ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1518.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1518/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovoláních obviněné I. M., roz. Š., a obviněného D. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 10 To 36/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 46/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. M. a D. M. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 1 T 46/2016, byli obvinění D. M. a I. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byli podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněnými podle §84 tr. zákoníku. Podle §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let; podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněným uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
2. Proti označenému rozsudku prvního stupně podali odvolání obvinění I. M., D. M. a poškození P. K. a P. Š. Obvinění napadli výrok o vině a trestu a poškození nesouhlasili s absencí výroku o náhradě jim způsobené škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 10 To 36/2017, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných i poškozených zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění označených trestných činů dopustili jako spolupachatelé tím, že
1) dne 28. 6. 2012 v R., okr. K., I. M., jako majitelka, uzavřela písemnou kupní smlouvu a dále dne 6. 8. 2012 dodatek k této kupní smlouvě, a to na prodej stavební parcely, jejíž součástí je dům, stavební parcely, jejíž součástí je garáž bez čp., a dále parcely – zahrada a parcely – zahrada, přičemž tyto nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště K. na LV pro kat. území R. u K. a obec R., za cenu 3 550 000 Kč, s kupujícími P. K. a P. Š., kdy na nemovitostech vázlo zástavní právo Hypoteční banky, a. s., v souvislosti s třemi úvěry v celkové výši 6 570 300 Kč, kdy dle smlouvy a dodatku se zavázala k vyvázání nemovitosti do 31. 1. 2013 a k převedení zástav na jiné specifikované nemovitosti v kupní smlouvě, společně se svým manželem D. M. při jednáních o prodeji domu kupující utvrzovali v tom, že k převedení zástav dojde najisto, ačkoli si byli vědomi, že se jimi slibované vyvázání zástav v uvedeném termínu nepodaří, neboť již v minulosti minimálně ve třech případech jednali s Hypoteční bankou, a. s., o změně a vyvázání zástav ze svých nemovitostí, kdy jejich žádosti nebyly schváleny, tudíž jim musela být známa neochota banky měnit výši a způsob zajištění svých úvěrů, rovněž si museli být vědomi skutečnosti, že vzhledem k platební nekázni na předmětných úvěrech banka na změnu zástav nepřistoupí, tyto skutečnosti kupujícím zatajili a s tímto vědomím převzali od poškozených v hotovosti částku ve výši 3 550 000 Kč, kterou ihned spotřebovali, takže fakticky znemožnili poškozeným v případě odstoupení od kupní smlouvy pro nedodržení smluvních podmínek získat zpět tuto jimi uhrazenou kupní cenu, zástavy z nemovitosti do dnešního dne odstraněny nebyly a poškození jsou vystaveni nebezpečí uplatnění zástavních práv Hypoteční bankou, a. s., čímž způsobili poškozeným P. K., trvale bytem R., okres K., a P. Š., trvale bytem R., okres K., škodu ve výši 3 550 000 Kč,
2) dne 30. 12. 2013 v P., N. P., na pobočce Hypoteční banky, a. s., požádali D. M. a I. M. poškozené P. K. a P. Š. o půjčku ve výši 200 000 Kč na úhradu dlužných splátek na hypoteční úvěry zajištěné nemovitostí uvedenou v bodě 1), kdy tato částka byla ze strany poškozených poukázána přímo na účty předmětných hypoték, téhož dne pak vystavila I. M. směnku se splatností do 31. 3. 2014, ačkoli si byli vědomi skutečnosti, že vzhledem k jejich tíživé finanční situaci nebudou schopni zapůjčenou finanční částku ve sjednaném termínu vrátit, dne 4. 4. 2014 podali oba manželé u Krajského soudu v Praze návrh na oddlužení, tedy půjčku sjednali za situace, kdy již byli sami dlužníky dalších splatných dluhů v hodnotě několik milionů Kč, tuto skutečnost poškozeným zatajili, půjčka do dnešního dne uhrazena nebyla, čímž způsobili poškozeným P. K. a P. Š. škodu ve výši 200 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 10 To 36/2017, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě obsahově shodná dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění namítali, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Měli za to, že nebyla respektována zásada presumpce neviny a zásada subsidiarity trestní represe.
5. Konkrétně namítali nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek odůvodnění, kdy i odvolací soud uvedl, že lze připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není příliš podrobné a výstižné, především pokud jde o úvahy, kterými se soud prvního stupně řídil při právním posouzení věci. Odvolací soud opomněl ve svém rozhodnutí uvést, že kupní cena za předmětnou nemovitost, která byla obviněnými spotřebována, byla použita na stavbu nemovitosti, na kterou mělo být zástavní právo z prodávané nemovitosti převedeno, a proto mohli obvinění slíbit, že bude zástavní právo z převáděné nemovitosti poškozených odstraněno. Odvolací soud následně uvedl, že pro posouzení věci je podstatné vyřešení právních otázek, tedy zda popsané jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně s touto otázkou vypořádal vcelku správně, byť své úvahy podrobněji nevysvětlil.
6. Obvinění dále rozporovali naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdůraznili, že z jejich výpovědí a výpovědí poškozených vyplývá, že poškození byli seznámeni s tím, že na předmětných převáděných nemovitostech vázne zástavní právo v době převodu nemovitostí na poškozené, což znamená, že obvinění neuvedli ani jednoho poškozeného v omyl, ani nezamlčeli podstatnou skutečnost. Podle obviněných nebyl v průběhu trestního řízení nikterak dokázán jejich úmysl, přičemž subjektivní stránka trestného činu podvodu vyžaduje jednání alespoň v úmyslu nepřímém. Odvolací soud se k subjektivní stránce trestného činu podvodu vyjádřil pouze stroze, když uvedl, že je evidentní, že obvinění uvedli poškozené v omyl, když je ubezpečovali, že zástavní práva budou do 31. 1. 2013 převedena na jiné nemovitosti ve vlastnictví obviněných, přičemž obvinění si museli být vědomi toho, že souhlas banky s převodem zástavního práva je značně nejistý. Obvinění však namítli, že s ohledem na všechny nemovitosti, které byly v jejich vlastnictví, nebyl převod zástavního práva značně nejistý a takový argument soudu je ničím nepodložený. Není tedy pravdou, že obvinění museli být minimálně srozuměni s tím, že svému závazku oprostit prodávanou nemovitost od na ní váznoucího zástavního práva nedostojí. Ani tento argument odvolacího soudu nemá podle názoru obviněných oporu v provedeném dokazování. Naopak ze strany obviněných nebyl dán důvod nevěřit tomu, že by mělo k převedení zástavního práva dojít bez problému, když i vlastník pozemku, na kterém stála nemovitost obviněných, na kterou mělo být převedeno zástavní právo, se zřízením zástavního práva k tomuto pozemku souhlasil.
7. S ohledem na skutečnost, že převod nemovitosti na poškozené proběhl a ze strany poškozených nedošlo k odstoupení od uzavřené smlouvy, jsou obvinění toho názoru, že poškozeným nebyla způsobena škoda ve výši 3 550 000 Kč, jelikož oba poškození jsou stále vlastníky předmětné nemovitosti. Neztotožnili se ani s názorem odvolacího soudu, že užitná hodnota sice odpovídá zaplacené kupní ceně, ale z právního hlediska je její hodnota nulová, jelikož tato skutečnost není soudem nijak podložena, neboť dosud nebylo ukončeno insolvenční řízení, a poškozeným tak stále žádná škoda nevznikla a není stále jisté, zda vznikne a v jaké výši.
8. Obvinění opětovně upozornili na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, která se vyjadřují k obezřetnosti účastníků soukromoprávních vztahů a k principu, kdy je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů, jelikož trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Podle obviněných se právě v jejich případě jedná čistě o občanskoprávní spor, který by měl být řešen civilním soudem, nikoliv soudem trestním.
9. Dále vytkli, že soudy prvního ani druhého stupně neprokázaly úmysl obviněných ohledně jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud pouze konstatoval, že ujištění o vrácení zapůjčených finančních prostředků ve lhůtě do tří měsíců bylo ze strany obviněných nepravdivé, neboť obvinění si museli být vědomi, že ani tomuto závazku se jim nepodaří dostát s ohledem na jejich finanční situaci. K tomu uvedli, že sami poškození nabídli finanční výpomoc obviněným a byli si vědomi toho, k jakým účelům částku ve výši 200 000 Kč poskytli, jelikož se účastnili jednání s obviněnými a Hypoteční bankou, a. s. Obvinění popřeli, že by tedy mohlo jít o jednání, kdy by byli poškození uvedeni v omyl.
10. Oba dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu a oba obviněné zprostil obžaloby.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovoláním obou obviněných konstatoval, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky směřují zejména proti vyhodnocení provedených důkazů. Státní zástupce upozornil, že námitky vtělené do odůvodnění dovolání obvinění uplatňovali již v předchozím průběhu trestního řízení, a to jak před soudem nalézacím, tak i před soudem odvolacím. Obsah dovolání do značné míry kopíruje obsah odůvodnění odvolání obviněných ze dne 6. 1. 2017. Zdůraznil, že oba dotčené soudy se s námitkami obviněných zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají obsahu skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, přitom odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména strany 6 až 8), kde se soudy s námitkami obviněných dostatečně a věcně správně vypořádaly.
12. Otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu sice obecně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, není ovšem podle názoru státního zástupce příhodná k posouzení podle uplatněného důvodu dovolání v kontextu argumentace, kterou obvinění zvolili, když se pustili do polemiky ohledně výkladu jednotlivých důkazů z pohledu posouzení subjektivní stránky, podali jiný výklad důkazů a učinili závěr, že úmyslně nejednali. Závěr soudů o počátečním podvodném úmyslu však má oporu v provedených důkazech, které státní zástupce vyjmenoval. Poukázal na zjištění učiněná v insolvenčním řízení týkajícího se obviněných, do něhož se přihlásilo celkem 28 věřitelů s celkovými pohledávkami 22 422 953 Kč, přičemž insolvenční správce popřel pohledávku ve výši 3 727 650 Kč a dlužníci popřeli přihlášené pohledávky ve výši 4 356 617 Kč. V kontextu insolvenčního návrhu podaného obviněnými krátce po přijetí půjčky ve výši 200 000 Kč a kontextu uvedených částek z insolventního řízení nemůže podle názoru státního zástupce obstát tvrzení o tom, že by se v budoucnu poškození mohli zhojit v insolvenčním řízení. Bez významu by podle státního zástupce neměla zůstat ani skutečnost, že obvinění měli být osobami pohybujícími se v oblasti nákupu a prodeje realit, čemuž ovšem neodpovídal zvolený mechanismus a časové souvislosti úhrady kupní ceny a vymazání zástavy.
13. Státní zástupce souhlasil se soudem nalézacím a soudem odvolacím také v otázce vzniku a výše škody. Ačkoliv kupující při pořízení nemovitosti věděli o existenci zástavního práva, uvedení v omyl spočívalo v ujišťování o zajištění výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí při současném zatajení vědomosti o jeho nerealizovatelnosti z důvodu negativního postoje hypotečního věřitele a rovněž v zatajení skutečné finanční situace. V důsledku takového jednání došlo k zásahu do majetkových práv poškozených, když na ně převedené nemovitosti byl vydán exekuční příkaz k prodeji a k následnému zaplombování dotčené nemovitosti. Poškození tedy nemovitost do svého vlastnictví nabyli, je však jisté, že o ni bez náhrady přijdou. Státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 860/2016, ve kterém Nejvyšší soud došel k obdobným závěrům, jako nyní v této věci nalézací soud.
14. K námitce obviněného ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podle něj nelze mít pochyb o tom, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podvodu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na což je třeba reagovat prostředky trestního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010). V případě, kdy obvinění jednali s vědomím toho, že soukromoprávní vztah s poškozenými osobami je založen na podvodu, jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby, vymyká se takové jednání ze sféry soukromého práva a přesahuje do roviny práva trestního (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012).
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Pro úplnost nutno dodat, že obviněný D. M. zaslal Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně doplnění dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Kolíně doručeno dne 2. 11. 2017. V tomto doplnění obviněný rozvíjel argumentaci užitou v podaném dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když odkazoval na kupní smlouvu s poškozenými, ze které vyplývalo, že existuje možnost, že k převodu zástavního práva buď vůbec nedojde, anebo k ní dojde později, za což byla ve smlouvě stanovena smluvní pokuta, a k uvedení poškozených v omyl tak vůbec nedošlo. Dne 9. 1. 2018 došlo Nejvyššímu soudu druhé doplnění dovolání obviněného D. M., ve kterém rozsáhle vylíčil skutečnosti týkající se majetkových poměrů jeho a jeho rodiny, tedy i obviněné I. M., kupování nemovitostí, nabytí zástavního práva, splácení úvěrů, jednání s Hypoteční bankou, a. s., insolvenčního řízení, ale také rodinných vztahů aj. Rozvedl tedy informace týkající se skutkových zjištění, nepřinášející však zcela nové, relevantní poznatky. Nadto nutno upozornit, že tato podání nebyla učiněna prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, která nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, se ve smyslu §265d odst. 2 věty druhé tr. ř. nepovažují za dovolání, byť byla takto označena, o čemž byl obviněný poučen i v usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud s nimi přesto nakládal jako s doplněním podání, jež učinil prostřednictvím obhájce a jež formálně náležitosti dovolání vykazovalo.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Pravidlo in dubio pro reo je však namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obvinění jsou z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčováni především výpověďmi samotného obviněného D. M. a obviněné I. M., výpověďmi svědků – poškozených P. K. a P. Š., ale také listinnými důkazy jako např. kupní smlouvou mezi prodávající I. M. a poškozenými P. K. a P. Š. (č. listu 10 až 12), dodatkem k této smlouvě (č. listu 18, 19), smlouvami o poskytnutí hypotečního úvěru (č. listu 24 až 35, 42 až 47), výpisy z katastru nemovitostí (č. listu 20 až 22, 54 až 58, 60 až 64), směnkou (č. listu 59), doklady k insolvenci obviněných (č. listu 71 až 82), zmínit lze také žádost o změnu předmětu zajištění (č. listu 137 až 143), zamítnutí žádosti o změnu předmětu zajištění (č. listu 144-145), žádost o změnu předmětu zajištění č. listu 146, zamítnutí žádosti o změnu předmětu zajištění (č. listu 147) a další listiny poskytnuté Hypoteční bankou, a. s. (č. listu 130 až 289), úřední záznam o sdělení insolventního správce (č. listu 314) apod. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
23. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily, přičemž pokud v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu chyběl podrobný popis úvah, kterými se soud řídil při právním posouzení věci, soud odvolací jej ve svém usnesení doplnil. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nic na správnosti a přesvědčivosti jejich skutkových závěrech nemohla změnit ani polemika obviněného obsažená v jeho podáních, která nesplňovala formální náležitosti dovolání. Nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněných je však významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně ve výrocích o vině jeho rozsudku, vykazují všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obvinění totiž vytkli, že popis skutků nevystihuje všechny požadované zákonné znaky, poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající znaku „uvedení v omyl“, ani „zamlčení podstatné okolnosti“, nebyla prokázána subjektivní stránka a jde-li o skutek pod bodem 1) výroku o vině, poškozeným nebyla způsobena škoda, neboť insolvenční řízení dosud nebylo ukončeno. Měli za to, že skutky nevykazují znaky žádného trestného činu, že se jedná toliko o soukromoprávní vztah.
25. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
26. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě či větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
27. Podstatou trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
28. Z tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v tom, že obvinění sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spatřoval u skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině, neboť obvinění sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku větší škodu.
29. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky uvedených trestných činů. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši 3 550 000 Kč u skutku pod bodem 1), tj. značné škody, a 200 000 Kč u skutku pod bodem 2), tj. větší škody, také podvodné jednání obviněných.
30. Těžiště podvodného jednání spočívalo především v tom, že obvinění uvedli poškozené v omyl tím, že je při prodeji předmětné nemovitosti, vydávajíce se za osoby informované, mající zkušenosti s realitami (obviněný uváděl, že pracoval v realitní kanceláři), ujišťovali, že bude zástavní právo z nemovitosti převedeno na jiné nemovitosti ve vlastnictví obviněných, a to i přesto, že si museli být vědomi, že souhlas banky s převodem zástavního práva je značně nejistý, jelikož o změnu předmětu zajištění neúspěšně žádali banku opakovaně již dříve. Obvinění tedy již při uzavření kupní smlouvy museli být srozuměni s tím, že svému závazku oprostit prodávanou nemovitost od na ní váznoucího zástavního práva nedostojí. Podstata jejich jednání pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pak spočívala v tom, že si obvinění půjčili od poškozených částku 200 000 Kč na úhradu splátek hypotečního úvěru, poškozené ujišťovali, že jim částku 200 000 Kč vrátí do tří měsíců, přičemž sami obvinění s ohledem na svoji finanční situaci již museli vědět, že tuto do tří měsíců nebudou schopni vrátit, a že se jim tedy nepodaří dostát svému závazku.
31. Zcela nepřípadný je odkaz obviněných na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, z níž vyvozovali, že to měli být především poškození, kdo měl být při uzavírání smluv obezřetný, dbalý svých majetkových zájmů. Je zjevné, že obvinění nesrovnali okolnosti případů, jimiž se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010 zabýval Nejvyšší soud, s okolnostmi skutků, kterých se obvinění dopustili. Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy osoba pro účely získání úvěru uvede v omyl banku (jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěrů, a která by proto měla být obzvláště obezřetná při hodnocení zájemců o úvěr), a situací, kdy obvinění při uzavírání kupní smlouvy s fyzickými osobami zatají svoji finanční situaci a ujišťují je o budoucím převedení zástavního práva z prodávaných nemovitostí, a to navíc za situace, kdy se prezentují jako osoby, které mají zkušenosti s prodejem nemovitostí, čímž zneužili získanou důvěru poškozených. Nelze tedy souhlasit s námitkou obviněného, který – odvolávaje se na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 či 7 Tdo 486/2010, argumentoval, že poškození se mohli vyvarovat vzniku situace popsané ve skutkové větě pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškození postupovali jakkoli ledabyle, nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně, a tedy tak, že by jim mohl být přičítán sebemenší podíl na škodě, kterou jim svým jednáním způsobili výlučně obvinění (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
32. Výhrady obviněných ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu směřovaly i proti závěrům soudů o způsobené škodě. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 778/2005). Škoda u skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně tedy byla obviněnými způsobena ve výši kupní ceny, tj. 3 550 000 Kč, jelikož nemovitost, která byla na poškozené převedena i se zástavním právem, je z právního hlediska nulová, neboť banka bude své pohledávky z nesplacených úvěrů řešit realizací zástavy na nemovitosti, přičemž již došlo k vyznačení plomby na předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, přičemž tato skutečnost je zjevná také z údajů o probíhajícím insolvenčním řízení a komunikace s insolvenčním správcem. Jak výstižně poznamenal státní zástupce, poškození sice věděli při uzavírání smlouvy o existenci zástavního práva, uvedení v omyl však spočívá v ujišťování, že zajištění výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, popř. zajištění převodu práva na jiné nemovitosti, a to při současném zatajení vědomosti o nerealizovatelnosti takových úkonů zejména pro odmítavý postoj hypotečního věřitele a zatajení skutečných finančních poměrů a situace obviněných. V důsledku tohoto jednání obviněných došlo k zásahu do majetkových práv poškozených. Dne 4. 10. 2017 došlo k zaplombování dotčených nemovitostí v k. ú. R. u K. v důsledku exekučního příkazu k prodeji nemovitosti. Poškození tak do svého vlastnictví nabyli nemovitost podle kupní smlouvy, ale je jisté, že o ni bez náhrady přijdou, k čemuž by nemohlo dojít, pakliže by obvinění splnili přísliby učiněné při uzavírání smlouvy. S ohledem na okolnosti zevrubně popsané ve výroku o vině a též v odůvodnění rozhodnutí soudů je však také zjevné, že obvinění si byli od samého počátku vědomi toho, že svůj příslib ani splnit nemohou. Ke vzniku škody došlo v okamžiku, kdy poškození ze svého majetku částku 3 550 000 Kč zaplatili (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 860/2016). S existencí škody u skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obvinění v dovoláních relevantně nepolemizovali.
33. Dovolateli zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
34. U trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
35. Výhrada obviněných, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo možno dovodit srozumění pachatelů s tím, že zástavní právo nebude možno převést z prodávané nemovitosti, a naopak z jejich strany nebyl dán důvod nevěřit tomu, že k převedení zástavního práva dojde bez problému s ohledem na souhlas vlastníka pozemku, na kterém stála nemovitost obviněných, na kterou mělo být zástavní právo převedeno, ani subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož poškození sami nabídli finanční výpomoc obviněným a navíc si byli vědomi toho, k jakým účelům částku 200 000 Kč poskytli, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy.
36. Soudy obou stupňů neměly pochybnosti o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když zjistily, že obvinění při vědomí, že již opakované snahy o převedení zástavního práva z prodávané nemovitosti po jednání s hypoteční bankou selhaly, a při vědomí své finanční situace přesto ujišťovali poškozené, že k převodu zástavního práva z prodávané nemovitosti na jinou nemovitost obviněných dojde, a k tomu se také smluvně zavázali, ačkoliv si museli být vědomi skutečnosti, že banka na převedení zástavy nepřistoupí. Stejně tak neměly soudy pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když zjistily, že obvinění při znalosti své finanční situace a dluhů, které měli vůči jiným osobám, si půjčili částku 200 000 Kč od poškozených, ačkoliv si museli být vědomi, že ani splnění tohoto závazku se jim nepodaří dostát. Výstižně zde státní zástupce upozorňuje na zjištění učiněná v insolvenčním řízení k samodlužnickému návrhu obviněných, do něhož se přihlásilo celkem 28 věřitelů s celkovými pohledávkami ve výši 22 422 953 Kč s tím, že insolvenční správce má přihlášené pohledávky v celkové výši 18 695 303 Kč a popřel 3 727 650 Kč, a dlužníci uznali 18 066 336 Kč a popřeli přihlášené pohledávky ve výši 4 356 617 Kč. V kontextu insolventního návrhu podaného obviněnými krátce po přijetí půjčky 200 000 Kč a v kontextu uvedených částek z insolventního řízení nemůže podle názoru státního zástupce, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, obstát tvrzení o tom, že by se v budoucnu poškození mohli zhojit v insolvenčním řízení.
37. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu ke každému ze skutků popsaných v odsuzující části rozsudku nalézacího soudu zevrubně konkretizoval rozhodné okolnosti, na základě nichž ve shodě s nalézacím soudem vyvozoval potřebnou povahu zavinění, a to nejméně v eventuálním úmyslu (str. 7 usnesení).
38. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění za správné a nemá je v zásadě čím relevantně doplnit. Zjištění soudů spolehlivě dokládají finanční situaci obviněných, kteří se v rozhodné době nacházeli ve značných finančních problémech, a také je doloženo jednání mezi obviněnými a Hypoteční bankou, a. s., ohledně převedení zástavního práva, ze kterých vyplývá neochota banky převést zástavní právo. Pokud obvinění, znajíce tuto situaci, uzavřeli kupní smlouvu na nemovitost s poškozenými, při jejichž sjednávání ujišťovali poškozené, že zástavní právo z prodávané nemovitosti bude převedeno, a následně si půjčili od poškozených částku ve výši 200 000 Kč s ujištěním poškozených, že jim tuto částku ve sjednané době vrátí, lze jednoznačně dospět k závěru, že obvinění při uzavírání kupní smlouvy a půjčení částky 200 000 Kč jednali nejméně v eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
39. Na podkladě všech těchto zjištění se jeví zcela správným závěr obou soudů, že obvinění po všech stránkách naplnili skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
40. Obvinění konečně také vytkli, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Měli za to, že ze strany poškozených mohla být nastalá situace řešena v rámci civilního řízení a až následně, bylo-li by takové řízení neúspěšné, mělo být přikročeno k trestnímu řízení jako krajnímu prostředku, nikoli naopak.
41. Co se týče výtky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
42. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
43. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
44. Námitky obviněných však nemohou obstát. Soudem prvního stupně zjištěné a ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsané a následně odvolacím soudem potvrzené skutkové i právní závěry nepochybně svědčí o tom, že činnost, pro kterou jsou obvinění souzení, byla spáchána na objektu chráněném trestním zákonem, jímž je zájem společnosti na ochraně vlastnictví a práv s ním souvisejících, který obvinění svou trestnou činností narušili, přičemž tímto svým jednáním naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nejen v jeho základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž i v kvalifikované podobě podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Posuzovaný čin obviněných ve své kriminální povaze evidentně přesáhl občanskoprávní rámec, na němž je smlouva o koupi a smlouva o půjčce založena. Naopak je třeba zdůraznit, že obvinění těchto občanskoprávních institutů zneužili k tomu, aby od poškozených předmětnou sumu peněz získali, a to fakticky bez náhrady poškozeným. Je proto nezbytné v tomto případě na čin obviněného aplikovat normy trestního práva a vést obviněné za tento čin k trestní odpovědnosti a vyvodit i trestněprávní důsledky s ní spojené. Jak již bylo dříve vyloženo, srovnání se situací řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je v daných souvislostech nepřiléhavé. Není rozumného důvodu pochybovat o tom, že představuje právě takový případ společensky škodlivý, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, tj. občanského práva a jím stanovených nástrojů k odstranění vadného stavu, neboť je zejména z probíhajícího insolventního řízení patrné, že tyto nástroje budou k vymožení dluhů u obviněných pro jejich finanční situaci neúčinné.
45. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění byli uznáni vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v souladu se všemi právními hledisky a že napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespočívá. Dovolání obviněných proto jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu