ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2650.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2650/2018-751
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově , se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1, identifikační číslo osoby: 00415090, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 1788/60, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 244/2013, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 20 Co 353/2017-626, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 20 Co 353/2017-626, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. ledna 2017, č. j. 16 C 244/2013-556, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 16 C 244/203-556, určil, že Česká republika je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území a obci XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.026,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta, (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rovněž rozhodl, že žalovaný 1) je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením, na účet Okresního soudu Praha-západ (výrok IV.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 20 Co 353/2017-626, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) se žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Postupem podle ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), soudy nižších instancí dospěly k závěru, že smlouvy o převodu předmětných pozemků (pocházejících z majetkové podstaty bývalého klášterního velkostatku H., jejichž vlastníkem v rozhodném období, tj. ke dni 25. 2. 1948, byla žalobkyně), které dne 3. 4. 1998 uzavřel žalovaný 1) s právním předchůdcem žalované 2), jsou absolutně neplatné pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), neboť otázka platnosti těchto smluv již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-71, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2010, č. j. 6 C 424/2006-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 25 Co 177/2010-180, jenž obstál i v rovině dovolacího a ústavního přezkumu.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež bylo následně doplněno o podání advokáta. Předně zdůrazňuje, že odvolací soud formalisticky aplikoval tezi o absolutní neplatnosti převodních smluv, která však byla v době rozhodování odvolacího soudu překonána zákonem č. 428/2012 Sb. Poukazuje na odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), neboť odvolací soud konstatoval svou vázanost pravomocným rozhodnutím o neplatnosti převodních smluv, aniž by se zabýval tím, zda skutková zjištění jiného soudu jsou způsobilá nahradit dokazování v nyní projednávané věci. Je přesvědčen, že žalobkyně předmětné pozemky před 25. 2. 1948 nevlastnila, s čímž se dle názoru dovolatele ztotožnil i Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003. Konstatuje rovněž, že k předmětným pozemkům bylo ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. evidováno vlastnické právo žalovaného 1), tudíž předmětné pozemky s ohledem na ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. nemohou podléhat režimu citovaného zákona. Připomíná rovněž nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 1532/17 (rozhodnutí dané spisové značky neexistuje, dovolatel má pravděpodobně na mysli nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), který má být dle mínění dovolatele aplikován na posuzovanou věc z důvodu totožné věcné i právní podstaty sporu, neboť i v projednávané věci bylo ze strany žalovaného 1) zcela legitimní očekávat, že Pozemkový fond ČR nabízí předmětné pozemky ke koupi až poté, co řádně prověří, zda jsou tyto pozemky v souladu se zákonem převoditelné, jelikož platí zásada, že stát zná svá práva. Má za to, že v posuzované věci jsou naplněny mimořádné okolnosti ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, poněvadž žalovaný 1) předmětné pozemky nabyl v dobré víře, již 20 let je užívá pro své podnikání v zemědělství a jejich ztráta by pro něj měla likvidační charakter, a tudíž potenciální újma na straně žalovaného 1) zcela zásadně převyšuje případnou újmu na straně žalobkyně. Na podporu svých tvrzení odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016. V postupu soudů nižších instancí spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti zkoumat existenci dobré víry při posuzování možnosti prolomení aplikace ustanovení §29 zákona o půdě tak, jak je judikováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13. Připomíná rovněž judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uznávající námitku zásahu do ústavně zaručených práv jako dovolací důvod. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalovaného 1), přičemž upozornila též na absenci řádného vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 2) se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 1. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 1) přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro řešení právní otázky vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (soudu) vydaného v dřívějším řízení (§135 odst. 2 o. s. ř.), neboť při jejím posouzením v poměrech projednávané věci se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Argumentuje-li dovolatel přitom (ve prospěch důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu) závěrem formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013, pak odkaz na předmětné rozhodnutí je zjevně nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí se dovolací soud vyjádřil k vázanosti jiným soudním rozhodnutím (v podmínkách aplikace ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.) při řešení otázky, která se však nestala obsahem výroku předchozího rozhodnutí (jako tomu bylo v rozhodnutí vydaném Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 6 C 424/2006), ale byla posuzována pouze v rámci jeho odůvodnění.
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud pak vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
Z výše připomenutých závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu je tudíž pro nyní probíhající řízení zřejmý stav závaznosti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 6 C 424/2006-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Co 177/2010-180, v otázce absolutní neplatnosti (pro porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě) tří kupních smluv uzavřených oběma žalovanými dne 3. 4. 2008, a to jak pro oba žalované, tak i pro soudy, přičemž tato závaznost se současně vztahuje na ty pozemky, popř. jejich části, jež byly předmětem neplatného převodu, a k nimž žalobkyně uplatnila nárok určovací žalobou.
Jde-li o námitku dovolatele zpochybňující postavení žalobkyně jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. (s poukazem na skutečnost, že žalobkyně nebyla vlastníkem předmětných pozemků před 25. 2. 1948), již argumentačně opírá o závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudcích ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2060/2001, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003, pak citovaná rozhodnutí dovolacího soudu se k předmětné skutečnosti ani implicitně nevyjadřují, na což správně poukázal již odvolací soud. Řešená otázka převzetí (již jednou zabraných) pozemků státem podle zákona č. 142/1947 Sb., k němuž nebylo zapotřebí - jak dovodil v odkazovaných věcech dovolací soud - aby stát „vyjádřil vůli převzít majetek řádným správním rozhodnutím“, tudíž není pro posouzení dovolatelem namítané skutečnosti určující.
Dovolání žalovaného 1) je ovšem částečné přípustné pro řešení otázky, zda má v podmínkách řízení o určovací žalobě založené na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam dobrá víra nabyvatele církevního majetku, na nějž se vztahovalo blokační ustanovení §29 zákona o půdě, popřípadě jiné (mimořádné) okolnosti, pro něž by mohla být nabyvateli poskytnuta ochrana nabytého vlastnického práva a upřednostněno jeho právní postavení před pozicí církevní právnické osoby a jejím restitučním nárokem. Ač dovolatel význam jeho dobré víry při nabytí předmětných pozemků od státu a svého postavení soukromě hospodařícího zemědělce zdůraznil již v nalézacím řízení, soud prvního stupně shledal argumentaci dovolatele v uvedeném směru právně nevýznamnou a odvolací soud se jí nezabýval vůbec.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jehož aplikaci srov. i §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). S ohledem na právě uvedené proto nemůže obstát námitka dovolatele, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. v jeho vlastnictví, a nemohou tedy s přihlédnutím k vymezení povinných osob podle ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. podléhat režimu tohoto zákona.
Dovolací soud si je vědom toho, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bylo výjimečně připuštěno prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, avšak závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím ustanovení §29 zákona o půdě musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Nelze přitom přehlédnout, že zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, byl vydán ještě před účinností zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího restituce církevního majetku a Ústavní soud v něm poměřuje vlastnické právo České republiky vystupující v tehdy posuzované věci jako žalobkyně, a vlastnické právo dobrověrného nabyvatele, jenž vlastnické právo nabyl jednáním státu (srov. bod 30 nálezu). Naproti tomu v projednávané věci je žalobkyní církevní osoba jakožto potenciálně oprávněná osoba ve vztahu k restituci předmětných pozemků, aktivně legitimovaná na základě ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., což dává věci povahu restituční.
Samotná argumentace dovolatele o jeho dobré víře při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení; tudíž ve světle odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), nicméně ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce, či skutečnost, že na základě takto – v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis (vklad) vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Nejvyšší soud v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam ustanovení §29 zákona o půdě jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), dovodil, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími ustanovení §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, jež obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu, když ústavní stížnost vůči němu směřující byla zamítnuta nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, či jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Mohlo by přitom jít např. o situaci, v níž by nezákonně převedené nemovitosti měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrného nabyvatele. Mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, se mohou vztahovat též kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18). Naopak, za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost lze považovat postavení nabyvatele jako soukromě hospodařícího zemědělce, který pozemky nabyl od Pozemkového fondu ČR za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků a jejich přičlenění (scelení) ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 uvedl, že „i ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně užívané zemědělské plochy se principálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu §29 zákona č. 229/1991 Sb.“
Sluší se tudíž shrnout, že v individuálně daných poměrech konkrétní věci mohou existovat mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku. Výčet těchto okolností nemůže být z povahy věci nijak uzavřen. V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“ Okolnostmi (výše zmíněnými), které by mohly být důvodem pro poměřování dvou proti sobě stojících práv žalobkyně na straně jedné a žalovaného 1) na straně druhé, se odvolací soud vůbec nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 1) je přípustné v rozsahu, v němž je argumentováno významem (relevancí) mimořádných okolnosti, v jejichž důsledku může být nabyvateli církevního majetku poskytnuta ochrana vlastnického práva na úkor církevní právnické osoby uplatňující nárok ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. V uvedeném rozsahu odvolací soud při řešení právní otázky platnosti právního úkonu, jímž bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona o půdě, ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vůbec nereflektoval. Dovolání je tudíž i opodstatněné, neboť závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je právním posouzením věci prozatím neúplným, a tudíž i nesprávným.
Vzhledem ke skutečnosti, že přípustnost dovolání žalovaného 1) zakládá - v rozsahu shora uvedeném – odhlédnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky významu mimořádných (výjimečných) okolností případu, jež je třeba při střetu restitučního nároku církevní právnické osoby a nabyvatele církevního majetku zvažovat, nebylo nezbytné, aby se dovolací soud zabýval přípustností dovolání z podnětu námitky porušení ústavně zaručených práv a svobod (s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, dovozuje dovolatel, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces). Sluší se v této souvislosti ovšem připomenout, že odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, v němž byl vyjádřen názor, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.,“ je zcela zřejmě nepřípadný a citovaný názor zjevně problematický vzhledem k pozdější rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž je zřetelně traktována potřeba samostatného splnění obou esenciálních náležitostí dovolání upravených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání (nikoliv tedy dovolacího důvodu), „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 3. výrokové části a bod 39. odůvodnění stanoviska).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu