ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1092.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1092/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného D. L. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 6 To 571/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 221/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 29 T 221/2012, byl obviněný D. L. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěný den ve druhé polovině měsíce listopadu 2010 prodal v lesním porostu poblíž elektrárny P. pod jménem D. L., bez dokladů k vozidlu a bez registrační značky, za částku 190.000 Kč P. M. kolový traktor zn. ZETOR 7245, červené barvy s předním hydraulickým nakladačem v hodnotě 336.000 Kč, který byl v době od 16.30 hodin dne 12. 11. 2010 do 07.35 hodin dne 13. 11. 2010 odcizen v obci K., okres Ch., J. F., se sídlem L., Ch., přičemž z okolností prodeje vyplývá, že jednal s vědomím, že může jít o věc získanou trestným činem.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Rovněž bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 6 To 571/2017, o odvoláních podaných proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným a poškozenou rozhodl tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. (bod I.), odvolání poškozené zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bod II.).
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení, neboť napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci a nesprávném posouzení podmínek trestnosti na straně obviněného, protože došlo k procesním vadám v hodnocení důkazů. Tuto vadu shledal již v rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou nenapravil ani odvolací soud. Podle obviněného soudy nesprávně vycházely z výpovědí svědků P. M. a R. S., které se rozcházely nejen navzájem, ale i s výpovědí poškozené, a tito svědci byli v průběhu trestního řízení ovlivňováni a naváděni poškozenou, která na chodbě soudu obviněného označila za pachatele. Bez tohoto jejího návodu by uvedení svědci nebyli schopni obviněného jako pachatele činu označit, což však soudy nebraly do úvahy, a i přes výhrady obviněného uvedené nedostatky neodstranily a vzaly výpovědi těchto svědků za stěžejní usvědčující důkaz.
5. Obviněný rovněž poukázal na nepřesné a zavádějící označení odcizeného traktoru a toho, jenž je uveden v popisu skutku s tím, že soud prvního stupně, aniž by k předmětnému traktoru řádně vyhodnotil provedené důkazy, zejména když nabývací titul P. M. k traktoru posoudil jako nabývací titul k traktoru, který byl předmětem popsaného trestného činu, neprověřil, že se ve skutečnosti jednalo o nabývací titul k traktoru UKT Zetor 7245 (univerzální kolový traktor), což je lesní traktor, který s traktorem odcizeným poškozené, což byl traktor zemědělský, nemá vůbec nic společného. Z téhož důvodu považoval za nadbytečný i znalecký posudek z oboru písmoznalectví, neboť na uvedených posuzovaných listinách se jednalo o zcela jiný traktor, z čehož pramenily i odchylky v jeho výpovědích, z nichž soudy dovodily jeho nevěrohodnost.
6. Na procesní nedostatky obviněný poukázal i s ohledem na obsah protokolů opatřených o konaných hlavních líčeních, jež označil za neúplné, zmatečné a rovněž pozdě dodané, čímž mu bylo bráněno, aby proti nim vznášel námitky. Proti rekognici namítal, že se jí „neúčastnila nezúčastněná osoba“, a brojil i proti způsobu, jakým soudy přistoupily k ohledání místa činu, jímž se dalo zjistit, zda se na něm nacházejí stopy, které by s ohledem na velikost traktoru musely být znatelné. Za spornou považoval i cenu traktoru, neboť k odhadu nebyly předloženy všechny potřebné dokumenty, když hydraulický nakladač byl domácí výroby, a tudíž předmětný traktor procházel tzv. „falešnou STK“.
7. Dále obviněný tvrdil, že svědci byli ze strany soudů opakovaně mateni dotazy kladenými na zahradní techniku, namísto techniky zemědělské, a tudíž i jejich výpovědi jsou zkreslené a nepoužitelné. Vytýkal, že se v traktoru nenašla žádná biologická stopa obviněného, a uváděl, že si lze jen stěží představit, jak by jej mohl na místo předání převézt. Zpochybnil i tvrzení P. M., který rovněž jako údajně dlouholetý obchodník se zemědělskou technikou nerozeznal Zetor 7245 od UKT Zetor 7245. Soudy se podle obviněného nevypořádaly ani s tzv. polopřevody, při kterých se vozidlo odhlásí z původního majitele, avšak nový majitel jej na sebe ještě nepřihlásí. Vozidlo je tak v registru, existuje, má původní registrační značku, technickou prohlídku a jeho provozování prakticky nic nebrání.
8. Průběhu trestního řízení obviněný vytýkal, že nebyly doručeny všechny protokoly o hlavních líčeních, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jelikož neměl možnost reagovat na některé námitky v celkovém kontextu a dostatečně svoji procesní obranu připravit, když zmínil i chybnou protokolaci. Shledal i porušení zásady řádného zjištění skutku ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., protože soudy ty důkazy, které sloužily k obhajobě obviněného, ignorovaly, a nevyvrátily obhajobu obviněného, že se nedopustil uvedeného činu. Vzhledem k absenci důkazů, které by objasnily všechny skutečnosti, jichž se obviněný domáhal, soudy založily nepřezkoumatelnost přezkoumávaných rozhodnutí, čímž porušily základní zásady trestního řízení a nerespektovaly práva obviněného zaručená v článcích 8 odst. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 469/05 (N 54/40 SbNU 527), či ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 781/04 (N 227/39 SbNU 423), či usnesení ze dne 16. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 217/1996].
9. Obviněný kromě uvedených námitek zdůraznil i nevěrohodnost poškozené, která vedle již zmíněného ovlivňování svědků v neprospěch obviněného vynášela také informace z probíhajícího trestního řízení do místa bydliště, což není přípustné. S ohledem na nedostatky v provedeném dokazování obviněný soudům vytýkal, že nesplnily svou roli, ale snažily se udržet obžalobu i přes absenci důkazů, např. když nebyla ztotožněna osoba, od níž měl obviněný předmětný traktor koupit, což mělo za následek, nemohl vědět, že traktor je kradený, přičemž udělal vše, co mohl, aby si zjistil, jaký je stav traktoru, resp. kdo je jeho majitelem, a více udělat nemohl. Při chybějících důkazech nemohl být zodpovědně učiněn závěr o spáchání přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku.
10. V závěru dovolání obviněný ze všech uvedených důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 571/2017 a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že v něm neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, a proto lze vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chomutově a rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nalézací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž se opřel zejména o svědectví P. M. a R. S., kteří od obviněného předmětný traktor, který byl před tím odcizen poškozené, koupili. Zdůraznil, že obviněný nebyl usvědčován toliko protokolem o rekognici, který soudy opakovaně označily za použitelný důkaz, ale též tím, že oba tito svědci při hlavním líčení jako onoho prodejce označili právě obviněného, který též užíval telefonní číslo tohoto prodejce, což koresponduje i se závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Soud prvního stupně důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti logicky vyhodnotil, přičemž se též vypořádal s případnými rozpory. K výpovědím obviněného státní zástupce naopak upozornil na to, že svá tvrzení týkající se traktoru a jeho nabytí, postupně měnil a upravoval, a proto pokud jim nalézací soud neuvěřil, má to své opodstatnění. Soudy se podle jeho názoru dostatečně zabývaly ani otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu, když nalézací soud shledal u obviněného zavinění ve formě nedbalosti, zatímco odvolací soud shledal naplněnými znaky přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku, tedy úmyslného trestného činu, ale k této přísnější změně právní kvalifikace nemohl pro zákaz změny k horšímu přistoupit, neboť nebylo podáno odvolání v jeho neprospěch. K námitkám obviněného proti protokolaci hlavního líčení státní zástupce uvedl, že i těmi se oba soudy nižších stupňů zabývaly a vyhodnotily je jako nedůvodné. Z těchto důvodů státní zástupce dovodil, že předložené námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
12. Reakci obviněného na toto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, které mu bylo dovolateli zasláno, Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují jím použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí být v dovolání obsahově pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)]. V opačném případě, jsou-li tvrzeny jen skutkové vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady právní, tzn., že jsou právní vady konstruovány na jiných skutkových okolnostech, nelze takové výhrady považovat za učiněné v souladu s tímto dovolacím důvodem. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
15. Na základě těchto zásad je nepochybné, že podle §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
16. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
17. Se zřetelem k rozvedeným principům Nejvyšší soud v přezkoumávané věci posuzoval, zda došlo k pochybení, které by přesáhlo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může nastat za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
IV. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud s ohledem na to, že obviněný vedle procesních výhrad namítal i porušení práva na spravedlivý proces, shledal, že v dovolání nejsou uvedeny žádné právní vady založené na podkladě učiněných skutkových zjištěních, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jeho zákonné dikce stanoví, ale brojil proti nesprávnosti postupu soudů při dokazování a vytýkal i další procesní vady. Své argumenty opíral o nesprávné hodnocení věrohodnosti a případných rozporů ve svědeckých výpovědích svědků P. M. a R. S., chyby spatřoval v nedostatečné identifikaci předmětného traktoru či ve způsobu zpracování protokolů ze soudních jednání, a v souvislosti s tím poukazoval na porušení základních principů a zásad trestního řízení, a tudíž fakticky uvedený důvod nenaplnil. Pokud obviněný zmínil nenaplnění všech znaků přečinu podílnictví z nedbalosti, činil tak na podkladě vlastního tvrzení, že nebylo prokázáno, že osobou prodávající traktor byl právě on, případně, že prodával jiný traktor, než je specifikován v popisu skutku ve výroku o vině. Zdánlivě sice vytýkal nedostatky hmotněprávní povahy, avšak na zcela jiném skutkovém základě, než bylo soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázáno a objasněno, a proto i takto formulovanými výhradami ve skutečnosti vyjadřoval nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho správnost i způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Těmito argumenty důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nemohl být naplněn. Nejvyšší soud v takovém případě zásadně nemá povinnost správnost uvedených skutkových vad přezkoumávat.
19. I přesto však Nejvyšší soud posuzoval, zda výhradami vůči procesní stránce nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu, přičemž je třeba uvést, že obdobným výhradám, které jsou uvedeny v dovolání, se již věnovaly oba soudy, především odvolací soud, jenž uzavřel, že řízení před soudem prvního stupně obviněným vytýkanými vadami netrpí, což podrobně vysvětlil v odůvodnění přezkoumávaného usnesení (srov. strany 10 až 13 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 usnesení odvolacího soudu). Lze podle obsahu těchto přezkoumávaných rozhodnutí dospět k závěru, že řízení není zatíženo žádnou závažnou vadou obhajobou prezentovanou obviněným v dovolání, o čemž svědčí i skutečnost, že nyní dovoláním napadená rozhodnutí jsou v pořadí již druhými rozhodnutími ve věci, a to z důvodu, že po prvním rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zapotřebí doplnit dokazování tak, aby o skutkovém stavu věci nevznikaly důvodné pochybnosti, především za účelem odstranění rozporů ve výpovědích svědků P. M. a R. S. (viz č. l. 771 až 780, 796 až 797). Podrobným dokazováním soudy v průběhu trestního řízení objasnily, že osobou, která P. M. prodala traktor Zetor 7245 s hydraulickým nakladačem, a to právě ten typ traktoru, který je specifikován v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl obviněný. Nepominuly přitom ani případné rozpory ve výpovědích svědků P. M. a R. S., které posuzovaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a to i se zřetelem na tvrzení a obhajobu obviněného, kterou považovaly těmito svědeckými výpověďmi za vyvrácenou. Pro úplnost lze připomenout, že k identifikaci osoby pachatele významnou měrou přispěla výpověď svědka P. M., který kromě osoby pachatele relativně podrobně popsal vozidlo, kterým tato osoba přijela na místo činu a vystupovala pod jménem D. L. Od něj traktor koupil, a tento popis zcela odpovídá vozidlu užívanému v dané době obviněným, přitom uvedené skutečnosti uváděl již v přípravném řízení. Bylo tedy zřejmé, že uvedené určení osoby pachatele bylo zcela spontánní, a nic nenasvědčovalo tomu, že by výpověď tohoto svědka byla ovlivněna postojem poškozené, která ho údajně měla jako pachatele označit na chodbě soudu před hlavním líčením, jak tvrdil obviněný v dovolání. Svědek P. M. rovněž při své opakované výpovědi odstranil nejasnosti ohledně typu traktoru, což rovněž obviněný v dovolání nedůvodně vytýkal. Doplnil a ujasnil, že traktor Zetor 7245 a UKT Zetor 7245 jsou na první pohled prakticky nerozeznatelné, rozdíl je pouze ve velikosti kol a v nástavbě čelního nakladače. Tyto výpovědi přitom nejsou jedinými a osamocenými důkazy ve věci, nýbrž o totožnosti osoby pachatele podle soudů svědčí rovněž telefonní číslo uvedené osobou prodávajícího údajného D. L., jehož uživatelem fakticky byl taktéž obviněný D. L.
20. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily důvody svých závěrů ohledně věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o než svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Výhrady obviněného, že soudy neprovedly potřebné důkazy a že nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, nejsou podloženy výsledky provedeného dokazování ani úvahami a závěry, které jsou v přezkoumávaných rozhodnutích obsaženy.
21. K uvedenému Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že podle obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že v rámci dokazování soudy shromáždily důkazy poskytující dostatečný obraz o průběhu činu i jeho pachateli (§2 odst. 5 tr. ř.), které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti obviněného se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů zásadně odkázal. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Výsledky provedeného dokazování dostatečně svědčí o tom, že učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
22. Správnost skutkových zjištění je promítnuta též v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, v nichž je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Z těchto důvodů nelze považovat za vadu, že soudy pro své závěry o vině obviněného vycházely zejména z výpovědí svědků P. M. a R. S., kteří popsali všechny rozhodné skutkové okolnosti případu i skutečnosti týkající se osoby pachatele, a veškeré případné rozpory v jejich výpovědích soudy pečlivě objasnily, případně je odstranily doplněním dokazování, eventuálně též provedením důkazů dalších. Podrobily je přitom detailní prověrce, při níž žádné podstatné skutečnosti nepominuly. Jestliže soudy z takto provedeného dokazování dospěly k závěru, že pachatelem popsaného činu je obviněný D. L. a že traktorem, který prodával, je traktor specifikovaný ve skutkové větě výroku o vině, který patřil poškozené J. F., jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti, protože má podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Je třeba zdůraznit, že jeho obhajoba byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena.
23. Po zjištění, že řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami a že výsledky provedeného dokazování nejsou zatíženy v dovolání naznačovanými nedostatky, lze uzavřít, že skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro právní závěry o naplnění znaků přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku. Pro přísnější právní kvalifikaci, o níž odvolací soud uvažoval, nebyly v této věci splněny procesní ani hmotněprávní podmínky (viz stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
V. Závěr
24. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Protože Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, který obviněný namítal, bylo dovolání odmítnuto v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného, než je v §265b tr. ř. uveden.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu