ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3105.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3105/2019-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Penčice , IČO 45180181, se sídlem v Přerově, U Kostela 116/1, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) Moravská zemědělská, akciová společnost, IČO 27703096, se sídlem Prosenice 268, zastoupená Mgr. Jakubem Trávníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jílkova 2486/199, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 274/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2019, č. j. 69 Co 201/2018-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 4. 2018, č. j. 13 C 274/2015-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 2. 2019, č. j. 13 C 274/2015-209, jímž bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, oddělených z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem V. J. ze dne 21. 11. 2017, č. 285-180/2017, a pozemku parc. č. XY, odděleného z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem V. J. ze dne 21. 11. 2017, č. 285-180/2017, všech v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná ad 2). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a dobré víry nabyvatelů předmětných nemovitostí od státu (F. K. a žalovaná ad 1/) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, případně ohlašovala, že shora uvedené otázky mají být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzeny jinak. Odkázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/04, sp. zn. ÚS 4/2003 a sp. zn. ÚS 146/03 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 228/93. Vytýkala, že právní předchůdce žalobkyně nebyl evidován v rejstříku církevních právnických osob a z uvedené okolnosti usuzovala na dobrou víru osob, jež předmětné pozemky nabyly od státu.
Žalobkyně ani žalovaná ad 1) se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována právnická osoba naplňující některý z definičních znaků dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu (§5 zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či §1 zákona č. 428/2012 Sb.), pak při řešení otázky, koho jest považovat za aktivně věcně legitimovanou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením §3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017.
Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že v posuzovaném případě zákonem č. 428/2012 Sb. odškodňovanou majetkovou křivdu utrpělo v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.) „záduší manželů M. a M. N.-“, jakožto právnická osoba tvořící součást Církve římskokatolické, tj. osoba naplňující definiční znaky dle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jež byla později sloučena s žalobkyní (rovněž právnickou osobou zřízenou jako součást uvedené církve, a tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), shledal, že žalobkyně je ve sporu o určení vlastnického práva státu k odňatému majetku aktivně věcně legitimována, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Závěry odvolacího soudu korespondují i judikatuře připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 194, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Vyloučeno přitom nebylo ani zřízení takovéto právnické osoby formou závěti pořízené osobou fyzickou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06).
Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., je pak dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019; z odborné literatury srov. komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015).
Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomenout jest konečně závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen; skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).
Na vyřešení předestřené otázky existence dobré víry nabyvatelů předmětných pozemků pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť i odvolací soud shledal, že nabyvatelé byli při uzavírání kupních smluv stran dotčených nemovitostí v dobré víře, leč v souladu s judikaturou dovodil, že sama dobrá víra k prolomení účinků §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nepostačuje (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, a z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované ad 2) bylo odmítnuto a žalobkyni ani žalované ad 1), které se k dovolání nevyjádřily, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu