ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1081.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1081/2019-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání obviněného D. D., nar. XY v XY, okres Teplice, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 181/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 T 181/2018, byl obviněný D. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Teplicích se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné dny v období od konce roku 2017 do března 2018 v XY, v ulici XY, jakož i na jiných místech v XY, okres Teplice, vyměnil za různé věci, například řetízky, prstýnky, vrtačku, osobě P. J., nar. XY, v pěti případech drogu označovanou jako pervitin, a to vždy v množství nejméně za 100 Kč, přičemž minimálně v jednom případě mu pervitin za věci předal přímo obžalovaný, minimálně ve třech případech pak po předchozí dohodě o jeho předání mu pervitin pocházející od obžalovaného předala osoba s přezdívkou U. s tím, že jde o pervitin od obžalovaného, kdy tato osoba také od svědka J. převzala pro obžalovaného jako platbu za pervitin různé předměty, v jednom případě obžalovaný svědkovi v XY, v ulici XY č. p. XY, daroval marihuanu v množství na jednoho tzv. jointa,
2) v přesně nezjištěné dny v období od ledna 2018 do března 2018 v XY, za kostelem u rybníku B. a v parku B. prostřednictvím M. Č., nar. XY, prodal osobě L. B., nar. XY, nejméně v šesti případech drogu označovanou jako pervitin, a to vždy v množství za částku nejméně 200 Kč,
3) v blíže nezjištěný den okolo 11. 3. 2018 a dne 11. 4. 2018, tedy ve dvou případech, vždy na chodbě domu v XY, XY č. p. XY, okres Teplice, prodal osobě F. O., nar. XY, drogu označovanou jako pervitin, a to vždy za částku 100 Kč, přičemž dne 11. 4. 2018 prodal svědkovi pervitin o hmotnosti 0,03 gramu obsahující metamfetamin,
4) minimálně dne 11. 4. 2018 měl u sebe doma a později i před svým domem v XY, XY č. p. XY, okres Teplice, plastový sáček s pevnou látkou o hmotnosti 0,44 gramu obsahující metamfetamin, určený minimálně z určité části k prodeji jiným osobám,
kdy látka označovaná jako pervitin obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění, a látka označovaná jako marihuana je sušená rostlina konopí, kdy konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění, jako látka omamná, a obsahuje tetrahydrokanabinoly (konkrétně delta-9-tetrahydrokabinol), které jsou jako psychotropní látka uvedeny v příloze č. 4 a 5 téhož nařízení vlády, a k nakládání s těmito látkami obviněný D. D. neměl příslušné zákonné oprávnění,
a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 T 167/2014-132, který nabyl právní moci dnem 8. 5. 2015, odsouzen mj. pro pokus přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 19. 5. 2017.
2. Za to byl obviněný D. D. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to částky 100 Kč, a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 1.300 Kč.
3. Rozsudek okresního soudu napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání do všech výroků obou napadených rozhodnutí, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle obviněného spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku existence rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými nižšími soudy, neboť skutkový stav zjištěný v rámci předchozího řízení v žádném ohledu neumožňoval uznat jej vinným ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů není dle obviněného věcně správné, neboť oba soudy v dané věci nesprávně hodnotily svědecké výpovědi, přičemž jakkoli vysoký stupeň podezření o spáchání trestného činu není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
6. Konkrétně obviněný poukazuje na skutečnost, že svědek P. J. v rámci přípravného řízení uvedl, že od obviněného žádné drogy nekoupil, ani je s ním nesměnil. Až posléze po poučení o následcích křivé výpovědi svou výpověď jmenovaný svědek změnil v tom smyslu, že mu obviněný drogu pervitin prodal, popřípadě směnil za věci. V důsledku změny výpovědi jde tedy o nevěrohodného svědka. Stejně tak je dle obviněného třeba hodnotit výpověď svědka F. O. učiněnou v rámci hlavního líčení, jelikož se tato diametrálně liší od jeho předchozí výpovědi učiněné v rámci přípravného řízení. Výpověď svědka L. B. pak obviněný napadá zcela obecně, když tuto s ohledem na její obsah nepodporují dle jeho tvrzení žádné další důkazy, a to v tom směru, že by drogu pervitin svědkovi skutečně prodal.
7. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
11. S ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).
12. Případy, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je dovolacích námitek napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno (mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019) dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
13. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného či jiného dovolacího důvodu. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že námitky obviněného uplatněnému, ale ani žádnému jinému v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedenému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhá.
14. Ve vztahu k námitce obviněného stran chybeného hodnocení důkazů a s ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je třeba uvést, že soud prvního stupně za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného, jakož i svědky P. J., J. U., L. B., P. O., M. M., M. Č. a J. R. Dále byli soudem v postavení svědků vyslechnuti rovněž ve věci zasahující policisté A. W., Z. Č., P. K. a Z. V. Soud doplnil dokazování taktéž o četné listinné důkazy, především protokol o zadržení obviněného jako osoby podezřelé, protokoly o vydání věci, úřední záznam Policie ČR o nálezu sáčku s bílou krystalickou látkou a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie.
15. Soud prvního stupně přitom výpovědi jednotlivých svědků hodnotil řádně ve všech jejich aspektech, tedy i s ohledem na případné změny konkrétních výpovědí, či případné rozdíly mezi jednotlivými výpověďmi činěnými v různých fázích trestního řízení. Nalézací soud konkrétně v bodech 38. až 41. odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že obhajobě obviněného, ani výpovědi svědka F. O. učiněné v hlavním líčení, nelze s přihlédnutím k obsahu jimi prezentovaných tvrzení uvěřit, na rozdíl od výpovědí svědků P. J., L. B. a policistů P. K. a Z. V. Výpovědi těchto svědků, stejně jako původní výpověď svědka F. O. z přípravného řízení, korespondují mimo jiné i s ostatními provedenými důkazy listinné povahy. Z těchto materiálů přitom vyplývá, že u osoby obviněného byly nalezeny látky, které byly odborným vyjádřením vyhodnoceny jako metamfetamin a tetrahydrocanabinol. Současně u něho byla v okamžiku jeho zadržení orgány Policie ČR zajištěna i finanční částka, která svojí výši odpovídala hodnotě drogy, kterou si krátce předtím od obviněného zakoupil svědek F. O. Za tohoto důkazního stavu tak byly výpovědi výše jmenovaných svědků shledány věrohodnými a tudíž způsobilými k určení skutkového stavu věci. V případě, že některý ze svědků nebyl schopen s jistotou uvést, kolikrát od obviněného zakoupil drogu pervitin a za jaký finanční obnos, vycházel soud prvního stupně vždy z nejmenší tvrzené, a tudíž pro obviněného příznivější, varianty. Postupu soudu prvního stupně tedy nelze ničeho vytknout, když jím učiněná skutková zjištění jednoznačně korespondují s výsledky provedeného dokazování, které bylo realizováno v dostatečném rozsahu, jakož i v souladu se zákonnými požadavky. V návaznosti na podané odvolání posléze i soud odvolací v bodech 8. a 9. odůvodnění napadeného rozhodnutí logickým způsobem rozvedl, z jakých důvodů se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a čím má vinu obviněného za plně prokázanou. Jak bylo již výše uvedeno, v hodnocení provedených důkazů, tak jak bylo učiněno soudem prvního stupně a poté stvrzeno i rozhodnutím soudu odvolacího, nebyl Nejvyšším soudem shledán jakýkoli rozpor s jejich objektivně zjištěným obsahem, natož rozpor extrémní ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.
16. V návaznosti na výše uvedené se tedy v daném případě Nejvyšší soud přiklání k závěrům odvolacího soudu, který v bodě 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že pokud soud prvního stupně hodnotil výpovědi obviněného a jednotlivých svědků, postupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť je zkoumal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, pročež je výpovědi svědků P. J. a L. B., tak jak je vyhodnotil nalézací soud, na místě považovat za usvědčující. Na tom závěru nemůže nic změnit ani obviněným tvrzená nedůvěryhodnost svědka F. O., kterou ostatně shledaly také oba nižší soudy, když jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení ve prospěch obviněného neuvěřily, což také řádně zdůvodnily. Nejvyšší soud tak v daném případě mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, neshledal žádné, natož extrémní rozpory. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jsou námitky obviněného jen pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, se kterými se dovolatel zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu, pročež byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako irelevantní.
17. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
18. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu nižších soudů ani porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci byla dodržena pravidla vyslovená mimo jiné i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Oba nižší soudy totiž nevycházely z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, nýbrž logickým způsobem vysvětlily, proč a kterým výpovědím uvěřily a z jakého důvodu naopak neuvěřily výpovědím obviněného a svědka F. O., kterou tento učinil v hlavním líčení zcela evidentně tendenčně ve prospěch obviněného, přičemž rozpory ve výpovědích překlenuly v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09; dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, §77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).
19. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími námitkami považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
20. Závěrem lze proto shrnout, že obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, pročež nejsou způsobilé založit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V.
Závěr
21. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Obviněný naopak nevznesl žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu.
22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného D. D. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
23. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě podaného dovolání a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík