Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.09.2019, sp. zn. 3 Tdo 632/2018 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.632.2018.1

3 Tdo 632/2018- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání podaném V. M., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, bylo rozhodnuto mj. tak, že obviněný V. M. byl uznán vinným, že I. obv. J. V. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy č. 08/230 ze dne 1.9.2008, uzavřené s objednatelem, Úřadem vlády ČR, dodavatelem audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, a spolu s obviněným V. M., jednatelem společnosti N. C., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy ze dne 3.9.2008 uzavřené se společností P. hlavním subdodavatelem pro tuto společnost, poskytujícím pomocné a související služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, v období od října 2008 do prosince 2009 v sídle uvedených společností v XY, popřípadě i na dalších neustanovených místech v České republice v rámci účtování činností objednateli, Úřadu vlády ČR na základě rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené dne 1.9.2008 s dodavatelem, společností P., vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžního plnění i za takové činnosti, které pro tohoto objednatele v rámci předmětné veřejné zakázky předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec neprovedli, ani nezabezpečili, nebo které s předmětnou veřejnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec nesouvisely, obv. J. V. jménem společnosti P., objednateli, Úřadu vlády ČR předkládal k vyúčtování i takové faktury za tzv. zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, jejichž údajné provedení mělo být zabezpečeno subdodavatelem, společností N. C., ačkoli takto vykazované činnosti ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo vůbec nesouvisely s předmětnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž takto si obv. J. V. od obv. V. M. v rámci subdodávky na pomocné práce od společnosti N. C. zcela účelově nechal předkládat nabídky a následně faktury, v nichž bylo vykazováno provedení činností ze strany dalších údajných subdodavatelů společnosti N. C., kteří však ve skutečnosti žádné takovéto činnosti v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU nevykonali, nebo činnosti jimi vykonané vůbec nesouvisely se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž obv. V. M. jednak poté dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečila provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, a to: - subdodavatelem, společností S., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 55.035.390 Kč, - subdodavatelem, společností O., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 9.511.662 Kč, - subdodavatelem, společností C., zastoupenou odděleně stíhaným R. M., činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.194.283 Kč, - subdodavatelem, odděleně stíhaným R. M., OSVČ, činnosti za celkovou fakturovanou částku 2.160.775 Kč, - subdodavatelem, společností H., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 5.438.549,90 Kč, - subdodavatelem, společností H., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 18.707.990 Kč, - subdodavatelem, společností M. P., zastoupenou obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 3.199.910 Kč, - subdodavatelem, společností B. C., zastoupenou obv. M. P., činnosti za celkovou fakturovanou částku 80.986.799 Kč, - subdodavatelem, společností S., která pouze přefakturovala od společnosti H., zastoupené obv. P. G., činnosti za celkovou fakturovanou částku 1.485.120 Kč, - subdodavatelem, společností D. S. S., zastoupenou na základě generální plné moci ze dne 17.6.2008 odděleně stíhaným L. V., činnosti za celkovou fakturovanou částku 134.732.552 Kč, a jednak dále zcela záměrně zařadil pod zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009 i takové faktury od dalších dodavatelů, vystavené společnosti N. C. jako objednateli, které se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely, neboť takovéto činnosti Úřadem vlády ČR nebyly vůbec objednány, ani požadovány, kdy takovéto faktury pod jinými souhrnnými položkami přefakturoval společnosti P., přičemž konkrétně se jednalo o následující faktury vystavené následujícími subjekty: - faktura č. 21/09 ze dne 14.5.2009 vystavená dodavatelem, firmou T. B. – A. B., IČ: XY, kdy předmětem plnění byla dodávka a montáž interiérového vybavení G. K. K. provozovaného společností E., v níž jako jednatelé vystupují obv. J. V. a odděleně stíhaný L. V., v celkové ceně 2.050.381.90 Kč, - faktura č. 101/09 ze dne 5.6.2009 na částku 1.499.995 Kč a faktura č. 102/09 ze dne 20.6.2009 na částku 2.296.700 Kč vystavené dodavatelem, společností A. I., IČ: XY, v níž obv. M. P. vystupoval jako předseda představenstva a odděleně stíhaný L. V. jako místopředseda představenstva, kdy předmětem plnění byl pronájem prostoru v K. t., - faktura č. 101180418 ze dne 15.11.2008 na částku 690.200 Kč, faktura č. 101180424 ze dne 26.11.2008 na částku 3.867.500 Kč a faktura č. 101180503 ze dne 31.12.2008 na částku 3.689.000 Kč, vystavené dodavatelem, společností E., IČ: XY, kdy předmětem plnění bylo vyhotovení projektu pod pracovním názvem ATHENA YON, přičemž obv. V. M. takto jednal zcela účelově po vzájemné dohodě s obv. J. V. a nejméně ve vztahu k výše uvedeným fakturám vystaveným společností E. v celkové částce 8.246.700 Kč též po vzájemné dohodě s odděleně stíhaným L. V., který ve skutečnosti jako místopředseda představenstva A. I. za tuto společnost sám projekt pod pracovním názvem ATHENA YON společnosti E. zadal provést a vedl o tomto projektu veškerá další jednání, přičemž po vzájemné domluvě mezi odděleně stíhaným L. V. a obv. V. M. byla jako objednatel na místo společnosti A. I. účetně uváděna a vykazována společnost N. C. za účelem tímto způsobem předstírat, že projekt ATHENA YON souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictví EU, aby tak úhrada za provedení tohoto projektu v celkové výši 8.246.700 Kč prostřednictvím shora uvedených účetních dokladů mohla být vylákána a neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR, přičemž takto vykazované činnosti subdodavatele, N. C., které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely ve výši nejméně 327.546.807,80 Kč dále obv. J. V. za společnost P., objednateli, Úřadu vlády ČR vykazoval jako relevantní činnosti provedené v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU, jejichž proplacení u Úřadu vlády ČR uplatnil, přestože mu jako odborníkovi s dlouholetou praxí v daném oboru musely být známy skutečné cenové relace v oboru AV techniky a souvisejících služeb a rovněž mu muselo být zřejmé, že takto fiktivně vykazované činnosti subdodavatele, N. C. nebyly řádně podloženy skutečným reálným plněním, když současně jako statutární zástupce společnosti P. si byl vědom svých povinností jakožto odpovědné osoby dodavatele, který měl zejména podle čl. II odst. 3 rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené mezi Úřadem vlády ČR jako objednatelem a společností P. jako dodavatelem, ze dne 1.9.2008, povinnost řádně poskytovat služby související s provozem AV techniky a podle čl. XI odst. 1 písm. a), c), g), h) uvedené smlouvy povinnost objednateli poskytnout plnění podle smlouvy s náležitou odbornou péči dále zajistit, že služby budou poskytovány výhradně osobami v pracovněprávním či obdobném vztahu k dodavateli, společnosti P., které mají odbornou kvalifikaci pro požadované plnění, jakož i povinnost bezodkladně informovat objednatele o skutečnostech, které mohou negativním způsobem ovlivnit plánovanou akci objednatele, a bezodkladně informovat objednatele o tom, že je z jeho strany poskytováno nedostatečné množství informací či potřebné součinnosti, která může mít vliv na kvalitu plnění poskytovaného dodavatelem, společností P. a dále bezodkladně informovat objednatele o všech skutečnostech, které mohou mít vliv na kvalitu a rozsah plnění, v důsledku čehož tak z celkové částky fakturované Úřadu vlády ČR společností P. ve výši 586.497.867,40 Kč, z níž byla Úřadem vlády ČR na účet společnosti P. č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., poukázána částka ve výši 550.896.058,20 Kč, za zakázku předsednictví ČR v Radě EU na zajištění audiovizuálního vybavený provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, byla vylákána ve prospěch společnosti P. za tzv. zajišťovací služby vykazované na subdodavatele, společnost N. C. částka v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč za takové činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nebo za činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, čímž obv. J. V. a obv. V. M. způsobili České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, celkovou škodu ve výši nejméně 327.546.808 Kč. Tím spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku. II. poté, co byly v průběhu období od října 2008 do prosince 2009 postupně vylákány podvodnou trestnou činností popsanou shora od Úřadu vlády ČR ve prospěch společnosti P. finanční prostředky v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč jako peněžní plnění za činnosti, jejichž zabezpečení provedení bylo vykazováno na jejího subdodavatele, společnost N. C., ačkoli takovéto činnosti nebyly ve skutečnosti vůbec provedeny, nebo se jednalo o činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, obv. J. V., obv. V. M., obv. V. Č., obv. M. P., obv. I. K., obv. R. P. a obv. P. G. společně s odděleně stíhanými L. V. a R. M. v Praze i na jiných dalších místech České republiky, a ve spojení s odděleně stíhaným L. V. též ve Vídni v Rakouské republice, po předchozí vzájemné dohodě, s takto vylákanými finančními prostředky s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění činili níže popsané dispozice spočívající zejména v převádění těchto finančních prostředků na další subjekty, vybírání těchto prostředků v hotovosti a vytváření faktur s fiktivním plněním či jiných simulovaných dokladů, zejména předávacích protokolů, které měly navodit zdání, že se jedná o běžné převody finančních prostředků v rámci subdodavatelských vztahů za řádně poskytnuté dodávky, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností, přičemž na tomto jednání se jednotliví obvinění konkrétně podíleli následujícím způsobem: obv. V. M. jako jednatel společnosti N. C. takto obdržené finanční prostředky formou bezhotovostních plateb dále převáděl takto: - společnosti S., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 21.1.2009 do 28.12.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 55.035.390 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 60 faktur vystavených touto společností, - společnosti O., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., v období od 8.2.2010 do 16.2.2010 na její účet č. XY, vedený u RaiffeisenBank, a.s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 9.511.662 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností, - společnosti C., IČ: XY, zastoupené odděleně stíhaným R. M., dne 8.2.2010 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a. s., pobočky Kladno, postupně zaslal částku v celkové výši 2.194.283 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 2 faktur vystavených touto společností, - osobě samostatně výdělečně činné, odděleně stíhanému R. M., IČ: XY, v období od 9.2.2010 do 10.3.2010 na jeho účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a.s., pobočky Praha 6, postupně zaslal částku v celkové výši 2.160.775 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto OSVČ, přičemž odděleně stíhaný R. M. veškeré tyto finanční prostředky zaslané na účty jím ovládaných subjektů postupně od ledna 2009 do května 2010 vybral v hotovosti v celé jejich výši, - společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od listopadu 2008 do ledna 2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku v celkové výši 5.438.550 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 4 faktur vystavených touto společností, - společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., prostřednictvím úhrady společnosti S., IČ: XY, zastoupené M. K., ke dni 12.2.2009 na její účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a.s., zaslal částku ve výši 1.485.120 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě faktury vystavené dodavatelem, když v tomto daném případě společnost S. působila pouze jako mezičlánek a subjekt provádějící přefakturaci od společnosti H., pro společnost N. C., se současným inkasováním provize ve výši 2 %, před jejímž připočtením M. K. dne 13.1.2009 vložil částku v celkové výši 1.455.370 Kč třemi hotovostními platbami na účet společnosti H., č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, - společnosti H., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 22.12.2008 do 17.6.2009 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal celkovou částku 18.707.990 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 7 faktur vystavených touto společností, - společnosti M. P., IČ: XY, zastoupené obv. P. G., v období od 25.1.2010 do 22.6.2010 na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s., pobočky Plzeň, postupně zaslal částku 3.199.910 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 1 faktury vystavené touto společností, - společnosti B. C., IČ: XY, zastoupené obv. M. P., v období od 17.10.2008 do 1.10.2009 na její účet č. XY, vedený u ČSOB, a.s,, pobočky Šumperk, postupně zaslal částku v celkové výši 80.986.799 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 17 faktur vystavených touto společností, - společnosti D. S. S., za niž byl oprávněn jednat odděleně stíhaný L. V., v období od 20.3.2009 do 23.12.2009 na její účet č. XY, vedený u rakouské banky Vontobel Österreich AG, který v říjnu 2008 založil odděleně stíhaný L. V., který byl po celou dobu jeho jediným disponentem, postupně zaslal částku v celkové výši 134.732.552 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 38 faktur vystavených touto společností, přičemž aby navodil zdání legálnosti takto prováděných převodů peněz, které byly výnosem z podvodné trestné činnost popsané pod bodem I., tak od výše uvedených údajných subdodavatelů si jako účetní doklady pro provádění těchto převodů peněz nechal vystavovat a do účetnictví společnosti N. C. zařazoval faktury simulující provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, ačkoli takto fakturované činnosti ve skutečnosti vůbec provedeny nebyly, přičemž za účelem, aby bylo posíleno zdání o skutečném provedení subdodávek těmito údajnými subdodavateli, za období od října 2008 do prosince 2009 připojoval své podpisy k předávacím protokolům, které měly vykonání a převzetí subdodávek od těchto údajných subdodavatelů potvrzovat, ačkoli ve skutečnosti žádné takovéto subdodávky nepřevzal, neboť takovéto subdodávky ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny. Tím spáchal ad II. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a v zákazu podnikání v oblasti silnoproudých a slaboproudých zařízení a instalací a v oblasti informačních technologií na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a obviněným J. V. a V. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábř. Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, škodu ve výši 17.850.595 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení. Dále soud rozhodl, že obviněný a obvinění J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. P. jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky, škodu ve výši 66.324.737 Kč s 8,05 % s úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V., M. P., I. K. a R. P. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 1.675.263 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle §228 odst 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V., M. P. a I. K. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 12.986.799 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení; podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný a obvinění J. V. a P. G. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 28.801.820 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení a podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný V. M. a obviněný J. V. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky škodu ve výši 65.145.292 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 5. listopadu 2014 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze dne 15. 3. 2017 pod sp.zn. 5 To 11/2017 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného V. M. zamítl, dále k odvolání státního zástupce a poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný V. M. povinen zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými J. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a L. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. října 2015, sp. zn. 46 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku 8.246.700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. března 2014 do zaplacení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný V. M. povinen zaplatit společně a nerozdílně s obviněným J. V., nar. XY, odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, částku 184.567.556 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. března 2014 do zaplacení. V rozsahu jeho plnění zaniká ve stejném rozsahu povinnost obviněných M. P., I. K. a R. P. stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, R. M. stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. září 2015, sp. zn. 46 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a obviněného P. G., stanovená rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 1. února 2017, sp. zn. 5 To 92/2016, k vydání bezdůvodného obohacení poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana. Podle §229 odst 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Vrchního soudu podal obviněný včas dovolání, a to z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. V rozhodnutí soudu prvního stupně je několik oblastí, v nichž klient konkrétně spatřuje naprostý rozpor mezi právním závěrem, který byl učiněn, a skutkovými zjištěními soudu, případně absencí skutkových zjištění. Soud prvního stupně učinil celou řadu skutkových zjištění, která obhajoba nezpochybňuje. Namítá však jejich nesprávnou interpretaci na straně jedné a naprostou absenci takových skutkových zjištění, o která by bylo možné opřít zákonným způsobem závěr o vině klienta na straně druhé. Absentuje i jakékoliv skutkové zjištění o konkrétním jednání klienta, které by bylo právně interpretované jako tyto trestné činy. Právní konstrukce, která má tato zjištění nahrazovat, je naprosto nepřijatelná a nesprávná. Dovolací důvod spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Učiněným skutkovým zjištěním neodpovídají právní závěry, tj. skutkové okolnosti nenaplňující znaky trestného činu. Jak je již výše uvedeno, v návaznosti na návrhy obviněných, učiněné v rámci odvolacího řízení absentují k tomuto ale i skutková zjištění, z nichž by bylo možné činit závěr o byť nepřímém úmyslu, dopustit se uvedených trestných činů. Nepoukazuje pouze na nesprávná skutková zjištění a nesoulad hodnocených důkazů, ale také na skutečnost, že právní konstrukce je naprosto nepřijatelná a nesprávná. Zcela legálně vyvíjel podnikatelskou činnost, pracoval v tomto oboru a nyní je soudy obou stupňů zcela nekonkrétně tvrzeno, že tato jeho činnost je trestná. A to bez uvedení konkrétní skutečností, ze kterých by tato tvrzení vyplývala, bez konkrétních důkazů. Rozhodně není pravdou, že se nejednalo o subdodavatelské vztahy. Tato tvrzení klienta nebyla však ničím vyvrácena a klient trvá na svém vyjádření, že činnosti, služby a dodávky materiálů probíhaly a to v rozsahu, který uváděl. Jeho obhajoba nebyla ničím vyvrácena. Jeho společnost podnikala na trhu již od roku 1998, měla 45 zaměstnanců a realizovala zakázky převážně od objednatelů v soukromém sektoru. V létě v roce 2008 došlo k oslovení Č. a T. ze spolupracující se společností D., zda by se společnost N. C. nepodílela, jako subdodavatel části na obdobné zakázce jako před několika lety v XY, kdy společnost N. realizovala na Summitu NATO rozvody pro počítačové sítě. Společnost D. jako hlavní integrátor, se o zakázku pro P. rozhodla neucházet, protože jejich mateřská společnost v Anglii měla nové vedení, a to takto rozhodlo. Proto tedy společnost D. doporučila společnosti P. společnost N. C. Zástupce společnosti D. mu zprostředkoval schůzku s obviněným V. ze společnosti P., klienta obviněného V. do této doby neznal. Na této schůzce klient sdělil, že obchodní příležitost, přijímá. Další schůzka již s klientem nebyla a veškerou komunikaci zajišťoval V. Č. Nebyl stanoven rozsah ani cenová hladina zakázky. Veškeré podrobnosti jsou popsány v prohlášení klienta a v jeho výpovědi. Podstatné však je, že šlo o zcela běžnou obchodní zakázku, kde klient měl zájem získat pracovní příležitost a práce a činnosti byly vykonány. Je třeba také brát na zřetel skutečnost, že v České republice se nikdy nerealizovala zakázka takového rozsahu, významu a technického řešení. Šlo o ojedinělou zakázku a akci, což soud prvního stupně nakonec i připouští v rozsudku. Navíc klient nemohl ovlivnit počínání na Úřadu vlády. Vstoupil do této zakázky ve vztahu se soukromým subjektem P., když už byla uzavřena nosná smlouva s Úřadem vlády. Podstatné je, že na řešení zakázky neexistoval žádný projekt včetně skutečného stavu s požadovanou technologií a počtů materiálů. Existovala jen studie proveditelnosti, která zdaleka nemohla obsáhnout celý projekt. Navíc realita byla díky upřesněním před zasedáními od studie podstatně odlišná. Bylo tedy na klientovi a jeho společnosti, aby vyřešil a zabezpečil veškeré technologické detaily a projekt velkým množstvím činností alternoval. Úřad vlády ČR bohužel žádný takový projekt neměl a nebyl tedy předložen a vypracován. Je třeba uvést, že se nikdy v ČR nerealizovala zakázka takového rozsahu, významu a technického řešení. Jednalo se o půlroční zakázky s účastí hlav států z různých zemí a jejich ministrů ze všech resortů. Na českém trhu, podle názoru klienta, neexistovala jediná společnost, která by měla reference z podobných akcí. Řešení webstreamingu, kdy měl být k dispozici přístup desetitisíci uživatelů na jednou z celého světa, také všem záznamům ze zasedání ve třech jazykových mutací, v ČR neexistuje a neexistoval. Podstatnou skutečností, že ve smlouvě se společností P. byla stanovena smluvní pokuta, která byla stanovena na 2.000.000 Kč denně za neposkytnutí služby a s ohledem na tuto smluvní pokutu, musel klient k zajištění zakázky přistupovat. Toto také vyplývá ze znaleckých posudků předložených obhajobou – posudek znaleckého ústavu NSG Morison, s. r. o., a znaleckého ústavu BENE FACTUM, a. s. K dalším významným faktorům k přístupu k této zakázce bylo riziko odcizení, sabotáže a ostatních zásahů vyšší moci. Jednalo se o nezajištěné prostory s velkým pohybem osob, kdy nebylo možné materiál jakkoli ohlídat, zabezpečit proti jeho krádeži, nebylo ani možné si zajistit lokálně v ČR pojistku na odcizení zajištěného materiálu, bylo i nereálné zajistit si i na umístění technologie místnost, kam by měli přístup pouze zaměstnanci N. C. Klient tyto rizika popisuje podrobně ve svém vyjádření. Klient vysvětlil ve svém výslechu i vztah k ostatním obviněným, kdy neznal obviněné z Úřadu vlády, neznal ani další zaměstnance Úřadu vlády a nikdy s nimi nejednal. Obviněný V. mu byl představen, jak uvedl, na schůzce s Č. V. viděl pouze jednou a to bylo při podpisu servisní smlouvy na jinou zakázku, kde N. C. realizovala pro D. elektroinstalace. Při této příležitosti klient pouze zaregistroval, že nějaký V. existuje, ale k osobnímu kontaktu nedošlo. Č. znal klient z působení ve společnosti E., ostatní obviněné R. M., M. P., I. K., R. P. neznal před podpisem se společností P. Zná pouze obviněného G., který byl v minulosti společníkem v N. C. Obhajoba uvádí, že z obsahu celého trestního spisu, z provedeného dokazování u hlavního líčení, ale ani z rozsudků soudu prvního i druhého stupně nevyplývá, že by klient byl ve spojení s některým obviněným a činil tak, aby došlo k naplnění skutkové věty uvedené v napadeném rozsudku. Nebylo prokázáno, že byl veden s V. a s V. společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžitého plnění. Klient nemohl ovlivnit podmínky výběrového řízení na dodavatele, rozsah a výši předmětné zakázky a uzavření této smlouvy. Jak uvedl, neznal nikoho z Úřadu vlády, ani obv. V. V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že mělo dojít k naplnění trestného činu podvodu. Pokud by tomu tak bylo, tak bylo nutné tento údajný skutek připravit a naplánovat, což by vyžadovalo významnou součinnost všech odsouzených. Toto je však neexistujícími důkazy naprosto vyloučeno. Navíc se nejednalo o jednu zakázku, ale jednalo se o cca 105 dílčích zakázek po dobu cca 8 měsíců, kdy každé zakázce předcházela poptávka, cenový návrh a poté teprve akceptace či požadavek na úpravu cenového návrhu. Muselo by se tedy jednat o cca 105 dílčích skutků po dobu 8 měsíců, kterým by úředníci Úřadu vládu museli vědomě přihlížet. Neměl být vůbec hlavním subdodavatelem společnosti P., tím měla být společnost D., která jak bylo vysvětleno, od této zakázky odstoupila. Klient také vůbec neznal způsob, jakým se P. uchází o přidělení zakázky, nebyl mu znám postup vypsání této veřejné zakázky z Úřadu vlády. Toto šlo zcela mimo klienta, který neměl ponětí o tom, jakým způsobem probíhá vztah mezi P. a Úřadem vlády, zda je zakázka soutěžena v souladu se zákonem, jaký je její rozpočet a předmět díla. Zůstává tedy otázkou, jakým způsobem měl klient na základě tedy společného záměru s obv. V. a L. V. vylákat od Úřadu vlády neoprávněné vyplacení peněžního plnění, když on sám nebyl ani ve smluvním vztahu s Úřadem vlády, neznal rozsah této zakázky. Nevěděl, na co bude poptán a zda vůbec bude poptán, klient několikrát ve své výpovědi zdůrazňoval, že mu nebyl znám rozsah této zakázky a ani skutečnost, zda společnost P. měla krom jeho osoby i jiné subdodavatele. Je nutné opětovně konstatovat, že z celého obsahu trestního spisu a ze svědeckých výpovědí, ani z rozsudků nevyplývá žádná skutečnost, která by podporovala tyto tvrzení soudů. V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že klient poté, co dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečovala provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny. Klient toto tvrzení rovněž popírá a rovněž se k tomu vyjádřil ve své výpovědi a v prohlášení. Uvedení subdodavatelé, kteří jsou uvedeni v rozsudku, měli zcela jasně zadány a specifikovány činnosti a dodávky materiálů, bez kterých nebylo možné požadované technologické zajištění provést. To, že akce proběhla, je nezvratné. K tvrzení soudů ve vztahu k projektu ATHENA YON, kdy klient měl předstírat, že tento projekt souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictva EU, je třeba říci, že klient absolutně odmítá, že by jednal s obv. V. nebo L. alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřující k přímému konání trestného činu jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Je zjevné, že v rozsudcích soudů obou stupňů uvedená formulace nesvědčí pro spolehlivý závěr o tom, že popsané jednání obviněných lze posoudit jako jednání spolupachatelů bezprostředně směřující ke spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy popsaný skutek neobsahuje potřebná relevantní zjištění, jež by se vztahovala nejen k subjektivní stránce tohoto trestného činu, ale ani skutečnosti naplňující všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu. Z výše uvedených skutečností pak vyplývá, že úředníci Úřadu vlády České republiky jednali se znalostí všech rozhodných okolností a se znalostí reálného stavu prací a dodávek na zakázce a je proto naprosto vyloučeno, že by mohla Česká republika zastoupená Úřadem vlády jakkoliv poškozena skutkem popsaným v rozsudku soudu stupně. Toto ostatně potvrdila i výpověď svědka A. V., který uvedl, že jeho řídící pracovníci byli dostatečně vyškoleni a odborně vybaveni k realizaci zakázek. Není tedy reálné, že by po dobu 8 měsíců nebyli schopni odhalit cca 105 dílčích skutků. Nedojde-li totiž k majetkové dispozici provedené v omylu, nelze uvažovat ani o příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí, ani mezi touto dispozicí a škodou na majetku nějaké osoby a obohacením jiné osoby. Tím tedy chybí základní předpoklady k tomu, aby dané jednání mohlo naplnit znaky skutkové podstaty podvodu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 11 Tdo 902/2003). Ve vztahu ke zdrojovému trestnému činu je třeba vytknout soudu nalézacímu i soudu odvolacímu, že při projednávání této věci nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Základem projednávané kauzy je obchodněprávní vztah mezi společností P. a Českou republikou, zastupovanou Úřadem Vlády ČR. To, co je v trestním řízení řešeno, by snad mohl být obchodněprávní spor, kdyby ovšem zmínění účastníci v nějakém faktickém sporu byli. Trestním řízením bylo orgány činnými v trestním řízení de facto suplováno reklamační řízení k veřejné zakázce, jejímž objednatelem byl Úřad Vlády ČR a jejímž předmětem byla dodávka audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných k zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pololetí roku 2009. Ovšem v situaci, v níž Česká republika zastoupená Úřadem vlády ČR, jako objednatel předmětné zakázky, nikdy nevytkla žádné vady plnění poskytnutého jí v rámci plnění této zakázky, a to ať už z hlediska kvality či rozsahu poskytnutého a jí vyúčtovaného plnění, je předmětem tohoto trestního řízení. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že uložený trest je zcela nepřiměřený a to jednak k jeho dosavadnímu bezúhonnému životu a zdravotnímu stavu. Dále klient pečuje sám o dva syny, kteří jsou nezletilí. Obhajoba je toho názoru, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nepostupovaly důsledně při hodnocení důkazů, došlo k porušení ust. §2 odst. 6 tr. ř., kdy soudy nehodnotily veškeré důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a učinil tak nesprávná skutková zjištění. V důsledku toho byl klient uznán vinným a odsouzen, tak jak je výše uvedeno. Rozsudek soudu prvního stupně, ale i druhého stupně je neurčitý z tohoto pohledu, nekonkrétní a obvinění klienta zůstává v naprosté obecné rovině, tak jak tomu bylo od počátku trestního stíhání. Zásadním nedostatkem obou rozsudků je skutečnost, že jim chybí konkrétní popis jednání klienta, tedy konkrétní skutková tvrzení. Celé trestní řízení a i řízení u soudu bylo vedeno pouze jednostranně, a to v neprospěch klienta. Na podporu svých argumentů obhajoba uvádí nálezy Ústavního soudu: V této souvislosti obhajoba poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, IV. ÚS 343/04, podle kterého chybějící důkaz nelze nahrazovat úvahou. Takový postup vedle zásady presumpce neviny porušuje zásadu rovnosti stran (článek 27 Listiny základních práv a svobod), z nichž plyne, že podaří-li se obhajobě zásadně zpochybnit tvrzení obžaloby v klíčových otázkách, může být výrok o vině vynesen jen na základě doplnění skutkových zjištění. V opačném případě musí daný stav s ohledem na kautelu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod nutně vést k závěru o neunesení důkazního břemene obžalobou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009 jde o formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí princip in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby, podle ustanovení §226, písm. a), c) tr. ř. Dále se z tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obviněnému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Pokud tedy mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější. Dále jde o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08. Ústavní soud se v něm zabývá stejnou problematikou. K danému problému, tedy hodnocení důkazní situace se v článcích 30 a 31 ústavního nálezu vyjadřuje ještě rozhodněji. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existuje-li jakákoliv pochybnost, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, a naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo prakticky jistoty o existenci relevantních skutkových skutečností, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozhodnou pochybnost. Je zjevné, že dospět k závěru o vině klienta „mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, je zcela vyloučeno. Od počátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení pracují pouze s indiciemi, či podezřeními, z nichž konstruují zcela nepodložené závěry. Ze všech výše uvedených důvodů je naopak patrné, že nebylo prokázáno, že by tvrzený skutek spáchal klient. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné obžaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. V doplnění dovolání namítá, že by se důvodnosti odepření výpovědí svědků K. a K. blíže někdo zabýval. Žádnou právně kvalifikační úvahu stran důvodnosti odepření výpovědi soudy u těchto svědků nepodávají. I kdyby pak jejich dřívější odmítnutí vypovídat bylo právem aprobované, pak při tvrzení změny jejich stanoviska a ochoty vypovídat, je povinností soudů zjistit jejich aktuální postoj a nelze takto navrhované důkazy bez dalšího nepřipustit. Zjištění aktuální postoje svědků k otázce odepření výpovědi není vynucováním výpovědi. Proto i navrhované výslechy svědků J. K. a O. K. považuji za opomenuté důkazy s důsledky shora uvedenými. Rezultuje, že zamítnutím předložených a navržených důkazů, a to zejména znaleckých posudků ústavů Bene Factum a EQUITA Consulting předložených v odvolacím řízení a výslechu svědka R. H., ale také svědků V. Č., L. V., J. K. a O. K., bez řádného, kvalifikovaného a právně správného odůvodnění, došlo k porušení zásady tzv. rovnosti zbraní a tím jeho ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces, což naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedeným dokazováním byl dovolacím soudem pod vlivem nálezové judikatury Ústavního soudu aprobován jako dovolací důvod, viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 149/2010 ze dne 15. 12. 2010. Námitky tohoto extrémního nesouladu již zevrubně rozebral v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. Nadi Kratochvílové. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy spatřuje jak ve vztahu k naplnění všech znaků objektivní stránky i subjektivní stránky vytýkaných trestných činů. Nyní by toliko akcentoval některé z nich. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že s J. V. postupovali při účtování činností Úřadu vlády ČR pod společným podvodným záměrem na základě dohody ve vzájemné součinnosti. Tento závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je projevem svévole soudní moci. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je k tomuto závěru na str. 328 jediná věta, a to ta, že s ohledem na výši neoprávněně fakturované částky nemohli postupovat jinak, než po vzájemné dohodě. Takové odůvodnění nelze považovat za důkazně podložený závěr. Za společnost N. C. byl dodavatelem díla pro společnost P. Společnost P. předkládala společnost N. C. objednávky na jednotlivé akce v rámci předsednictví ČR v EU a naopak od společnosti N. C. přijímala a potvrzovala cenové nabídky včetně položkových rozpočtů. Pokud by zde byly jakékoliv nároky z titulu vad díla, že dílo nebylo dodáno v požadovaném rozsahu či parametrech či z titulu bezdůvodného obohacení, že bylo plněno objednatelem bez právního důvodu, vždy by se jednalo o případné nároky společnosti P. vůči společnosti N. C. Společnost P. bez jakýchkoliv pochybností nikdy žádný nárok vůči společnosti N. C. neuplatnila a ničeho nepožadovala. Z doložených smluvních vztahů by nikdy České republice zastoupené Úřadem vlády ČR vůči společnosti N. C. žádný nárok vzniknout nemohl. Jedinou výjimkou by mohl být případ, pokud by zde byla dohoda mezi obviněným a J. V., potažmo mezi nimi a kompetentními pracovníky Úřadu vlády ČR, že budou fakturovány a propláceny i činnosti, které nikdy provedeny nebyly či s akcí předsednictví nesouvisely. Na takovou dohodu však nelze usoudit ani z doložených obchodněprávních vztahů a ani z finančních toků v rámci odběratelsko-dodavatelských vztahů. Takovou dohodu nelze dovodit z výslechu jediného svědka, z jediného záznamu o telekomunikačním provozu ani z jiného důkazu. Zprošťující část rozsudku dokonce takovou dohodu s pracovníky Úřadu vlády výslovně vylučuje. Je zde tedy svébytný odběratelsko-dodavatelský vztah mezi Úřadem vlády ČR a společnosti P. a druhý svébytný odběratelsko-dodavatelský vztah mezi společností P. a společností N. C. Obviněný může být zodpovědný jako statutární orgán pouze za činnost společnosti N. C. vůči společnosti P., ale již nikoliv za činnost společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR. Pokud u něho soud dovozuje jakoukoliv odpovědnost vůči Úřadu vlády ČR a konstatuje jednání ve shodě a po vzájemné dohodě s J. V., činí tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jsem za společnost N. C. požadoval zaplatit cenu díla i za takové činnosti, které tato společnost neprovedla ani sama ani subdodavatelsky. Soudy obou stupňů nijak nekonkretizují, o jaké činnosti by se mělo jednat a své závěry odůvodňují nikoliv objektivním zjištěním rozsahu dodaného díla (soudy konstatují, že takové zjištění s ohledem na pomíjivost díla a nedostatek podkladů činit nelze), ale poukazem na: - nesprávnosti ve vedení účetnictví subdodavatelských firem, - skutečnost, že se nepodařilo konkrétní pracovníky dodavatelských firem ustanovit, - skutečnost, že správci objektů neměli o existenci těchto subdodavatelských firem povědomí, - pochybné personální obsazení subdodavatelských firem, ať již na úrovni vlastnické či na úrovni angažmá ve statutárních orgánech, - odlišnou cenovou hladinu účtovaného materiálu a služeb. Z uvedených důvodu, při respektování interpretačních pravidel formální logiky a racionality, však závěr o nedodání blíže nespecifikované části díla učinit nelze. Důvody citované v odsuzujícím rozsudku (nesprávnost ve vedení účetnictví, pochybné personální obsazení) mohou vzbuzovat pouze určitou míru pochybnosti o kvalitě podnikatelské činnosti subdodavatelských firem a jejich renomé, ale nelze na nich vystavět závěr o nedodání části díla. Neustanovení konkrétních pracovníků svědčí jen o tom, že se tyto pracovníky nepodařilo ustanovit a nikoliv o tom, že dílo nebylo provedeno. Nedostatek zaměstnanců v pracovním poměru u subdodavatelských firem může vypovídat například o tom, že pro ně pracovaly osoby bez řádného pracovněprávního vztahu, ale ne o tom, že dílo provedeno nebylo. To, že správci objektu subdodavatelské firmy neznali, svědčí buď o tom, že tito správci neměli dostatečné informace o všech vyskytujících se osobách na objektu nebo o tom, že tyto osoby nevystupovaly pod hlavičkou subdodavatelské firmy, nýbrž pod hlavičkou samotného dodavatele. S ohledem na rozsah akcí nemuseli o těchto pracovnících vědět ani zaměstnanci dodavatelské firmy, protože s ohledem na náročnost celé akce se každý věnoval plně své práci a nezajímal se o další osoby. Navíc správcům objektů mnohdy nebyly známy ani firmy, o jejichž reálné činnosti soudy žádnou pochybnost nemají, z čehož zjevně plyne nulová důkazní hodnota takového vyjádření správce objektu. Soud prvního stupně v části odůvodnění týkající se zprošťujícího rozsudku uvádí, že rámcová smlouva byla realizována na jednotlivé akce systémem objednávky, nabídky a akceptace, což je plně v souladu se zákonem. Na každou akci tedy byla učiněna konkrétní objednávka s uvedením rozsahu požadovaného díla, na jejím základě byla zpracována nabídka včetně podrobného položkového rozpočtu (zde hovořím za společnost N. vůči společnosti P., protože postup společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR byl výlučně na společnosti P. a jejím jednateli J. V.) a tato cenová nabídka byla akceptována (buď bez výhrad, nebo po úpravě na základě vzájemného jednání smluvních stran). Soud prvního stupně v části odůvodnění zprošťujícího rozsudku zdůrazňuje, že se jednalo o akci nepředstavitelně rozsáhlou, technicky a organizačně nesmírně náročnou a svým rozsahem neobvyklou, přičemž, ačkoliv zahrnovala cca 100 oficiálních akcí konferenčního typu většího či menšího rozsahu, nedošlo ani v jednom případě k žádným kolapsům a celá akce byla i z hlediska mezinárodního hodnocena velmi pozitivně. Z toho lze dovodit, že dílo bylo dodáno v objednaném a cenově odsouhlaseném rozsahu, jinak by se to při realizaci samotných akcí projevilo (sebemenší kolaps či nedostatek by byl podroben mediální kritice či jinak). Lapidárně řečeno, vše na těchto akcích plně fungovalo v rozsahu požadovaném zadavatelem, takže dílo v požadovaném, nasmlouvaném a cenově odsouhlaseném rozsahu logicky muselo být dodáno. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výhrady stran kondice subdodavatelských firem či stran plnění jejich daňových a účetních povinností. Zpochybňovat nelze ani cenu díla, protože ta byla sjednána v rámci smluvní volnosti stran obchodněprávního vztahu, a to nikoliv bez rozmyslu zadavatele (pokud by zadavatel sjednal cenu díla laxně a bez rozmyslu, bylo by z takového chování teoreticky možné usuzovat na předchozí dohodu s pracovníky Úřadu vlády ČR, což ovšem zprošťující rozsudek zcela vyloučil), ale mnohdy po vypjaté polemice mající podobu ryzího handlování. Jakékoli úvahy o předražení zakázky jsou proto bez právního významu (ačkoliv soudy obou stupňů zdůrazňují, že podvod není spatřován v předražení zakázky, nýbrž v požadavku na zaplacení nedodaných činností, tak se přesto v některých pasážích zmiňují o předražení ve srovnání se „skutečnými“ dodavateli či cenami obvyklými viz např. str. 335 rozsudku soudu prvního stupně). Neustanovení konkrétních pracovníků svědčí jen o tom, že se tyto pracovníky nepodařilo ustanovit a nikoliv o tom, že dílo nebylo provedeno. Nedostatek zaměstnanců v pracovním poměru u subdodavatelských firem může vypovídat například o tom, že pro ně pracovaly osoby bez řádného pracovně právního vztahu, ale ne o tom, že dílo provedeno nebylo. To, že správci objektu subdodavatelské firmy neznali, svědčí buď o tom, že tito správci neměli dostatečné informace o všech vyskytujících se osobách na objektu nebo o tom, že tyto osoby nevystupovaly pod hlavičkou subdodavatelské firmy, nýbrž pod hlavičkou samotného dodavatele. S ohledem na rozsah akcí nemuseli o těchto pracovnících vědět ani zaměstnanci dodavatelské firmy, protože s ohledem na náročnost celé akce se každý věnoval plně své práci a nezajímal se o další osoby. Navíc správcům objektů mnohdy nebyly známy ani firmy, o jejichž reálné činnosti soudy žádnou pochybnost nemají, z čehož zjevně plyne nulová důkazní hodnota takového vyjádření správce objektu. Soud prvního stupně v části odůvodnění týkající se zprošťujícího rozsudku uvádí, že rámcová smlouva byla realizována na jednotlivé akce systémem objednávky, nabídky a akceptace, což je plně v souladu se zákonem. Na každou akci tedy byla učiněna konkrétní objednávka s uvedením rozsahu požadovaného díla, na jejím základě byla zpracována nabídka včetně podrobného položkového rozpočtu (zde hovořím za společnost N. vůči společnosti P., protože postup společnosti P. vůči Úřadu vlády ČR byl výlučně na společnosti P. a jejím jednateli J. V.) a tato cenová nabídka byla akceptována (buď bez výhrad, nebo po úpravě na základě vzájemného jednání smluvních stran). Soud prvního stupně v části odůvodnění zprošťujícího rozsudku zdůrazňuje, že se jednalo o akci nepředstavitelně rozsáhlou, technicky a organizačně nesmírně náročnou a svým rozsahem neobvyklou, přičemž, ačkoliv zahrnovala cca 100 oficiálních akcí konferenčního typu většího či menšího rozsahu, nedošlo ani v jednom případě k žádným kolapsům a celá akce byla i z hlediska mezinárodního hodnocena velmi pozitivně. Z toho lze dovodit, že dílo bylo dodáno v objednaném a cenově odsouhlaseném rozsahu, jinak by se to při realizaci samotných akcí projevilo (sebemenší kolaps či nedostatek by byl podroben mediální kritice či jinak). Lapidárně řečeno, vše na těchto akcích plně fungovalo v rozsahu požadovaném zadavatelem, takže dílo v požadovaném, nasmlouvaném a cenově odsouhlaseném rozsahu logicky muselo být dodáno. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výhrady stran kondice subdodavatelských firem či stran plnění jejich daňových a účetních povinností. Zpochybňovat nelze ani cenu díla, protože ta byla sjednána v rámci smluvní volnosti stran obchodně právního vztahu, a to nikoliv bez rozmyslu zadavatele (pokud by zadavatel sjednal cenu díla laxně a bez rozmyslu, bylo by z takového chování teoreticky možné usuzovat na předchozí dohodu s pracovníky Úřadu vlády ČR, což ovšem zprošťující rozsudek zcela vyloučil), ale mnohdy po vypjaté polemice mající podobu ryzího handlování. Jakékoli úvahy o předražení zakázky jsou proto bez právního významu (ačkoliv soudy obou stupňů zdůrazňují, že podvod není spatřován v předražení zakázky, nýbrž v požadavku na zaplacení nedodaných činností, tak se přesto v některých pasážích zmiňují o předražení ve srovnání se „skutečnými“ dodavateli či cenami obvyklými viz např. str. 335 rozsudku soudu prvního stupně). Je-li v extrémním nesouladu s provedenými důkazy závěr, že byly fakturovány části díla, jež nebyly provedeny nebo s akcí předsednictví nesouvisely, jak blíže rozvedeno pod bodem ad 2) dopadá automaticky tento závěr i na plnění subdodavatelům. Jejich plnění bylo reálné stejně jako faktury, předávací protokoly a další doklady k tomu se vztahující. Subdodavatelům činností, které nesouvisely s předsednictvím ČR v EU, společnost N. C. zaplatila cenu díla z vlastních zdrojů a tyto činnosti nepřeúčtovala společnosti P., toliko je omylem zaevidovala do své interní evidence pod akci předsednictví. Jak s finančními prostředky zaplacenými z titulu ceny provedeného díla subdodavatelé společnosti N. C. naložili, již bylo výlučně v jejich režii. Na tom se nijak nepodílel ani v tom směru se subdodavateli neuzavřel žádnou dohodu. Pokud by subdodavatelé případně tyto příjmy řádně nezdanili nebo s nimi jinak naložili v rozporu se zákonem, neměl s tím nic společného. Totéž platí pro koncové výběry v hotovosti. Je zcela nepřijatelné, aby soud prvního stupně na str. 333 rozsudku konstatoval, že je nepochybné, že takto podvodně získané peněžní prostředky byly následně rozděleny mezi jednotlivé obviněné, kteří se na jejich vyvedení podíleli, což je logický motiv jejich jednání a svědčí pro to i skutečnost, že peněžní prostředky byly ke konci řetězce vybrány v hotovosti, avšak v tomto směru se jedná pouze o logickou úvahu, nikoliv o prokázanou skutečnost. Soudu nepřísluší ventilovat v rozsudku své nepodložené úvahy, o nichž na jedné straně sám připouští, že jsou neprokázané a na straně druhé je označuje za nepochybné. Takový postup soudu nesvědčí o objektivitě a nestrannosti jeho rozhodování. V souvislosti s posouzením dokladů o provedených subdodávkách stojí ještě za to se pozastavit nad závěrem soudů učiněným v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že doložené faktury subdodavatelských firem jsou falza, protože jsou datovány až značně po skončení celé akce, přitom je povinností daňového subjektu vystavit fakturu do 15 dní od uskutečnění zdanitelného plnění. Podle soudů obou stupňů je přitom nelogické, aby subdodavatelské firmy, nikterak majetkově zdatné, nepožadovali ihned peníze za provedenou subdodávku a v podstatě takto úvěrovali svého odběratele. Soudy obou stupňů k tomu uzavírají, že subdodavatelské faktury jsou pouhá falza mající zakrýt a legalizovat výnos z trestné činnosti v podobě inkasované ceny za část nikdy nedodaného díla. Tyto závěry odporují základním principům hodnocení důkazy a jsou s nimi v extrémním rozporu. Z opožděného vystavení subdodavatelských faktur vyplývá pouze to, že subdodavatelské firmy porušily svou povinnost vystavit daňový doklad do 15 dnů od uskutečnění zdanitelného plnění, tedy porušily svou nedaňovou povinnost. Takové chování subdodavatelských firem v řetězci odběratelsko-dodavatelských vztahů, na jejichž počátku stojí veřejná zakázka, je ovšem zcela logické a obvyklé. Všechny subjekty v řetězci jsou totiž placeny z peněz zadavatele veřejné zakázky, byť každý ze subdodavatelů je ve vlastním smluvním vztahu se svým odběratelem (bližším dodavatelem ve vztahu k zadavateli). Všechny subjekty v řetězci tak čekají, až zaplatí zadavatel generálnímu dodavateli na základě jím vystavené fakturace, a teprve pak dostanou zaplaceno postupně jednotliví subdodavatele. Všichni v řetězci jsou s touto zvyklostí srozuměni byť by teoreticky mohli požadovat plnění po svém odběrateli ihned po uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud by některý subdodavatel zvyklost porušil a požadoval by úhradu po svém odběrateli, aniž platbu uvolnil primární zadavatel veřejné zakázky, své peníze by dříve stejně nedostal a ještě by musel v důsledku vystavené faktury odvést DPH ze svých vlastních zdrojů, což je u firem bez dostatečných finančních rezerv nemyslitelné. Dále by v případě takového chování porušujícího zvyklosti reálně hrozilo, že již nikdy žádnou subdodávku v budoucnu realizovat nebudou, protože firmu nerespektující zvyklosti si do řetězce subdodavatelských vztahů nikdo nezaangažuje. Zcela logicky proto subdodavatelské firmy raději poruší nedaňovou povinnost vystavit daňový doklad od 15 dní od uskutečnění zdanitelného plnění, než by se vystavily dalekosáhlejším následkům v podobě povinnosti odvést DPH, aniž by tyto firmy obdržely zaplacenou cenu subdodávky, a v podobě eliminace jakékoliv možnosti zapojit se do řetězce subdodavatelských vztahů do budoucna. U legalizace výnosů z trestné činnosti se vždy musí jednat o úkony následné, k nimž dochází až poté, co již byl vygenerován výnos z trestné činnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soudy považují za úkon legalizace mimo jiné i uzavření rámcové smlouvy se společností D. S. S. dne 17. 09. 2008, byť v té době zde ani podle konstrukce odsuzujícího rozsudku zjevně žádný výnos z trestné činnosti vygenerován nebyl. U legalizačních úkonů je nezbytné prokázat nejen jejich fiktivnost, ale také následnost po nabytí výnosu z trestné činnosti. K této skutečnosti soudy nepodávají žádnou přezkoumatelnou právně kvalifikační úvahu. V extrémním nesouladu s provedenými důkazy je i závěr o naplnění subjektivní stránky v podobě podvodného úmyslu. Absence řádného vymezení protiprávního jednání samo o sobě vylučuje úvahu o naplnění podvodného úmyslu (bez podvodného jednání, nelze konstatovat podvodný úmysl). I kdyby však byla konkretizována určitá část díla, která nebyla provedena a její neprovedení by bylo prokázáno, pak s ohledem na extrémní rozsah díla a jeho subdodavatelské provedení, mu nelze automaticky klást za vinu, že bych o neprovedení určité části díla věděl a vědomě ji účtoval. Podvodný úmysl se v žádném případě nepresumuje, nýbrž je ho třeba i každé neoprávněné fakturace neprovedené části díla prokázat. Samozřejmě za situace, kdy odsuzující rozsudky nespecifikují, které konkrétní činnosti nebyly provedeny, a přesto byly fakturovány, pak k nim také nepodává (a logicky ani podat nemůže) žádnou argumentaci k závěru o podvodném úmyslu. Odsuzující rozsudek jednání pod bodem II. týkající se legalizace výnosů z trestné činnosti kvalifikuje jako jednání organizované skupiny podle §216 odst. 3) písm. a) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace nemá oporu ve skutkové větě. Organizovaná skupina představuje kvalifikovanou formu spolupachatelství s vnitřní strukturou, rozdělením úkolů i pozic v rámci skupiny, s prvky koordinovanosti atd. Nic z toho odraz ve vymezení skutku nenachází. Tak, jak je skutek II. vymezen, k němu nelze kvalifikaci organizované skupiny přiřadit (přiléhavá by byla kvalifikace prostého spolupachatelství). Jedná se sice o námitku zjevně subsidiární, přesto ji činí. Dovolacím důvodem zde je i nesprávné právní posouzení skutku podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně na str. 6 rozsudku uvedl, že vytýkané jednání u obviněného kvalifikuje jako zločin podvodu podle ust. §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená právní kvalifikace je však zvlášť závažným zločinem a nikoliv prostým zločinem, jelikož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí 10 let. Právní kvalifikace je tak v tomto směru rozporuplná. Byť se jedná o formální vadu rozhodnutí, jde o vadu výroku, na kterou odvolací soud nereagoval, ač tak měl učinit z úřední povinnosti i bez návrhu. Byť jde o námitku marginální, představuje vadu rozsudku z hlediska jeho právního posouzení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv stěžejní dovolací námitky cílí na výrok o vině, má za to, že vadou trpí i výrok o trestu z důvodu absence řádného odůvodnění ukládaných trestů dílem co do druhu a dílem co do výměry. Jde-li o nepodmíněný trest odnětí svobody, ten je mu ukládán ve výměře 9 let s odůvodněním, že jej soud považuje vzhledem ke všem vyhodnoceným okolnostem za přiměřený. Nijak dál výměra trestu odůvodněna není. Chybí zde vyhodnocení všech rozhodných skutečností ve smyslu ust. §39 tr. zákoníku. Zejména zde chybí vyhodnocení doby, jež měla od údajného spáchání skutku uplynout, tedy doby 8 let, jež nepochybně nivelizuje společenskou škodlivost a snižuje účinnost trestu z hlediska individuální represe a individuální i generální prevence. Rovněž zde chybí vyhodnocení mých poměrů, zejména skutečnosti, že pečuji o dvě nezletilé děti [AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), rodné listy přikládá], do jejichž zájmů nepochybně uložení devítiletého trestu odnětí svobody velmi vážně zasáhne. Jakýkoliv rozhodovací proces v sobě musí vždy zahrnovat i posouzení možného dopadu rozhodnutí na dotčené dítě viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 a jeho nosné důvody. Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal doporučení o právech dětí uvězněných osob, v němž mimo jiné uvedl, že při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům by měly být všude zváženy dopady ukládaných trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 1091/2017 ze dne 18. 04. 2017 bylo rozhodnuto tak, že se obě nezletilé děti svěřují do dovolatelovi výlučné péče. Důvodem byla skutečnost, že s matkou dětí nežijí ve společné domácnosti od března 2015, když matka dětí byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice k léčbě alkoholismu. S ohledem na jeho pravomocné odsouzení k devítiletému trestu odnětí svobody se s matkou, která své léčení ukončila v červnu 2017, byli nuceni dohodnout na tom, že děti budou nově svěřeny do její péče, což soud schválil rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 327/2017 ze dne 12. 10. 2017. Jednalo se o nouzové řešení, protože jinak by děti zůstaly zcela bez péče. Není však pochyb o tom, že v nejlepším zájmu dětí by bylo, aby nadále zůstaly v jeho výlučné péči, která jim zajišťuje stabilní výchovné prostředí. Životní styl matky po ukončení léčení nelze nyní nijak predikovat. Kdyby nemusel nastoupit do výkonu trestu, ke změně výchovného prostředí by nedošlo. Nejlepší zájem dětí odsuzujícím rozsudek bez jakýchkoliv pochybností dotčen byl, avšak soudy obou stupňů jej při svých úvahách o výši trestu naprosto pominuly a nedostatečně tím vyhodnotily jeho osobní poměry. Dále chybí bližší odůvodnění trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zastupování na základě plné moci, a to co do maximální možné výměry 10 let, tak co do druhu v případě zastupování na základě plné moci. Pokud soud shledal existenci polehčující okolnosti v podobě bezúhonnosti, tak není jasné, jak tuto polehčující okolnost promítl do výměry trestu zákazu činnosti, kterou ukládá na maximu zákonného rozpětí. Zákaz zastupovat na základě plné moci je pak zjevně chybný i co do druhu. Zastupování na základě plné moci je natolik obecné, že zahrnuje v podstatě jakýkoliv mandátní nebo příkazní vztah, včetně například zastupování v soudním řízení v pozici obecného zmocněnce nebo výkon jednorázové činnosti kupříkladu v podobě převzetí korespondence. Takto formulovaný zákaz činnosti považuje za neopodstatněnou kriminalizaci, nedůvodně zasahující do jeho ústavních práv být účastníkem občanskoprávních vztahů. Jde o nepřípustný druh trestu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nedostatek odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem pro výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017. Má za to, že ačkoliv jsou rozsudky soudu prvního i druhého stupně poměrně rozsáhlé, tak ústavní podmínku vyčerpávajícího odůvodnění všech okolností případu neobsahují. To se týká jak výroku o vině, tak i výroku o trestu. Porušení ústavních práv, pro které by výjimečně do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhl Ústavní soud, současně naplňuje dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je daný případ i ve vztahu k ukládaným trestům. Uložením nepřípustných trestů došlo k naplnění dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na nesprávném právním posouzení věci konečně spočívá i adhezní výrok o povinnosti nahradit škody ve výši 8.246.700 Kč a 184.567.556 Kč, v obou případech s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 5. 3. 2014 do zaplacení. V trestním řízení lze přiznat jen skutečnou škodu. Stanovení výše škody vychází z ust. §137 tr. zákoníku. Úrok z prodlení je sice příslušenstvím nároku podle ust. §121 odst. 3) občanského zákoníku 1964, avšak v režimu trestního práva se nezohledňuje do výše škody. Právní úprava výše škody je vyčerpávajícím způsobem definována trestním zákoníkem, což vylučuje aplikaci předpisů civilního práva. Úrok z prodlení proto nelze v adhezním řízení jako náhradu škody přiznat a v tomto směru je nutno poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Nárok na náhradu škody vzniká okamžikem vzniku škody. Běží u něj podle úpravy občanského zákoníku 1964 subjektivní dvouletá a objektivní desetiletá (u škody způsobené úmyslně) promlčecí doba. I u škody způsobené úmyslně platí primárně dvouletá subjektivní promlčecí doba. Úrok z prodlení se promlčuje jako celek a k jeho promlčení dochází současně s promlčením hlavního závazku, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3477/2006 ze dne 6. 11. 2007, subjektivní promlčecí lhůta marně uplynula. Soudy nárok na náhradu škody přiznaly včetně úroku z prodlení, aniž by se zabývaly otázkou promlčení. K posouzení otázky promlčení je nutno si nejprve ujasnit, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba, tedy kdy poškozený nabyl základní poznatky o nároku a o odpovědné osobě. Námitku promlčení vznáší ke všem uplatněným nárokům poškozené České republiky. Adhezní výrok tedy rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem z důvodu závěru rozporného se zákonem a dílem z důvodu absence přezkoumatelné právní úvahy. Navrhuje tak zrušení rozhodnutí vrchního soudu, stejně jako městského soudu a současně navrhuje odklad výkonu rozhodnutí. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uzavřel, že na podjatost soudce nelze dovozovat jen ze způsobu jeho rozhodování, třebaže by šlo o rozhodování o skutkově úzce související trestné činnosti různých pachatelů, kteří jsou trestně stíhání v samostatných řízení. Taková skutečnost se totiž nijak nedotýká předpokladu, že soudce je schopen nestranně provádět jednotlivé úkony trestního řízení a rozhodovat ve věci samé. Z okolnosti, že senát 5 To Vrchního soudu v Praze před rozhodováním o odvolání obviněného rozhodoval o odvoláních dalších obviněných ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 21/2013, proto nelze dovozovat podjatost předsedkyně a členů senátu z důvodů jejich poměru k projednávané věci nebo k osobě obviněného ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Nejde ani o žádný z případů, kdy by předcházející činnost ve věci byla důvodem vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. V případě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci uvedeného dovolacího důvodu podatel mj. vytýká extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a brojí proti odmítnutí návrhů na provedení některých důkazů. Přesto, co bylo výše uvedeno k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zásah do skutkových zjištění možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad může být shledán tehdy, kdy skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, dále pokud skutková zjištění z těchto důkazů nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nebo jsou dokonce jejich opakem, a pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela chybí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, uveřejněný pod č. 103/2014 Sb. n. u. ÚS., a nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172/2004 Sb. n. u. ÚS.). Zásah do skutkových zjištění je přitom v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Takový extrémní nesoulad však v trestní věci obviněného V. M. neshledává. Skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Tento soud učinil velmi podrobné dokazování a v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak měl dostatečný podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou logická, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem bez známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným. To platí i o hodnocení dovolatelem. Námitky proti posouzení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Těžiště jeho námitek však spočívá v tvrzení, že závěr o existenci těchto znaků nevyplývá z provedeného dokazování, avšak vymezená součinnost obviněného M. s obviněnými V. a zejména V. při fakturaci prací neprovedených nebo nesouvisejících s předmětem zakázky, při které byli obvinění „vedeni společným úmyslem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněně vyplacení peněžního plnění“, odpovídala všem znakům spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku spočívajícím ve spáchání činu společným jednáním a ve společném úmyslu k tomu směřujícím. Zpochybnění použité právní kvalifikace jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, lze považovat za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, ani tyto námitky nelze považovat za důvodné. Popis rozhodných skutkových okolností vyjádřený v popisu skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odpovídá všem zákonným znakům zločinu podvodu. Obviněný za součinnosti obviněného J. V. předkládal České republice faktury za služby, které buď vůbec neexistovaly, nebo nesouvisely s předmětem zakázky Úřadu vlády, a za takto vyfakturované služby obdržela s dovolatelem spojená společnost N. C. částku ve výši 327.546.808 Kč, na které neměla nárok, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že jednal v podvodném úmyslu jiného (společnost N.) na úkor cizího majetku obohatit a že způsobil na takovém majetku škodu velkého rozsahu. Navíc možnost úředníku Úřadu vlády rozpoznat tento úmysl byla v podstatě vyloučena i tím, že obvinění jednali koordinovaně a jejich protiprávní čin se vyznačoval vysokou mírou promyšlenosti. Škoda na majetku státu tedy vznikla v příčinné souvislosti sjednáním dovolatele a dalších obviněných, nikoli v příčinné souvislosti s postupem úředníků Úřadu vlády ČR. Důvodnými neshledal ani námitky proti právnímu posouzení skutku – zločinu legalizace výnosů z trestné činností podle §216 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kde nemá vyplývat z popisu skutku znak organizované skupiny. Z uvedených skutkových zjištění je totiž zřejmé, že předmětný skutek byl spáchán společným jednáním celkem devíti trestně odpovědných osob. Pachatelé postupovali přitom po vzájemné dohodě koordinovaně a s rozdělením úkolů, kdy jejich kroky při převodech peněžních prostředků na účty jednotlivých společností na sebe navzájem navazovaly a podmiňovaly se, což jim jednoznačně umožnilo úspěšně spáchat posuzovaný zločin. Nedůvodnými shledal i námitky proti výroku o náhradě škody, kde jde jak o zákonné přiznání úroku z prodlení, tak o nepromlčený nárok z důvodů neuplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vyjádřil nesouhlas s výměrou trestu odnětí svobody a s výměrou a formulací trestu zákazu činnosti. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídají. Citovaný dovolací důvod je totiž naplněn pouze tehdy, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41- 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Námitka obviněného, podle které uložený trest odnětí svobody je v rozporu s nejlepším zájmem jeho nezletilých dětí, neobstojí ani z věcného hlediska. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 ,sp. zn. II. ÚS 2027/17, není přiléhavý. Označený nález vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností, jakož i z jiné povahy a závažnosti trestného činu. Závěry zmiňovaného nálezu nelze zevšeobecňovat a rozhodně je nelze vykládat tak, že všichni pachatelé, kteří jsou současně rodiči nezletilých dětí, mají snad nárok na odlišný přístup v otázce ukládání a výměry trestu odnětí svobody. Ostatně takový přístup by byl neakceptovatelný již jen z toho důvodu, že by v rovině trestní odpovědnosti zakládal nerovnost mezi pachateli trestných činů. Pokud jde o trest zákazu činnosti, pak námitka směřující proti jeho výměře na maximu zákonné výměry deklarovanému dovolacímu z výše uvedených důvodů obsahově neodpovídá. Za formálně odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu lze považovat pouze obviněným namítané pochybení při formulaci trestu zákazu činnosti. Ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou. Naopak formulace trestu zákazu činnosti, jak jí zvolil soud prvního stupně, je správná a v souladu se zákonem, a navíc odpovídá i rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1085/2012-I. Podle závěrů tohoto rozhodnutí trest zákazu činnosti nelze formulovat tak, aby na jedné straně byl pachateli zakázán osobní výkon funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti nebo v družstvu a současně mu bylo dovoleno jednat jako zástupci statutárního orgánu na základě dohody o plné moci. Přitom se obviněný poněkud mýlí co do rozsahu zákazu zastupování na základě plné moci, neboť nalézací soud tento zákaz vztáhl k zastupování obchodních korporací a družstev, nikoli na jakékoli zastupování zmocnitele nebo příkazce. Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného z části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a z části jde o námitky zjevně nedůvodné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) za trestný čin, jímž byl uznán vinným. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k rozhodování senátu odvolacího soudu spatřuje obviněný naplněný tím, že pokud odvolací soud přijal závěr o vině J. V., L. V. a dalších osob, tak tím potažmo vyslovil vinu v základních (ne-li přímo ve všech) znacích objektivní stránky i k jeho osobě. Odvolací soud tím porušil zásadu presumpce neviny a založil tím pochybnost o objektivitě svého rozhodování v jeho trestní věci. Veřejné zasedání konané dne 15. 03. 2017 o jeho odvolání již bylo pouhou formalitou a jeho výsledek byl předem dán minimálně ve vztahu k objektivní stránce obou vytýkaných trestných činů, v čemž spatřuje podjatost a absenci nestrannosti soudce ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Tato námitka, byť je formálně podřaditelná pod tento dovolací důvod, však zcela pomíjí procesní aspekt věci, kdy bylo z důvodů na straně obviněného rozhodnuto o vyloučení jeho trestního stíhání ve fázi odvolacího řízení, které tak probíhalo ve dvou řízeních. Sama skutečnost, že došlo k pravomocnému skončení věci ohledně jedněch obviněných, původně spoluobviněných V., V., Č., P., K. a P., neimplikuje vyloučení tohoto odvolacího senátu, naopak by se jednalo o popření zásady zákonného soudce. Jedná se o běžný procesní postup, vycházející z rozvrhu práce u daného soudu. Jinak učinit ani nemohl. Naopak je nutné se vyjádřit k důkazní situaci, obzvláště v situaci, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen ve společném řízení a jedná se o spolupachatelství. Se způsobem hodnocení důkazů může obviněný vyslovit nesouhlas, nicméně nemá zaručen úspěch ve věci a ani právo na hodnocení důkazů ve svůj prospěch. To platí i pro procesní postup, když odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslechnutí osob spoluobviněných v postavení svědků, kdy trestní řízení probíhá, čehož důkazem je probíhající dovolací řízení i ohledně těchto osob. Jejich donucování ke svědecké výpovědi by naopak bylo protiústavním, nemluvě o tom, že oba obvinění žádného vyjádření ve věci samé neposkytli. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává obviněným naplněný tím, že jednak existují tzv. opominuté důkazy, jednak důkazy existující jej ve věci neusvědčují. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitkám k rozsahu dokazování, že platí v obecné rovině (s ohledem např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000), že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95). Z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy – nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. Obviněný namítá, že ve věci nebyly provedeny důkazy výslechem svědků (mimo jiné svědků V. Č. a L. V. – původně spoluobviněných, svědků J. K., O. K., svědka R. K. a svědka R. H.) a nebyly provedeny důkazy jeho obhajobou opatřenými znaleckými posudky. V této věci však odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 18–26) jasně a podrobně, argumentačně přesně a zejména v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu vrchní soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, a to jak ve vztahu ke svědeckým výpovědím, tak znaleckým posudkům, kdy ve vztahu k posledně jmenovanému se toto prolíná s námitkou tvrzeného extrémního nesouladu. V případě svědků, původních spoluobviněných, je pak jasně popsán jejich předchozí procesní postoj a fakt, že jsou stále v postavení osob oprávněných odepřít výpověď. Již dříve soud prvního stupně zamítl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. K tomu se vyjádřil odvolací vrchní soud podrobně na stranách 18 až 26, kde se vyjadřuje i k otázce znaleckého dokazování a znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o. Správně hovoří o tom, že již z citace závěrů znaleckého posudku EQUITA Consulting, s. r. o., je zřejmé, že znalecký ústav vznáší obdobné námitky, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, ať již samotnými obviněnými, nebo v rámci předložených znaleckých posudků, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal v napadených rozhodnutích. A dodává, že společný znalecký posudek znaleckých ústavů BENE FACTUM, a. s., a EQUITA Consulting, s. r. o., je ve značné míře pouhou kompilací samostatně zpracovaných posudků předchozích, včetně posouzení znaleckého posudku č. 14/2012 vypracovaného 31. ledna 2012 znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o. K otázce odbornosti zaměření znaleckého posudku platí, že samotné tvrzení týkající se neodbornosti znalce je námitkou proti porušení procesních norem (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 763/2011, 6 Tdo 530/2012 a 3 Tdo 356/2018 ve spojení s usnesením Ústavního soudu IV. ÚS 2314/18). V obecné rovině je představitelné porušení práva na spravedlivý proces z hlediska porušení procesních norem, jež by mělo zásadní význam, nicméně v této věci jak Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, tak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, jasně vysvětlily, proč shledávají předmětný znalecký posudek jako náležitě odborně fundovaný a správný. Právě specializace znaleckého ústavu přispěla k tomu, že skutkový stav i ve vztahu ke zjištění výše škody a hodnotě plnění, byl náležitě zjištěn. Právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak nebylo tímto postupem porušeno. V případě znaleckého posudku záleží na tom, zda obecné soudy pouze „slepě převzaly“ znalecké závěry anebo zda bude z rozhodnutí obecných soudů či z výslechu znalce evidentní (jako v tomto případě), že se znaleckým posudkem kriticky pracovaly a ověřovaly jej (k důkazní hodnotě znaleckého posudku a nezbytnosti jeho kritického hodnocení srov. např. nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), kdy kupř. na str. 326 rozhodnutí soudu prvního stupně uvádí „… se soud odchýlil od znaleckého posudku ve vyčíslení celkové způsobené škody, zde je třeba konstatovat, že soud vycházel ze zjištěné výše škody, která prokazatelně poškozenému, tedy Úřadu vlády ČR, jako konečnému odběrateli způsobena byla, když dospěl k jednoznačnému závěru, že fakturace ve výši 327.546.808,- Kč byla dle zjištění soudu prokazatelně neoprávněná, a nejenže byla zařazena na předmětnou zakázku, ale skutečně byla přes účty fiktivních subdodavatelů ze zakázky vyvedena. Pokud znalecký ústav k vyčíslené škodě připočetl jednak DPH u dodavatele DSS, který není daňovým rezidentem v České republice, a marži společnosti P. ve výši 10%, jejíž připočtení deklaroval obviněný J. V., a která byla zjištěna na malém vzorku faktur, u nichž se podařilo spárování, soud takto vyčíslenou škodu ze znaleckého posudku nepřejal, neboť s ohledem na nemožnost spárování faktur vystavených mezi jednotlivými dodavatelskými články není možno jednoznačně prokázat, že tyto částky byly skutečně ke škodě Úřadu vlády ČR k zakázce připočteny a neoprávněně vyfakturovány. V tomto ohledu musel soud postupovat ve prospěch obviněných, neboť jeho závěry o vině, a to i ve vztahu k výši způsobené škody, musejí vycházet z jednoznačně prokázaných skutečností“. V posuzované věci obviněného tak nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani vady spočívající v opomenutých důkazech. Skutkové námitky dovolatele proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Závěr o vině obviněného, že faktury za neodvedené služby nebo za služby, které nesouvisely s uvedenou akcí a Úřad vlády České republiky si tyto služby ani neobjednal, si obviněný J. V. nechával předkládat od spoluobviněného V. M. jednajícího za obchodní společnost N. C., který předstíral v účetnictví obchodní společnosti N. C., že zmiňované služby byly dodány dalšími subdodavateli, kteří jsou vyjmenováni v popisu skutku a přitom jednal zcela účelově a po vzájemné dohodě s obviněným J. V. se záměrem vylákat od Úřadu vlády České republiky plnění, na které neměli právní nárok, a obviněnému J. V. jako odborníkovi s dlouholetou praxí v daném oboru musely být známy skutečné cenové hladiny předmětných služeb a muselo mu být rovněž zřejmé, že fiktivně vykazované služby nejsou podloženy skutečným plněním, když popsaným způsobem oba obvinění vylákali od Úřadu vlády České republiky částku ve výši 327.546.808 Kč, která představuje škodu způsobenou České republice, je zcela důkazně podložený. Pokud jde o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, dopustil se ho se spoluobviněnými tím, že v průběhu období od října 2008 do prosince 2009, v České republice a Rakouské republice převedli na další subjekty postupně částku ve výši 327.546.808 Kč, kterou vylákali od Úřadu vlády České republiky shora popsaným podvodným jednáním, přičemž tímto způsobem činili na základě fiktivních faktur, aby tak vytvořili zdání standardních obchodních vztahů, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o prostředky nabyté z trestné činnosti, platí to samé. Další část námitek se týká nesprávně užité právní kvalifikace jednání, v obou bodech, u zločinu podvodu navíc doplněného o absenci spolupachatelství. Trestní zákoník jej definuje jako základní formu trestné součinnosti, když trestnou součinností rozumíme trestnou činnost, na níž se podílí více spolupachatelů nebo vedle pachatele (spolupachatelů) ještě další osoby. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama. Postavení jednotlivých spoluobviněných odpovídá definici spolupachatelství podle citovaného zákonného ustanovení jako činnosti, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Jednotlivé složky společné trestné činnosti nemusí samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku naplňovat (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu Spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestné zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326 a násl.). Při popisu jednání obviněného, zasazeného do kontextu jednání dalších spoluobviněných, lze tyto znaky nalézt, stejně jako koordinovanost, zvyšující naději na úspěšné dokonání činu. Zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku je spáchán tím, že pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je způsobení takovým činem škodu velkého rozsahu, kterou se podle §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Soudy bylo obviněnému kladeno za vinu, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl Úřad vlády v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Námitka ohledně právní kvalifikace není důvodná, když sice je podřaditelná pod tvrzený dovolací důvod, avšak v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně je skutek odpovídající všem zákonným znakům zločinu podvodu, kdy je v něm popsáno, že obviněný M. za součinnosti obviněného J. V. předkládal České republice faktury za služby, které buď vůbec neexistovaly, nebo nesouvisely s předmětem zakázky Úřadu vlády, a za takto vyfakturované služby obdržela s dovolatelem spojená společnost N. C. částku ve výši 327.546.808 Kč, na kterou neměla nárok. Tím je vyjádřen i podvodný úmyslu (z hlediska zavinění) jiného na úkor cizího majetku se obohatit, a způsobit na takovém majetku škodu velkého rozsahu. Současně je pravdou, že možnosti úředníků Úřadu vlády rozpoznat tento úmysl byly v podstatě vyloučeny i tím, že obvinění jednali koordinovaně a jejich protiprávní čin se vyznačoval vysokou mírou promyšlenosti. Škoda na majetku státu tedy vznikla v příčinné souvislosti sjednáním dovolatele a dalších obviněných, nikoli v příčinné souvislosti s postupem úředníků Úřadu vlády ČR. To samé pak platí i pro bod II. – zločin legalizace výnosů z trestné činností podle §216 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kde se namítá absence v popisu skutku znaku organizované skupiny. Z bodu II. rozsudku soudu prvního stupně je však evidentní, že předmětný skutek byl spáchán společným jednáním celkem devíti trestně odpovědných osob. Pachatelé postupovali přitom po vzájemné dohodě koordinovaně a s rozdělením úkolů, kdy jejich kroky při převodech peněžních prostředků na účty jednotlivých společností na sebe navzájem navazovaly a podmiňovaly se, což jim jednoznačně umožnilo úspěšně spáchat posuzovaný zločin. V případě námitky do výroku o náhradě škody platí, že se nejednalo o promlčený nárok ze strany poškozeného uplatněný po marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Tato platí ve smyslu nároků podle tehdy účinné právní úpravy, kdy v posuzované věci je evidentní, že zde skutečně platí, že vůči konkrétním obviněným bylo učiněno připojení se k trestnímu stíhání dne 26. 2. 2014, které bylo doručeno soudu dne 3. 3. 2014. Je tedy zřejmé, že subjektivní dvouletá lhůta v době řádného uplatnění nároku na náhradu škody neuplynula. Odvolací soud na str. 61 a 62 popsal, kdy „Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky byla v tomto trestním řízení opakovaně poučena jako poškozený o svých právech, poprvé bezprostředně po zahájení trestního stíhání (17. dubna 2012), byla vyrozuměna o konání hlavního líčení a byla jí zaslána obžaloba. K trestnímu řízení se řádně … připojila podáním datovaným 26. února 2014, které bylo soudu doručeno 3. března 2014. Poškozená v něm vyčíslila uplatňovaný nárok včetně požadovaného úroku z prodlení …“. Dvouletá promlčecí lhůta tak rozhodně neuplynula. Současně neplatí, že by nebylo možno přiznat úroky z prodlení jako příslušenství přiznané částky náhrady škody a bezdůvodného obohacení ve výši 8,05 % ročně. Je rozhodováno podle civilních předpisů včetně příslušenství, a proto je na místě přiznat, pokud je požadován i zákonný úrok z prodlení, jež činí 8,05 %. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prezentovaný obviněným V. M. se týká otázky uloženého trestu, kdy jsou vznášeny námitky jak vůči trestu podnětí svobody, tak trestu zákazu činnosti, zde pak ve dvou rovinách, ze kterých je jedna podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod. V případě uloženého nepodmíněného trestu a námitky týkající se porušení práv dítěte je pravdou, že jeho manželka je hospitalizována a že obviněný se reálně dostal do pozice výlučného, když jeho výkon trestu má vliv i na rodinný život dětí, potažmo obviněného jako jejich otce a rodiče. Na straně druhé však pouze z absence matky jako druhého rodiče nezletilých dětí nelze bez dalšího dovodit, že by se jednalo o trest nelidský, kdy pouze v tomto případě by bylo možno mít za naplněný daný dovolací důvod. V dovolání prezentované věci Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2027/17 se jednalo o odlišnou situaci ohledně charakteru trestné činnosti – obviněným otcem způsobení dopravní nehody, kdy z nedbalosti usmrtil matku dětí a jedno dítě a staral se o zbylé dítě (mladšího syna). Při zvážení všech okolností v dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že nepodmíněný trest je skutečně v rozporu s právem dítěte, kdy vážil jeho zájmy se zájmem na potrestání otce – opilého řidiče se zbytkovým alkoholem. V této věci jde o poměřování závažnosti jednání obviněného jako pachatele shora uvedených zločinů, oproti právům jeho nezletilých dětí. Zde podle názoru Nejvyššího soudu má přednost spravedlivé potrestání pachatele, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a ve výměře trestní sazbou stanovenou v trestním zákoníku. V případě námitky neodůvodnění délky trestu odnětí svobody a nezohlednění časového odstupu se touto okolností vrchní soud zabýval na straně 61, 2. odstavec svého rozhodnutí, když trest označil za nikoli nepřiměřeně přísný a časový odstup zohlednil výslovně také, kdy neopomněl zdůraznit komplikovanost dokazování. Trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen v rámci zákonné sazby, a pokud obviněný na uložený trest nahlíží jako na nepřiměřený, tak samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být až na výjimečné případy relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V případě uloženého trestu zákazu činnosti není platnou dovolací námitkou jeho uložení na samé horní hranici trestní sazby, kdy jde o výměru stanovenou trestním zákonem. Co do formulace tohoto trestu je možno namítat rozpor se zákonnými hledisky, potud je dovolací důvod naplněn, avšak nejde o námitku důvodnou. Formulace trestu zákazu činnosti je popsána tak, že jde o zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a v zákazu podnikání v oblasti silnoproudých a slaboproudých zařízení a instalací a v oblasti informačních technologií. Zatímco v prvém případě jde o naplnění zásady, aby pachateli zločinu nebylo umožněno být činným jako statutární orgán (včetně prokury a jiné plné moci) v obchodních společnostech (a družstvech) všeobecně, tak druhá část vymezuje přísnější podmínky zákazu podnikání vzhledem k charakteru činnosti a oboru, v jakých byla spáchána, když cílem je zabránit obviněnému v opakování trestné činnosti v daném oboru. I zde je tato podmínka v souladu se zákonem a vymezení je dostatečně určité a vykonatelné. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. M. odmítl . Pokud požadoval odklad vykonatelnosti rozhodnutí, tak ten nebyl učiněn předsedou senátu soudu prvního stupně, ale jednalo se o návrh obviněného, o kterém s ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba rozhodovat. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 17. 9. 2019 JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu Vyhotovil: Mgr. Daniel Broukal