ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2325.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2325/2019-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského opatství Rajhrad , identifikační číslo osoby (IČO): 004 89 174, se sídlem v Rajhradě, Klášter 1, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) Mendelově univerzitě v Brně , IČO: 621 56 489, se sídlem v Brně, Černá Pole, Zemědělská 1665/1, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, a 2) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , IČO: 000 22 985, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Karmelitská 529/5, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 5 C 261/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2019, č. j. 13 Co 119/2018-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem II, odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 19. března 2018, č. j. 5 C 261/2015-290 (ve znění opravy provedené výrokem pod bodem I rozsudku odvolacího soudu), jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastníkem ve výroku rozsudku identifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Rajhrad a Popovice u Rajhradu. Výroky pod body III a IV bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou (§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a je proto aktivně legitimován k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, jež jsou původním majetkem registrované církve (§2 zákona č. 428/2012 Sb.) a přešly na stát v rozhodném období postupem dle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Právo hospodaření k předmětným pozemkům (tehdy ve vlastnictví státu) příslušelo k 31. 12. 1998 první žalované, proto k 1. 1. 1999 toto právo přešlo na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dle ustanovení §101 odst. 5, věty první, zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů; dále jen „zákon č. 111/1998 Sb.“), které pak na pokladě žádosti první žalované, veřejné vysoké školy, obligatorně rozhodlo o přechodu předmětných pozemků do jejího vlastnictví (rozhodnutími ze dne 23. 8. 1999, č. j. 2680/99-14, ze dne 27. 12. 2000, č. j. 14518/99-14, a ze dne 4. 4. 2006, č. j. 5906/2006, vydanými s odkazem na ustanovení §101 odst. 5, větu druhou, zákona č. 111/1998 Sb.). Tato změna vlastnictví, k níž došlo nikoliv převodem, nýbrž (zákonem předpokládaným) přechodem, nebyla dle odvolacího soudu porušením ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), vlastníkem předmětných nemovitostí se tak v době před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. stala první žalovaná a žaloba církve na určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být úspěšná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem pak na otázce dle dovolatele rozhodovací praxí dosud neřešené, resp. řešené rozdílně. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §29 zákona o půdě, jsa přesvědčen (zejména s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2326/07 a sp. zn. Pl. ÚS 9/07), že citované ustanovení zapovídalo (pod sankcí absolutní neplatnosti) nejenom převody, ale i přechody historického majetku církví z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob. Dle názoru dovolatele nemůže být postup dle §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb. vykládán jako přechod vlastnictví, nastává-li toliko až v závislosti na volním aktu (žádosti veřejné vysoké školy), a nikoli již pouhou účinností zákona. I kdyby však bylo možno uvažovat o přechodu vlastnictví, pak – pokračuje dovolatel – nebyly by splněny podmínky pro přechod stanovené, neboť tomu by bránilo tehdy platné a účinné ustanovení §29 zákona o půdě a i takový přechod by byl tudíž stižen absolutní neplatností. Jiný, odvolacím soudem zastávaný názor dle dovolatele popírá smysl interpretovaného blokačního ustanovení a vede k jeho vyprázdnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud omítl usnesením ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
Jde-li o řešení otázky, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k obecnému východisku – argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292.) – dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Toto východisko je pak již konzistentně judikaturou dovolacího soudu uplatňováno u určovacích žalob církevních právnických osob v případech, kdy k přechodu historického církevního majetku došlo při splnění podmínek daných zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), na obce (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a podle zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na kraje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016). Do uvedeného judikatorního rámce pak nepochybně zapadají i závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (ústavní stížnost oprávněné osoby směřující proti tomuto rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), kdy k přechodu vlastnického práva k původně církevnímu historickému majetku sice došlo ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu, nicméně nabyvatelem takového majetku se stala obec, vůči níž jako veřejnoprávní entitě judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu zpravidla dovozuje výše zmíněný závěr, jímž je nabyvatel upřednostněn před církevní právnickou osobou.
Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že dosah ustanovení §29 zákona o půdě se nemůže vztahovat na všechny právní dispozice s historickým církevním majetkem, na nějž byl (mohl být) uplatněn restituční nárok církevní právnickou osobou. Judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu byl odmítnut názor, že ustanovení §29 zákona o půdě, které omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007); uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
Shora citované závěry konstantní judikatury jsou přenositelné i do poměrů nyní posuzované věci, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na posouzení, že přechod (nikoliv převod) věci z vlastnictví státu do vlastnictví veřejné vysoké školy, předpokládaný zákonem (arci podmíněný žádostí veřejné vysoké školy) nelze poměřovat blokačním ustanovením §29 zákona o půdě.
Ani přechodem majetku na veřejnou vysokou školu dle ustanovení §101 odst. 5, části věty druhé za středníkem, zákona č. 111/1998 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož takto přecházející majetek nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví [tím, zda veřejné vysoké školy zařadí mezi povinné osoby, či nikoli]. Skutečnost, že zákonodárcem později realizované majetkové vyrovnání státu s církvemi bylo – co do rozsahu vydávaného majetku – omezeno toliko na majetek ve vlastnictví státu, kdy zákon č. 428/2012 Sb. současně vychází z principu omezeného okruhu povinných osob (srov. §4 zákona č. 428/2012 Sb.), nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku státu, tedy v tomto případě přechod majetku do vlastnictví veřejné vysoké školy.
Shora uvedené závěry nejsou v kolizi ani s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, jejichž závěry – jak vidno shora – Nejvyšší soud reflektuje ve svých úvahách.
Odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, a ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, nejsou v projednávané věci relevantní, neboť jde o rozhodnutí vycházející ze zcela odlišných skutkových okolností a také co do právního posouzení nepodobné nyní projednávané věci. [V prvním z odkazovaných rozhodnutí dovolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o převodu náhradních pozemků, podle níž Pozemkový fond České republiky převedl pozemky fyzické osobě v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě, v další věci byla pak prizmatem §29 zákona o půdě řešena otázka vhodnosti oprávněnou osobou vybraných náhradních pozemků, jež byly původním majetkem církevní právnické osoby]. Totéž platí i pro dovolatelem současně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, v němž šlo taktéž o posouzení platnosti smlouvy o převodu náhradních pozemků na fyzickou osobu se zřetelem k ustanovení §29 zákona o půdě; ani s tímto rozhodnutím, stejně tak jako s další v něm uvedenou judikaturou dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Právní posouzení odvolacího soudu nemůže být v kolizi ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2798/2006, v němž byl dovolacím soudem posuzován případ porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě (nikoliv §29 zákona o půdě) v situaci, kdy v době vydání rozhodnutí o přechodu majetku do vlastnictví veřejné vysoké školy byl ze strany (zbylého) restituenta, oprávněné fyzické osoby, již uplatněn reálně vzniklý nárok na vydání věci vůči všem dotčeným subjektům (jež měly vědomost o uplatněném restitučním nároku). Naproti tomu v nyní posuzované věci bylo v době přechodu pozemků do vlastnictví první žalované na straně církve toliko legitimní očekávání v přijetí zákonem předpokládaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, přičemž – jak již výše vysvětleno – realizovaným přechodem pozemků do vlastnictví veřejné vysoké školy nedošlo k umenšení majetkového substrátu potenciálně využitelného k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví (kdy takto přecházející majetek nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě). K dalším úvahám vtělených do důvodů odkazovaného rozhodnutí (týkajících se i náležitostí rozhodnutí ministerstva dle §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb.) sluší se uvést i tolik, že nejde o nosné důvody rozhodnutí, které nadto ani není rozhodnutím meritorním (jde o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, kdy povaha takového rozhodnutí vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, jenž měl by sjednocující význam ve smyslu §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17).
S ohledem na výše uvedené konkluze, podle nichž ustanovení §29 zákona o půdě nebránilo přechodu majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, z vlastnictví státu do vlastnictví veřejné vysoké školy podle §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., stává se tudíž bezpředmětnou i dovolatelem uplatněná argumentace vztahující se k otázce, zda rozhodnutí dle citovaného ustanovení musí případně obsahovat i údaj o tom, že v něm vymezený majetek podléhá „zákonné blokaci církevního majetku“, resp. zda absence tohoto údaje představuje vadu takového rozhodnutí.
Přitom již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Taktéž právní teorie spojuje nicotnost správních aktů s nedostatkem pravomoci, nedostatkem právního podkladu, absolutním nedostatkem formy, nejtěžšími vadami nepříslušnosti (srov. např. Henrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a násl., Sládeček, V. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 106 a násl., Horzinková, E., Novotný, V.: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 202 a násl.). Nejvyšší správní soud se pak nicotností správních aktů zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011. Nejvyšší soud tedy v souladu s uvedeným pokládá za nicotný ten správní akt, který byl vydán absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014)]. Námitky žalobce se přitom nesou v rovině zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
K argumentaci dovolatele, že na přechod předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované lze pohlížet jako na „volní akt dvou subjektů“, nutno připomenout skutkové reálie posuzované věci, z nichž současně plyne, že v tomto případě nejde o přechod majetku státu do vlastnictví veřejné vysoké školy dle ustanovení §101 odst. 5, části věty druhé před středníkem, zákona č. 111/1998 Sb. (dle nějž „ministerstvo může rozhodnout po dohodě s veřejnou vysokou školou o přechodu majetku do vlastnictví příslušné veřejné vysoké školy“), nýbrž o přechod majetku v režimu ustanovení §101 odst. 5, části věty druhé za středníkem, cit. předpisu, které ministerstvu ukládá povinnost kladně rozhodnout o přechodu majetku, požádá-li o to veřejná vysoká škola a jsou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky (tj. jde-li o majetek potřebný k zajištění vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí činnosti při uskutečňování akreditovaných studijních programů). Tento postup, jenž se uplatnil i v nyní posuzované věci, nepřipouští (v případně naplnění zákonem stanovených podmínek) na straně ministerstva žádnou diskreci a jde tedy o rozhodnutí obligatorní (nikoliv o majetkoprávní úkon odvislý od vůle vlastníka).
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tedy že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, je z obsahového hlediska zřejmé, že nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu pod body III a IV „napadá“ toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé; ostatně dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení ex lege přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. – dovolatel neuplatňuje ani proti výroku pod bodem I rozsudku, jímž odvolací soud toliko odstranil dílčí zjevné nesprávnosti výrokové části napadeného rozhodnutí.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům prvního žalovaného, jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky). Náklady druhé žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu