ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1561.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1561/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2018 o dovolání, které podala obviněná I. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 5 To 157/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 21/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 30 T 21/2016, byla I. L. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin jí byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněné uloženo nahradit poškozenému D. Š. škodu ve výši 1.300.000 Kč.
2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, které Městský soudu v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 5 To 157/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná má za to, že byla uznána vinnou trestným činem, byť o trestný čin nejde, neboť nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka jeho skutkové podstaty. Uvedla, že nejednala v úmyslu vylákat finanční prostředky od poškozeného a obohatit sebe nebo jiného, ani nebylo prokázáno, že by poškozeného uvedla v omyl. Nepopírá, že předmětnou smlouvu o půjčce, kterou sama označuje za „spornou“, podepsala a zároveň na jejím podkladě přijala od poškozeného na svůj bankovní účet celkovou částku 1.300.000 Kč, kterou následně předala svému tehdejšímu životnímu partnerovi P. F. Opakovaně však uvedla, že se na znění smlouvy nijak nepodílela, s jejím obsahem se neseznámila, s poškozeným se nikdy nesetkala, natož aby u něj poptávala finanční prostředky. Podepsala ji z důvodu důvěry vůči P. F., který ji o „formalismus“ požádal a podpis na ní vylákal. Dále se domnívá, že poškozený ani nemohl být v omyl uveden, když se ve skutečnosti jednalo o investici poškozeného do obchodu se dřevem, se kterým P. F. podnikal. Zajištění poskytnutých finančních prostředků mělo být uskutečněno prostřednictvím obviněné. Smlouva o půjčce proto neodpovídala vážně míněné vůli smluvních stran. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a současně soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se věcně vyjádřila. Shrnula obsah dovolání obviněné a uvedla, že skutkové okolnosti dovolatelčina jednání, které jsou uvedeny v popisu skutkové věty výroku o její vině, nedovolují akceptovat její (obviněné) argumentaci. Státní zástupkyně uvedla, že ačkoli se obviněná s poškozeným nesetkala ani nevyjednávala podmínky předmětné smlouvy o půjčce, postupovala podle vzájemné dohody s P. F. a dobrovolně se uvolila figurovat v rámci jím předjednané smlouvy o půjčce. Předmětnou smlouvu podepsala, čímž založila své postavení ve věci jakožto dlužníka, zavázala se poskytnutou půjčku v dohodnutém termínu splatit a následně na jejím základu inkasovala finanční prostředky na svůj účet. Následně peníze předala P. F., aniž by se zajímala o způsob jejich využití. Uvedení v omyl poškozeného pak spočívalo v okolnostech, že obviněná neměla žádnou představu, jakým způsobem závazku dostojí. Dodala, že obviněná nemohla spoléhat na to, že F. sám přispěje k vrácení předmětné půjčky, když již měla zkušenost, že jí nevrátil zapůjčené finanční prostředky z jejího stavebního spoření. Její jednání tak bylo kryto alespoň nepřímým úmyslem v podobě srozumění, navíc za situace, kdy společně s P. F. před nabytím splatnosti závazku vycestovala do Jižní Ameriky, aby se vyhnuli následkům svého jednání. Zdůraznila, že investované prostředky poškozeného podléhaly právnímu režimu smlouvy o půjčce a tento je vynakládal s přesvědčením, že mu budou vráceny. Na základě uvedeného proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Z podaného dovolání vyplývá, že primárním základem veškeré argumentace obviněné, kterou v dovolání uplatnila, jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, byť se tyto výhrady snaží zastřešit všeobecným poukazem na nepřípustný formalismus, nenaplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu atd. [přitom uvádí, že nebylo prokázáno, že by poškozeného uvedla v omyl, že okolnosti objektivní povahy vylučují, že by s poškozeným s podvodným úmyslem někdy jednala, neznala obsah smlouvy atd.]. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněné jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. V souvislosti s formálním odkazem obviněných na porušení hmotněprávních ustanovení, a tím naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. K právní kvalifikaci jednání, pro které byla obviněná uznána vinnou, je nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně nutno uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost.
11. Na tomto místě je vhodné připomenout, že Městský soud v Praze, jakožto odvolací soud, rozhodoval ve věci již potřetí a opakovaně (v předchozích zrušujících rozhodnutích) konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou dostatečná, avšak pochybení spočívala v tom, že nalézací soud při předchozích projednávání dané věci a následném hodnocení důkazů tyto hodnotil v rozporu se zákonnými ustanoveními [viz §2 odst. 6 tr. ř., kdy v rámci hodnocení důkazů opomenul vzít v úvahu některé skutečnosti – viz str. 5 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 399/2016, či str. 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 271/2016].
12. V řízení bylo prokázáno, a obviněná to nijak nerozporuje, že svobodnou vůlí podepsala smlouvu o půjčce, přestože věděla, že předmětné finanční prostředky nebude sama využívat, a ihned po inkasování je předala svému tehdejšímu partnerovi P. F. Právě její podpis na smlouvě o půjčce uzavřené s poškozeným je nutné vyložit jako jednání obviněné, kterým uvedla poškozeného v omyl, neboť od počátku neměla v úmyslu peníze využívat ani je v dohodnutém termínu splatit. Rozhodujícím není však jen samotný podpis obviněné, kterým stvrdila smlouvu o půjčce, ale i okolnosti, které podepisování doprovázely. Nutno zdůraznit, že smlouva o půjčce byla uzavřena v rámci soukromého práva a v rámci takových vztahů je nezbytné řídit se soukromoprávními zásadami. Podle §4 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Obviněná byla v době podpisu smlouvy příčetná, umí číst a psát, a proto nelze přijmout její argumentaci, že se neseznámila s obsahem smlouvy nebo snad že by neměla porozumět jejímu obsahu. Ani argumentaci obviněné, že se mělo jednat o investici poškozeného, kterou z povahy věci doprovází určitá míra rizikovosti, nelze přisvědčit. Právní jednání se podle §555 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku posuzuje podle svého obsahu, přičemž z obsahu předmětné „smlouvy o půjčce“ je zřejmé, že se skutečně jedná o smlouvu o půjčce, tudíž poškozený od počátku počítal s tím, že mu budou finanční prostředky vráceny. Základním principem doprovázejícím kontrakty v soukromoprávních vztazích je svobodná vůle smluvních stran, a z toho vyplývá, že pokud jedna ze smluvních stran při uzavírání smlouvy zcela rezignuje na svá práva a povinnosti ze závazku plynoucí, nemůže být toto přičteno k tíži straně druhé. Z argumentace samotné obviněné pak nakonec vyplývá, že byť smlouvu platně uzavřela, čímž se dobrovolně stala dlužníkem předmětného závazkového vztahu a zavázala se tak vrátit předaný finanční obnos, již v okamžiku uzavírání smlouvy o půjčce neměla v úmyslu sama svůj závazek ze smlouvy splnit, navíc za situace, kdy si obviněná byla již při podpisu smlouvy vědoma, že v jejich finančních možnostech ani není půjčenou částku vrátit v dohodnutém termínu . Pokud jedna ze stran nemá již v okamžiku uzavření smlouvy v úmyslu svůj závazek ze smlouvy splnit (což zároveň obviněná v rámci své obhajoby od počátku nepřímo tvrdí), uvádí druhou stranu v omyl.
13. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné k subjektivní stránce trestného činu obviněnou upozornit na následující teoretická východiska. V rámci teoretických úvah k aplikované právní kvalifikaci lze zmínit, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
14. Byť v dovolání obviněná neargumentuje extrémním nesouladem (rozporem), považuje Nejvyšší soud za vhodné vzhledem k tomu, že před odsuzujícím rozsudkem vydal soud prvního stupně dva zprošťující rozsudky, vyjádřit se k této okolnosti z pohledu možného extrémního nesouladu. K otázce zásahu Nejvyšším soudem do skutkových zjištění soudů, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Ústavní soud a Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k otázce extrémního rozporu (spravedlivému procesu) mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Obviněná přehlíží mj. tu skutečnost, že právě její účastí a jejím podpisem smlouvy o půjčce se poškozený snažil eliminovat riziko půjčky (viz výpověď obviněného u hlavního líčení dne 17. 6. 2016).
15. V daném případě byla vina obviněné v celém rozsahu prokázána a její obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněná v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud odvolací. Důkazy, které byly v rámci řízení provedeny a zhodnoceny, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze učinit závěr o vině obviněné. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (v dovolání nebyla uplatněna žádná právně relevantní námitka z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu