ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2920.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2920/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Povodí Vltavy, státní podnik , identifikační číslo osoby 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, za účasti Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze , identifikační číslo osoby 144 51 115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 59/2016, o dovolání účastnice řízení Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 4 Co 189/2017-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2017, č. j. 19 C 59/2016-131, tak že, účastnici řízení, Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze, se nevydávají pozemky parc. č. 551 v k. ú. Borovno a parc. č. 262, parc. č. 263 a prac. č. st. 103 v k. ú. Těnovice a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 16. května 2016, č. j. SPÚ 246001/2016/R2712/RR19389 (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho „celém rozsahu“ napadla dovoláním účastnice řízení, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze (dále také jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou dovolatelka předestřela, zda pozemek, jenž je korytem vodního toku, v němž je provozován rybářský revír a jenž je zčásti tvořen nezatopenými břehy, a slouží tak jako ochrana před zamokřením a zátopou, je součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném „ke dni 24. 6. 2019“ a naplňuje tudíž znaky zemědělské nemovitosti podle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolacímu soudu dále vytkla, že posuzoval funkční souvislost toliko mezi předmětnými pozemky a pozemky, které dovolatelka již vlastní, aniž by se zabýval i tím, je-li dána (obecně může-li být dána) funkční souvislost podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. navzájem mezi pozemky, jež jsou dovolatelkou nárokovány k vydání, o nichž bylo rozhodováno jedním správním rozhodnutím a s nimiž hospodaří jedna (tatáž) povinná osoba podle §4 písm. c/ nebo d/ zákona č. 428/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Judikatura dovolacího soudu interpretující zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jež je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě a ustanovení §2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb. použitelná i při řešení dovolatelkou předestřené otázky (obě právní normy vychází z definice zemědělského pozemku jako pozemku, který k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond), se ustálila na závěru, že za součást zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 1992 (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“), jest považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1645/97). Současně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2309/2004, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že sama okolnost, že (volně proudící) vodní tok (řeka Bradava), jehož koryto se nachází na pozemku parc. č. 551 v k. ú. Borovno, jehož vydání se dovolatelka spolu s dalšími označenými pozemky domáhá, byl k 24. 6. 1991 součástí rybářského revíru (vodní celek umožňující výkon rybářského práva ve smyslu ustanovení zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, účinného do 1. 4. 2004), neodůvodňuje závěr o tom, že daný pozemek jako potřebný pro zemědělskou výrobu náležel ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. do zemědělského půdního fondu (když se zde nenacházel rybník, vodní nádrž či jiné zařízení sloužící chovu ryb coby předmětu zemědělské výroby), jenž měl by charakter zemědělské nemovitosti dle ustanovení §2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb. (pročež nebylo namístě vyhovět návrhu na vydání dotčeného pozemku v řízení před pozemkovým úřadem – viz ustanovení §9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb.), nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil.
Předestírá-li dovolatelka dále otázku, zda okolnost, že je dotčený pozemek zčásti tvořen nezatopenými břehy sloužícími jako ochrana před zamokřením a zátopou, zakládá jeho nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., sluší se uvést, že ani v této posuzované věci odvolací soud uvedená skutková zjištění (o funkci daného pozemku coby ochrany před zamokřením a zátopou) neučinil, shledal-li, že stav, kdy daný vodní tok v důsledku individuálních přírodních (krajinných) poměrů (přirozeným způsobem) odvodňuje či naopak zamokřuje okolní území, jeho nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu nikterak nezakládá. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke shora předestřeným otázkám ohledně povahy pozemku jako nesplňujícího znaky §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jakož i k další argumentaci dovolatelky (jež považuje dané otázky za dovolacím soudem dosud neřešené) lze pak odkázat kupř. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1681/2019, vydané ve věci týchž účastníků a řešící stejné otázky ve vztahu k jiným účastnicí nárokovaným pozemkům, kdy jde o případ jak v rovině skutkových zjištění, tak i navazujícího právního posouzení takřka identický s věcí nyní posuzovanou (jde o jiné pozemky v dané lokalitě, přes které protéká tentýž vodní tok – řeka Bradava).
V případě dalších pozemků (parc. č. 262, parc. č. 263 a parc. č. st. 103 v k. ú. Těnovice) ve vlastnictví státu, k nimž vykonává právo hospodaření žalobce, státní podnik Povodí Vltavy (jako osoba potenciálně povinná dle §4 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), není sporu v tom, že předpokladem vydání těchto nemovitých věcí oprávněné osobě je ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vztah funkční souvislosti mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018).
K výkladu pojmu funkční souvislost podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl dne 14. 3. 2018 přijat občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jehož závěry Nejvyšší soud odkázal i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).
Podle shora odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost nárokovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
Citovaným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozsudkem také nikterak nezpronevěřil, byť v rámci svých konkluzí akcentoval zejména absenci funkčního vztahu předmětných pozemků k jiným nemovitým věcem účastnicí již vlastněným, avšak činil tak v situaci, kdy je zřejmé, že žádná z účastnicí označených nemovitých věcí (pozemků, u nichž dovolatelka dovozuje toliko vzájemnou funkční souvislost) není ve funkčním vztahu s jinou (další) nemovitou věcí, jež se – ve smyslu interpretovaného ustanovení – „vydává podle tohoto zákona“ (lhostejno, zda téže účastnici či jiné oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018), tedy s jinou „věcí hlavní“, k jejímuž vydání reálně dochází, byť takovou nemovitou věc oprávněná osoba ještě nevlastní (k intepretaci ustanovení §7 odst. 1 z odborné literatury srov. Kříž, Jakub, Valeš, Václav. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 194; nebo komentář k §7 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI). K argumentům dovolatelky sluší se uvést, že v případě posuzování funkční souvislosti dle shora uvedených kritérií (má-li být dána ve vztahu k jiné nemovité věci, jež se „vydává podle tohoto zákona“) není významné, zda s nárokovanými nemovitými věcmi hospodaří jedna (tatáž) povinná osoba (hypoteticky může být ovšem funkční souvislost daná také mezi věcmi více povinných osob), resp. to, že nárok na vydání nemovitých věcí (u nichž zde dovolatelka tvrdí toliko vzájemnou funkční souvislost, nikoliv souvislost s jinými věcmi, jež by se již „vydávaly“) oprávněná osoba uplatnila v jednom řízení a je o nich takto rozhodováno jedním rozhodnutím.
Za daného skutkového stavu tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí ani neúplným právním posouzením a nespočívá ani na nesprávném výkladu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., k jehož interpretaci dovolací soud ve své rozhodovací praxi konstantně odkazuje i na účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele daného právního předpisu, konkrétně na její partie vážící se k ustanovení §7 odst. 1, jehož cílem je – dle předkladatele – „zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny. Odstavec 1 upravuje vydání nemovitostí, které jsou ve vlastnictví státu a staly se předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, a zároveň funkčně souvisejí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba nebo její právní předchůdce vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona. Ustanovení se rovněž týká nemovitostí, které v rozhodném období sloužily k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd. Podle odstavce 1 písmene b) se oprávněným osobám vydávají nemovité věci tzv. nehospodářské povahy, tedy takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům“.
Jiné posouzení otázky funkční souvislosti (a tedy odklon od dosavadní judikatury a připuštění dovolání) neodůvodňuje ani poukaz dovolatelky na interpretační pravidlo ex favore restitutionis , bezpočtukrát zdůrazňované i v rozhodovací praxi Ústavního soudu a obsažené i v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., a v něm obsažený imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či přiměřeně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění), přičemž jiný výklad ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí zákonodárcem stanovených.
Protože relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Přestože dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním „v celém rozsahu“, tj. včetně výroků II a III o nákladech řízení před soudy obou stupňů, vůči těmto výrokům žádnou argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž by na náhradu nákladů tohoto řízení měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu