ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.5389.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5389/2017-1967
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované B. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Alenou Kyzek Doktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Do Roklí 174, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 23/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2017, č. j. 25 Co 64/2017-1923, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 429/2016-807, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 424 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zuzany Kudynové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 4 C 23/99-1714, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba, pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY a pozemkům p. č. XY, vše v obci XY, k. ú. XY. Pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba a pozemky p. č. XY a p. č. XY s hranicemi upravenými geometrickým plánem pro změnu hranice pozemků ze dne 6. 10. 2015, č. XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, a pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY a pozemek p. č. XY s hranicemi upravenými označeným geometrickým plánem přikázal do výlučného vlastnictví žalované. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl 2 400 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 287 410 Kč a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu, žalobci 29 292 Kč a žalované 30 292 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 25 Co 64/2017-1923, rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Jičíně JUDr. Drahomíra Šorfová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stát nemá ve vztahu k žalobci právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 59 584 Kč a žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 293 410 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 25 492 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně též na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Obsah podaného dovolání představuje velké množství jednotlivých námitek dovolatelky, ve kterých polemizuje především se způsobem vypořádání spoluvlastnictví, s postupem soudu při dokazování a hodnocení důkazů a se závěry znaleckého dokazování. V doplnění dovolání navíc vznáší další námitky k výrokům III. a IV., týkajícím se nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání uvedl, že žalovaná pouze opakuje argumenty, které již uplatnila v nalézacím řízení před obecnými soudy, její námitky jsou obecné a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť již byly v rozhodovací praxi vyřešeny, a judikáty, na které poukazuje, se týkají zcela jiné problematiky. Navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 29. 6. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání žalované, byť je značně obsáhlé a jsou v něm uvedeny odkazy na judikaturu dovolacího soudu, sestává převážně z opakovaných námitek a výhrad, směřujících zejména proti závěrům znaleckého dokazování a procesnímu postupu odvolacího soudu. Z nemalé části je tak dovolání založeno především na kritice hodnocení důkazů a polemice se zjištěným skutkovým stavem. K tomu dovolací soud dodává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Stran tvrzených vad řízení je pak nezbytné zdůraznit, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; tak je tomu i v tomto případě, kdy dovolatelka žádnou otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, nevymezila a dovolací soud žádné procesní pochybení odvolacího soudu nezjistil.
Dovolatelka především vznáší řadu námitek proti způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a poukazuje přitom na jeho závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, jakož i na závěry vyslovené v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, která jsou uvedena níže v odůvodnění.
Podle §1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle §1144 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit,
snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§1147 o. z.).
Vyjma dvou parcel, jejichž rozdělení bylo realizováno z důvodu účelného využití věci, šlo v dané věci o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru na sebe navazujících pozemků (v podobě parcel); jde o problematiku, kterou judikatura dovolacího soudu již opakovaně řešila; zásady takového vypořádání vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2016 (Rc 5/2016); závěry tohoto rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že v takovém případě je třeba postupovat zčásti jinak, než u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k jediné parcele, lze aplikovat na tuto věc.
Dovolací soud v Rc 5/2016 především opakoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií respektujících základní principy soukromého práva (viz §2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl, že i při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát na to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé (a těmito okolnostmi se v dané věci odvolací soud zabýval) a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz §2 odst. 2 o. z.
– jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Přísně vzato tu však nejde (s jednou výjimkou) o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§1147 věta první o. z.).
Jinak řečeno: Jde-li o soubor pozemků na sebe navazujících je třeba s přihlédnutím k okolnostem věci na ně pohlížet jako na celek a vypořádání neprovádět tak, že by se reálně dělil každý pozemek mezi spoluvlastníky, ale tak, že se každému přidělí do výlučného vlastnictví. Pravidla uvedená pro dělení jediné věci, vyjádřená v rozhodnutích Nejvyššího soudu (všechny zde uvedené jsou uveřejněné na www.nsoud.cz ) ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 892/2006, ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010 (dovolatelkou chybně označen jako 2997/2010), či v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1232/07, uveřejněném na http://nalus.usoud.cz , na která dovolatelka odkazuje, tak lze v takových případech uplatnit jen v modifikované podobě, pokud okolnosti konkrétní věci jejich použití nevylučují. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, který se zabýval právním institutem součásti věci, pak na posuzovanou věc nedopadá vůbec.
Odvolací soud se těmito závěry řídil i v poměrech projednávané věci. Nelze přehlédnout, že předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k více nemovitostem, které mohly být samostatným předmětem právních vztahů. Konkrétně ke dvěma stavebním parcelám, jejichž součástí je vždy jedna stavba a třem dalším, polohově souvisejícím parcelám. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že žalobce preferuje užívání stavebního pozemku se stavbou rozestavěné garáže a hospodářských místností, zatímco žalovaná preferuje užívání stavebního pozemku se stavbou rekreační chaty. Veden snahou o co nejúčelnější a spravedlivé vypořádání účastníků proto rozhodl tak, že každému z nich přikázal do výlučného vlastnictví vždy ty nemovitosti, jejichž užívání preferoval, společně s dalšími přiléhajícími pozemky. Geometrickým plánem poté upravil hranice těchto přiléhajících pozemků (zahrad) tak, aby obě strany měly možnost přístupu k obecní komunikaci, s níž sousedí, jakož i napojení na inženýrské sítě. Rozdíl obvyklých cen takto získaných celků přitom bude vyrovnán finančně. Současně odvolací soud vysvětlil, že v posuzovaném případě nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o reálné dělení nemovitostí, a že i přes drobnou úpravu v hranicích pozemků lze vycházet z toho, že jde o přikázání již dříve existujících samostatných nemovitých věcí. Závěry o přikázání nemovitostí tomu kterému účastníku odůvodnil tím, že každý z účastníků se stal výlučným vlastníkem samostatného funkčního celku nemovitých věcí a bude zcela nezávislý na druhém spoluvlastníku, s nímž je mnoho let ve sporu. V rámci finančního vyrovnání promítl do obvyklé ceny nemovitostí i určitý diskomfort v užívání nemovitostí žalované spočívající v tom, že nově oddělený celek nemovitostí bude užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, neboť ke svým nemovitostem má sice zajištěn přístup z obecní komunikace, je však méně komfortní než doposud a nemovitost postrádá přípojku vody, což bude muset vyřešit jiným způsobem než doposud. Zohlednil rovněž, že efektem tohoto způsobu vypořádání bude téměř nulový vypořádací podíl a náklady na odstranění určitého diskomfortu v užívání nemovitostí žalované budou v přijatelné míře. Jelikož odvolací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil právě k této variantě vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků a své závěry pečlivě odůvodnil, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené a ve světle shora uvedené judikatury dovolacího soudu obstojí.
Lze proto uzavřít, že se odvolací soud v otázce způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Námitky dovolatelky, uváděné jako odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl některé důkazy, nebo je provedl nesprávně. Namítá například, že soud převzal závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., aniž by přihlédl k jí předloženému listinnému důkazu (posouzení biotického napadení domu od znalce z oboru chemie p. Kučery), že znalec nedostatečně odůvodnil její připomínky ke znaleckému posudku, že byly opomenuty některé důkazy, konkrétně se odvolací soud nevypořádal se všemi vyhotovenými znaleckými posudky a se zprávou Katastrálního úřadu Jičín o tom, že v době ocenění Českou znaleckou, a. s., se prodej žádné obdobné nemovitosti v daném místě a čase neuskutečnil, že soud sám posoudil skutečnosti, k nimž je potřeba odborných znalostí, aniž by provedl v tomto směru dokazování, že nebyl proveden revizní znalecký posudek, že bez dalšího převzal závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., aniž by si tyto závěry ověřil i s jinými důkazy, a další.
K těmto námitkám lze uvést, že vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu další vady řízení spočívající v neprovedení jí označených důkazů, dlužno dodat, že tím neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu ostatně zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
V posuzovaném případě soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a podrobně objasnil, proč se přiklonil ke znaleckému posudku vyhotovenému znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., a proč nemohlo být přihlédnuto k některým důkazům, zejména k dříve vyhotoveným znaleckým posudkům či listinnému důkazu předloženému dovolatelkou ohledně biotického napadení dřevěné konstrukce objektu č. e. XY na st. parc. č. XY dřevokazným hmyzem. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
Dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatelky, které označuje v části dovolání jako právní otázky, a u kterých se domnívá, že mají být posouzeny jinak. Dovolatelka žádá zhodnotit, zda soud může přes důkazy doložené žalovanou rozhodnout na základě znaleckého posudku, jenž nezohledňuje faktický stav dřevěné stavby, zda soud může odmítnout zabývat se odborným vyjádřením znalce, který potvrdil napadení stavby dřevokaznými škůdci, a rozhodnout sám o odborné otázce, aniž by nařídil zpracování znaleckého posudku z oboru statiky, zda může nevzít v potaz jiný důkaz o napadení stavby dřevokaznými škůdci než znalecký posudek, pokud lze z tohoto důkazu dovodit stav, o kterém znalecký posudek nic neuvádí, zda lze přes důkazy doložené žalovanou hodnotit výskyt dřevokazných škůdců znaleckým posudkem České stavební, a. s., která nemá potřebnou odbornou způsobilost – je způsobilá pouze ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí, a zda může soud sám rozhodnout o odborné otázce – výskytu dřevokazných škůdců – aniž by provedl znalecké dokazování, zda je možné, aby soud nepřihlédl, že žalobce neměl ve věci zcela úspěch a výše jeho neúspěchu nebyla od úspěchu dovolatelky odečtena, zda lze přikázat žalované práce, k nimž je nezbytné rozhodnutí jiného orgánu, jež nemusí tyto práce vůbec povolit, a zda může soud v občanskoprávním řízení posuzovat otázku, která má být správně posouzena v řízení správním, tedy zabývat se otázkami, ke kterým není věcně příslušný.
K takto vymezeným námitkám lze souhrnně uvést, že spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že by jí vymezené právní otázky měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, pak přehlédla, že podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“; jde o návrh na změnu judikatury dovolacího soudu. Dovolatelka však návrh na změnu judikatury nečiní, patrně má za to, že přípustnost zakládá tvrzení, že odvolacím soudem vyřešenou otázku má dovolací soud posoudit jinak, než soud odvolací. To však přípustnost dovolání nezakládá. Tvrzené nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv důvodem přípustnosti dovolání.
Dovolatelka také vznáší řadu námitek ohledně biotického napadení dřevěné konstrukce objektu č. e. XY na st. parc. č. XY dřevokazným hmyzem. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího sudu však vyplynulo, že výskyt škůdců nebyl v žádném případě prokázán. Jak bylo uvedeno výše, je dovolací soud zjištěným skutkovým stavem vázán. Jestliže dovolatelka činí závěry na jiném skutkovém závěru, než který vyplynul z dokazování před nalézacími soudy, nemůže být v tomto rozsahu dovolání úspěšné.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky dovolatelky proti závěrům znaleckého posudku zpracovaného Českou znaleckou, a. s., na základě kterého byla stanovena cena nemovitostí, jež tvořily podílové spoluvlastnictví účastníků.
Zjištění ceny věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008), a proto námitky dovolatelky vůči znaleckému posudku směřují do skutkových zjištění odvolacího soudu. Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů (znaleckého posudku) mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Z uvedeného vyplývá, že určení ceny je skutkovým zjištěním, které nelze napadnout jediným přípustným dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř.; tvrzený zásah do základních práv žalobce dovolací soud neshledal. Žalovaná měla dostatečný prostor pro uplatnění námitek, dotazů na znalce a vznesení tvrzení před soudem prvního stupně případně odvolacím soudem za respektování zásad odvolacího řízení; to, že je soudy vždy nepovažovaly za důvodné, ještě neznamená, že porušily právo na spravedlivý proces či rovnost účastníků řízení. Nadto dovolací soud poznamenává, že soud v řízení podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znaleckého ústavu, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalované.
Nemůže rovněž obstát další námitka žalované, že odvolací soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví nevycházel z obvyklé ceny nemovitostí v době vypořádání, ale vzal za základ znalecký posudek vypracovaný před více než dvěma léty (konkrétně v dubnu 2015, přitom soud prvního stupně rozhodoval dne 18. 10. 2016 a odvolací soud dne 29. 6. 2017), a to i přestože tvrdí, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, že se nejedná o vadu řízení, ale o nesprávné právní posouzení věci. Z obsahu procesního spisu se totiž podává, že znalecký posudek byl vypracován dne 28. 4. 2015 akciovou společností Česká znalecká. Česká znalecká a. s., která se dne 10. 7. 2015 vyjadřovala k námitkám dovolatelky (viz č. l. 1489), dne 15. 6. 2016 předložila soudu stanovisko k zaslaným dotazům na vliv možného biotického napadení dřevěné konstrukce objektu na st. parc. č. XY na cenu nemovitosti (viz č. l. 1676) a její znalec se rovněž vyjádřil k aktuální obvyklé ceně nemovitosti i k dalším dotazům při jednání soudu prvního stupně konaném dne 10. 10. 2016. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo vyhlášeno dne 29. 6. 2017. Jestliže odvolací soud vyšel při stanovení obvyklé ceny ze znaleckého posudku a vyjádření znalce učiněného cca osm měsíců před tím, než byl vyhlášen rozsudek, je jeho postup v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).
Zároveň nejde ani o nepřezkoumatelné rozhodnutí. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry, rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci, pokud jde o vytýkané závěry ohledně způsobu vypořádání nemovitostí, není nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu se v poměrech projednávané věci přiklonil k tomuto způsobu vypořádání nemovitostí i k důvodům, proč bude žalovaná užívat nemovitosti po určitou dobu s určitým omezením oproti předchozímu stavu. Rovněž dostatečně odůvodnil závěr, jakým se tento diskomfort promítne do obecné ceny nemovitostí. Ostatně žalovaná byla schopna na odůvodnění rozsudku reagovat projednatelným, byť nepřípustným, dovoláním.
Přípustnost dovolání není založena ani ohledně připomínek žalované k náhradě nákladů řízení, neboť v souvislosti s nimi opět nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání a odvolací soud navíc rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že nepřihlédl k tomu, že žalobce neměl ve věci zcela úspěch, a že výši jeho neúspěchu neodečetl od úspěchu dovolatelky. V doplnění dovolání pak vznáší celou řadu námitek proti postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování v souvislosti s tím, že jí bylo uloženo platit náklady státu.
Judikatura je sjednocena v závěru, že i řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je plně ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci. Jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř., v případě, že soud rozhodne o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutné přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu [srovnej např. rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněný pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 (uveřejněné pod č. C 14 039 v Souboru)]. S uvedenými závěry přitom nejsou nijak rozporné ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, str. 421).
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2645/2015 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Judikatura však rovněž zdůraznila, že spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byli žalobci, kdo podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, nebo že – jak tomu bylo v dané věci – strany od počátku souhlasily s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odhlíželo od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 (obě dostupné na www.nsoud.cz )].
Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí.
V posuzovaném případě odvolací soud zcela správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zásady procesního úspěchu ve věci, neboť vycházel z toho, že procesní návrhy žalobce byly v průběhu řízení víceméně neměnné a jelikož navrhl způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví v podobě blížící se napadenému rozsudku, považoval ho soud za účastníka, který měl ve věci úspěch a přiznal mu právo na náhradu všech nákladů, včetně nákladů řízení vynaložených státem.
Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání tak, že ho odmítl, neshledal důvod pro navrhované odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolateli výkonem rozhodnutí nebo exekucí nemůže hrozit závažná újma (§243 písm. a) o. s. ř. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí proto dovolací soud zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu