ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.429.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 429/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 61 To 343/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 43/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 29 T 43/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodech I) a II) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutky popsanými tak, že
I) poté, co poškozené H. L. přislíbil, že bude jednat s jejími věřiteli za účelem konsolidace jejích dluhů, jí na základě plné moci, kterou mu udělila, zprostředkoval uzavření smlouvy č. 140/2012/001 na částku 1.050.000 Kč se společností Aktivafin, s. r. o., se sídlem Kroměříž, Tovačovského 318/18 (dále jen „společnost Aktivafin“), jako věřitelem, kterou podepsala dne 14. 8. 2012 na pobočce České pošty, s. p., v nákupním centru E., P., V., dále podepsala smlouvu o zajišťovacím převodu členského podílu a práv a povinností ke svému družstevnímu bytu v 8. patře, o velikosti 3+1, nacházejícím se v domě v ulici Z., P. – Ch., v hodnotě 2.744.000 Kč, na R. K., jako vedlejšího účastníka, dohodu o oprávnění a způsobu vyplnění blankosměnky, rekapitulaci podstatných podmínek úvěru a zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru, následně dne 20. 8. 2012 podepsala žádost o čerpání úvěru bez uvedení částky a čísla bankovního účtu, které obviněný doplnil později tak, že dne 10. 9. 2012 určil k výplatě části úvěru ve výši 200.000 Kč na účet a dne 12. 9. 2012 částku ve výši 800.000 Kč na účet, tj. účty, ke kterým měl dispoziční oprávnění od majitelky jeho partnerky J. P., přičemž částku 1.000.000 Kč, která byla po započtení částky 50.000 Kč na poplatek za náklady spojené s poskytnutím úvěru a správu úvěrového závazku převedena na shora uvedené účty, v rozporu s dohodou s poškozenou H. L. nehodlal použít na konsolidaci jejích dluhů, ani ji nepoužil k řádnému hrazení splátek úvěru, neboť zaplatil toliko dvě splátky celkem ve výši 26.440 Kč, a to dne 26. 10. 2012 ve výši 9.940 Kč a dne 12. 12. 2012 ve výši 16.500 Kč a poškozené nepravdivě tvrdil, že peníze z úvěru nemá k dispozici a že budou věřitelem společností Aktivafin poukázány přímo na úhradu jejích exekucí, čímž poškozené H. L. způsobil škodu ve výši 973.560 Kč, přičemž si byl vědom, že nesplacením úvěru, s jehož podmínkami byl seznámen, dojde k zesplatnění úvěru, uplatnění smluvních pokut a nároků z blankosměnky a uspokojení věřitele za zástavy bytu poškozené, přičemž k prodeji bytu nedošlo pouze z důvodu zajištění podle §79d odst. 1 tr. ř., čímž chtěl poškozené H. L. způsobit škodu ve výši hodnoty bytu, tj. 2.744.000 Kč, II) v souvislosti s jednáním pod bodem I) v období od prosince 2012 do června 2013 vylákal od poškozené H. L. prostřednictvím SMS zpráv a telefonních hovorů pod záminkou úhrady nákladů spojených s jednáním s věřiteli a hrazení nájemného na její bytovou jednotku platby v souhrnné výši 49.808 Kč, ačkoliv si byl od počátku vědom, že finanční prostředky nepoužije na deklarovaný účel, neboť v rozporu s ústní dohodou nájemné nehradil, s žádnými věřiteli poškozené nejednal, ani neřešil její oddlužení, konkrétně poškozená vložila na účet obviněného dne 22. 2. 2013 částku 3.000 Kč, dne 7. 3. 2013 částku 3.000 Kč, dne 26. 3. 2013 částku 3.000 Kč, dne 2. 4. 2013 částku 3000 Kč, dne 4. 4. 2013 částku 1.500 Kč, dne 6. 4. 2013 částku 2.000 Kč, dne 17. 4. 2013 částku 2.500 Kč, dne 19. 4. 2013 částku 3.000 Kč, dne 25. 4. 2013 částku 3.000 Kč, dne 30. 4. 2013 částku 3.000 Kč, dne 5. 5. 2013 částku 5.000 Kč, dne 9. 5. 2013 částku 900 Kč, dne 10. 5. 2013 částku 1.000 Kč, dne 15. 5. 2013 částku 2.500 Kč, dne 7. 6. 2013 částku 4.600 Kč; dále dne 6. 5. 2013 poškozená vložila na účet obviněného částku 1.000 Kč a v přesně nezjištěný den na přelomu roku 2012 a 2013 mu předala v hotovosti částku 4.353 Kč a dne 15. 3. mu předala v hotovosti částky 2.455 Kč a 1.000 Kč, čímž obviněný způsobil poškozené škodu ve výši 49.808 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 61 To 343/2017, o odvolání obviněného M. K. a poškozené H. L. tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, se obviněný odsuzuje podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nově rozhodl o náhradě škody. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, považoval za nesprávná, a to za situace, kdy odvolací soud neprovedl další obhajobou předložené stěžejní důkazy. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Naopak podle něj se soudy obou stupňů nikterak nevypořádaly s námitkami obhajoby, že výpověď poškozené H. L. je na řadě míst rozporuplná, nevěrohodná a nekoresponduje s listinnými důkazy obsaženými ve spise. Obviněný nesouhlasil zejména s tím, že by s ním poškozená uzavřela písemnou dohodu o konsolidaci jejích dluhů, protože poškozená takovou dohodu soudu nikdy nepředložila, a ani smlouva o úvěru takové ujednání neobsahuje.
5. Obviněný poukázal na to, že poškozená svou výpověď změnila, že se mělo jednat o plnou moc, kterou také nepředložila. Důkazy nepodložila ani tvrzení, že ji měl obviněný vydírat. Naopak obviněný upozornil na svou obhajobu, že se s poškozenou ústně domluvil na tom, že jí finanční prostředky půjčí a ona mu je vrátí z úvěru, který ji on zprostředkuje. Tato obhajoba nebyla nikterak vyvrácena a obviněný předložil soudu potvrzení na částku ve výši 1.000.000 Kč, které poškozená podepsala. Tyto peníze poskytl poškozené obviněný ze svých vlastních prostředků, neboť věděl, že mu poškozená vrátí z úvěru poskytnutého společností Aktivafin. Z tohoto úvěru také finanční prostředky na svůj účet čerpal, což doložil i plnou mocí, která ho opravňovala k čerpání dlužných finančních prostředků. Odvolací soud ji však označil za nadbytečný důkaz, stejně jako směnku vlastní na částku 1.150.000 Kč vystavenou dne 18. 2. 2012, splatnou dne 12. 8. 2015.
6. Pokud odvolacího soudu jeho důkazní návrhy odmítl, obviněný v tom spatřoval existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud byl povinen náležitě vysvětlit, proč důkazy neprovedl. To však neučinil, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09).
7. V dovolání obviněný poukazoval na nevěrohodnost poškozené s důrazem na změnu jejího tvrzení, že podpis na smlouvě o úvěru není jejím podpisem, a že uvedla i jinou výši schváleného úvěru. Částka 1.050.000 Kč však vyplynula ze smlouvy o úvěru i smlouvy o zajišťovacím převodu členského podílu a práv a povinností k družstevnímu bytu podepsanou poškozenou. Z těchto listinných důkazů je zřejmé, že tvrzení poškozené, že nevěděla, v jaké výši jí byl úvěr poskytnut, je nepravdivé. Pro její nevěrohodnost svědčí i to, že trestní oznámení podala téměř až po dvou letech od podpisu smlouvy, ačkoliv již po dvou až třech měsících o podpisu smlouvy o zajišťovacím převodu práva věděla, že není úvěr splacen. V rozporu s provedenými důkazy je i tvrzení poškozené, že poskytovala obviněnému měsíční prostředky za účelem úhrady nájmu a právních služeb, neboť účelem plateb byly „tržby“, jak tvrdil obviněný. Nebylo možné věřit poškozené ani v tom, že podepsala prázdné listiny s úředně ověřeným podpisem, neboť právě prázdná listina je jeden z důvodů, pro který nelze legalizace podpisu provést.
8. Ze všech uvedených důvodů soud nemohl vzít za podklad svého rozhodnutí výpověď poškozené, a proto jeho vina nebyla bez pochyb prokázána. Skutkové zjištění tak svědčí o extrémním nesouladu s porušením zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, písemné stanovisko nedoručilo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
13. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
14. Podle obsahu podaného dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil výhradně proti postupu soudů obou soudů v rámci provedeného dokazování, zejména vytýkal, jak soudy hodnotily výpověď poškozené H. L., jíž obviněný považoval za nevěrohodnou. Takové námitky směřují do procesního postupu soudů, a netýkající se hmotněprávního posouzení věci, což na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, a Nejvyšší soud by zásadně nebyl povinen se skutkovým stavem věci zabývat, avšak proto, že obviněný shledal uvedené vady v porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud i přesto, posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna kritéria spravedlivého procesu a zda skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech.
15. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že o extrémní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, jak je obviněný v dovolání naznačoval, nešlo. Odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí svědčí o tom, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami obviněného v potřebné míře zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly z hledisek stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti lze zmínit, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení přečetl podle §207 odst. 2 tr. ř. protokol o výslechu obviněného (č. l. 41 až 52), vyslechl poškozenou (č. l. 747 až 749), ale i celou řadu svědků [P. K. (č. l. 749 až 750), V. V. (č. l. 767 až 768) a R. K. (č. l. 768 až 769)], podle §211 odst. 6 tr. ř. nechal přečíst úřední záznam o vysvětlení svědkyně J. P. (č. l. 102 až 107) a J. D. (č. l. 114 až 117), provedl důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace odhady nemovitostí Ing. Emilem Nitkulincem (č. l. 337 až 372), i zajištěné listinné důkazy včetně smlouvy o úvěru (č. l. 4 až 7), dohody o oprávnění a způsobu vyplnění blankosměnky (č. l. 8 až 9), smlouvy o zajišťovacím převodu členského podílu a práv a povinností k družstevnímu bytu (č. l. 12 až 13), dokladů k platbám (č. l. 14 až 19), kopie potvrzení o převzetí 1.000.000 Kč v hotovosti (č. l. 54) a dalších listinných důkazů uvedených na č. l. 712 až 713. Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, jež vysvětlil na stranách 5 až 7 svého rozsudku. Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněného, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, rozsudek soudu prvního stupně, v něm neshledal vady a ani nezjistil porušení relevantních procesních pravidel a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování (strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
16. Důležité je poznamenat, že v rámci nejen celého dokazování, ale i se zřetelem na způsob, jakým se jím soudy zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí, je zřejmé, že se zabývaly obhajobou obviněného, na níž reagovaly a jeho výhradám věnovaly nutnou pozornost, neboť se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci objasňovaly a zaměřily na ně své úvahy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily, a lze poukázat zejména na závěry soudu prvního stupně, který podle všech výsledků provedeného dokazování vyložil, jaké rozhodné skutkové okolnosti jej utvrdily v tom, proč uvěřil výpovědi poškozené a na podkladě jakých okolností a souvislostí, které mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ji považoval za věrohodnou. V rámci procesu dokazování byla vysvětlena i výhrada obviněného vůči poškozenou nepředložené plné moci tak, že tuto smlouvu obviněný odnesl (č. l. 768), což bylo doloženo i SMS zprávami, ze kterých vyplývá, že plnou moc obviněnému udělila poškozená a že ho žádala, aby jí její stejnopis vrátil (č. l. 769). Bez reakce nezůstala ani námitka obviněného o pozdním podání trestního oznámení, neboť odvolací soud podle výsledků provedeného dokazování konstatoval, že důvodem byla především důvěra poškozené ve slušnost a spolehlivost obviněného, jenž ji o své solidnosti utvrzoval, a proto mu i dlouhou dobu po tom, co úvěr splácen nebyl, věřila a postupovala tak, jak si přál. Pro úplnost je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že důvodem pro zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování tzv. směnkou vlastní na částku 1.150.000 Kč, údajně podepsanou poškozenou, byla jeho nadbytečnost vzhledem k důkazům provedeným u hlavního líčení, které vinu obviněného dostatečně prokázaly (podrobně viz strana 6 rozsudku odvolacího soudu).
17. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky. Mohl konstatovat, že rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
18. Nejvyšší soud neshledal ani důvod pro závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16]. Soudy v posuzované věci všem svým povinnostem dostály, když lze zmínit, že jestliže obviněný v podaném dovolání tvrdil, že odvolacímu soudu navrhoval, aby bylo dokazování doplněno i o provedení plné moci opravňující ho k čerpání peněz získaných z úvěru, z dostupného spisového materiálu takový závěr neplyne, když obviněný takový návrh neuvedl ani v odvolání (č. l. 929 až 932) ani během veřejného zasedání (č. l. 954 až 956).
19. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných a nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
20. Ze všech shora uvedených zjištění lze shrnout, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
21. Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
22. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu