ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1436.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1436/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný Ch. C. K. , nar. XY v XY, Spolková republika Německo, státní příslušník Spolkové republiky Německo, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 159/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 44/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ch. C. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 2 T 44/2017, byl obviněný Ch. C. K. (dále jen „obviněný“), který byl stíhán jako uprchlý, shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku daného rozsudku.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. W. (dále jen „poškozený“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 159/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nalézacímu soudu vytknul nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. s tím, že ve skutkové větě výroku i v odůvodnění jeho rozsudku zcela absentuje popis subjektivní stránky úmyslného trestného činu podvodu, k čemuž dodal, že soudy obou stupňů se nezabývaly prokázáním subjektivní stránky. Z výroku ani odůvodnění rozhodnutí podle něj není patrno, zda došlo ke spáchání trestného činu v úmyslu přímém čin nepřímém. Dále podotkl, že právní posouzení skutku spočívá i v řešení otázky, zda je popsaný skutek trestným činem, k čemuž poukázal příkladmo na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 770/2017, jakož i na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe. V návaznosti na to namítl, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly vhodností aplikace dané zásady, ačkoliv je podle jeho názoru jasné, že to bylo v jeho případě jediným možným řešením, neboť jeho čin se vymyká běžně se vyskytujícím činům dané skutkové podstaty. Poté (opětovně) akcentoval, že pro učinění závěru o spáchání trestného činu je potřeba prokázat „materiální a formální naplnění skutkové podstaty“ a subjektivní stránku trestného činu. V dané souvislosti uvedl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje prokázání toho, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, a pokud překážky bránící dlužníkovi splnit závazek z půjčky vznikly teprve po uzavření smlouvy o půjčce a pachatel je v době uzavření smlouvy nemohl předvídat, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu.
6. Dále připomněl odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož je ze spáchání skutku spolehlivě usvědčován výpovědí poškozeného, již označil za důkaz fakticky jediný, navzdory čemuž došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a výpovědí poškozeného. Rozpor s výpovědí poškozeného shledal v tvrzení odvolacího soudu o tom, že mu měl podat rozporuplné informace o blíže nespecifikované reklamní činnosti a účelu půjčky na nákup věcí s touto činností nesouvisejících. S poukazem na výpověď poškozeného dále uvedl, že mu měl říct, že půjčka bude sloužit k rozšíření firmy a že mu takové odůvodnění stačilo. (Odvolacímu) soudu proto vytknul, že měl vycházet z výpovědi poškozeného jako z celku, a nikoliv pouze z jejích částí vytržených z kontextu. Namítl rovněž, že soud při tvrzení o nezjištění jiné jeho činnosti než prostřednictvím společnosti DESI, spol. s. r. o., a Global Promotion, s. r. o., pomíjí výrok poškozeného, podle nějž ho měla jeho rodina informovat o tom, že má obviněný podnikat ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii, což si měl poškozený i sám ověřovat. Dále brojil vůči neprokázání toho, že by neměl zdroj příjmů či že by neprovozoval výdělečnou činnost v zahraničí. K závěrům soudu o uvedení poškozeného v omyl ohledně nedostatku finančních prostředků k vrácení půjčky, poukázal opět na výpověď poškozeného, který měl uvést, že ho obviněný informoval o jeho špatné finanční situaci a že závěry o jeho solventnosti vycházely z vlastních informací poškozeného. Poté zdůraznil, že pokud poškozenému podle jeho výpovědi peníze vrátit chtěl a teprve po 31. 12. 2010 ho měl informovat, že mu peníze nevrátí, nemohly být naplněny znaky trestného činu podvodu, načež poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V neposlední řadě zpochybnil prokázání objektivní stránky trestného činu podvodu, k čemuž pouze v obecnosti zmínil, že musí být prokázán nejen uvedení jiného v omyl, využití jeho omylu či zamlčení podstatných skutečností, nýbrž i příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí provedenou poškozeným.
7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů jako nezákonná zrušil. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co připomněl obecná východiska uplatňování dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., předeslal, že v posuzované věci by mohlo jít pouze o druhou alternativu posledně uvedeného dovolacího důvodu, pokud by předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v mimořádném opravném prostředku odkazováno. K tomu uvedl, že z dovolací argumentace by se mohlo jevit, že ji lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když se v ní zdánlivě namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu z důvodu, že obviněný neuváděl poškozeného v omyl, a že u něj není dáno zavinění, tedy úmysl poškozeného podvést. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek shledal, že obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž poškozeného uvedl v omyl, když mu jako nepravdivý důvod půjčky uvedl rozšíření podnikání, a že jednal v této době s vědomím, že vzhledem ke své finanční situaci závazek nesplní. V dané souvislosti státní zástupce připomněl, že uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, k čemuž může dojít konáním, opomenutím či konkludentním jednáním, přičemž se může jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. K tomu uvedl, že obviněný staví svou verzi události proti shora zmíněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, na podkladě níž dospívá k závěru, že poškozeného v omyl neuváděl. Poté se vyjádřil k výhradě, že soudy se řádně nevěnovaly poškozeným zmiňovanému podnikání obviněného v zámoří, s tím, že tento je nekontaktní, dlouhodobě neznámého pobytu, bez aktivních bankovních účtů a majetku na území České republiky, přičemž jeho pobyt nebyl zaznamenán ani v rámci Schenghenského prostoru. V té souvislosti poznamenal, že obhájkyně obviněného mohla v tomto směru navrhnout opatření důkazu, požádat poškozeného o upřesnění jeho sdělení, případně sama takový důkaz opatřit, nicméně tak neučinila a nenavrhla ani provedení dalších důkazů před skončením dokazování. Na rozdíl od dovolací argumentace vyjádřil názor, že ve výroku odsuzujícího rozsudku je popsána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku ve formě úmyslného zavinění, jakož i objektivní stránka. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v daném směru označil za dostatečně podrobná, pročež na ně odkázal.
9. Dále se vyjádřil k výhradě stran existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, k níž předně poukázal na související judikaturu a poté uvedl, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jež k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., hodnotily je v jejich vzájemných souvislostech, přičemž i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Pro úplnost dodal, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obhajoby a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1615/2014 a uzavřel, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. K námitkám stran použití zásady subsidiarity trestní represe s odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu podotkl, že v případě spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. Nadto uvedl, že v posuzovaném případě zesiluje škodlivost jednání obviněného výše škody, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a která se již přibližuje horní hranici tzv. větší škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům státní zástupce shrnul, že dovolání bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy však uplatněné námitky shledal zjevně neopodstatněnými. Navrhl je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Na vyjádření státního zástupce reagoval v replice obviněný. V rámci výhrad vůči extrémnímu nesouladu podotkl, že právní závěry učiněné soudy nižších stupňů jsou zcela v rozporu s klíčovým důkazem, kterým byla výpověď poškozeného, přičemž se nejedná pouze o případ, že by se přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, a nikoliv k verzi obhajoby, jelikož výpověď poškozeného zcela popřela tvrzení uvedená v obžalobě. Stran zásady subsidiarity trestní represe odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1098/10, podle něhož trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jímž má soudní moc poskytovat ochranu. V návaznosti na to označil za nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Zdůraznil, že v posuzovaném případě se jedná o soukromoprávní záležitost, o soukromoprávní půjčku mezi dvěma osobami a je nepřípustné, aby trestní řízení nahrazovalo nezbytnou míru opatrnosti poškozeného. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 uvedl, že poškozený měl projevit náležitou opatrnost, zjistit si veškeré dostupné informace, například lustrací obchodního rejstříku, a jestliže tak neučinil, nelze to klást za vinu obviněnému, stejně jako mu nelze klást za vinu to, že se ocitl ve finanční tísni a není schopen hradit svůj závazek. Závěrem namítl, že soudy nižších stupňů porušily i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 159/2018 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice v obecné rovině deklaruje, že skutek popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu postrádá zákonné znaky (zejména subjektivní stránky) skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popř. že v daném případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Ve skutečnosti jsou však námitky, o něž se tato tvrzení opírají, vystavěny na verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědi poškozeného), jakož i vadná a nedostatečná skutková zjištění (o čemž svědčí mj. opakující se námitky stran neprokázání subjektivní stránky atp.). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě předkládá vlastní skutkový závěr, že poškozenému původně peníze vrátit chtěl, resp. že úmysl mu je nevrátit pojal teprve po sjednaném termínu splatnosti, když na něj poškozený začal vyvíjet nátlak. Výlučně z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje tvrzení o nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, příp. o tom, že se jeho jednání vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
21. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, v tomto směru neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K dovolací argumentaci proto uvádí pouze ve stručnosti následující.
24. Soudy nižších stupňů dospěly na podkladě výpovědi poškozeného podpořené řadou listinných důkazů k závěru, že obviněný před poškozeným vědomě zkresloval informace o svých majetkových poměrech, pročež se mu poškozený nezdráhal půjčit finanční prostředky ve výši 400.000 Kč. Obviněný si byl přitom od počátku (resp. již v době uzavření smlouvy o půjčce) dobře vědom, že zapůjčené finanční prostředky neužije k deklarovanému účelu a především , že je vzhledem ke své finanční situaci nebude moci vrátit. V dané souvislosti lze pro úplnost uvést, že pro podvodný úmysl postačí, pokud pachatel jedná od počátku s úmyslem podvodně získané prostředky nevrátit ve sjednané lhůtě , která byla v posuzovaném případě pouze desetidenní, a vzhledem k finanční situaci obviněného bylo splnění takového závazku nereálné. Soudy přitom dospěly k závěru, že obviněný neměl v úmyslu zapůjčené prostředky vrátit vůbec , což vedle jeho finanční situace dosvědčuje podpůrně i jeho chování po termínu splatnosti půjčky, kdy poškozenému výslovně sdělil, že mu peníze nevrátí. Daná skutečnost pak vyvrací i jeho tvrzení prezentované v dovolání, že úmysl půjčené peníze nevrátit pojal až po urgencích ze strany poškozeného (je totiž zcela nepravděpodobné, že by původně byl objektivně schopný svému závazku dostát, resp. že by se jeho finanční situace rapidně zhoršila v tak krátké době). Byť nutno poznamenat, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně by mohla v daném směru obsahovat pregnantnější popis okolností svědčících o podvodném úmyslu obviněného (který z něj však implicitně dovodit lze), tyto jsou opakovaně precizně popsány v odůvodnění jeho rozsudku, kde navíc nalézací soud explicitně uvádí, že obviněný se souzeného skutku dopustil „v úmyslu přímém podle §15 písm. a) tr. zákoníku“ [správně §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] . Shora uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů pak bez dalšího naplňují i objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (v daném směru navíc dovolání kromě citace obecných východisek pro posouzení objektivní stránky trestného činu podvodu neobsahuje žádné konkrétní argumenty).
25. Pokud dále obviněný uvádí, že podle výpovědi poškozeného mu měl sám říct, že je na tom „finančně špatně“ (a že mu tedy ohledně své finanční situace neměl předstírat nepravdivé informace), pak zcela postrádá opodstatnění jeho dovolací námitka stran nedostatečného prokázání jeho finančních příjmů. K tomu lze navíc poznamenat, že i těmto otázkám věnoval soud prvního stupně v rámci dokazování dostatečný prostor, přičemž na podkladě listinných důkazů dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný v době podvodného vylákání peněz od poškozeného nedisponoval dostatkem peněžních prostředků, aby mohl dostát svému závazku (minimálně ne takových, které by byly orgány veřejné moci – ať již soudy či exekutorem – dohledatelné a exekučně postižitelné a především ne takových, které by měl v úmyslu použít na uspokojení svých dluhů). Obdobně bylo dostatečně prokázáno, že obviněným podvodně získané prostředky nebyly použity k rozšíření podnikání, jak tento záměrně lživě tvrdil poškozenému (když navíc tato okolnost ani není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu rozhodná). V daném kontextu nutno zmínit, že informace poškozeného o „solventnosti“ obviněného sice pocházely zřejmě z jeho vlastních zjištění, k těm však dospěl – a to je potřeba podotknout – právě na základě promyšleného předstírání takové solventnosti a podnikatelských aktivit ze strany obviněného, jimiž chtěl tento v poškozeném evidentně vyvolat důvěru v reálnost navrácení zapůjčených prostředků (což se mu konec konců i podařilo). Nadto lze poznamenat, že eventuální názory poškozeného na to, zda mu obviněný (původně jeho dlouholetý kamarád) předmětné finanční prostředky vrátit chtěl či nikoliv (kdyby tomu ostatně nevěřil, tak by mu je nepůjčoval), jsou v kontextu provedeného dokazování, na jehož základě byl podvodný úmysl obviněného bez důvodných pochybností prokázán, nepodstatné.
26. Se zřetelem k výše uvedenému je potřeba uvést, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy (viz str. 4-5 jeho rozsudku) a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, takže za dané situace již nebyl povinen tyto podrobně znovu konstatovat, když podstatné je, že k námitkám obhajoby se v dostatečném rozsahu vyjádřil. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tudíž nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.), takže jim nelze vytýkat svévoli. Pokud pak soudy nižších stupňů při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími (byť nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
27. V daných souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
28. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných dovolacích důvodů) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
29. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohly být uplatněny formálně právně relevantně ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
30. Na tomto místě ještě dlužno dodat, že obviněný ke zdánlivě formálně relevantní námitce stran vhodnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe neuvedl v odůvodnění svého dovolání (kromě citace související judikatury a navazující obecné proklamace, že jeho jednání se vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu) žádné konkrétní argumenty. Nejvyšší soud však jako obiter dictum považuje za vhodné (i se zřetelem k argumentaci obsažené v replice obviněného k vyjádření státního zástupce) se k dané dovolací výhradě alespoň ve stručnosti vyjádřit a mj. poznamenat, že k závěru o nevhodnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku dospěl správně již soud prvního stupně.
31. Předně lze v těchto souvislostech poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), z kterého cituje obviněný i státní zástupce a z něhož mj. plyne, že „[t]restným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání . Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. […] Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. “
32. Příkladmo lze zmínit rovněž závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 , podle nichž „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe…, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.“
33. Ve vztahu k trestnému činu podvodu lze nadto připomenout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí NS ve sv. 1/2004 pod č. 648), z nichž plyne, že „ [m]ožnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“
34. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je nezbytné zdůraznit, že soudobé české trestní právo poskytuje ochranu rovněž soukromým zájmům fyzických a právnických osob . Vzhledem k tomu, že jim zákonodárce poskytuje ochranu prostředky trestního práva coby ultima ratio , dává tím najevo, že na jejich ochraně je veřejný (společenský) zájem. Pokud tedy konkrétní protiprávní jednání naplní (jakoukoliv) skutkovou podstatu trestného činu vymezenou v trestním zákoníku, zásadně platí, že se jedná o trestný čin. Tento závěr může být korigován zásadou subsidiarity trestní represe pouze v případě, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty .
35. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Nejprve nutno připomenout, že poškozený již vyčerpal všechny dostupné mimotrestní prostředky k nápravě stavu způsobeného protiprávním (a trestným) jednáním obviněného (prvně se snažil domoci plnění závazku urgováním obviněného, následně přistoupil k jeho soudnímu vymáhání a trestní oznámení podal až po neúspěšném exekučním řízení). Rovněž je zapotřebí uvést, že poškozený si při sjednávání půjčky s obviněným počínal opatrně již v tom ohledu, že trval na uzavření smlouvy před notářem, přičemž v dané době nemohl tušit, že jeho dlouholetý známý se následně stane zcela nekontaktním. Především je však potřeba poukázat na ty konkrétní okolnosti souzeného skutku, které v této věci nedovolují učinit závěr o vhodnosti užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho, že poškozený si při sjednávání půjčky s obviněným nepočínal nikterak neopatrně, se totiž třeba zaměřit na okolnosti jednání obviněného, který byl jednak jeho dlouholetým kamarádem a panoval mezi nimi vztah důvěry, čehož obviněný následně zneužil, a nadto se svým předem pečlivě promyšleným jednáním snažil v poškozeném vyvolat klamnou představu o své solventnosti, když mu říkal, že „má několik firem“, brával ho na „firemní nákupy“ apod. Obviněný tak svým poměrně sofistikovaným jednáním dosáhl toho, že mu poškozený nakonec v zásadě „bez obav“ o návratnost půjčky předal finanční částku ve výši 400.000 Kč. Zmíněné skutečnosti přitom zcela jistě nesvědčí pro závěr, že by se jednalo o podvodné jednání, které by postačovalo řešit prostředky jiného právního odvětví (jež byly ostatně v této věci neúspěšně vyčerpány). Pro úplnost lze reagovat i na obviněným v replice poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, jehož závěry však nutno označit za nepřiléhavé, jelikož se v dané věci jednalo o zcela jinou povahu soukromoprávního vztahu (poškozeným byla Česká spořitelna, a. s.).
36. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu