ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1374.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1374/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání obviněných P. P. st. , nar. XY, trvale bytem ul. XY, M. P. , nar. XY, trvale bytem ul. XY, P. P. ml. , nar. XY, trvale bytem XY, V. S., nar. XY, trvale bytem XY, a I. N. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 384/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 62/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1) Obviněný P. P. st. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. ad 1-6) výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
2) Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body II. ad 1-9), III. ad 1) výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
3) Obviněný P. P. ml. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. ad 2), III. ad 1) výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
4) Obviněný V. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body IV. ad 1-4) výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
5) Obviněná I. N. byla týmž rozsudkem uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem II. ad 6) výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších obviněných [P. P. - roz. K., R. P. – roz. Ž., R. H.].
6) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, podali obvinění P. P. starší, M. P., P. P. mladší, V. S. a I. N. [a další] odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 384/2017, podle §256 tr. ř. zamítl [též zamítl odvolání obv. P. P. a R. P.].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
7) Obvinění P. P. st., M. P. a P. P. ml. podali prostřednictvím svého společného obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obvinění uvedli, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále poukázali také na skutečnost, že soudy obou stupňů neprokázaly údajnou špatnou ekonomickou situaci společností spravovaných obviněnými a že společnosti měly dost zakázek i finančních prostředků na vyplácení mezd. Rovněž namítli, že nebyla prokázána dohoda mezi obviněnými o uzavírání fiktivních pracovních poměrů ani skutečnost, že mzdy zaměstnanců byly úmyslně nereálně zvýšeny a že sjednané pracovní poměry skutečně neexistovaly. V případě přiznání náhrad škody nebylo podle názoru obviněných zohledněno, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nebyla doposud zrušena, tudíž že nemocenské dávky byly vyplaceny v souladu se zákonem. Obvinění dále opakovaně vznesli námitku promlčení práva na náhradu škody, neboť existence této škody byla orgánům nemocenského pojištění známa již daleko dříve, než byl okamžik podání trestního oznámení, přičemž rozhodujícím okamžikem pro běh promlčecí lhůty má být okamžik, kdy poškozený prokazatelně získal vědomost o vzniku škody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tito obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 384/2017, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, a věc vrátil státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Ostravě k novému rozhodnutí se závazným právním názorem.
8) Obviněný V. S. ve svém dovolání podaném prostřednictvím obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný V. S. velmi stručně zpochybnil existenci objektivní a subjektivní stránky za vinu mu kladeného trestného činu, a to z důvodu, že se na vzniku pracovní neschopnosti svých zaměstnanců nikterak nepodílel, a pokud měl být někdo stíhán, pak to měl být podle obviněného ten, kdo pracovní neschopnost vystavil. Obviněný V. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 384/2017, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9) Obviněná I. N. podala prostřednictvím svého obhájce rovněž dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná I. N. spatřuje pochybení soudů nižších stupňů především v absenci prokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu. Jediným důkazem byl podle tvrzení obviněné v tomto směru znalecký posudek založený výhradně na subjektivních závěrech pověřené znalkyně. Obviněná I. N. na podporu tohoto svého tvrzení dále namítla neexistenci jakékoliv dohody mezi ní a spoluobviněným M. P. a konstatovala, že v takovém případě měly soudy nižších stupňů postupovat v souladu s principem ultima ratio. V neposlední řadě, pak obviněná I. N. zdůraznila rovněž nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, jakož i extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. S ohledem na tyto skutečnosti tak obviněná I. N. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 384/2017, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 71 T 62/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání všech obviněných se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu mimořádných opravných prostředků jednotlivých obviněných státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné v podaných dovoláních již byly vzneseny v průběhu trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi již dostatečně vypořádaly. Dále konstatoval, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů odpovídá požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nad rámec již soudy uvedeného odkázal na stěžejní svědecké výpovědi, které byly pro zjištění předmětného skutkového stavu zcela zásadní. Rovněž poukázal na vysokou sofistikovanost předmětné trestné činnosti a vyjádřil svůj nesouhlas s možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe či principu ultima ratio na uvedený případ. Ve vztahu k námitce obviněných P. P. st., M. P. a P. P. ml., státní zástupce uvedl, že aplikace promlčení, tak jak požadují tito obvinění, nepřichází v konkrétním případě v úvahu. V neposlední řadě k námitce obviněné I. N. zdůraznil, že se v konkrétním případě není znalecký posudek jediným důkazním prostředkem, a i přes určitá pochybení znalkyně z něj soud vycházel, jak vyžaduje dikce zákona. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
11) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12) Obvinění P. P. starší, P. P. mladší a M. P. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obvinění V. S. a I. N. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14) V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
15) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
16) Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dané věci ovšem obvinění P. P. starší, P. P. mladší a M. P. neuvedli, kterou ze zákonem nabízených alternativ uplatňují. Přes shora uvedený nedostatek, byť dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, dospěl z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných není podáváno v první alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že nesměřuje proti procesním podmínkám, ale směřuje proti rozhodnutí (soudu prvního stupně), neboť již v něm byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu celého dovolání, přestože v něm nebyl konkretizován dovolací důvod je nepochybné, že dovolatelé měli na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť poukazují na „nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávný závěr o jejich vině“.
17) S ohledem na námitky všech obviněných, kterými se snaží zpochybnit provedené dokazování, hodnocení důkazů s argumentací, že z provedených důkazů nelze dovodit závěry o jejich vině, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit nejprve otázku tzv. extrémního rozporu, aby předešel argumentaci tímto pojmem v rámci ev. úvah obviněných o naplnění tohoto pojmu z hlediska důvodnosti případné ústavní stížnosti. Předně je nutno uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
18) Dále je potřebné uvést, a to opět ve vztahu k námitkám všech obviněných, že se jedná o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [odmítnutí dovolání podle shora uvedeného ustanovení přichází však v úvahu pouze za situace, že námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
19) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky všech obviněných týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nepravdivosti provedených důkazů, nesprávného stanovení výše způsobené škody a rozhodnutí o ní, nerespektování procesních zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., nedodržení zásady subsidiarity trestní represe a principu in dubio pro reo, jakož i nesprávného skutkového zjištění a hmotněprávního posouzení, a to zejména ve vztahu subjektivní a objektivní stránce předmětných trestných činů, lze označit jako námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněných. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to i za předpokladu jeho uplatnění prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
20) V reakci na výše uvedené a otázku zjišťování skutkového stavu věci, stejně jako rozsahu přezkumné povinnosti dovolacím soudem v řízení o dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Pokud pak jde o mnohdy mylnou představu obhajoby o „rozsahu povinnosti Nejvyššího soudu přezkoumávat rozhodnutí napadené dovoláním“, je nutno uvést, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Ani tvrzení obviněných, že důkazy byly hodnoceny v jejich neprospěch, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za situace, kdy důkazy byly v souladu se zákonem řádně hodnoceny [viz výklad k otázce extrémního nesouladu bod 17)], což lze dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17 či sp. zn. I. ÚS 3658/16. Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž uvést, že z podaných dovolání vyplývá, že obvinění neakceptují zjištěný skutkový stav zjištěný soudy, ale sami tvrdí – předkládají vlastní verzi skutkového děje, který je odlišný od skutkového stavu, který byl zjištěn soudy, a ve své podstatě spočívá v tom, že k žádné dohodě o formálním uzavření pracovních poměrů nedošlo, úmyslem obviněných nebylo vytvoření podmínek pro neoprávněné výplaty co nejvyšších dávek nemocenského pojištění a dávek podpory v nezaměstnanosti [resp. takové jednání jím nebylo prokázáno (od uvedené argumentace se také odvíjí tvrzení o nesprávně zjištěné výši škody)]. Rovněž na tento případ, tedy situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
21) Ve vztahu ke konkrétně specifikované námitce obviněného V. S. týkající se absence subjektivní a objektivní stránky, jakož i obviněné I. N. (obdoba téže námitky vyplývá rovněž z obsahu dovolání zbývajících dovolatelů) týkající se absence subjektivní stránky za vinu jím kladených trestných činů, Nejvyšší soud pro úplnost - obecně uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.
22) Objektivní stránka předmětného trestného činu tedy spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052).
23) Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
24) Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1471 s.]. Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
25) Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1470 s.].
26) Po subjektivní stránce vyžaduje trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
27) Nejvyšší soud uvedený závěr zaujal rovněž ve vztahu k naplnění objektivní stránky trestného činu, kdy z popsaných skutečností posuzovaných v kontextu shora rozvedených teoretických východisek je zřejmé, že obvinění se záměrem [v úmyslu přímém podle §15 písm. a) tr. zákoníku] docílit neoprávněného vyplacení dávek ze systému státní sociální podpory dalším osobám, uvedli poškozeného (stát zastoupený uvedenými orgány státní správy, resp. pracovníky těchto orgánů rozhodující o přiznání a výplatě dávek nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení) stran existence skutečností rozhodných pro přiznání dávek ze systému státní sociální podpory pracovního poměru a výše příjmu z tohoto pracovního poměru v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obviněných a současně způsobení škody na cizím majetku, konkrétně majetku státu, představované neoprávněně vyplacenými nemocenskými a jinými dávkami.
28) V předmětné trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obvinění P. P. starší, P. P. mladší, M. P. a V. S. v pozici zaměstnavatelů uzavírali pracovní smlouvy jak s obviněnou N., tak s dalšími spoluobviněnými, a to za situace, kdy si byli všichni spoluobvinění vědomi nepříznivého zdravotního stavu takovýchto zaměstnanců a uzavření pracovněprávního vztahu se tak dělo výlučně za účelem výplaty finančních prostředku od Státní správy sociálního zabezpečení. Uvedené skutečnosti prokazují především výpovědi svědků L. K., K. K., svědecké výpovědi pracovníků Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě, Úřadu práce v Ostravě, Finančního úřadu, územní pracoviště Ostrava I. a III, z obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení I. Ř., jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství MUDr. Zdeňky Nohelové. Soudy nižších stupňů tak shodně uvedly, že vina obviněných byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně již zmiňovaných výpovědí svědků či listinných důkazů, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněných založená na pouhém vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena ona návaznost tvořící celkový obraz o průběhu předmětné trestné činnosti.
29) S ohledem na shora uvedené skutečnosti a na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu konstatuje, že na existenci této subjektivní stránky lze usuzovat především ze skutečností, že obvinění P. P. st., M. P. a P. P. ml., při vědomí nemožnosti zajištění pracovních podmínek pro přijímání zaměstnanců do pracovního poměru a příjmů k úhradě sjednaných mzdových nákladů, uzavřeli s dalšími spoluobviněnými jako zaměstnanci pracovní smlouvy s účelově vysokými platy těchto zaměstnanců, a to s cílem dosažení vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek a obohatit tak sebe a jiného. O uvedeném záměru obviněných tak svědčí nejen povědomí o finanční situaci společností, ve kterých tito obvinění vystupovali v pozici jednatelů, či obsah výkonu práce a výše sjednaných mezd s ohledem na vzdělaní či kvalifikaci spoluobviněných zaměstnanců, ale především skutečnost že spoluobvinění zaměstnanci krátce po podpisu pracovní smlouvy nastoupili do stavu pracovní neschopnosti, jakož i sjednaný systém vzájemného přerozdělování takto podvodně vylákaných finančních prostředků. V tomto směru je nutno rovněž doplnit, že ze strany obviněných zaměstnavatelů k reálnému vyplacení sjednané nadstandardně vysoké mzdy ve skutečnosti nikdy nedošlo, jakož i fakt, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti se zaměstnanci k výkonu sjednané práce již nevrátili a tento s nimi byl ukončen. Namítají-li uvedení obvinění nedostatek důkazů ve vztahu k špatné finanční situaci předmětných společností Nejvyšší soud uvádí, že tuto skutečnost považuje za prokázanou nejen ze svědeckých výpovědí pracovníků finanční správy, ale také z daňových přiznání či účetních závěrek včetně příslušných příloh těchto společností. V neposlední řadě musí Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznit také dobu trvání předmětné trestné činnosti, po kterou v předchozím odstavci uvedení obvinění vytvářeli provázanou strukturu zaměstnaneckých vztahů, kdy jednak vystupovali v pozici zaměstnavatelů a jednak se nechávali vzájemně zaměstnat či zaměstnávali své rodinné příslušníky, známé a to v některých případech dokonce opakovaně.
30) Nejvyšší soud rovněž, a to nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů, považuje za potřebné poukázat na některé skutečnosti, které v rámci logického hodnocení důkazů zcela jednoznačně prokazují úmyslné jednání obviněných. Předně je vhodné uvést, že je s podivem, že M. P. (prezetující se jako osoba s dostatkem finančních prostředků u společnosti PALPEMA s.r.o.) uzavírá s odsouzeným M. V. 17. 5. 2010 pracovní smlouvu (viz bod II. ad 3) s tím, že odsouzenému bude vyplácena měsíční mzda ve výši 35 000 Kč v pracovním zařazení ekonom – manažer, ale současně sám jde dělat od 3. 5. 2010, ekonoma k obviněnému V. S. (viz bod IV. ad 1) s měsíční mzdou 30 000 Kč. Dále nelze přehlížet ani různé příbuzenské a přátelské vztahy jak jsou popsány v rozsudcích soudů nižších stupňů. Ve vztahu k tomuto obviněnému je vhodné také uvést, že v pozici jednatele společnosti PALPEMA s.r.o. uzavřel formální pracovní smlouvu s odsouzeným V. 17. 5. 2010, kdy pracovní neschopnost odsouzeného V. trvala od 19. 5. 2010 do března 2011. Je pak s podivem, že úspěšný a finančně zajištěný podnikatel (obviněný) osobu, která pro něj žádnou práci téměř rok nevykonává, znovu zaměstná bez zkušební doby od 18. 10. 2011 a tento odsouzený opětovně od 20. 10. 2011 vstoupí do stavu dočasné pracovní neschopnosti. Obdobná „logika“ zaměstnávání osob, které žádnou práci pro společnost neprovedly, naopak okamžitě po uzavření pracovní smlouvy (nutno podotknout, že paradoxně okamžitě uzavřené na dobu neurčitou) nastoupily do stavu dočasné pracovní neschopnosti, je zřejmá mj. také u obviněného V. S., který v rámci dovolání se pozastavil nad tím, že mu nebyl prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu, kterým byl uznán vinným. V případě tohoto obviněného je mj. také vhodné uvést, že přestože zaměstnal obviněného M. P. ve společnosti HABIKO MORAVA s.r.o. nejprve od 3. 5. 2010 a tomuto byly vypláceny dávky nemocenského pojištění až do 25. 11. 2010, znovu uzavřel pracovní smlouvu s obviněným M. P. dne 24. 5. 2011 a tento opětovně od 26. 5. 2011 vstupuje do stavu dočasné pracovní neschopnosti. V takto nastíněné situaci je nutno si položit otázku, proč opětovně obviněný V. S. přijal do pracovního poměru (fiktivního) obviněného M. P., když věděl, že tento mu ve společnosti žádnou práci neprovedl, a naopak byl uznán práce neschopným. Ve vztahu k obviněné N. a jejím námitkám je vhodné poukázat nejen na shora uvedené skutečnosti zmíněné již soudy nižších stupňů a Nejvyšším soudem, ale je také potřeba uvést, že i její jednání společně s obviněným M. P. zapadá do celkového rámce páchané trestné činnosti. Zde lze odkázat nejen na tu skutečnost, že s obviněnou je okamžitě uzavírána pracovní smlouva (fiktivní) na dobu neurčitou na místo, pro které měla stěží kvalifikaci, ale je s ní uzavírána pracovní smlouva s pracovním zařazením „konzultant“ se základní měsíční mzdou ve výši 42 000 Kč (na dobu neurčitou) v době, kdy na stejné pozici je ve firmě obviněného M. P. zaměstnána na dobu „neurčitou“ odsouzená A. R. (již jednou zaměstnána a okamžitě po nástupu v pracovní neschopnosti – viz shora), se kterou byla pracovní smlouva podepsána dne 17. 1. 2011 a od 19. 1. 2011 vstoupila do stavu dočasné pracovní neschopnosti až do 26. 4. 2011. Shora uvedené skutečnosti, které sice vyplývají z důkazů soudy nižších stupňů zmíněných, nikoli však takto jednoznačně formulovaných, považoval Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, neboť např. v souvislosti s výpovědí svědkyně K. a dalšími důkazy vytvářejí ucelený řetězec logicky provázaných a obviněné usvědčujících důkazů. Podobný modus operandi je patrný také u obviněného P. P. staršího, který uzavřel pracovní smlouvu nejen se svým synem P. P. mladším, ale také P. P., která měla pracovní smlouvu uzavřenou s M. P. 10. 11. 2008, od 13. 11. 2008 vstoupila do stavu dočasné pracovní neschopnosti, do 17. 10. 2009 pobírala dávky. Od 7. 6. 2011 měla formálně uzavřený pracovní poměr s obviněným V. S., kde od 9. 6. vstoupila do dočasné pracovní neschopnosti a dávky jí byly vypláceny do 9. 1. 2012, aby po měsíci uzavřela pracovní smlouvu s obviněným P. P. starším (16. 2. 2012) a dne 20. 2. 2012 vstoupila do stavu dočasné pracovní neschopnosti a dávky jí byly vypláceny do 31. 7. 2012. Obdobné pracovní propojení lze shledat v případě P. P. staršího a P. P. mladšího, stejně jako P. P. mladšího a M. P. Za takto popsané situace nelze dovodit, že by závěry o vině obviněných, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, nebyly logické. Přehlédnuta nemohla být ani výpověď svědkyně K., která obviněného M. P. jednoznačně usvědčuje a z její výpovědi rovněž vyplývají vazby mezi dalšími obviněnými (např. používání bratrova účtu atd. – viz např. str. 21 rozsudku). Tato výpověď nezůstala osamocena, neboť za usvědčující výpověď lze označit také výpověď obviněného H. (ve vztahu k obviněnému P. P. staršímu). Nejvyšší soud shora zmínil pouze některé z důkazů, které byly soudy provedeny a hodnoceny v reakci na obviněnými tvrzené nenaplnění znaků trestného činu podvodu, kterým byli uznáni vinnými.
31) K totožné námitce obviněné I. N. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit zejména skutečnost, že jak vyplývá z lékařské zprávy, která byla podkladem pro vyhotovení znaleckého posudku, v době uzavření pracovní smlouvy byla obviněná již šest týdnů těhotná, a lze tedy jen těžko předpokládat, že si uvedené skutečnosti v době jejího uzavření nebyla vědoma. Tím spíše za situace, kdy návštěva lékaře, kde bylo těhotenství zjištěno a označeno za rizikové a tudíž vyžadující dočasnou pracovní neschopnost obviněné, proběhla dne 8. 3. 2011, avšak k vystavení této pracovní neschopnosti došlo až dne 9. 3. 2011. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, změna zdravotního stavu mezi těmito dvěma dny je vyloučena. V kontextu těchto okolností pak lze usuzovat, že k chodu událostí, tak jak je popsán, došlo právě proto, že obviněná I. N. nebyla v době lékařské prohlídky zaměstnána a k následnému uzavření pracovní smlouvy a jejímu antidatování došlo až při vědomí této skutečnosti za účelem získání výplaty nemocenských dávek. V souvislosti s existencí subjektivní stránky předmětného trestného činu u obviněné I. N. pak nelze odhlédnout rovněž od skutečnosti, že tato obviněná disponující středním vzdělání bez maturity, původně pracující jako poskytovatelka erotických služeb, uzavřela pracovní smlouvu na pozici konzultantky se sjednanou mzdou ve výši 42 000 Kč, a to aniž by tuto činnost kdy u zaměstnavatele skutečně vykonávala neboť, jak již bylo uvedeno, byla téměř ihned po uzavření pracovní smlouvy uznána dočasně pracovně neschopnou.
32) V reakci na námitku obviněné, že soudy jako přitěžující okolnost při hodnocení důkazů vycházely z toho, že obviněná po celou dobu trestního stíhání využila svého práva a ve věci odmítla vypovídat, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že se plně ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, jakož i s názorem Evropského soudu pro lidská práva a uvádí, že mlčení samo o sobě nemůže být považováno za důkaz viny. Pokud ovšem některý z obviněných neposkytl žádné vysvětlení k závažným okolnostem případu či odmítl vypovídat, nelze vytýkat obecným soudům, že mlčení obviněných bylo vzato v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněných a založily na nich své závěry o jejich vině [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp, zn. IV. ÚS 457/05, (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8.2.1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6.6.2000, http://www.echr.coe.int/echr ].
33) Obviněná poukázala rovněž na tu skutečnost, že jí byl uložen rozsudkem přísnější trest, než který jí byl uložen trestním příkazem. Ve vztahu k námitce, že trest uložený trestním příkazem nemůže být po podání odporu obviněným přísnější, považuje Nejvyšší soud jednak předeslat, že v souladu s ustanovením §314e odst. 1 tr. ř. platí, že samosoudce je oprávněn bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podle ustanovení §314g odst. 2 věty první tr. ř. byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a soud může obviněného uznat vinným těžším trestným činem nebo mu může uložit přísnější trest. V této souvislosti je však vhodné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, který předchozí nález (sp. zn. II. ÚS 213/2000) poněkud korigoval, když v odůvodnění novějšího nálezu Ústavní soud uvedl, že není vyloučeno, aby obecný soud (prvního stupně) dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím podle §31 tr. zák. (srov. nyní §39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Nejvyšší soud musí konstatovat, že trest odnětí svobody, který byl obviněné uložen v trvání patnácti měsíců, je pouhé tři měsíce nad spodní hranicí trestní sazby, přičemž horní hranice trestní sazby činí až pět let. Při zjištěné výši škody přesahující částku 200 000 Kč, která čtyřikrát převýšila větší škodu jako kvalifikační znak §209 odst. 3 tr. zákoníku, je Nejvyšší soud toho názoru, že trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců podmíněně odložený pouze na osmnáct měsíců nelze při okolnostech provázejících páchanou trestnou činnost označit za nepřiměřeně přísný.
34) Ve vztahu k námitkám a odkazu na různá rozhodnutí, která se zabývala otázkou subsidiarity trestní represe je vhodné zmínit následující. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
35) Na tomto místě Nejvyšší soud podtrhuje základní funkci trestního práva, již představuje ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
36) Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
37) Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
38) Ve vztahu k námitce obviněných P. P. staršího, P. P. mladšího a M. P. týkající se promlčení nároku na náhradu škody Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů uvádí, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku. Rovněž nelze automaticky za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považovat v trestním řízení vydaný rozsudek o vině obviněného a bez zkoumání dalších okolností vycházet pro počátek běhu této promlčecí doby z toho, kdy takový rozsudek o vině obviněného nabyl právní moci. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za vzniklou škodu odpovídá (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015). V uvedeném lze za takový okamžik bezpečně považovat okamžik, kdy bylo učiněno trestní oznámení ze dne 18. 12. 2012, v souvislosti s kterým bylo rovněž uplatněno právo na náhradu škody. Jak vyplývá z ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, činila v případě práva na náhradu škody subjektivní promlčení lhůta dva roky a objektivní promlčecí lhůta deset let. Vzhledem k charakteru předmětného protiprávního jednání, jeho rozsahu či složité struktuře páchané trestné činnosti je třeba konstatovat, že možnost odhalení takového trestného činu reálně stoupá až s opakováním či mnohostí jednotlivých protiprávních jednání, z nichž se předmětná trestná činnost skládá. Je pravdou, že obvinění s touto činností započali již v roce 2008, když ovšem její převážná část, která byla příčinou odhalení protiprávnosti projednávaného jednání, se odehrála až v letech 2011 a 2012. K poslednímu útoku došlo dne 30. 8. 2012, a trestní oznámení bylo podáno 18. 12. 2012. Je tedy zřejmé, že v průběhu této doby muselo dojít ke zjištění možného trestněprávního jednání ze strany obviněných, které poté vyústilo v již zmiňované trestní oznámení spojené právě s uplatněním nároku na náhradu škody. Jedná se tedy o časové období kratší půl roku. S ohledem na všechny tyto uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud uzavírá, že obě výše zmíněné lhůty nebyly v konkrétním případě překročeny. Obviněná N. vázala nesprávný výpočet škody na tvrzení, že „nebylo najisto postaveno, že předmětný pracovní poměr byl fiktivní“, na což již bylo reagováno, jako na námitku skutkovou.
39) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc těchto obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu