ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.545.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 545/2019-3944
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání obviněných 1) K. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. XY, XY, 2) D. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a 3) O. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 12 To 33/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2015, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných K. Š. a D. K. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 47 T 10/2015, byl obviněný K. Š. uznán vinným v bodech IV. a IX. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě věcí taxativně uvedených ve výrokové části citovaného rozsudku městského soudu. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 393.000 Kč a 610 EUR.
2. Týmž rozsudkem byl obviněný D. K. uznán vinným v bodech III., IV., VI., VII., VIII. a X. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě věcí taxativně uvedených ve výrokové části citovaného rozsudku městského soudu. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 102.000 Kč.
3. Stejným rozsudkem byl obviněný O. H. uznán vinným v bodech III. a V. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě věcí taxativně uvedených ve výrokové části citovaného rozsudku městského soudu.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že rozsudkem Městského soudu v Praze byli vedle jmenovaných dovolatelů odsouzeni rovněž další obvinění, a to R. K., P. M. a J. B.
5. Proti citovanému rozsudku městského soudu podali jednak obvinění K. Š., D. K., O. H. (včetně R. K. a P. M.), jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch všech obviněných, odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 12 To 33/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek městského soudu k odvolání obviněných K. Š. a D. K. v celém rozsahu a k odvolání O. H. a státního zástupce ohledně tohoto jmenovaného rovněž v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že se ukládá obviněnému K. Š. za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve skutcích popsaných pod body IV. a IX., podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 2 písm. a) uložil i trest propadnutí věci v podobě věcí výslovně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku, a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil rovněž trest propadnutí věci spočívající v propadnutí finančních částek ve výši 393.000 Kč a 610 EUR. Obviněný D. K. pak byl citovaným rozsudkem vrchního soudu za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to ve skutcích popsaných pod body III., IV., VI., VII., VIII. a X., podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 2 písm. a) uložil trest propadnutí věci v podobě věcí výslovně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil též trest propadnutí věci spočívající v propadnutí finanční hotovosti ve výši 102.000 Kč. Obviněný O. H. pak byl předmětným rozsudkem vrchního soudu za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve skutcích popsaných pod body III., V., podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi let let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 2 písm. a) uložil trest propadnutí věci v podobě věcí výslovně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku. Naproti tomu odvolání státního zástupce v částech směřujících v neprospěch obviněných K. Š., D. K., (jakožto i R. K., P. M. a J. B.) vrchní soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl (současně podle téhož ustanovení vrchní soud zamítl i odvolání R. K. a J. B.).
6. Shora uvedených trestných činů se obvinění K. Š., D. K. a O. H. dopustili tím, že:
ačkoli kokain je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., jako látka omamná,
a konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, ve smyslu ustanovení §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., jako omamná látka a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, ve smyslu ustanovení §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako psychotropní látka, tak
III.
P. M. dne 26. 6. 2014 v době od 13:20 hodin do 13:30 hodin prodal v restauraci XY na adrese XY v XY agentovi Policie ČR VO-0093 za částku 36.000 Kč 29,3 gramů směsi kokainu hydrochloridu a kreatinu monohydrátu s celkovým obsahem 8,09 gramů účinné látky, kdy tuto směs deklaroval jako 30 gramů kokainu, přičemž uvedenou látku M. bezprostředně před samotným prodejem, v prostorách restauraci XY předal O. H. , kterému ji na základě jejich předchozí telefonické komunikace dovezl a v době mezi 13:07 hod. a 13:10 hod. v XY, ul. XY, předal D. K.,
IV.
dne 24. 11. 2014 přibližně před 12. hodinou přijel R. K. svým vozidlem tov. zn. JEEP Grand Cherokee, RZ: XY, k domu č. XY v obci XY, následně mu R. D., nar. XY, na pokyn K. Š. dal na zadní sedadlo vozidla plastový modrý pytel s obsahem 3.119,5 gramů rostlinné sušiny konopí s obsahem 436,96 gramů báze delta-9-tetrahydrocanabinolu, a poté R. K. odjel do XY, kde se naproti domu č. XY v ulici XYpřibližně ve 13:00 hodin setkal s D. K., který na místo setkání přijel vozidlem tov. zn. Audi S3, RZ: XY, a předal mu pytel s rostlinnou sušinou konopí určenou k distribuci koncovým uživatelům,
V.
O. H. v blíže nezjištěné době, nejméně však dne 24. 11. 2014 v 18:30 hodin, přechovával pro jiného ve sklepě domu č. XY v ulici XY v XX celkem 10.048,3 gramů, po dosušení 9.567,8 gramů, rostlinné sušiny konopí s obsahem 1.031,9 gramů báze delta-9-tetrahydrocanabinolu,
VI.
D. K. v blíže nezjištěné době, nejméně však dne 24. 11. 2014 v 17:00 hodin, v bytě č. 414 v domě na adrese XY č. XY, XY, pro jiného přechovával 745,48 gramů sušiny konopí s obsahem báze 105,72 gramů delta-9-tetrahydrocanabinolu,
VII.
D. K. pěstoval v blíže nezjištěné době, nejméně však dne 24. 11. 2014, v bytě č. XY na adrese XY, XY, za účelem usušení a následné distribuce 30 ks rostlin konopí o průměrné výšce 50 cm, a to v pěstebním stanu o rozměrech 240x120x200 cm, kdy se jednalo o rostliny konopí o celkové hmotnosti 2.510,9 gramů, po usušení 632,4 gramů sušiny konopí s obsahem báze 15,12 gramů delta-9-tetrahydrocanabinolu,
VIII.
D. K. společně s J. B. a M. K., nar. XY (proti kterému bylo vedeno samostatné trestní řízení pod č. j. NPC-1047/TČ-2015-2200PR) v blíže nezjištěné době, nejméně od léta do listopadu 2014, vypěstovali a následně usušili v domě č. p. XY v ul. XY v obci XY blíže nezjištěné množství rostliny konopí, které si rozdělili na tři stejné díly o hmotnosti cca 150 gramů, přičemž takto realizovali celkem dva pěstební cykly, z nichž každý trval přibližně tři měsíce, kdy dne 24. 11. 2014 se v domě ve XY nacházely předměty a komponenty určené k pěstování konopí indoor způsobem, a dále 1.909,65 gramů sušiny konopí s obsahem báze 86,49 gramů delta-9-tetrahydrocanabinolu,
IX.
K. Š. v domě na adrese XY č. XY provozoval v blíže nezjištěné době indoor pěstírnu konopí, umístěnou skrytě pod dílnou, přičemž dne 24. 11. 2014 byla pěstírna nalezena policejním orgánem tzv. sklizená a nacházely se zde předměty a komponenty sloužící k pěstování konopí, zapnuté ventilátory a igelitový pytel s rostlinnou sušinou konopí o hmotnosti 2.487,1 gramů s obsahem báze 383,3 gramů delta-9-tetrahydrocanabinolu,
X .
D. K. distribuoval rostlinnou sušinu konopí, známou pod označením marihuana, D. D. a D. S., přičemž:
· v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2013 daroval D. D., nar. XY, sušinu rostliny konopí, a to jeden pytlíček, ve kterém byla sušina dostačující na ubalení dvou až tří tzv. jointů, přičemž k předání sušiny došlo v C. B. na adrese XY v XY,
· v blíže nezjištěné době od počátku roku 2013 do konce roku 2014 opakovaně prodal D. S., nar. XY, sušinu rostliny konopí v celkovém množství 30 až 50 gramů, kdy při jednotlivém prodeji se jednalo většinou o množství 5 gramů za 700,- Kč, přičemž k prodeji docházelo jednak v bytě č. 414 ve 4. patře domu č. XY v ul. XY č. v XY, a dále v neustanoveném bytě, který se nachází někde v místě nad A. v XY.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
7. Obviněný K. Š. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, když své rozsáhlé dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hned v úvodu obviněný předeslal, že v jeho případě došlo ke komplexnímu porušení procesních zásad trestního řízení (zejména presumpce neviny a zásad in dubio pro reo, volného hodnocení důkazů, zásady materiální pravdy, zásady kontradiktornosti řízení a částečně i práva na obhajobu). Současně předeslal i to, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy jednostranně, neobjektivně a svévolně, v důsledku čehož je v napadeném rozhodnutí zjevný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry.
8. Obviněný se podrobně vyjádřil k oběma skutkům, které jsou mu kladeny za vinu. Ke skutku popsanému pod bodem IV. namítl, že jsou mu k tíži kladeny dvě skutečnosti, a sice jeho pokyn R. D., aby na zadní sedadlo vozidla R. K. dal modrý plastový pytel s konopím, jakož i to, že R. K. tento pytel s konopím předal D. K. Ve vztahu k těmto skutečnostem dovolatel namítá, že jeho pokyn soudy prokázaly jednak videozáznamem o dění před domem č. XY v obci XY a jednak svědeckou výpovědí J. B. Na videozáznamu však obviněný s nikým nekomunikuje, natož aby úkoloval R. D., který navíc ve své výpovědi odmítl, že by něco do vozidla nakládal. Tuto výpověď dovolatel označuje za věrohodnou, na rozdíl od výpovědi J. B., která je dle jeho mínění nevěrohodná už jen proto, že tento svědek má k němu negativní vztah, v důsledku jejich dřívějších konfliktů. V této souvislosti dovolatel také upozornil na skutečnost, že v přípravném řízení poté, co J. B. učinil svoji výpověď za přítomnosti obhájce, tak ji později ještě doplnil, avšak již bez jeho přítomnosti. Během tohoto doplnění navíc uvedl zcela jiné skutečnosti. Dovolatel proto namítá, že tímto krokem bylo porušeno jeho zákonné právo na obhajobu, pročež by měl tento důkaz zůstat neúčinným. K tomu ještě dodal svoji domněnku, že k doplnění výpovědi J. B. motivovala informace, že K. Š. je propuštěn z vazby a tento svědek (kterému dříve vyhrožoval a omezoval ho na osobní svobodě) měl zájem na tom, aby byl odsouzen. Nicméně i za předpokladu, že by výpověď J. B. byla vyhodnocena jako věrohodná, je dle jeho názoru pouhým osamoceným nepřímým důkazem, který však nikterak nepřispívá k vyjasnění jeho viny, popsané ve skutkové větě pod bodem IV.
9. Dovolatel dále namítá, že ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá, co mělo být mezi R. K. a D. K. skutečně předáno. V této souvislosti poukazuje na to, že důkazně není zachycen několikaminutový přesun R. K. z obce XY do XY, stejně jako pohyb a činnost D. K. mezi tím, kdy došlo k předávce pytle a okamžikem, kdy byl zadržen policií. Za tohoto stavu tak není postaveno najisto, že modrý pytel s konopím opravdu pochází z domu č. XY v obci XY.
10. Dovolatel Š. navíc vyjádřil nesouhlas s tím, že skutek uvedený pod bodem IV. spáchal dílem ve spolupachatelství. Dle jeho názoru nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování, přičemž nebyly naplněny ani zákonné podmínky ve smyslu §23 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu také nelze vydání pokynu k naložení modrého pytle do vozidla R. K. považovat za spolupachatelství. Rovněž v odůvodněních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů absentuje jakákoli argumentace vztahující se ke spolupachatelství dovolatele i R. K., včetně upřesnění toho, kterak mělo probíhat, jakým způsobem byly rozdělené role, nebo na základě jakých důkazů orgány činné v trestním řízení dospěly k tomuto závěru.
11. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem IX., ve kterém je mu vkladeno za vinu, že provozoval v blíže nezjištěné době indoor pěstírnu konopí, dovolatel namítá, že se oba soudy nižších stupňů nacházely ve stavu důkazní nouze, neboť v prostorách této pěstírny a ani na pytlech se sušeným konopím nebyly nalezeny žádné jeho biologické ani daktyloskopické stopy. Navíc v domě, kde byla pěstírna objevena, se pohybovala řada osob, včetně členů rodiny obviněného či svědků R. D. a J. B. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že závěry soudů nižších stupňů jsou založeny na extrémních pochybnostech.
12. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný K. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl, a to tak, že jej podle §226 písm. c) tr. řádu v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. Současně dovolatel požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.
13. Dovolatel D. K. napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, opíraje se přitom o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že dotčené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. V prvé řadě dovolatel namítá, že oba soudy nižších instancí nesprávně právně posoudily otázku použitelnosti důkazu získaného za účasti zahraničního agenta, neboť pro to nebyly splněny podmínky vyplývající z §59 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v platném znění. Následně dovolatel poukázal na to, že ve spisovém materiálu absentuje povolení cizozemského orgánu, resp. policejního sboru SRN, jehož je agent VO-0093 příslušníkem. Touto skutečností se však soudy nezabývaly a pouze deklarovaly, že k použití zahraničního agenta bylo vydáno povolení Vrchním soudem v Praze. Vrchní soud však dle dovolatele takto rozhodl bez toho, aniž by měl takový podklad k dispozici. Na tomto základě dovolatel tvrdí, že takto získaný důkaz je nezákonný, a pokud soudy obou stupňů z něj při svém rozhodování vycházely, je nutné obě rozhodnutí odmítnout jako nepřezkoumatelná. Nezákonný je tento důkaz také z toho důvodu, že agenti v daném případě svoji činnost směřovali k vyprovokování další závažné trestné činnosti, které se obvinění ze své vůle nedopouštěli, a to prodeje tzv. tvrdých drog v řádu desítek gramů (u předstíraného převodu) s požadavkem na mnohonásobně větší množství naplňující již znaky přísnější trestněprávní kvalifikace. Závěr odvolacího soudu ve vztahu k zákonnosti daného důkazu je tak dle dovolatele nesprávným hmotněprávním posouzením věci.
15. V případě skutků popsaných pod body VII. a VIII. dovolatel namítá, že nebyl dostatečně prokázán jeho vztah k předmětným nemovitostem, které nevlastní a ani nemá právní titul k jejich užívání. Soudy obou nižších stupňů však vycházely z jakéhosi předpokladu absolutní odpovědnosti za nemovitosti a věci v nich uložené, aniž by k tomu byl dán relevantní důvod. Dále dovolatel zpochybňuje závěr nižších soudů o své vedoucí roli v rámci předmětné trestné činnosti, která ani nekoresponduje s výrokem o vině, nicméně se odrazila ve výši uloženého trestu. K tomu obviněný uvádí, že vše, co je spojováno s osobou „D.“, mu bylo automaticky přisouzeno bez ohledu na to, že popis uvedený ve výpovědi O. H. (ke skutku pod bodem III.) neodpovídá jeho vzhledu, neboť místo udávaných 180 cm měří 194 cm. Za tohoto stavu tak není dle dovolatele ani tento závěr v souladu s provedenými důkazy.
16. K výroku o trestu obviněný K. namítá, že odvolací soud sice napravil pochybení soudu prvního stupně ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku, nicméně tuto změnu již nepromítl do výroku o trestu, stejně jako nezdůvodnil, proč i po změně právní kvalifikace uložil zcela stejný trest. Přitom je jasné, že společenská škodlivost pokusu trestného činu je nižší, neboť nedošlo ke škodlivému následku. Za tohoto stavu nepovažuje dovolatel tento trest za přiměřený a vzhledem k absenci odůvodnění namítá, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
17. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu týkajícím se jeho osoby zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
18. Dovolatel O. H. napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce rozsáhlým dovoláním, jež opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hned v úvodu svého podání obviněný namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významné skutkové okolnosti, pro kterou je nutné se skutkovými zjištěními znovu zabývat.
19. Podobně jako obviněný K. i O. H. napadá ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem III., jímž byl uznán vinným, zákonnost předstíraného převodu omamných látek, a to s ohledem na použití policejního agenta VO-0093, který nebyl příslušníkem Policie ČR. Obviněný namítá, že nebylo doloženo splnění podmínek, za kterých je cizí státní příslušník oprávněn působit jako agent na území ČR. Tím bylo dle jeho názoru porušeno ustanovení §59 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v platném znění. Vzhledem k této skutečnosti pak označil odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu za nedostačující.
20. K témuž skutku dovolatel dále uvádí, že jeho spáchání je výsledkem nedovolené policejní provokace. Obhajoba obviněného zdůrazňuje, že před touto provokací byl sice O. H. velkým uživatelem marihuany, avšak do 26. 6. 2014 se nikdy nedopustil trestné činnosti související s přechováváním a distribucí drog. Z výpovědi agentů přitom vyplynulo, že ti ho poměrně dlouhou dobu a intenzivně nabádali k tomu, aby jim opatřil drogy, až k tomu také skutečně došlo. S tím souvisí i požadavek, že v případě, kdy má předstíraný převod sloužit jako důkaz v trestním řízení, je nutné z něj vyloučit jakékoli pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1365/2016). Dovolatel má nicméně řadu pochybností, zejména o legálnosti užití agenta cizího policejního sboru na českém území, dále o tom, zda se nejednalo o policejní provokaci, jakož i pochybnosti o způsobu činnosti policejních agentů, kteří nezdokumentovali svoji činnost (ať již audiozáznamem či videozáznamem).
21. Dovolatel se vyjádřil taktéž k popisu skutku ve vztahu k časovým souvislostem, když namítá, že časy uvedené ve výroku o jeho vině by měly odpovídat záznamům odposlechů. Během hlavního líčení přitom soud prvního stupně předložil stranám pouze kompaktní disk (který je založen ve spise), přičemž vlastní odposlechy nebyly u hlavního líčení vůbec provedeny. Dovolatel tvrdí, že i když s jejich neprovedením souhlasil, tak pokud soudy na základě těchto odposlechů prokázaly jeho vinu, měly být u hlavního líčení provedeny. I za situace, kdy by časová souslednost skutečně z odposlechů vycházela, není tak prokázáno, že dovolatel skutečně převzal drogu od D. K., držel ji u sebe cca 10 minut a poté ji předal P. M. Dle jeho tvrzení totiž nebylo prokázáno, že by v době předstíraného převodu skutečně byl na místě samém. Z popisu skutku také není zřejmé, jakým způsobem měla být droga předána a kterak byla zabalena, natož že by obviněný měl vědět, že drogu převzal. Tím došlo k extrémnímu nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními soudu a tato skutečnost by měla být dle dovolatele v rámci dovolání přezkoumána.
22. Bez ohledu na výše uvedené dovolatel navrhuje, že skutek popsaný pod bodem III. by měl být kvalifikován nikoli jako zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství pole §23 tr. zákoníku, nýbrž jako samostatný skutek kvalifikovaný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Důvod, pro který se dovolatel domnívá, že nejsou naplněny zákonné znaky výše uvedené skutkové podstaty, spočívá v tom, že jeho jednání v daném případě nenaplnilo zákonný znak velkého rozsahu. Předně soudy při právní kvalifikaci jeho jednání vyšly z toho, že bylo nalezeno 9.567,8 g sušeného konopí s obsahem 1.031,9 g báze delta-9-THC. Mimo množstevního hlediska (které má v rámci právní kvalifikace pouze orientační hodnotu, byť významnou) však nezohlednily další významné skutečnosti. Dovolatel byl totiž masivním konzumentem marihuany, pročež část ze shromážděné sušiny konopí měl zjevně k vlastní spotřebě. Za tohoto stavu se obhajoba obviněného domnívá, že by se od nalezeného množství měla odečíst jeho spotřeba marihuany na 5 až 7 dní. Mimo to soudy nezohlednily ani to, že 4,2 kg sušiny tvořilo odpadový materiál, který obviněný nemohl prodat. Tyto skutečnosti proto reálně snížily množství nalezené drogy pod kvalifikační znak velkého rozsahu.
23. I kdyby odvolací soud vycházel pouze z nalezeného množství drogy, pak se dle obviněného dopustil pochybení, že nepřihlédl k dalším skutečnostem. Předně nebylo prokázáno, že by obviněný O. H. marihuanu prodával či jinak distribuoval, naopak lze učinit závěr, že i takovéto množství drogy měl pro svoji potřebu. Mimo to je nutné vzít v potaz i dobu, po kterou marihuanu přechovával a která rozhodně nebyla významná. Sám obviněný byl doposud osobou zcela bezúhonnou, řádně pracující, na jehož příjmech je závislá jeho družka a dítě. Na jeho jednání je proto možné nahlížet jako na exces z chování jinak řádného občana. V neposlední řadě dovolatel namítá rovněž určitý posun náhledu společnosti na držení a užívání tzv. měkkých drog, na který by měla reagovat i rozhodovací praxe soudů.
24. K uložené sankci obviněný namítá, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let je trestem nepřiměřeně přísným. Na rozdíl od soudu prvého stupně mu odvolací soud neuložil trest za užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a nezohlednil tak jeho poměry, jakož i výše uvedené okolnosti případu. Za tohoto stavu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 12 To 33/2018, případně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 47 T 10/2015, ve smyslu §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, příp. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. K tomuto dovolání obviněný O. H. následně doručil doplnění svého dovolání ze dne 26. 3. 2019, ve kterém nejprve rekapituluje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, a poté ke skutku pod bodem III. napadeného rozsudku uvádí, že množství zajištěného kokainu neodpovídá spáchání předmětného trestného činu ve velkém rozsahu, neboť soudy nepřihlédly k tomu, že údajně držené množství kokainu může být pro závislého člověka jen denní dávkou a obvinění za toto množství mohli obdržet jen zanedbatelnou finanční částku. Mimo to soudy měly přihlédnout k časovému období, po které obviněný s omamnou látkou zacházel. Ke skutku pod bodem V. dovolatel dodává, že při stanovení velkého rozsahu musí jít v případě marihuany o více než 10.000 g sušiny (což označuje za sekundární kritérium) s obsahem nejméně 1.000 g účinné látky THC (primární kritérium). Pokud bylo primární kritérium překročeno o zanedbatelných 0,32 g a sekundární hledisko je pod hranicí velkého rozsahu, považuje dovolatel aplikaci §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za nepřiléhavou. V závěru dovolatel rovněž namítá, že v jeho případě absentuje subjektivní stránka přisouzeného zločinu, neboť odmítá, že jednal zaviněně, s rozmyslem a po předchozím uvážení.
26. K jednotlivým dovoláním podaným osobami obviněných se ve svých vyjádřeních ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 1317/2018-14, ze dne z 26. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 1317/2019-12, a ze dne z 16. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO1317/2018-38, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž ke zvolené dovolací argumentaci uvedl následující.
27. K námitkám obviněného K. Š. státní zástupce uvádí, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný sice namítl existenci tzv. extrémního nesouladu, avšak z obsahu jeho námitek je patrné, že fakticky uplatnil pouze vlastní hodnocení shromážděné důkazní materie, na jejímž základě dospěl k pochopitelně příznivějším skutkovým závěrům. Takové námitky však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Dle názoru státního zástupce nelze z námitek obviněného dovodit ani existenci skutečně důvodných pochybností, které by měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo. Naopak je patrné, že soudy o vině obviněného pochybností neměly a tento svůj závěr na podkladě provedeného dokazování zároveň i dostatečným a věcně adekvátním způsobem odůvodnily.
28. Za námitku hmotněprávní povahy dle názoru státního zástupce nelze označit ani námitku o údajně nedostatečně odůvodněném závěru o existenci spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. S touto námitkou se státní zástupce neztotožnil, neboť závěr soudů nižších stupňů o spolupachatelství nepředstavuje formu trestného činu, pročež se ani nejedná o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Stejně tak stojí mimo obsahový rámec dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu i námitka obviněného o absenci biologických a daktyloskopických stop, když jde o zcela zřetelnou polemiku s jednou (navíc z kontextu vytrženou) pasáží odůvodnění napadeného rozhodnutí.
29. Taktéž k námitkám obviněného D. K. státní zástupce uvádí, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, neboť vznesené námitky jsou zaměřeny pouze do oblasti vlastních skutkových zjištění a proti výroku o trestu (aniž jsou zároveň naplněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu).
30. Pokud jde o procesní otázku zákonnosti nasazení agenta, státní zástupce odmítá spatřovat pochybení v tom, že příslušné podklady pro povolení agenta cizího státu nebyly předmětem dokazování. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že jde o interní materiály policejního orgánu cizího státu s tím, že je zde dán legitimní zájem na jejich naprostém utajení. Namítá-li obviněný existenci tzv. policejní provokace, státní zástupce uvádí, že v postupu soudů při hodnocení zákonnosti samotné činnosti policejních agentů nebyly zjištěny skutečnosti, z nichž by vyplývala relevantní pochybnost o tom, že by policie v tomto smyslu překročila svoji pravomoc.
31. Rovněž námitky obviněného k vlastnictví či užívacímu právu k prostoru, v němž se měl dopouštět nelegálních aktivit s omamnými látkami, není v žádném ohledu složkou přisouzené skutkové podstaty, nehledě na to, že i tato námitka mířená proti závěru soudů o tom, že na uvedených místech dané látky přechovával, je ryzí polemikou se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů.
32. Stejně tak zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani výhrady obviněného směřované proti výroku o trestu, když i v tomto směru danou námitku obviněný odvíjí od vlastního hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti státní zástupce odmítá i dovolatelovu námitku stran nesprávnosti výroku o trestu z hlediska odlišného posouzení vývojového stadia jeho trestného jednání odvolacím soudem. Jednak se závěr o pokusu trestného činu vztahuje pouze k části jeho jednání a navíc tato pouze formální změna právní kvalifikace by neměla žádný vliv na posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného.
33. Rovněž námitky obviněného O. H. státní zástupce vyhodnotil jako částečně procesního charakteru, které uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. To se týká námitky obviněného, že v daném případě bylo jeho jednání produktem nedovolené policejní provokace, se kterou se státní zástupce neztotožňuje, neboť je procesní povahy. Podobně i ve vztahu k otázce nasazení agenta a využití předstíraného převodu má státního zástupce za to, že soudy obou stupňů se s těmito otázkami podrobně vypořádaly, a to s tím závěrem, že obviněný k trestnému činu vyprovokován policií nebyl. Zároveň soudy vyloučily i relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména v časových souvislostech. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že povolení agenta bylo učiněno v rozporu s ustanovením §59 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to pro její nekonkrétnost. Taktéž namítané nedostatky v popisu skutku, které obviněný H. dovodil jen na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, státní zástupce odmítá, neboť takto postavená argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněnému nepřisvědčil ani v tom směru, že podstatná skutková zjištění jsou založena na důkazech, které soud neprovedl, neboť ze spisového materiálu vyplynulo, že důkazy v podobě zvukových záznamů provedeny byly, když po souhlasu procesních stran a v souladu s §213 tr. řádu pouze upustil od jejich přímého přehrání.
34. Za námitku hmotněprávní povahy státní zástupce vyhodnotil výhrady obviněného k právnímu posouzení jeho jednání coby zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. I k těmto úvahám však státní zástupce odmítá přihlédnout, neboť obviněný se svými námitkami fakticky domáhá toho, aby byl uznán vinným dvěma trestnými činy, což je v konečném důsledku v jeho neprospěch. Závěr o dílčím spáchání trestného činu toliko ve stadiu pokusu je pak důsledkem pouze toho, že jednání pod bodem III. rozsudku se obviněný dopustil v rámci povolené činnosti agenta, čímž bylo zamezeno skutečnému porušení zájmu chráněného trestním zákonem.
35. Státní zástupce se neztotožňuje ani s úvahami obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V prvé řadě odmítá argument, že by od celkového množství zajištěné drogy bylo namístě odečítat množství pro vlastní potřebu pachatele. Zároveň odmítá i argument, že část rostlinného materiálu byla nekvalitní. V dané věci byl totiž závěr o velkém rozsahu zjevně založen na celkovém objemu účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC), který přesáhl judikatorně stanovenou hranici. Je sice pravdou, že obviněný tuto hranici velkého rozsahu přesáhl relativně nevýznamně, avšak ani podpůrná kritéria pro určení rozsahu obviněnému nesvědčí. K výhradám směřujícím k výroku o trestu státní zástupce konstatuje, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu se nelze domáhat uložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Na straně obviněného navíc ani nebylo možné dovodit existenci žádných takových mimořádných okolností, pročež uložený trest státní zástupce nepovažuje za nikterak excesivní.
36. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce shrnul, že obvinění K. Š. a D. K. ve svém dovolání nevznesli žádné konkrétní relevantní hmotněprávní námitky, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání O. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
37. K doplněnému dovolání obviněného O. H. státní zástupce v rámci svého vyjádření ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 1317/2018-30, již jen stručně sdělil, že neobsahuje argumentaci, která by měla vliv na jeho předchozí vyjádření, pročež jen odkázal na své předchozí vyjádření, včetně návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání všech obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla dovolání podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i k tomu oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda jednotlivá dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že všichni dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež jimi podaná dovolání vyhodnotil jako přípustná, kdy tak žádné skutečnosti nebránily jejich řádnému projednání.
39. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty jednotlivých obviněných naplnily jimi uplatněné dovolací důvody, neboť pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
40. Nejvyšší soud v souvislosti s obviněnými uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu připomíná, že tento důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
41. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
42. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují kritéria jimi uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV. 1.
Dovolání obviněného K. Š.
43. Dovolatel K. Š. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ve výroku o vině i o trestu a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný namítl, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy jednostranně a neobjektivně, čímž došlo k rozsáhlému porušení procesních zásad trestního řízení, jakož i k extrémnímu nesouladu mezi skutečnostmi, které vyplynuly z důkazů, a skutkovými závěry soudů obou nižších stupňů.
44. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV. obviněný K. Š. podrobil kritice způsob, jakým soudy nižších stupňů vyhodnotily vybrané důkazy, a to jednak videozáznam o dění před domem na adrese XY, dále dvě odlišné svědecké výpovědi J. B., jakož i obsah modrého plastového pytle předaného na jeho pokyn mezi R. K. a D. K. Tyto námitky jsou zjevně skutkového charakteru, pročež je trestní řád s poukazem na tento dovolací důvod neumožňuje již znovu přezkoumávat. Této skutečnosti si byl přitom dovolatel vědom, pročež své námitky podepřel tvrzením o tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
45. Nejvyšší soud proto v rámci svého přezkumu ověřil, že předmětný skutek byl prokázán zejména záznamem o průběhu sledování ze dne 24. 11. 2014, protokolem o sledování osob a věcí z téhož dne, protokolem o provedení prohlídky motorového vozidla tov. zn. Audi S3, RZ: XY, ve kterém byl zajištěn modrý plastový pytel se sušinou konopí, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví chemie, který dokládá indoor pěstírnu konopí v domě na adrese XY, výslechy svědků R. D. a J. B., včetně dalších důkazů. Z rozsudků soudů obou nižších stupňů je zjevné, že oba soudy hodnotily provedené důkazy velmi pečlivě, když skutkový stav zjistily bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Řádně provedené důkazy přitom hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky.
46. Dovolatel se však v rámci své obhajoby dopouští vlastního hodnocení shromážděné důkazní materie, když v jejím rámci zpochybňuje ta skutková zjištění, která jej z trestné činnosti usvědčila, a další skutková zjištění interpretuje tak, aby dospěl k odlišným, pro něj výrazně příznivějším, skutkovým závěrům. Ilustrativním příkladem je například to, kterak s tímto cílem favorizuje výpověď R. D., oproti usvědčující výpovědi svědka J. B. Městský soud v Praze však jasně zdůvodnil, že vyhýbavou výpověď R. D. vyhodnotil jako nevěrohodnou pro kamarádský, jakož i podřízený vztah k obviněnému Š. (neboť u něj svědek brigádně pracuje). Naproti tomu výpověď svědka J. B. vyhodnotil jako věrohodnou, neboť jej dovolatel jako svého zaměstnance nutil ke spolupráci na jeho aktivitách s marihuanou, a to až do té míry, že ho fyzicky napadl a poté unesl, v důsledku čehož svědek celou záležitost formou trestního oznámení předal Policii ČR. Obdobně polemizujícím způsobem pracuje dovolatel i ve vztahu k důkazům, které prokázaly, že předmětný pytel s marihuanou pocházel z domu č. XY v obci XY.
47. Takový účelový výklad provedených důkazů je sice možným způsobem vedení obhajoby, nemůže však být úspěšným. Zvláště to platí za situace, když jednotlivá skutková zjištění tvoří uzavřený a neporušený řetězec usvědčujících důkazů, které skutečně vedou k prokázanému závěru o dovolatelově vině. Nejvyšší soud proto mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v daném případě nezjistil žádný, natož tzv. extrémní rozpor.
48. Nesouhlas obviněného Š., že skutek pod bodem IV. spáchal dílem ve spolupachatelství s tím, že tento závěr údajně nemá oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud rovněž odmítl, a to nejen proto, že se jedná o námitku skutkové povahy, pročež sama o sobě koliduje s obsahovými mezemi dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji odmítá i z věcného hlediska, neboť, jak již opakovaně zdůrazňoval v řadě svých předchozích rozhodnutí, spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu, neboť nikterak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 944/2003 nebo usnesení sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Takovou námitku tedy nelze relevantně podřadit pod obviněným deklarovaný dovolací důvod, neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku.
49. Taktéž další námitky související se skutkem uvedeným pod bodem IX., v rámci kterých dovolatel namítl, že mu nebylo dostatečně prokázáno, že by provozoval indoor pěstírnu v domě na adrese XY č. XY, neboť v ní nebyly nalezeny žádné biologické ani daktyloskopické stopy jeho osoby, Nejvyšší soud odmítá. Nalézací soud tento skutek prokázal zejména obsahem protokolu o provedení domovní prohlídky a navazujícími expertízami, záznamy o sledování objektu na této adrese a dalšími důkazy (viz bod 105, strana 34 odůvodnění rozsudku městského soudu). V domě na této adrese byla nalezena skrytá indoor pěstírna, která byla v den prohlídky vyklizená, nicméně se zde nacházely předměty a komponenty k pěstování konopí, zapnuté ventilátory a igelitový pytel s 2.487,1 g sušiny konopí. To, že na tomto pytli, ani v pěstírně nebyly nalezeny daktyloskopické či biologické stopy, přitom nesvědčí o tom, že by soudy byly v důkazní nouzi, nebo dokonce, že by jejich závěry byly založeny na extrémních pochybnostech. Absence takových stop svědčí pouze o tom, že obviněný Š. spolu se svými komplici (patrně poučeni z dřívějších projednávání drogových deliktů), používali ochranné rukavice či jiné ochranné prostředky. K této námitce se také přiléhavě vyjádřil Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 15, strana 16), kde zcela jasně shrnul, že soudy shromáždily dostatečnou důkazní materii, na jejímž podkladě své závěry o vině spolehlivě vystavěly. Nelze tak akceptovat námitku obviněného, že prostá absence biologických či daktyloskopických stop je skutečností, která by obviněného z projednávané trestné činnosti jakkoli vyviňovala.
50. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud nevyhověl návrhu dovolatele Š. na zrušení napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a zproštění obžaloby v plném rozsahu, stejně jako nevyhověl jeho žádosti o odložení výkonu rozhodnutí, proti kterému podal dovolání.
IV. 2.
Dovolání obviněného D. K.
51. Dovolatel D. K. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, v plném rozsahu, když své námitky opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to přesto, že jím zvolená dovolací argumentace tomuto hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný totiž svými výhradami mířil pouze do oblasti zjišťování skutkového stavu, a poté do výroku o uloženém trestu.
52. V prvé řadě obviněný akcentoval, že soudy nižších instancí nesprávně posoudily použitelnost důkazu, který získaly od zahraničního agenta VO-0093. Obviněný namítl, že pro využití tohoto důkazu nebyly splněny podmínky stanovené v §59 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, neboť v příslušném spisovém materiálu absentuje povolení policejního sboru SRN, jehož je agent VO-0093 příslušníkem. Soudy pouze deklarovaly, že k použití zahraničního agenta bylo vydáno povolení Vrchního soudu v Praze.
53. Nejvyšší soud však z přiloženého spisového materiálu zjistil, že tuto námitku obvinění vznesli již v předchozích fázích trestního řízení a soudy se touto otázkou řádně zabývaly, a to velmi podrobně. Především je ve spisovém materiálu založeno „Potvrzení o vydání povolení k použití agentů“ (viz č. l. 649, svazek 3), které vydal Vrchní soud v Praze dne 3. 6. 2015 pro příslušníky Police ČR jako agenty působící pod krycími kódy VO-0086 a VO-0087, i pro použití příslušníka německé policie jako agenta působícího pod krycím kódem VO-0093. Toto potvrzení je výsledkem řízení před Vrchním soudem v Praze a nelze v této souvislosti označit za pochybení to, že příslušné podklady pro povolení německého agenta nejsou součástí dokazování. Jedná se totiž o interní policejní materiály cizího státu, které soudům projednávajícím trestnou činnost obviněných Š., K. a H. přezkoumávat nepřísluší. Pro projednávání případu tak bylo založené potvrzení Vrchního soudu v Praze z výše uvedeného data zcela dostačující, pročež lze konstatovat, že tímto postupem jednoznačně nedošlo k porušení zákonných podmínek plynoucích z ustanovení §59 odst. 2 citovaného zákona č. 104/2013 Sb.
54. Dovolatel považuje tento důkaz za nezákonný také proto, že dle jeho názoru činnost nasazených agentů v projednávaném případě směřovala k vyprovokování závažné trestné činnosti, které by se obvinění z vlastní vůle nedopustili. Konkrétně měl dovolatel na mysli poptávku většího množství tzv. tvrdých drog v řádu desítek gramů (u předstíraného převodu) s požadavkem na mnohonásobně větší množství, naplňující již znaky přísnější trestněprávní kvalifikace.
55. Nejvyšší soud ve své judikatuře (v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva) nejednou sumarizoval hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. V nich zdůraznil především nepřípustnost těch policejních aktivit, které by jiného naváděly ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Za nepřípustné označil i to, aby policie vůči komukoliv vyvíjela přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stejně tak je neakceptovatelné, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012, sp. zn. 11 Tdo 1365/2016, jakož i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., kde je přehledně shrnuta dosavadní judikatura k problematice policejní provokace, dále např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, sp. zn. III. ÚS 291/03 apod.).
56. Při svém přezkumu Nejvyšší soud ověřil, že výše naznačená východiska soudy obou nižších stupňů v dané věci jednoznačně respektovaly a námitkou obviněného se podrobně zabývaly, a to jak Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 56., tak Vrchní soud v Praze pod bodem 14 písm. d) odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud jejich závěry přezkoumal, zejména ve vztahu k provedeným důkazům a z nich plynoucím skutkovým závěrům, přičemž nezjistil, že by ze strany nižších soudů došlo při hodnocení činnosti policejních agentů k pochybení ve smyslu akceptace nezákonné policejní provokace. Není pochyb o tom, že nasazení agenti v dané trestní věci při odhalování trestné činnosti zcela zjevně postupovali v souladu se zákonem i ustálenou (shora citovanou) judikaturou.
57. Rovněž další námitku obviněného D. K. ve smyslu údajně nedostatečně prokázaného vztahu k nemovitostem, které jak uvedl nevlastní a nemá k jejich užívání ani jakýkoli jiný právní titul, Nejvyšší soud odmítl, neboť se jednak nejedná o námitku hmotněprávní, když však ani z věcného hlediska s ní nelze souhlasit, ježto pro spáchání předmětného trestného činu je zcela irelevantní, v jakém prostoru k ní docházelo. Vlastnictví nemovitosti (event. jakékoli jiné užívací právo k prostoru, a dokonce i zcela chybějící právo k nemovitosti, kde k trestné činnosti docházelo) totiž nikterak nepředstavuje složku přisouzené skutkové podstaty. Pokud dovolatel prostřednictvím této námitky usiloval o zpochybnění závěru, že na těchto místech přechovával zajištěné drogy, je nutné ji odmítnout jako pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, která je v tomto stadiu trestního řízení již zcela nepodstatná. Se stejným odůvodněním Nejvyšší soud odmítl i další polemické výhrady obviněného o jeho vedoucí roli, neboť i tento závěr vyplynul z provedených důkazů a je proto nezpochybnitelný.
58. V závěru svého dovolání ještě obviněný K. namítl, že odvolací soud sice napravil pochybení soudu prvního stupně ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku, avšak tuto změnu již nepromítl do výroku o uloženém trestu. Přitom dodal, že společenská škodlivost pokusu trestného činu je nižší, pročež se měla projevit i ve výši jemu uloženého nepodmíněného trestu.
59. Nejvyšší soud však i tuto námitku obviněného odmítl. Předně bylo dostatečně ověřeno, že v projednávaném případě došlo díky aktivitě nasazených policejních agentů k realizaci předstíraného převodu. Z tohoto titulu nemohla být trestná činnost dokonána, pročež nemohla být ani právně kvalifikována jako dokonaný trestný čin. Nicméně je třeba vzít v potaz skutečnost, že tato okolnost nastala zcela nezávisle na vůli obviněných, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že ti svým jednáním zcela zřejmě směřovali k dokonání trestného činu. Lze tedy souhlasit s názorem státního zástupce v tom směru, že změna právní kvalifikace na pouhý pokus spáchání trestného činu fakticky nemá na posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného K. žádný vliv.
60. Pokud tedy Vrchní soud v Praze dovolateli uložil trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, v žádném případě se tím nedopustil nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Navíc pouze jediný dovolací důvod se explicitně zabývá výrokem o trestu, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil, neboť v jeho případě ani není dán. Obviněný K. totiž byl v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 10 let. Vzhledem k tomu, že mu byl uložen přípustný druh trestu a navíc v dolní polovině zákonné trestní sazby, nelze v žádném ohledu uložený trest označit za nepřiměřeně přísný.
IV. 3.
Dovolání obviněného O. H.
61. Dovolatel O. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, dovoláním zaměřeným do výroku o vině i o trestu, když své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Hned v úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku přitom namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významné skutkové okolnosti, pro kterou je nutné se skutkovými zjištěními znovu zabývat. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však obviněný znovu podřadil řadu námitek skutkové povahy, známých již z předchozích fází trestního řízení, se kterými se oba soudy nižších instancí již řádně vypořádaly.
62. Námitky ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem III. se v prvé řadě zabývají zákonností předstíraného převodu omamných látek ve vztahu k použití policejního agenta VO-0093, který nebyl příslušníkem Policie ČR. Dovolatel namítl, že jeho použití bylo v rozporu s ustanovením §59 zákona č. 104/2013 Sb., zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, aniž by však uvedl, konkrétně která zákonná podmínka nebyla soudy respektována, či na základě čeho se domnívá, že odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu je v tomto ohledu nedostačující. Z tohoto důvodu se tak nebylo možné touto námitkou obviněného věcně zabývat. Rovněž další dovolatelovu námitku, že spáchání tohoto skutku je výsledkem nedovolené policejní provokace, Nejvyšší soud odmítl, neboť jejím prostřednictvím dovolatel pouze zopakoval svůj názor na práci operujících agentů, přičemž za policejní provokaci považuje skutečnost, že agenti byli v restauraci XY při poptávce kokainu úspěšní.
63. Při svém přezkumu Nejvyšší soud ověřil, že podobně jako v případě obviněného D. K. soudy obou nižších stupňů jednoznačně respektovaly předepsaná zákonná i judikatorní hlediska. V jejich rámci se námitkou obviněného, že skutek pod bodem III. byl ze strany nasazených agentů vyprovokovaný, dostatečně zabývaly. Z provedených důkazů přitom jednoznačně vyplynulo, že obvinění své drogové obchody realizovali ještě před vstupem policejních agentů. Dokladem toho je skutečnost, že již při prvním kontaktu s agenty, kteří poptávali drogy (konkrétně dne 13. 5. 2014), jim obratem nabídli a prodali marihuanu (agent VO-0087), jakož i kokain (agent VO-0093). V daném případě tedy bylo důsledně prověřeno, že to nebyla policie, kdo páchání předmětné trestné činnosti vyvolal, stejně jako to nebyli obvinění, kteří by pojali úmysl spáchat trestný čin až v důsledku projeveného zájmu nasazených agentů. Všichni obvinění byli do distribuce předmětných drog zcela zjevně zapojeni již dříve, když o těchto skutečnostech jasně svědčí odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (zejména v bodech 55. až 59.), stejně jako odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (v bodě 19.).
64. Obsahem další námitky obviněného H. bylo jeho tvrzení, že popis skutku pod bodem III. neodpovídá časovým souvislostem. Dle jeho názoru by časy ve výroku o jeho vině měly odpovídat záznamům odposlechů, když však soud prvního stupně během hlavního líčení procesním stranám pouze předložil kompaktní disk s audiozáznamem (který byl založen ve spise), aniž by vlastní odposlechy byly u hlavního líčení provedeny. Tuto námitku Nejvyšší soud rovněž odmítl, neboť je nejen procesního charakteru, ale také zcela zjevně neopodstatněná. Městský soud v Praze totiž stranám dostatečně objasnil, že protokoly o záznamu telekomunikačního provozu, včetně datových nosičů, jsou jim předloženy k nahlédnutí postupem podle §213 tr. řádu, čímž se stávají součástí provedeného dokazování. Městský soud rovněž upozornil, že konkrétní požadovaný zvukový záznam bude v jednací síni přehrán pouze k žádosti procesní strany. Všichni obvinění a jejich obhájci, jakož i státní zástupce přitom souhlasně prohlásili, že přehrání shromážděných zvukových stop nežádají. Rovněž později v rámci hlavních líčení konaných dne 17. 7. 2017 a 28. 11. 2017 nebyl z jejich strany vznesen žádný návrh na doplnění dokazování přehráním těchto zvukových záznamů. Za tohoto stavu tedy nelze relevantně namítat, že pokud soudy na základě těchto odposlechů prokázaly dovolatelovu vinu, měly být u hlavního líčení provedeny jejich fyzickým přehráním.
65. Taktéž námitky obviněného O. H., že nebylo prokázáno, že by drogu od D. K. skutečně převzal, že ji držel u sebe cca 10 minut, a poté ji předal P. M., stejně jako (dle jeho názoru) nebylo prokázáno vlastní předání drogy, ani to, že věděl, že drogu převzal či zda skutečně byl v době předstíraného převodu na místě, jsou ryze skutkového a výhradně polemického rázu, pročež se s nimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.
66. Za námitku hmotněprávní povahy Nejvyšší soud vyhodnotil toliko dovolatelovu výhradu k právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod bodem III., když navrhl, že tento skutek měl být správně právně kvalifikován jako samostatný skutek podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
67. Tuto námitku však Nejvyšší soud rovněž odmítl, neboť pokud by ji akceptoval, bylo by to v konečném důsledku v dovolatelův neprospěch. Obviněný H. byl totiž z hlediska hmotněprávního soudy nižších stupňů v souvislosti se spácháním skutků popsaných pod body III. a V. uznán vinným pouze jediným trestným činem právě kvalifikovaným jako zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pakliže dovolatel požaduje skutek popsaný pod bodem III. právně kvalifikovat jako samostatný skutek podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, fakticky se domáhá toho, aby byl uznán vinným spácháním dvou trestných činů, což je v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius . Závěr o dílčím spáchání trestného činu pouze ve stadiu pokusu je důsledkem toho, že díky povolené činnosti policejních agentů byly do dalšího průběhu páchání trestného činu vytvořeny překážky, které vyloučily dokonání předmětného trestného činu (srov. např. TR NS 27/2006-T 910), čímž bylo zamezeno skutečnému porušení zájmu chráněného trestním zákonem.
68. V neposlední řadě i námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud odmítl, neboť v prvé řadě nelze souhlasit s obviněným, že když byl v rozhodné době masivním konzumentem marihuany, měl část shromážděné sušiny k vlastní spotřebě, pročež je tuto část nutné odečíst od zabaveného množství. Tento způsob obhajoby je nesprávný již jen z toho důvodu, že jednočinný souběh trestných činů podle §283 tr. zákoníku a §284 tr. zákoníku je vyloučen a ustanovení §284 tr. zákoníku je k prve uvedenému v poměru subsidiarity. Rovněž i s námitkou, že část rostlinného materiálu byla údajně nekvalitní a nevhodná pro další distribuci, se soudy nižších stupňů již dříve relevantně vypořádaly. V dané věci byl totiž závěr o velkém rozsahu založen na celkovém objemu účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC), který zjevně přesahoval judikatorně stanovenou hranici pro tento typ rozsahu.
69. Je sice pravdou, že obviněný tuto hranici velkého rozsahu přesáhl relativně nevýznamně, avšak Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že ani podpůrná kritéria pro určení rozsahu obviněnému nesvědčí. V této souvislosti nelze pominout, že obviněný v souhrnu obou svých jednání nakládal s dvěma druhy omamných a psychotropních látek, v případě marihuany se navíc jednalo o dostatečně kvalitní drogu, v níž obsah tetrahydrocannabinolu přesahoval 10 %. Za této situace tak není vůbec namístě zpochybňovat naplnění znaku velkého rozsahu s poukazem na skutečnost, že příslušná množstevní hranice byla přesažena jen nevýznamně.
70. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zcela irelevantní jsou i dovolatelovy argumenty o nižší škodlivosti marihuany, neboť charakter této drogy, včetně její škodlivosti, zákonodárce dostatečně zohlednil v kvantitativním vymezení množství většího než malého coby výchozí hodnoty pro určování rozsahu. Zcela mimo rámec relevantní právní argumentace je i poukaz obviněného na probíhající společenský diskurs o postihu tohoto typu drogy a s tím související legislativní návrhy některých politických stran. Pokud se v této souvislosti dovolatel pokusil zpochybnit současné nastavení judikatorních mezí množství většího než malého a z něho odvozených úrovní rozsahu, nelze v jeho dovolání nalézt žádný argument, pro který by bylo možné vyhodnotit platná judikatorní vymezení za jakkoli neodpovídající současným společenským potřebám.
71. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel vyhodnotil odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi let jako trest nepřiměřeně přísný, neboť stejně jako soud prvního stupně, mu neuložil trest za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku a ani nezohlednil jeho poměry a výše zmíněné okolnosti případu, které využití tohoto moderačního ustanovení dle jeho názoru odůvodňují.
72. I tuto námitku obviněného však Nejvyšší soud odmítl, neboť obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který se jako jediný vztahuje k ukládaným trestům. Obviněnému totiž byly uloženy přípustné druhy trestů, a to v rámci zákonné trestní sazby. Mimo to Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát deklaroval, že není možné se prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného, dovolacího důvodu dovolávat uložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, již jen proto, že tento postup soudu je fakultativní, a tedy nenárokový. Nicméně na straně obviněného O. H. nebylo možné dovodit existenci jakýchkoliv mimořádných okolností ani z věcného hlediska. I přesto však Vrchní soud v Praze uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (stanovené od 8 do 12 let), když navíc v jeho prospěch využil i fakultativního zmírňujícího ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku v podobě zařazení do mírnějšího typu věznice. Z těchto důvodů tak v žádném ohledu nelze uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný.
73. V doplnění svého dovolání obviněný ještě ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem III. namítl, že zajištěné množství kokainu neodpovídá hranici velkého rozsahu, neboť toto množství může být pro závislého člověka jen denní dávkou, za kterou obvinění obdrželi pouze zanedbatelnou finanční částku. Podobně i v následující námitce vztahující se ke skutku popsanému pod bodem V. dovolatel uvedl, že při stanovení velkého rozsahu musí jít v případě marihuany o více než 10.000 g sušiny (což označil za sekundární kritérium) s obsahem nejméně 1.000 g účinné látky THC (primární kritérium). Pakliže bylo primární kritérium překročeno o zanedbatelných 0,32 g a sekundární hledisko je pod hranicí velkého rozsahu, považuje dovolatel aplikaci §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za nepřiléhavou.
74. Tyto námitky jsou však zcela bezpředmětné, neboť z judikatury plyne, že obsah pojmu „rozsah“ je tvořen souhrnem dílčích kritérií, mezi která patří zejména množství dané omamné látky, k nimž sekundárně přistupují i další kritéria, která soud může podpůrně zohlednit, pokud to uzná za vhodné. Takovými okolnostmi jsou např. délka doby, po kterou obviněný s omamnou látkou zacházel, způsob, jakým s uvedenými látkami nakládal, počet osob, jimž je distribuoval, kvalita a míra škodlivosti omamné látky, jakož i intenzita hrozící či vzniklé újmy. Námitky o individuální spotřebě kokainu či o obdržené finanční částce za distribuci drogy jsou však v této souvislosti již zcela irelevantní. Navíc je zcela vyloučené, aby s ohledem na znění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, bylo možné relevantně tvrdit, že množstevní hledisko má pouze sekundární charakter.
75. V závěru tohoto doplnění ještě dovolatel namítl, že v jeho případě absentuje subjektivní stránka přisouzeného zločinu, neboť odmítá, že by jednal zaviněně, s rozmyslem a po předchozím uvážení. Prokázáním subjektivní stránky přisouzeného zločinu se přitom zabýval Městský soud v Praze v bodech 113 až 116 odůvodnění svého rozsudku, kde ve vztahu k osobě obviněného H. (jakož i spoluobviněných K. a M.) z provedených důkazů jasně dovodil zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu v těchto úvahách neshledal žádné pochybení, pročež i tento polemizující názor, byť ukrytý za hmotněprávní nátěr, vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný.
V.
Závěrečné shrnutí
76. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu a jemu předcházejícím postupem nedošlo u dovolatelů K. Š., D. K. a O. H. k porušení zákona ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy prvého a druhého stupně svým postupem neporušily základní práva žádného z dovolatelů. Vina všech třech obviněných byla prokázána zcela zákonným procesním způsobem, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé nebyl zjištěn žádný podstatný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.
77. Mimo to Nejvyšší soud při svém přezkumu standardně zohlednil ústavněprávní rovinu projednávaného případu, neboť si je vědom toho, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nikdy nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována i při projednávání dovolání (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04 apod.). Nejvyšší soud v případě výše jmenovaných dovolatelů ověřil, že všechna zásadní ústavní práva byla soudy nižších instancí plně respektována, pročež neshledal žádný důvod toho, že by dovolatelé byli zkráceni na některém ze svých nezadatelných práv, zejména ne na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.
78. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněných K. Š. a D. K. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jimi podaná dovolání odmítl. Dovolání obviněného O. H. pak Nejvyšší soud odmítl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík