ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4168.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4168/2018-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 33/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2018, č. j. 16 Co 371/2017-414, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.487,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, č. j. 23 C 33/2014-366, změnil ve výroku pod bodem I v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v kat. území XY, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; „jinak“ (tj. co do povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu dalších ve výroku identifikovaných pozemků) rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části výroku I potvrdil; změněn byl i rozsudek ve výroku II o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) jakož i ve výrocích III a IV o nákladech státu (výrok III) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána v řízení, v němž se žalobce domáhá vydání náhradních pozemků za pozemky, jež nebylo možné vydat oprávněné osobě pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), s odkazem na označená rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání konkrétních pozemků.
Rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně spočívá na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Konkrétně dovolatelka kritizuje posouzení vztahující se k ocenění oprávněné osobě původně nevydaných pozemků, při němž – dle názoru dovolatelky – odvolací soud nesprávně aplikoval příslušný cenový předpis, vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“) a vycházel z posudku znaleckého ústavu, jenž patřičně nezohlednil stav oceňovaných pozemků v době jejich odnětí a neprovedl korekci ceny pozemků (srážky) ve smyslu ustanovení přílohy 7, tabulky I cit. vyhlášky. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že jím vydané rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné, že se v něm odvolací soud patřičně nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami; pokud tvrzení žalované považoval za nedostatečná, neposkytl jí potřebné poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř., čímž – dle názoru dovolatelky – porušil její právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantě připomíná (ač s tímto posouzením dovolatelka jinak výslovně nepolemizuje), že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008). Má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
V posuzované věci své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků (která je ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě určující i pro poskytování náhrad) soudy nižších stupňů čerpají především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o.), z nějž plyne i zjištění, že v případě předmětných pozemků – v souladu se shora citovanou judikaturou (jí akcentovanou zásadou ekvivalentnosti odňatých pozemků a za ně poskytovaných náhrad) oceňovaných jako pozemky určené pro stavbu podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – nejsou dány ani okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 tohoto cenového předpisu.
Ani v nyní posuzované věci odvolací soud obecně nikterak nezpochybnil aplikovatelnost dovolatelkou odkazovaného ustanovení cenového předpisu, včetně jeho přílohy, a své rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), nikoliv snad na odlišném (dle dovolatelky nesprávném) výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3647/2018, nebo usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3935/2018, vydaná ve skutkových a právně podobných věcech, v nichž se takto dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací dovolatelky, kterou uplatňuje i v této věci).
Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry čerpané soudy z opatřeného znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, přičemž nelze přehlédnout ani to, že uvedené závěry ohledně určení výše restitučního nároku žalobce (respektive jeho sestry J. M.) vycházející právě z výše citovaného znaleckého posudku byly Nejvyšším soudem aprobovány již v řadě jeho předchozích, shora citovaných rozhodnutí.
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, ani v této věci nelze považovat za přiléhavý, neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobci dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní. Podpůrné závěry uvedené v odkazovaném rozhodnutí, dovolatelkou takto citované, týkající se kvality podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení soudem, byly pak dovolacím soudem vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval.
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení, neboť ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatelkou vytýkané vady rozhodnutí, zejména kritizované deficity jeho odůvodnění, nemohly mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu tak či onak žádný vliv, a pokud se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi odvolatelkou (nyní dovolatelkou) v řízení uplatněnými námitkami (omezil-li se na podstatné, nosné důvody rozhodnutí), nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, se zřetelem na požadavky kladené na jeho odůvodnění, tedy dovolatelka nahlíží mnohem přísněji a nikoliv v souladu s měřítky uvedenými v odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu spočívajících v chybějícím poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí rovněž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. a přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014), neb – jak již výše uvedeno – k vadám řízení dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála, jak se stalo právě v dané věci) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). O takový případ v posuzované věci nejde (a postup soudů nižších stupňů proto nekoliduje ani s další judikaturou dovolacího soudu, na niž i v tomto směru dovolatelka odkazuje v podaném dovolání).
Namítá-li pak dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „rozhodnutí překvapivé“, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
Postupem odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) tudíž nebylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces a její argumentace, poukazující na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, tedy dovolání rovněž přípustným nečiní, nehledě na to, že závěr plynoucí z naposled citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Proti měnícímu výroku rozhodnutí, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, pak žalovaná postrádá subjektivní legitimaci k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.). Ostatně, vůči těmto výrokům rozhodnutí – byť své dovolání co do rozsahu, v němž jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nikterak nelimituje – dovolatelka žádnou dovolací argumentaci ani nevznáší.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněného žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 10.020 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 4, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.167,20 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu