ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1215.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1215/2019-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K. nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, proti žalovanému J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Křížkovského 844/3, o zaplacení 3 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 201/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 69 Co 194/2018-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 894 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 69 Co 194/2018-294, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2018, č. j. 19 C 201/2016-265, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 3 200 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 64 916 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal v celém rozsahu dovolání žalovaný. Předestřel otázku počátku běhu promlčecí doby stran uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 479/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011. Mínil, že promlčecí doba v posuzovaném případě nepočala běžet až okamžikem odvolání písemného návrhu na uzavření kupní smlouvy (přípisem ze dne 14. 4. 2015), nýbrž již okamžikem poskytnutí platby společností Premiér Marketing Group s. r. o. v roce 2005, případně běžela od roku 2011, kdy dovolatel odmítl na žalobkyni převést dům, jenž měl být předmětem uvažované kupní smlouvy, a jí tak muselo být zřejmé, že příslib převodu nemovitostí nebude realizován. Kladl současně otázku, zda může již započatá promlčecí doba (v roce 2011, případně v roce 2005) počít běžet znovu (v roce 2015), aniž by došlo k jejímu řádnému stavení či přerušení, ohlašuje, že jde o otázku judikaturou dosud neřešenou. Měl taktéž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 53/2003, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 86/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2011) tím, že mu neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v situaci, kdy jeho skutkovou verzi považoval za neurčitou. Vytýkal rovněž, že žalobkyně ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení postrádala aktivní věcnou legitimaci, neboť spornou platbu 3 678 176,06 Kč neposkytla ona, nýbrž ji poukázala společnost Premiér Marketing Group s. r. o. Rozporoval současně závěr soudů nižšího stupně, že uvedená platba měla být použita na úhradu uvažované kupní ceny právě v rozsahu 3 200 000 Kč.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Ustálená judikatura, vážící se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jímž se vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), řídí i posuzovaný vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu (neformální příslib převodu nemovitostí) nastalého v době do 31. 12. 2013, jenž posléze (byť po 1. 1. 2014) odpadl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, či usnesení tohoto soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, a Hulmák, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654) . Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322–2323), formulovala a odůvodnila závěr, dle kterého bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 9, poř. č. 66, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, a jeho usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007). Subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) se přitom počítá od okamžiku, kdy se ochuzený (uvažovaný kupující) dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude realizován (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 538/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007).
Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze skutkového zjištění, že žalobkyně dne 8. 11. 2005 poskytla dovolateli plnění 3.200.000 Kč, jež na základě neformálního příslibu převodu mělo být použito na úhradu kupní ceny za jím vlastněné nemovitosti, načež k následnému sjednání kupní smlouvy již nedošlo, když dovolatel svou nabídku na uzavření kupní smlouvy adresovanou žalobkyni dne 4. 3. 2015 odvolal (dne 14. 4. 2015), uzavřel, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, měl být uplatněn u soudu, jest odvíjet teprve od okamžiku, kdy nastal stav, z něhož již bylo zřejmé, že příslib převodu nemovitostí na žalobkyni nebude uskutečněn (tj. od odvolání nabídky na uzavření kupní smlouvy dovolatelem ze dne 14. 4. 2015; dne 29. 4. 2016 pak dovolatel nemovitosti převedl na jiné osoby), a z uvedeného důvodu vznesený nárok (uplatněný u soudu dne 29. 6. 2016) neshledal promlčeným (§107 odst. 1, §112 obč. zák.), nijak se tím od výše citované judikatury (včetně rozhodnutí odkazovaných dovolatelem), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Na uvedené konkluzi přitom, a to i se zřetelem k obdobnému znění právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. s ustanovením §2991 odst. 2 o. z. a ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák. s ustanoveními §619 odst. 2, §621 a §629 odst. 2 o. z.), nemá vliv ani okolnost, že odvolací soud právní vztah účastníků řízení posuzoval nikoliv zcela přiléhavě (jak vysvětleno shora) dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
Argumentuje-li pak dovolatel tím, že stav, kdy žalobkyni muselo být zřejmé, že příslib převodu nemovitostí nebude realizován, nastal dříve (v roce 2011, případně již v roce 2005), konstruuje na podkladě své (od závěrů soudů nižšího stupně odlišné) skutkové verze otázku, zda již započatá promlčecí doba mohla počít běžet znovu (v roce 2015), aniž by došlo k jejímu řádnému stavení či přerušení, představují jeho výtky zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
V souvislosti s výtkou, že žalobkyně ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení postrádala aktivní věcnou legitimaci, když spornou platbu 3 678 176,06 Kč (jež dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně měla být co do částky 3 200 000 Kč použita na úhradu uvažované kupní ceny) neposkytla ona, nýbrž ji poukázala společnost Premiér Marketing Group s. r. o., pak dovolatel žel neuvádí, v čem ve vztahu k nastolenému tématu spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v uvedeném směru zjevně nedostál, jestliže v dovolání v souvislosti s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně neuvedl, zda se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřil mínění, že nastolená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Prostřednictvím uvedené námitky tudíž na přípustnost dovolání rovněž usuzovat nelze. Odvolací soud ostatně na podkladě jím zjištěného skutkového stavu věci (jímž je dovolací soud vázán; viz výklad výše), dle kterého peněžní prostředky byly dovolateli poskytnuty jménem žalobkyně a na její účet, posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k vydání vzniklého bezdůvodného obohacení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018, a v něm citovanou judikaturu).
Námitky dovolatele, že poukázané peněžité prostředky k úhradě uvažované kupní ceny neměly být použity v rozsahu 3 200 000 Kč, nýbrž v míře nižší, pak rovněž představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, jejichž přezkum dovolacímu soudu zásadně nepřísluší (viz výklad shora). Skutkové závěry soudů nižšího stupně zde přitom evidentně nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když i dle obsahu dovolatelova návrhu na uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2015 a průvodního dopisu byla uvažovaná kupní cena nemovitostí žalobkyní již před dokončením kontraktace zaplacena právě ve výši 3 200 000 Kč.
Kritizuje-li dovolatel konečně, že nebyl poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., dlužno uvést, že prostřednictvím uvedené námitky předestírá vadu řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Vytýkanou vadou řízení ostatně netrpí. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle §118a o. s. ř. důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018). Jinými slovy §118a o. s. ř. slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci (úplná skutková tvrzení), pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně (viz dovolatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2014/10).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně o věci rozhodly nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (soudy nižšího stupně po zhodnocení dokazování čerpaly z provedených důkazů skutková zjištění v rozsahu umožňujícím rozhodnout o věci samé), poučení dovolatele dle §118a o. s. ř. zjevně nebylo namístě. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.); napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 21 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 25 894 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu