ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1390.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1390/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 To 137/2018-760, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 To 137/2018-760, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání V. K. [(dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), týmž usnesením bylo zamítnuto také odvolání spoluobviněného V. K.], proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2018, č. j. 5 T 29/2018-712, kterým byl obviněný (rovněž i spoluobviněný K.) uznán vinným v bodech 1-11) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 1-10) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodech 1,2,3,4,5,6,9,10,11) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za tyto trestné činy byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozených na náhradu způsobené škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 To 137/2018-760, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání nejprve (bod II.) rekapituluje způsob rozhodnutí soudu prvního stupně a zmiňuje námitky, které uplatnil v řízení před soudem prvního stupně [nebyla provedena jím navržená rekognice, svědkyně (F., D., J.) sice viděly nějaké osoby, ale obviněného s určitostí nepoznaly a nebyly dotazovány podrobněji k možným pachatelům, svědek T. neuvedl výrazný obličejový rys (poškozený přední zub), kamerové záznamy nemají vypovídající a usvědčující význam, neboť v místech, kde byl zaznamenán jeho pohyb, pravidelně chodil, na místě činu nebyly nalezeny jeho pachové, daktyloskopické či jiné stopy]. V následujícím bodě (III.) svého dovolání poukazuje na pochybení soudu druhého stupně [nedostatečné prověření nátlaku ze strany vyšetřovatele, ze skutečnosti, že si nepodali obvinění stížnost proti usnesení o vazbě nelze podle obviněného dovozovat vinu, jak činí odvolací soud, oproti závěrům odvolacího soudu o dostatečné hodnověrnosti výpovědí svědků a tudíž nepotřebnosti provádění rekognice má rovněž výhrady], a proto považuje skutkový stav za neprokázaný. V části dovolání (IV.), označené jako právní posouzení, poukazuje obviněný na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které se zabývají otázkou možného zásahu dovolacího soudu do rozhodnutí napadeného dovoláním za situace opomenutých a nehodnocených důkazů, nesprávných skutkových zjištění (tzv. extrémního nesouladu), aby následně (bod 26 dovolání) konstatoval, že žádnou svědeckou výpovědí není jeho vina prokázána, kamerové záznamy neprokazují jeho vinu s ohledem na jeho běžný pohyb v místech, kde ke krádežím došlo, zajištěné nástroje nepatří jemu, stejně ani charakteristický rukopis páchané trestné činnosti nemohou jeho vinu prokázat, na místě činu nebyly nalezeny žádné jeho stopy a nebyla brána v úvahu jeho obhajoba, že policie při jeho výslechu použila nátlaku, on byl pod vlivem alkoholu, a proto měla být brána v úvahu zásada in dubio pro reo. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a sám obviněného obžaloby zprostil.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré obviněným uplatněné námitky byly již předmětem posouzení soudem prvního i druhého stupně, přičemž soudy nižších stupňů se s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly, když hodnocení důkazů na základě provedených důkazů nevzbuzuje pochybnosti o vině obviněného. Rovněž nelze za právní námitku podle státního zástupce považovat výhrady obviněného k „délce“ či „výši“ uloženého trestu.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) Předně musí Nejvyšší soud uvést, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný rovněž v řízení o odvolání, jak je zřejmé z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 1-2). V souvislosti s výše uvedeným okruhem námitek je potřebné uvést, že k onstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Jako zjevně neopodstatněné lze odmítnout dovolání za situace, kdy v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, avšak tyto byly shledány neopodstatněnými. V případech, kdy jde o námitky irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, přichází v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [není-li dán důvod pro odmítnutí podle jiného zákonného ustanovení].
9) Pokud jde o námitky uplatněné v dovolání, je potřebné uvést, že tyto v žádném případě nelze považovat za námitky hmotně právní za situace, kdy obviněný se snaží docílit přehodnocení skutkových zjištění s argumentací, že důkazy byly nesprávně hodnoceny a on se trestné činnosti nedopustil [Nejvyšší soud neshledal důvod pro opětovný přepis jednotlivých námitek obviněného s ohledem na jejich jednoznačné zaměření]. Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani četnost odkazů obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu či soudu Nejvyššího, která se zabývala otázkou extrémního nesouladu.
10) K uvedené problematice „extrémního rozporu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces ) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11) V návaznosti na shora uvedené je vhodné ještě připomenout, a to ve vztahu ke skutkovému zjištění, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
12) Na situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje odlišnou [v předmětné trestní věci obviněný uvádí, že se trestné činnosti nedopustil a zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů] od skutkového zjištění, které učinily obecné soudy, za situace, kdy vůči takovým rozhodnutím nelze akceptovat námitky ohledně extrémního nesouladu či jde o výhradně skutkové námitky, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13) S ohledem na shora uvedené teoretické závěry je nutno poukázat na to, že v předmětné trestní věci se jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací obhajobou obviněného velmi podrobně zabývaly, což je patrno mj. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to nejen jeho popisné části k jednotlivým útokům obviněných, ale zejména z toho, jakým způsobem se vypořádal s měnící se obhajobou obviněného (ale také spoluobviněného) s ohledem na výsledky probíhajícího trestního stíhání. Nejvyšší soud s ohledem na již výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ale také např. rozhodnutí III. ÚS 532/01či II. ÚS 4211/16 musí konstatovat, že dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. pro objektivní zjištění skutkového stavu věci nemůže být bezbřehé. Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani argumentace obviněného, že v předmětné trestní věci s ohledem na věk svědků a rozdílně popisovanou situaci, např. ohledně výšky pachatelů, měla být provedena rekognice. Přestože se k uvedené problematice vyjádřil např. také odvolací soud na str. 5 svého usnesení, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 879/17, k otázce potřebnosti rekognice jako stěžejního důkazu pro usvědčení pachatelů, což však nebyl případ obviněného v předmětné trestní věci.
14) Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích poukázaly na celou řadu důkazů, kterými byla vina obviněného (obviněných) prokázána a Nejvyšší soud na závěry zmíněných soudů s ohledem na unesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (viz níže bod 16) odkazuje. Je vhodné některé z důkazů opětovně zmínit, neboť ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec usvědčujících důkazů, a proto jsou obviněným zpochybňovány. Jde např. o situaci, kdy na základě oznamovatelky D. přijela hlídka Policie ČR, obvinění byli kontrolováni a uvedli, že na XY ulici nebydlí; na XY ulici byli rovněž Policií ČR obvinění spatřeni a následnou kontrolou domu bylo zjištěno vniknutí do bytu a následně oba obvinění byli zadrženi; věk osob, které byly registrovány svědky rovněž odpovídá věku obviněného; v neposlední řadě byl také poznán svědkem T., byť toto obviněný zpochybňuje; způsob páchané trestné činnosti; obdobný rukopis i v předchozí trestní věci; prvotní doznání, byť u hlavního líčení zpochybněné atd. [viz podrobněji rozsudek str. 9-16, usnesení str. 3-4], to vše jsou důkazy, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o vině obviněného.
15) Pokud obviněný namítá „výši“, „délku“ jemu uloženého trestu, pak považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na tento dovolací důvod musí Nejvyšší soud uvést, že námitky obviněným uplatněné nelze pod výše uvedený dovolací důvod podřadit, což mj. vyplývá také z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit obviněného, že ani v případě, že by uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo by možno jeho námitkám vyhovět s ohledem na výše zmíněné rozhodnutí [rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.], a to z níže uvedených důvodů. Zákon jednoznačně stanoví, že tento dovolací důvod lze použít pouze za situace, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z rozsudku, který je napaden dovoláním je nesporné, že obviněnému bylo možno za trestný čin, kterým byl uznán vinným uložit trest odnětí svobody ve výměře od jednoho do pěti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit a tento trest byl uložen v rámci trestní sazby, tudíž rovněž v souladu se zákonem. Uvedený závěr je plně v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. “
16) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu