ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2009.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2009/2019-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Rubešova 162/8, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 17 C 10/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019, č. j. 26 Co 348/2018-642, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14.280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Petra Černického, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. září 2018, č. j. 17 C 10/2018-598, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY, jako náhradních dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s odkazem na označená rozhodnutí pozemkového úřadu a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; přitom odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále jen „dovolatelka“) v jeho celém rozsahu; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda jsou náhradní pozemky vhodné k převodu za situace, kdy nejsou nebo nebudou zemědělsky obhospodařované“, při jejímž řešení se odvolací soud dle mínění dovolateky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dále dovolatelka vznáší otázku týkající se ocenění oprávněné osobě pro zákonnou překážku nevydaných pozemků, uvádějíc, že dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při její aplikaci zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“; současně dovolatelka brojí i proti výroku o nákladech řízení, kladouc otázku týkající se určení výše odměny advokáta v daném typu sporu o nahrazení projevu vůle.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) se odvolací soud nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi včetně té, na kterou odkazuje dovolatelka v podaném dovolání a dle níž je pro posouzení dané otázky prvořadé, zda převodu pozemku z vlastnictví státu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě i to, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Skutečnosti naplňující obavu, že některý z pozemků, které se žalobkyni konečným rozhodnutím vydávají jako náhradní, je k tomuto účelu nevhodný či nezpůsobilý (poté, kdy ohledně pozemků, jejichž stav byl v tomto směru sporný, vzala žalobkyně žalobu zpět), nebyly účastníky tvrzeny ani jinak nevyšly v řízení najevo, přičemž oporu ve zjištěném skutkovém stavu nemá ani současné tvrzení žalované, že některý z takto vydávaných zemědělských pozemků (co do druhu evidovaných jako orná půda a součást zemědělského půdního fondu) „není či (v budoucnu) nebude zemědělsky obhospodařovaný“ (k tomu podpůrně srov. i zjištění podávající se ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka, jímž byly zemědělské pozemky jednotlivě oceněny). Žádné konkrétní skutečnosti, jež by představovaly překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako náhradního, nebyly soudy nižších stupňů zjištěny ani u dovolatelkou výslovně zmiňovaného pozemku parc. XY v k. ú. XY, kdy touto skutečností nemůže být bez dalšího ani dovolatelkou uváděná okolnost, že jde o pozemek (dle předpisů o územním plánování) „ležící v ochranném pásmu hřbitova“ (nebylo-li zjištěno, že vlastník tohoto pozemku je ochranným pásmem limitován až do té míry, že pozemek sousedící s hřbitovem nemůže ani zemědělsky obshospodařovat). Protože zde dovolatelka ve své právní argumentaci očividně vychází z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a tak především napadá skutkový stav soudy nižších stupňů zjištěný), sluší se připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).
Dovolání nečinní přípustným ani dovolatelkou současně kladená otázka týkající se ocenění původních nevydaných pozemků a aplikovatelnosti přílohy č. 7 příslušné oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jíž považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za otázku dosud neřešenou). Ovšem také otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobkyně (a jejího bratra O. Ž.), resp. ocenění nevydaných pozemků na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, a vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o., č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018). Žalobkyně tak i v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018).
Napadené rozhodnutí je tedy i v tomto případě v souladu i s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu), podle níž cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008). Má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Tyto závěry nejsou v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž se rovněž akcentuje ekvivalentnost ceny původně odňatého a jako náhradního převáděného pozemku.
Jak již výše uvedeno, i v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků (která je ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě určující i pro poskytování náhrad) především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek společnosti YBN CONSULT
– Znalecký ústav s. r. o.), z nějž plyne i zjištění, že v případě pozemků – v souladu se shora citovanou judikaturou (jí akcentovanou zásadou ekvivalentnosti odňatých pozemků a za ně poskytovaných náhrad) oceňovaných jako pozemky určené pro stavbu podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 tohoto cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), nikoliv snad na odlišném (dle dovolatelky nesprávném) výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. Na řešení dovolatelkou kladené otázky „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při aplikaci přílohy č. 7 zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v rovině právního posouzení) založeno není a otázku funkční spjatosti pozemků (jež tak bylo lze napojit na vodovod, elektrickou síť a kanalizaci, za podmínek stanovených správci těchto sítí) soudy nižších stupňů zmiňují právě v rovinně skutkových zjištění (v rámci hodnocení znaleckého posudku, včetně jej doplňujících výpovědí jeho zpracovatelů).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení, jež dovolatelka také napadá, je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v rozhodném znění, účinném od 30. 9. 2017).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 13.980 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu