ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.921.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 921/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2018 o dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 23/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 108/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 24 T 108/2017, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu) odvolání, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 23/2018, podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. soud odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích jako nedůvodné zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že soudy obou stupňů v průběhu řízení porušily princip řádného a spravedlivého procesu, princip presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Uvedl, že spáchání předmětného skutku nepopírá, nicméně jej poškozený vyprovokoval a obviněný mu poté uštědřil pouze jednu ránu, tedy neměl v úmyslu více napadat poškozeného, ublížit mu na zdraví nebo snad dokonce způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Soudy obou stupňů podle jeho mínění navíc nesprávně zamítly důkazní návrh na výslech svědků M. Z. a P. Š., kteří se mohli vyjádřit k průběhu celého incidentu. Na základě výše uvedeného je tak podle něj zřejmé, že nenaplnil skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 23/2018, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předcházejících fázích trestního řízení, nicméně soudy obou stupňů se s těmito námitkami správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. K námitce nesprávné právní kvalifikace skutku státní zástupce odkázal na správné závěry odvolacího soudu, přičemž ke způsobení těžké újmy na těle poškozeného se vztahuje nepřímý úmysl obviněného podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný jednal úmyslně a s ohledem na intenzitu jím užitého násilí byl srozuměn s tím, že poškozeného může závažně zranit. K námitce týkající se zamítnutí důkazních návrhů na výslech dvou svědků státní zástupce odkázal rovněž na správné závěry odvolacího soudu, navíc poukázal na to, že se nejedná o výhradu podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, neboť se zjevně v tomto případě nejedná o opomenuté důkazy. Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy obou stupňů porušily právo na spravedlivý soudní proces, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, státní zástupce uvedl, že tyto námitky obviněný nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, ve kterém by vyložil konkrétně, z jakých důvodů se domnívá, že došlo k porušení uvedených zásad, přičemž úlohou dovolacího soudu není tuto chybějící argumentaci domýšlet. K takto uplatněným námitkám se proto nelze kvalifikovaně vyjádřit. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [za předpokladu, že v dovolání uplatněné námitky je možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit].
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištění skutkového stavu, neprovedení jím navrhovaných důkazů a tím porušení základních zásad spravedlivého procesu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání.
11. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
13. Nejvyšší soud se plně, z důvodů níže uvedených, ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v odůvodněních jeho rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že měla být zvolena jiná právní kvalifikace, když tuto změnu neváže na hmotněprávní ustanovení, ale na odlišné hodnocení důkazů oproti soudům nižších stupňů, ve vztahu ke způsobené újmě na zdraví (viz níže).
14. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, znaleckého posudku, atd., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Názor obviněného, že existují pochybnosti, které by měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo, je proto třeba odmítnout, neboť na základě níže uvedeného neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci a jeho právní kvalifikaci.
15. V souvislosti s tvrzeními obviněného shora uvedenými musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným [obviněný nezpochybňuje jednání, které bylo posouzeno jako přečin výtržnictví, nezpochybňuje ani svůj útok vůči poškozenému – zpochybňuje však úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a to v souvislosti s provedenými důkazy (Nejvyšší soud pouze na okraj podotýká, že v případě podaného odvolání obviněný navrhoval posoudit jeho jednání podle §146 odst. 1 tr. zákoníku)]. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a tyto hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. Napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění lze zhodnotit jako jasné, logické a přesvědčivé, tedy jako rozhodnutí, které je výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07 – nevykazující extrémní nesoulad, na který obviněný v dovolání poukazuje).
16. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, kde je vymezena dvěma podmínkami, a sice vážnou poruchou zdraví nebo jiného vážného onemocnění a zároveň musí jít o jeden z taxativně vymezených případů uvedených v tomto ustanovení. V konkrétním případě je druhou z uvedených podmínek podmínka stanovená v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví, kdy podle ustálené judikatorní praxe se delší dobu trvající poruchou zdraví rozumí porucha zdraví znesnadňující obvyklý způsob života poškozeného po dobu alespoň šesti týdnů (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013). V tomto směru neobstojí námitka obviněného, že znalkyně posoudila újmu na zdraví u poškozeného jako pouhé ublížení na zdraví, neboť správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že znalkyně se mohla relevantně vyjadřovat toliko k medicinským otázkám, nikoli otázkám právním [srov. rozh. č. 56/1965 III. Sb. rozh. tr.].
17. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně, atp. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby mohl být učiněn závěr o způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu uvedeném výše je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo [v tomto směru byla odvolacím soudem zmíněna řada rozhodnutí, která se uvedené problematice věnují. Nad jejich rámec může Nejvyšší soud odkázat např. na rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.].
18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud výše popsané jednání obviněného posoudil, mimo jiné, jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, neboť se jednalo o úder pěstí velké intenzity směřovaný na levou čelist poškozeného. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že oblast hlavy je oblastí lidského těla mimořádně významnou, kdy zásah do takové oblasti lidského těla může mít pro člověka fatální následky. Ze znaleckého posudku, oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá rozsah poměrně závažných zranění poškozeného, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života na dobu šesti týdnů a pěti dnů, a to způsobem poměrně významným, kdy poškozený byl, mimo jiné, po tuto dobu nucen požívat pouze kašovitá jídla. Vzhledem k osobě obviněného, ke způsobu jednání vůči poškozenému, k intenzitě útoku, není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého agresivního počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké nebezpečí úderem do oblasti hlavy poškozenému hrozí, a tudíž může způsobit. Přitom je v této souvislosti bez významu námitka obviněného, že z počátku šlo o incident vyprovokovaný poškozeným (nutno však dodat pouze verbální).
19. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil, jak objektivní, tak i subjektivní znaky uvedeného trestného činu těžkého ublížení na zdraví §145 odst. 1 tr. zákoníku.
20. K námitce obviněného týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že je výlučně na soudu, aby zvážil a zhodnotil, zda by výslech dalších svědků navržených obhajobou mohl nevinu obviněného prokázat. Porušení práva na obhajobu nelze vykládat v kontextu s tzv. opomenutými důkazy tak, že soud musí provést všechny důkazy navržené obhajobou, ale soud musí také v zájmu účelnosti trestního řízení dbát na to, aby dokazování nebylo zbytečně zatíženo, a proto musí důsledně návrhy jednotlivých důkazů zvažovat, aby se z materiálního hlediska řízení neubíralo jiným směrem, než postačuje pro osvětlení všech okolností svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. V dané věci soudy nižších stupňů nezjistily, že by důkazy předložené a navrhované obviněným mohly svědčit v jeho prospěch, protože skutkový stav byl spolehlivě provedenými důkazy prokázán (ani obviněný nezpochybňuje, že poškozeného pěstí udeřil do obličeje atd.), bylo nadbytečné další dokazování provádět (viz str. 3 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Takovéto důkazy nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve světle nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další).
21. Pokud obviněný v dovolání mj. zmiňoval porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž z podaného dovolání je nesporné, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, kdy se dožaduje, aby jeho jednání bylo posouzeno jako ublížení na zdraví, přičemž jím způsobená újma na zdraví nevykazuje znaky těžké újmy na zdraví [podle něj měly soudy vycházet z hodnocení znalkyně], pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tudíž nelze ani tuto námitku posuzovat jako relevantní.
22. Stejně tak nelze nejen z vlastní povahy této zásady, ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) za právní námitku označit argumentaci obviněného ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Pokud jde o zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu