ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2062.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2062/2019-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , IČO 00530204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 62933591, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 141/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2019, č. j. 21 Co 95/2018-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 12. 2017, č. j. 7 C 141/2017-115, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o převodu pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku výkladu restituční výluky ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v situaci, kdy nárokovaný pozemek sice bezprostředně souvisí se stavbami (ve vlastnictví třetí osoby), jež však byly (nadto oprávněnou osobou) vybudovány dříve, než došlo k majetkové křivdě ve smyslu §5 zákona č. 428/2012 Sb. Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítala současně, že otázku, zda nárokovaný pozemek tvoří součást areálu či je veřejným statkem, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4024/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4460/2015. Dovolávajíc se rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06, sp. zn. I. ÚS 62/08 a sp. zn. I. ÚS 1713/13 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016, vyjadřovala názor, že odvolací soud popřel zásadu ex favore restitutionis .
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015. Pakliže tedy §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být nejen zastavěnost pozemku (přičemž zákon výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze), ale i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku se stavbou, funkčně provázaného souboru nemovitostí (areálu). Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či jeho usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi současně opakovaně vyložil, že pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) jest podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu; srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017.
Při úvaze, zda lze oprávněné osobě nárokovanou nemovitost vydat, pak nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
Jestliže tedy odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových poměrů projednávané věci, kdy nárokovaný pozemek bezprostředně souvisí se stavebními pozemky st. p. č. XY a st. p. č. XY v k. ú. XY, jejichž součástí jsou stavební objekty Domova důchodců XY, ve vlastnictví Jihomoravského kraje a správě označené organizace, uživatelé domova důchodců k němu mají bezbariérový přístup, pozemek ve vztahu k uvedeným stavebním objektům plní relaxační, společenskou a rehabilitační funkci, je zde umístěna modlitebna, márnice a altán, jakož i garáže pro uskladnění techniky a nářadí, vstupní brána a příjezdové či přístupové komunikace, uzavřel, že je dána překážka jeho naturální restituce ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyplývající z toho, že pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (oploceného areálu), jakožto funkčně provázaného souboru nemovitostí, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
V posuzovaném případě, kdy nárokovaný pozemek tvoří integrální součást areálu ve vlastnictví třetí osoby (Jihomoravského kraje), jež není osobou povinnou (viz taxativní výčet povinných osob zakotvený v ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb.), a který tudíž není předmětem restituce, přitom bez ohledu na to, že dotčené stavby byly oprávněnou osobou vybudovány dříve, než došlo k majetkové křivdě ve smyslu §5 zákona č. 428/2012 Sb., ve světle shora citované judikatury zjevně převažuje veřejný zájem na zachování funkčnosti daného areálu před zájmem dovolatelky na naturální restituci uvedeného pozemku; újma na straně dovolatelky způsobená nevydáním pozemku, k jejímuž odškodnění v případě funkční provázanosti věci s majetkem vlastněným od povinné osoby odlišným subjektem nepochybně slouží paušální finanční náhrada dle §15 zákona č. 428/2012 Sb., zde očividně nedosahuje bezprostředních důsledků, jež by z hlediska zachování funkčnosti posuzovaného areálu při naturální restituci nárokované nemovitosti nastaly ve sféře jeho provozovatele.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek tvoří součást funkčně provázaného souboru nemovitostí (areálu), jde zjevně o polemiku se skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Kritizované skutkové závěry soudů nižšího stupně přitom nejsou nikterak nepřiměřené a odpovídají provedenému dokazování (viz fotografická dokumentace, snímek ortofotomapy, místní ohledání či výpověď svědka R. K.).
Na dovolatelkou kritizovaném závěru, že by snad dotčený pozemek měl být veřejným prostranstvím, pak rozsudek odvolacího soudu evidentně založen není; odvolací soud uvedenou právní a skutkovou konkluzi nikterak nečiní.
Vytýká-li dovolatelka konečně, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od judikaturou zastávané zásady „ ex favore restitutionis“ , dlužno předně uvést, že nikterak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Závěry odvolacího soudu ostatně nelze označit za odporující dané zásadě jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu