ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.362.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 362/2019-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalovanému R. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Neuvirtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doušova 1225/2, o 832 048 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 192/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 53 Co 24/2018-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, č. j. 39 C 192/2015-126, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 832 048 Kč spolu s tam specifikovanými poplatky a zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 53 Co 24/2018-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že nájemní poměr žalovaného k bytu označenému v žalobě, založený nájemní smlouvou ze dne 6. 9. 2011, trval až do předání bytu pronajímateli dne 26. 11. 2014, neboť zásilka obsahující výpověď z nájmu bytu ze dne 9. 5. 2012 adresovaná žalovanému, o jejíž doručení se žalobkyně pokusila pouze v jediném případě (dne 14. 5. 2012), se nikdy do dispozice žalovaného nedostala – na doručovací adrese neměl poštovní schránku, uložení zásilky mu tudíž nebylo oznamováno a hned následující den (15. 5. 2012) se zásilka vrátila odesílateli. Je proto povinen zaplatit žalovanou částku jako dlužné nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za období od ledna 2013 do října 2014. Uplatněný nárok nepovažoval za rozporný s dobrými mravy s ohledem na nezodpovědný a liknavý přístup žalovaného k nájmu bytu XY, neboť ten nájem žádným ze zákonem předpokládaných způsobů neskončil a povinnosti sjednané nájemní smlouvou neplnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Předně je třeba zdůraznit, že směřují-li jeho námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nesouhlasí-li s hodnocením provedeného dokazování, zpochybňuje správnost právního posouzení prostřednictvím skutkových námitek, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony.
V projednávané věci závěr odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu žalovanému doručena nebyla a nestala se účinnou, jestliže zásilka obsahující výpověď z nájmu bytu nebyla vhozena do schránky (žalovaný ji na doručovací adrese neměl) a ani nebylo vhozeno oznámení o uložení takové zásilky, ale vrátila se hned následující den jako nedoručená zpět žalobkyni, je tak se shora uvedenou judikaturou v souladu.
Neobstojí ani námitka žalovaného o postupu žalobkyně způsobem zneužívajícím právo a rozporným s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (nyní §2 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (§2 odst. 3 a §8 o. z.), je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněno pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008). Uvedené závěry jsou aplikovatelné i za současné právní úpravy v o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků shledal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou.
Protože odvolací soud se svými závěry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti jeho rozhodnutí podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu