ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3165.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3165/2019-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinou Tenglerovou, advokátkou se sídlem v Kadani, Klášterecká 818, proti žalovanému P. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Filipem Berglem, advokátem se sídlem v Praze 8, Urxova 458/8, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 112/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2019, č. j. 10 Co 106/2018-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 15 C 112/2016-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. (výrok I.), co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení konkretizovaných ve výroku II. žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 24.903,88 Kč (výrok III.) a České republice – Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek ve výši 4.000,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného (výslovně toliko proti výrokům I., III. a IV.) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 10 Co 106/2018-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 6.420,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení mají v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví bytovou jednotku XY v č. p. XY zapsanou na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY (dále „předmětná bytová jednotka“), kterou užíval v období od 1. 11. 2014 do 30. 6. 2016 výlučně žalovaný. Shledaly, že žalovaný výměnou zámků zamezil žalobkyni užívat její spoluvlastnický podíl na předmětné bytové jednotce, pročež se bezdůvodně obohacoval na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného v předmětné bytové jednotce. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že uplatněný nárok nelze považovat za rozporný s dobrými mravy a ani za tzv. šikanózní, a proto žalobě (s výjimkou části úroků z prodlení) vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s tím, že by předmětnou bytovou jednotku v rozhodném období užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a ani s tím, že by žalobkyni bránil v užívání jejího spoluvlastnického podílu. Podotýká, že na jeho straně nelze shledat neexistenci dobré víry. Uvádí, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedochází na straně žalovaného, nýbrž na straně žalobkyně, jež od žalovaného ve zlé víře přijímala investice do rekonstrukce i jejího spoluvlastnického podílu. Brojí rovněž proti „hmotněprávnímu“ posouzení obvyklé výše měsíčního nájemného v daném místě. Má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné pro nezodpovězení relevantních argumentů účastníků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť v neprodleném výkonu rozhodnutí nebo exekuci spatřuje hrozbu vzniku závažné újmy.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalovaného splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (označené stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalovaného, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Žalovaný svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při zvažování vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně na úkor žalobkyně spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Proto v dovolacím řízení podle současné právní úpravy nelze účinně uplatnit ani námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že za principálně souladnou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by bylo lze pokládat i úvahu odvolacího soudu, že na vznik bezdůvodného obohacení je možné usuzovat nejenom tehdy, brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, ale i tehdy, kdy fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, či dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015). Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 – dále „o. z.“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018); sluší se ovšem dodat, že vzhledem k dikci ustanovení §3000 až §3004 o. z. již nebudou zcela bezezbytku využitelné závěry relativizující význam dobré víry obohaceného na povinnost bezdůvodné obohacení vydat (srovnej k této otázce z dosavadní judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).
Námitka dovolatele, že konzumováním užívací hodnoty bytového jednotky nezískal bezdůvodné obohacení ve zlé víře, by přípustnost dovolání založit nemohla, neboť na řešení této otázky připínající se k subjektivnímu aspektu v jednání žalovaného rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pokud dovolatel uplatnil výtky i proti výši náhrady za bezdůvodné obohacení, sluší se podotknout, že zjištění částky obvyklého nájemného v daném místě a čase, od něhož se náhrada odvíjí, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckými posudky účastníky předloženými, přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, anebo v judikatuře Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
Závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně, jakož i o jeho výši, který zohlednil konkrétní skutkové okolnosti projednávané kauzy, tak nelze považovat za zjevně nepřiměřený ani za kolidující s výše citovanou rozhodovací praxí.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, nebo ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích III. a IV., a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu