 23. 12. 2008 do 23. 12. 2013. Stejně tak jsou nelogické závěry soudu druhého stupně o nemožnosti doručit mu usnesení o zamítnutí jeho dovolání ze dne 25. 1. 2007 proti rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 T 13/2005, když z tohoto nelze dovodit, že se skutečně zdržoval v zahraničí. Nebylo tedy postaveno na jisto, že se prokazatelně skrýval v zahraničí, a že by se tedy vyhýbal trestnímu stíhání tím, že se prokazatelně skrýval, přičemž odkazuje na konstantní judikaturu ohledně skutečnosti, kdy pobyt pachatele v cizině má charakter vyhýbání se trestnímu řízení. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 229/2015, podle kterého uplynutí promlčecí doby má za následek zánik trestní odpovědnosti pachatele. Obviněný poukazuje i na skutečnost, že podle tr. zák. nebyl počátek běhu promlčecí doby přesně stanoven. Podle závěru praxe a trestněprávní teorie ovšem promlčecí doba začala běžet po dni, kdy nastala událost určující její počátek. Protože k sdělení obvinění v dané věci došlo dne 3. 6. 2015, je jeho trestní stíhání promlčeno.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že nesprávné posouzení skutku dovozuje z toho, že ho soudy uznaly vinným v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe při existenci opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a jejich vyhodnocením. Zdůrazňuje, že trestní represi je třeba chápat jako ultima ratio, která nesmí sloužit k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy. Současně poukazuje na znění §12 odst. 2 tr. zákoníku, když uvádí, že trestní zákoník společenskou škodlivost nedefinuje a ponechává její řešení z hlediska její spodní hranice na zhodnocení všech okolností případu. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku představuje vyjádření materiálního korektivu, který se musí vztahovat nejen k znakům trestného činu, ale i trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti.
Následně zdůrazňuje skutečnost, že poškození neuplatnili žádné prostředky civilního práva, když měli možnost údajně dlužné částky vymáhat žalobou na vydání peněžitého plnění či na něho podat insolvenční návrh. Navíc se skutek pod bodem 1) neodehrál tak, jak je uveden v popisu skutku, soud prvního stupně vychází toliko z výpovědi poškozené a jejích blízkých kamarádek a sestry. Výpověď poškozené je emotivní a soud opomněl posuzovat její výpověď ve světle toho, že byla do něho zamilovaná a chtěla se mu pomstít podáním trestního oznámení. Obviněný dále poukazuje na svoji obhajobu ohledně svého chování k poškozené a důvodu jejího příjezdu do Dominikánské republiky. Poukazuje na skutečnost, že finanční prostředky, které poškozená investovala do společnosti CSA CARIBE INVEST, S. A., byly použity výhradně ve prospěch uvedené společnosti, přičemž poškozená byla o všem informována a měla veškeré doklady k dispozici. Soudy tuto skutečnost zcela ignorovaly, přičemž ovšem neuvedly, že by tyto finanční prostředky použil ve svůj prospěch. Soudy nebyly schopny pochopit, že se jednalo o vklad poškozené do společnosti a že se staly součástí majetku této společnosti. Poškozená mohla požadovat investované prostředky zpět tak, že by navrhla vypořádání spoluvlastnického podílu, což nikdy neučinila. Část finančních prostředků byla použita na hrazení pobytu poškozené v Dominikánské republice. Dále namítá, že poškozená zmizela s kompletním účetnictvím a spolu s ní zmizelo 500 ks pneumatik, když také zmizel jeho pas. Poškozená ho nikdy poté nekontaktovala, ačkoliv žila v Dominikánské republice. Soudy považovaly poškozenou za věrohodnou přes její protiprávní jednání, když tato používala pas své kamarádky, byla stíhána pro únos syna a byla i proto zadržena v Německu.
Obviněný také nesouhlasí s výrokem o vině pod bodem 2), když úvahy soudů nižších stupňů jsou nesprávné. Matka poškozeného Z. totiž nemohla vědět, jak poškozený s penězi naložil. Obviněný v tomto směru poukazuje opětovně na svoji výpověď ohledně chování poškozeného v Dominikánské republice. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10, týkající se ultima ratio. Zdůrazňuje, že ani poškozený Z. se nepokusil vyřešit své údajné pohledávky prostředky civilního práva. Použití prostředku trestního práva tam, kde stačí regulace prostředky civilního práva či správního práva, je nepřípustné. Pokud by soudy respektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, tak by ho musely obžaloby zprostit.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 4 To 282/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 18 T 171/2015, zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů, a aby vzhledem k místní nepříslušnosti soudů přikázal místně příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný dále požádal o odklad rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. s odkazem na zdravotní stav své matky, které je 88 let a je odkázána na jeho celodenní péči.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 431/2018 nejprve zrekapitulovala, jakými skutky byl obviněný uznán vinným a jaké trestné činy v těchto skutcích byly soudy nižších stupňů spatřovány. Následně konstatovala, jaké dovolací důvody uplatnil, a rozvedla dovolací argumentaci. Zdůraznila, že stejné námitky obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, přičemž jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně se s těmito řádně vypořádaly.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázala na obsah spisového materiálu, ze kterého je zřejmé, že na obviněného byl vydán ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 T 13/2005 již v roce 2006 příkaz k dodání do výkonu trestu, který byl vydán znovu dne 25. 4. 2007, přičemž příkaz se podařilo zrealizovat až dne 2. 7. 2014 v Dominikánské republice. Obviněný se tedy prokazatelně od 29. 3. 2007 do 2. 7. 2014 zdržoval mimo území České republiky, takže po tuto doba vzhledem k ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. promlčecí doba nemohla běžet a proto nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání pro skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Proto považuje v tomto směru dovolání za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k námitkám uplatněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázala na výpovědi poškozených a další provedené důkazy, které obhajobu obviněného vyvracejí, když z provedených důkazů vyplývá, že obviněný od poškozených podvodně vylákal uvedené finanční prostředky. Má tedy za to, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas tím, aby předmětné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř . je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z pohledu zvolených dovolacích důvodů a konkrétních dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný částečně uplatnil námitky právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a část dovolací argumentace týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem část argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba uvést, že námitky sice byly uplatněny právně relevantním způsobem, ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný namítá, že jeho trestní stíhání ve vztahu ke skutku 1) rozsudku soudu prvního stupně je nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Promlčení trestního stíhání představuje případy zániku trestní odpovědnosti (dříve podle tr. zák. zániku trestnosti.). Platí, že uplynutím promlčecí doby trestní odpovědnost za trestný čin zaniká. Délka promlčecí doby je stanovena rozdílně, když rozhodujícím kritériem je druh trestu a trestní sazba za jednotlivé trestné činy. Promlčení trestního stíhání je definitivní a jednou zaniklá trestní odpovědnost nemůže následně opětovně vzniknout či obživnout.
Jednání obviněného pod skutkem 1) rozsudku soudu prvního stupně bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za uvedený trestný čin byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 2 do 8 let. Délku promlčecí doby za uvedený trestný čin pak upravovalo ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle kterého činila pět let, činila-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Jednalo se o případ tzv. stavění promlčecí doby. Stavění promlčecí doby znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje. Z dikce ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., vyplývá, že zákonodárce nerozlišoval oprávněnost či neoprávněnost pobytu pachatele v cizině. Pokud se tedy v ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., hovoří o pobytu pachatele v cizině, tak je třeba vyložit obsah předmětného ustanovení tak, že jakýkoli ať již oprávněný či neoprávněný pobyt v cizině způsoboval stavení promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 746/2002, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2445/12).
Z těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného. Z provedeného dokazování je nepochybné, že skutek pod bodem 1) byl ukončen dne 23. 12. 2008. Ačkoliv skutečně tr. zák. neobsahoval ustanovení o počátku běhu promlčecí doby, je třeba zdůraznit, že právní teorie i praxe se ustálila na výkladu, že pokud zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Z naznačených závěrů lze dovodit, že promlčecí doba pro uvedený skutek začala běžet od 24. 12. 2008 do 24. 12. 2013. Ve věci ovšem došlo k stavění promlčecí doby, když z dokazování je nepochybné, že obviněný se nejméně od roku 2008 zdržoval v cizině, konkrétně v Dominikánské republice. Tato skutečnost vyplývá jednak z výpovědi samotného obviněného, ale i poškozených a listinných důkazů. V Dominikánské republice se prokazatelně zdržoval do 4. 7. 2014, když tímto dnem byl dodán na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, který byl vydán již dne 24. 6. 2009 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 T 13/2005 do České republiky právě z území Dominikánské republiky (viz č. l. 157). Proto lze uzavřít, že od 24. 12. 2008 do 4. 7. 2014 došlo k stavění promlčecí doby, takže po tuto dobu nemohla běžet promlčecí doba. Obviněnému pak bylo platně sděleno obvinění pro daný skutek dne 3. 6. 2015 (viz č. l. 208), tedy v průběhu běhu promlčecí doby, když tato účinně začala běžet až od 4. 7. 2014. Nad rámec shora naznačených úvah je ještě třeba podotknout, že ze samotné výpovědi obviněného vyplývá, že se skrýval od roku 2006 před výkonem trestu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, o čemž kromě jeho výpovědi svědčí skutečnost, že byl ve věci uvedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu a následně byl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz. Takže i z pohledu obhajoby obviněného, že k stavění promlčecí doby dochází jen v případě neoprávněného pobytu v cizině, by nebylo trestní stíhání jeho osoby promlčeno. Vzhledem k těmto závěrům je třeba uvést, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Obviněný naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v porušení zásady subsidiarity trestní represe, v existenci opomenutých důkazů a v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením. Vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace je možno mít za to, že pod zvolený dovolací důvod lze podřadit částečně námitku týkající se subsidiarity trestní represe. Ostatní uplatněné námitky stojí mimo zvolený dovolací důvod.
Obviněný především namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obecně z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že existence extrémního rozporu může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014 ). Nestačí ovšem samotné uplatnění této námitky, obviněný musí uvést konkrétní skutečnosti, ze kterých existenci extrémního rozporu dovozuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 343/2017). Obecně platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor. Obviněný sice existenci extrémního rozporu namítá, ale fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které neuvěřily jeho obhajobě a předestírá vlastní, pro něho výhodnější verzi skutkového děje. Takto uplatněné námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního a druhého stupně věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů si byly vědomy určité složitosti věci a věnovaly otázce náležitého objasnění věci patřičnou pozornost. Soud prvního stupně k věci velmi podrobně vyslechnul obviněného, poškozené, konstatoval obsah svědeckých výpovědí, které za souhlasu stran přečetl postupem podle §211 odst. 1 tr. ř., popř. postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. a doplnil dokazování listinnými důkazy, včetně listinných důkazů, které předložil obviněný v rámci své obhajoby, takže důkazy neprovedl selektivním způsobem. Následně provedené důkazy náležitě hodnotil, když své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, nepominul ani obsah listinných důkazů, které mají podporovat výpověď obviněného, a tyto hodnotí z pohledu ostatních provedených důkazů (blíže viz str. 10-12 rozsudku soudu prvního stupně). Výrok o vině pod bodem 1) není založen jen na výpovědi poškozené, nýbrž i na dalších provedených důkazech, na které soud prvního stupně odkazuje. Jedná se zejména o výpovědi dalších svědkyň, které podporují výpověď poškozené, když z jejich výpovědí je nepochybné, že poškozená posílala obviněnému peníze, když i používala jejich doklady pro posílání peněz. Výpovědím poškozené a svědkyň pak odpovídá i obsah konstatované emailové korespondence, ze které je zřejmé, že obviněný sliboval poškozené společné soužití a podnikání, a za tímto účelem ji pozval do Dominikánské republiky, což je v rozporu s jeho obhajobou, že se jednalo pouze o obchodní vztah. V dané souvislosti je také třeba uvést, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení I. R. a jí předložené emailové korespondence je nepochybné, že s ní komunikoval obviněný při emailové korespondenci obdobně, naznačoval citový zájem a chtěl si vypůjčit peníze, konkrétní částku 8.000 Euro. Tento důkaz svědčí o jistém modu operandi v chování obviněného. Navíc nelze pominout, že z předložené emailové korespondence I. R. vyplývá, že peníze měly být zaslány na účet firmy AuroFire s. r. o. což je firma, která měla určité kontakty s obviněným, jak vyplývá z úředního záznamu o podaném vysvětlení V. R., který byl za souhlasu stran čten postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. I tento důkaz podporuje věrohodnost výpovědi poškozené. Věrohodnost poškozené nakonec podporují i doklady o provedených platbách. Obdobně postupoval soud prvního stupně i ve vztahu k výpovědi poškozeného Z., když soud obhajobu obviněného hodnotí z pohledu výpovědi poškozeného, přičemž závěr o vině obviněného tímto skutkem nestaví toliko na výpovědi tohoto poškozeného, ale i výpovědi svědkyně I. Z. a provedených listinných důkazech. Proto lze uzavřít, že soud prvního stupně otázce věrohodnosti poškozených věnoval náležitou pozornost a tuto hodnotí ve světle dalších provedených důkazů. Rovněž soud druhého stupně se námitkami obviněného zabýval, když obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil v podstatě stejné námitky jako v rámci podaného dovolání. Uvedený soud se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, ale rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného (viz str. 5-7), když také řádně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za důvodné doplnit dokazování o další navrhované důkazy. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a tyto náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že věrohodnost poškozené nemůže snižovat skutečnost, že poškozená byla zadržena po prvním příjezdu z Dominikánské republiky v Německu. Zde je třeba zdůraznit, že samotná poškozená toto doznává, když ovšem i důvod postupu německé policie vysvětlila, přičemž o pravdivosti jejího vysvětlení svědčí i fakt, že pro únos syna nebyla trestně stíhána, přičemž je třeba uvést, že v praxi se velmi často stává, že rodiče nezletilých dětí na sebe podávají různé trestní oznámení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Pokud obviněný namítá, že finanční prostředky byly použity výhradně pro potřeby firmy CSA CARIBE INVEST, S.A., tak je třeba zdůraznit, že peníze, které byly určeny pro obviněného, byly zasílány pro různé subjekty, tedy nejen na uvedenou firmu, dokonce byly zasílány pod jiným jménem, právě v souladu s požadavky obviněného. Současně je třeba uvést, že na podvodu mohou být fakticky zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011). Jinak řečeno, při spáchání trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby došlo přímo k obohacení pachatele. Proto skutečnost, že o část podvodně vylákaných finančních prostředků se měla obohatit právnická osoba, není rozhodující. Nadto nelze pominout, že předmětná společnost fakticky patřila obviněnému, když tento podle předložených listinných důkazů vlastnil 994 ks akcií, když zbývajících 5 kusů vlastnily jiné osoby. Už z tohoto listinného důkazu je nepochybné, že obviněný fakticky s uvedenou společností nakládal a rozhodoval o jejím majetku. Námitka obviněného, že poškozená P. P. mohla žalovat vypořádání svého podílu v uvedené společnosti, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný touto argumentací nenamítá nesprávné právní posouzení. V dané souvislosti se ovšem sluší podotknout, že poškozená měla podle předložených písemných dokladů vlastnit pouze jedinou akcii, takže případná žaloba by jí nezajistila návratnost všech finančních prostředků, o které ji obviněný podvodně připravil, když z provedených důkazů je také nepochybné, že finanční situace uvedené firmy nebyla dobrá, tato měla problémy uhradit dodávané pneumatiky a uhradit náklady jejich dopravy (viz úřední záznam o podaném vysvětlení R.). Navíc část finančních prostředků nebyla zasílána přímo uvedené firmě, ale různým známým obviněného, takže by jejich vrácení nemohla požadovat v rámci vypořádání jejího podílu, odpovídajícího jedné vlastněné akcii, kterou ani poškozená neměla fakticky k dispozici. Současně nelze pominout, že poškozená obviněného podle své výpovědi vyzývala k navrácení peněz, což odmítl, přičemž si jen stěží lze představit, že by mohla poškozená vést nějaký civilní spor v Dominikánské republice, když neuměla španělsky a v podstatě byla bez finančních prostředků, neboť v České republice prodala svůj majetek a získané finanční prostředky předala obviněnému pod vidinou společného života, což jí obviněný sliboval. Rovněž námitka, že to byla právě poškozená, která odcizila účetnictví uvedené společnosti a 500 ks pneumatik je skutkové povahy, takže nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
K námitce obviněného o existenci tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že tato argumentace je schopna založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011), konkrétně může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K problematice tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. Jestliže se dovolatel domáhá tzv. existence opomenutých důkazů, nemůže takto činit pouze obecně, je jeho povinností označit, které důkazy soudy nižších stupňů neprovedly, popř. nijak nehodnotily. Takto ovšem obviněný nepostupoval, když ve vztahu k této námitce žádnou právně relevantní argumentaci fakticky neuplatnil. Proto se s touto námitkou může Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obviněný v rámci odvolacího řízení sice uplatnil návrhy na doplnění dokazování, přičemž soud druhého stupně tyto návrhy neopomenul, zdůvodnil, z jakých důvodů považuje navrhované doplnění dokazování za nadbytečné (viz str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Takže v dané věci je námitka tzv. opomenutých důkazů zcela nepřípadná.
Otázka subsidiarity trestní represe je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů fyzických osob a právnických osob jinými prostředky a že by mělo být k použití trestního práva přistoupeno pouze tehdy, jestliže jsou jiné prostředky ochrany vyčerpané.
Je ovšem nutno poznamenat, že subsidiarita trestní represe je upravena v tr. zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2010. Trestní zákon platný do 31. 12. 2009 úpravu subsidiarity trestní represe neobsahoval. Protože jednání obviněného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně bylo právně posouzeno jako trestný čin podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nelze ve vztahu k tomuto trestnému činu aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje subsidiaritu trestní represe, neboť zákon č. 140/1961 Sb., v platném znění, neobsahoval ustanovení upravující zásadu subsidiarity trestní represe. Je tomu tak proto, že při rozhodování o vině a trestu je třeba aplikovat příslušný právní předpis, podle kterého je rozhodováno jako celek s výjimkou ukládání druhu trestu a ukládání ochranného opatření (§3 tr. zákoníku).
V souvislosti s použitím zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, je vhodné poznamenat, že tento obsahoval ustanovení týkající se materiální podmínky trestnosti jednání obviněného, tedy nutnosti zhodnotit stupeň společenské nebezpečnosti činu pachatele ve smyslu §3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platilo, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, není trestným činem, i když jinak znaky trestného činu vykazuje. Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédlo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jednalo se o vyjádření materiálního znaku trestného činu. Byť se soudy nižších stupňů výslovně otázkou materiálního znaku nezabývaly, tak podle názoru Nejvyššího soudu skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěl, jsou dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného. Vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění) je totiž odůvodněn zejména povahou spáchané trestné činnosti, výší způsobené škody a určitým lstivým jednáním obviněného, který využil jisté citové zranitelnosti poškozené ke spáchání trestného činu, když v poškozené záměrně vyvolal dojem, že spolu budou žít v partnerském vztahu. Konkrétní výše způsobené škody, která činí nejméně 700.764 Kč, pak odůvodňuje i použití vyšší trestní sazby.
Jednání obviněného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně pak bylo právně kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy podle právního předpisu, který upravuje subsidiaritu trestní represe, která představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Jedná se o vyjádření skutečnosti, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
Soud prvního stupně se otázkou subsidiarity trestní represe výslovně ve svém rozhodnutí nezabýval, což ovšem nelze považovat za nějaké pochybení, neboť soud není povinen odůvodňovat subsidiaritu trestní represe, pokud má za to, že v dané věci není důvod pro použití tohoto ustanovení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 403/2017). Soud druhého stupně se již otázkou subsidiarity trestní represe zabýval (viz str. 9 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pak při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně považuje za vhodné odkázat na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný páchal trestnou činnost určitým sofistikovaným způsobem, když předstíral, že chce poškozenému v podstatě pomoci s jeho podnikáním, opakovaně, když cílem bylo nepochybně získat majetkový prospěch. Nelze také pominout osobu obviněného, který byl v minulosti před spácháním této trestné činnosti 2x soudně trestán pro trestnou činnost stejného charakteru a trestné činnosti se dopustil v době, kdy byl na útěku před výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soustavné páchání trestné činnosti zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013). Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, jež uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe a které spočívá v tom, že věc se musí primárně řešit prostřednictvím jiných prostředků, nikoliv prostředky trestního práva, lze uvést následující. Ani z příslušné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli ‚negativního zákonodárce‘ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“ O takový případ se v dané věci nejednalo.
Samotnou skutečnost, že poškození nevyužili možnosti uplatnit své nároky na náhradu škody prostřednictvím civilní žaloby, nelze interpretovat tak, že nelze použít prostředky trestního práva z pohledu zásady ultima ratio. Lze totiž mít za to, že pokud se poškozená osoba domnívá, že se stala obětí trestné činnosti, tak se může vždy domáhat ochrany prostředky trestního práva, aniž by předtím vyčerpala možnost domoci se svého práva jinými prostředky, např. civilní žalobou. Je totiž třeba zdůraznit, že samotné podání trestního oznámení neznamená, že osoba podezřelá ze spáchání trestného činu bude obviněna, neboť důvodnost podaného trestního oznámení posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně, když platí zásada legality (§2 odst. 3 tr. ř.). Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že nepochybně případné podání civilní žaloby na obviněného ztěžovala situace, že obviněný pobýval v cizině, konkrétně v Dominikánské republice, takže vedení takového řízení by bylo pro poškozené velmi náročné z hlediska časového, ale i finančního.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podáno z důvodu, který je podřaditelný pod zvolený dovolací důvod, když námitky jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Námitky týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou toliko částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, když ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová