ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.763.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 763/2018-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání podaném L. V., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, 46 T 9/2015, bylo rozhodnuto ve výroku tak, že obviněný L. V. byl uznán vinným, že
I. společně s odděleně stíhanými J. V., nar. XY, a V. M., nar. XY, odděleně stíhaný J. V. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy č. 08/230 ze dne 1.9.2008 uzavřené s objednatelem, Úřadem vlády ČR dodavatelem audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, a odděleně stíhaný V. M. jako jednatel společnosti N. C., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy ze dne 3.9.2008 uzavřené se společností P., hlavním subdodavatelem pro tuto společnost, poskytující pomocné a související služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, v období od října 2008 do prosince 2009 v sídle uvedených společností v XY, popřípadě i na dalších neustanovených místech v České republice v rámci účtování činností objednateli, Úřadu vlády ČR na základě rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené dne 1.9.2008 s dodavatelem, společností P., vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžního plnění i za takové činnosti, které pro tohoto objednatele v rámci předmětné veřejné zakázky předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec neprovedli, ani nezabezpečili, nebo které s předmětnou veřejnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec nesouvisely, J. V. jménem společnosti P. objednateli, Úřadu vlády ČR předkládal k vyúčtování i takové faktury za tzv. zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, jejichž údajné provedení mělo být zabezpečeno subdodavatelem, společností N. C., ačkoli takto vykazované činnosti ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo vůbec nesouvisely s předmětnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž takto si J. V. od V. M. v rámci subdodávky na pomocné práce od společnosti N. C. zcela účelově nechal předkládat nabídky a následně faktury, v nichž bylo vykazováno provedení činností ze strany dalších údajných subdodavatelů společnosti N. C., kteří však ve skutečnosti žádné takovéto činnosti v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU nevykonali, nebo činnosti jimi vykonané vůbec nesouvisely se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž V. M. jednak poté dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečila provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, jednak zcela záměrně zařadil pod zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009 i takové faktury od dalších dodavatelů, vystavené společnosti N. C. jako objednateli, které se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU vůbec nesouvisely, neboť takovéto činnosti Úřadem vlády ČR nebyly vůbec objednány, ani požadovány, kdy takovéto faktury pod jinými souhrnnými položkami přefakturoval společnosti P., když se jednalo mimo jiné i o následující faktury:
- faktura č. 101180418 ze dne 15.11.2008 na částku 690.200 Kč, faktura č. 101180424 ze dne 26.11.2008 na částku 3.867.500 Kč a faktura č. 101180503 ze dne 31.12.2008 na částku 3.689.000 Kč, vystavené dodavatelem, společností E., IČ: XY, kdy předmětem plnění bylo vyhotovení projektu pod pracovním názvem ATHENA YON,
přičemž V. M. takto jednal zcela účelově po vzájemné dohodě s J. V. a obž. L. V., který ve skutečnosti jako místopředseda představenstva A. I. za tuto společnost sám projekt pod pracovním názvem ATHENA YON společnosti E. v sídle této společnosti v XY zadal provést a vedl o tomto projektu veškerá další jednání, přičemž po vzájemné domluvě mezi obž. L. V. a V. M. byla jako objednatel namísto společnosti A. I. účetně uváděna a vykazována společnost N. C. za účelem tímto způsobem předstírat, že projekt ATHENA YON souvisí s prováděním zajišťovacích služeb na akcích pro zajištění předsednictví EU, aby tak úhrada za provedení tohoto projektu v celkové výši 8.246.700 Kč prostřednictvím shora uvedených účetních dokladů mohla být vylákána a neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR, čímž obž. L. V. společně s odděleně stíhanými J. V. a V. M. způsobil České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, celkovou škodu ve výši nejméně 8.246.700 Kč.
Tím spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku.
II. poté, co byly v průběhu období od října 2008 do prosince 2009 postupně vylákány podvodnou trestnou činností odděleně stíhaných J. V., nar. XY, a V. M., nar. XY, od Úřadu vlády ČR ve prospěch společnosti P. finanční prostředky v celkové výši nejméně 327.546.808 Kč jako peněžní plnění za činnosti, jejichž zabezpečení provedení bylo vykazováno na jejího subdodavatele, společnost N. C., ačkoli takovéto činnosti nebyly ve skutečnosti vůbec provedeny, nebo se jednalo o činnosti, které se zakázky předsednictví ČR v Radě EU vůbec netýkaly, a to tím způsobem, že J. V. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy č. 08/230 ze dne 1.9.2008, uzavřené s objednatelem, Úřadem vlády ČR dodavatelem audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, a V. M. jako jednatel společnosti N. C., se sídlem XY, XY, která byla na základě rámcové smlouvy ze dne 3.9.2008 uzavřené se společností P. hlavním subdodavatelem pro tuto společnost, poskytující pomocné a související služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, v období od října 2008 do prosince 2009 v sídle uvedených společností v XY, popřípadě i na dalších neustanovených místech v České republice v rámci účtování činností objednateli, Úřadu vlády ČR na základě rámcové smlouvy č. 08/230 uzavřené dne 1.9.2008 s dodavatelem, společností P., vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády ČR neoprávněné vyplacení peněžního plnění i za takové činnosti, které pro tohoto objednatele v rámci předmětné veřejné zakázky předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec neprovedli, ani nezabezpečili, nebo které s předmětnou veřejnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU ve skutečnosti vůbec nesouvisely, J. V. jménem společnosti P. objednateli, Úřadu vlády ČR předkládal k vyúčtování i takové faktury za tzv. zajišťovací služby potřebné pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009, jejichž údajné provedení mělo být zabezpečeno subdodavatelem, společností N. C., ačkoli takto vykazované činnosti ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo vůbec nesouvisely s předmětnou zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž takto si J. V. od V. M. v rámci subdodávky na pomocné práce od společnosti N. C. zcela účelově nechal předkládat nabídky a následně faktury, v nichž bylo vykazováno provedení činností ze strany dalších údajných subdodavatelů společnosti N. C., kteří však ve skutečnosti žádné takovéto činnosti v rámci zakázky předsednictví ČR v Radě EU nevykonali, nebo činnosti jimi vykonané vůbec nesouvisely se zakázkou předsednictví ČR v Radě EU, přičemž V. M. poté dodatečně účetně předstíral, že společnost N. C. prostřednictvím svých dalších subdodavatelů zabezpečila provedení činností, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, a to mimo jiné i:
- subdodavatelem, společností D. S. S., zastoupenou na základě generální plné moci ze dne 17.6.2008 obžalovaným L. V., činnosti za celkovou fakturovanou částku 134.732.552 Kč,
obž. L. V. společně s odděleně stíhanými J. V. a V. M. v Praze, na jiných dalších místech České republiky a ve Vídni v Rakouské republice, po předchozí vzájemné dohodě, s takto vylákanými finančními prostředky s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění činili níže popsané dispozice spočívající zejména v převádění těchto finančních prostředků na další subjekty a vytváření faktur s fiktivním plněním či jiných simulovaných dokladů, které měly navodit zdání, že se jedná o běžné převody finančních prostředků v rámci subdodavatelských vztahů za řádně poskytnuté dodávky, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností, přičemž na tomto jednání se jmenovaní konkrétně podíleli následujícím způsobem:
odděleně stíhaný J. V. jako jednatel společnosti P. poté, co byly na účet této společnosti č. XY vedený u Komerční banky, a.s., jehož byl disponentem, od objednatele Úřadu vlády ČR v období od 28.11.2008 do 17.12.2009 jako úhrada za provedení předmětné zakázky postupně poukázány peněžní prostředky ve výši celkem 550.896.058,20 Kč, když fakturována byla celková částka 586.497.867,40 Kč, bezhotovostně převedl finanční prostředky na účet č. XY společnosti N. C. vedený u Raiffeisenbank, a.s., jejímž jednatelem a disponentem účtu byl V. M., když společnost N. C. fakturovala v souvislosti s předmětnou zakázkou společnosti P. celkovou částku 425.421.106 Kč, jejíž součástí byla i částka 327.546.807,80 Kč vykazovaná za činnosti, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nebo s předmětnou zakázkou nijak nesouvisely, a účetně J. V. tyto převody vykazoval jako peněžní plnění poskytnuté subdodavateli, společnosti N. C. za jím řádně provedené subdodávky,
odděleně stíhaný V. M. jako jednatel společnosti N. C. takto obdržené finanční prostředky formou bezhotovostních plateb dále převáděl mimo jiné
- společnosti D. S. S. za niž byl oprávněn jednat obžalovaný L. V., v období od 20.3.2009 do 23.12.2009 na její účet č. XY, vedený u rakouské banky Vontobel Österreich AG, který v říjnu 2008 založil obž. L. V., který byl po celou dobu jeho jediným disponentem, postupně zaslal částku v celkové výši 134.732.552 Kč vydávanou za úhradu ceny za plnění na základě 38 faktur vystavených touto společností,
obž. L. V. jako osoba oprávněná na základě generální plné moci ze dne 17.6.2008 jednat za zahraniční společnost D. S. S., se sídlem XY, XY, XY, XY, po vzájemné předchozí dohodě s odděleně stíhaným V. M. za období od října 2008 do prosince 2009 s cílem vyvést dále finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, navodit zdání legálnosti prováděných převodů peněz a simulovat provedení subdodávek pro objednatele společnosti N. C. založil pro tuto společnost v říjnu 2008 v Rakousku u bankovního ústavu Vontobel Österreich AG, Kärntner Strasse 51, Wien, účet č. XY, k němuž si současně jako jediná osoba zřídil dispoziční právo a na který si potom v období od února 2009 do prosince 2009 od společnosti N. C. zastoupené jednatelem V. M., na základě vystavených faktur na činnosti, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny, nechal zaslat finanční prostředky v celkové výši 134.732.552 Kč, z nichž následně dne 8.1.2010 se záměrem simulovat běžné obchodní subdodavatelské vztahy přeposlal částku ve výši 50.000.000 Kč další zahraniční společnosti H. S., se sídlem XY, XY, XY, XY, XY, Republika Seychely, za niž byl na základě generální plné moci ze dne 9.6.2008 rovněž oprávněn jednat, a to na účet č. XY, vedený u téhož bankovního ústavu Vontobel Österreich AG, Kärntner Strasse 51, Wien, který založil rovněž v říjnu 2008 a k němuž si současně rovněž jako jediná osoba zřídil dispoziční právo.
Tím spáchal ad II. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku.
Byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky se sídlem nábř. Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, ve výši 8.246.700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5.11.2014 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s odděleně stíhanými J. V., nar. XY, a V. M., nar. XY, odsouzenými rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, pokud tento rozsudek nabude právní moci. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem vlády České republiky se sídlem nábř. Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O jeho odvolání bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto dne 4. 1. 2017 pod sp. zn. 5 To 24/2016 tak, že bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. tedy, kdy k prvému namítá porušení práva účasti při jednání soudu, k druhému to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a k poslednímu namítá výši trestu a vztah trestu k právu dítěte.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ani trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, a soudy obou stupňů v rámci své rozhodovací činnosti nesprávně právně aplikovaly hmotněprávní normy, zejména z odvětví obchodního a finančního práva, čímž následně došly k nesprávným právním závěrům při aplikaci ustanovení trestního zákoníku (zákona), a současně nebyla soudy prvního a druhého stupně respektována zásada subsidiarity trestní represe. Popis skutku ve výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 46 T 9/2015, postrádá ve vztahu ke klientovi řádný popis objektivní a subjektivní stránky přiléhající ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dále v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Ačkoliv si je obhajoba vědoma toho, že námitky do skutkových zjištění nejsou v zákoně vymezeným dovolacím důvodem tak v kontextu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze v případě, že se jedná o extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy tyto námitky uplatnit. K tomu poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, které obsáhle citoval, stejně jako judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Poukazuje na extrémní rozpory ve skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy týkající se skutkových zjištění k otázce naplnění subjektivní a zejména objektivní stránky trestného čin podvodu, ve vztahu ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti pak k otázce naplnění subjektivní stránky, kdy se jich měl dopustit jednáním popsaným ve výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 46 T 9/2015.
Popis skutku uvedený ve výroku I. nalézacího soudu zcela postrádá ve vztahu k obviněnému zákonem požadovaný řádný popis subjektivní stránky, ale také stránky objektivní, když z něj není zřejmé ani to, koho měl svým jednáním uvést v omyl a jakým konkrétním způsobem svého jednání, není z toho vůbec zřejmé, co konkrétně měl činit za účelem, aby zhotovitel, tj. společnost E. účetně vykazovala jako objednatele daného projektu společnost N. Stejně tak nelze dovodit ani to, koho měl a opět jakým konkrétním způsobem uvádět v omyl, zda to byla společnost E. nebo Česká republika, které měla být způsobena škoda? Obviněný by měl z popisu skutku ve výroku rozsudku zcela jednoznačně vyčíst, jak konkrétně měl danou skutkovou podstatu svým jednání naplnit, koho měl uvádět v omyl, a nikoli aby tyto základní náležitosti popisu skutku v něm vyvolávaly naznačené otázky.
Skutek, kterým měl naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku popsaný ve výroku I. rozsudku nalézacího soudu, měl obviněný údajně po domluvě s dalšími spoluobviněnými odděleně stíhanými vylákat na úkor České republiky prostředky na úhradu projektu ATHENA YON, který však s plněním předmětné veřejné zakázky nijak nesouvisel. Ohledně jeho účasti na spáchání skutku je věnována jen velmi stručná pasáž, odvolací soud se s odůvodněním závěru o spáchání tohoto skutku klientem zcela spokojil a konstatoval, že se s hodnocením důkazů provedeným Městským soudem v Praze zcela ztotožňuje a následně toto hodnocení de facto rekapituluje (str. 82–83 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). Soudy obou stupňů v zásadě vycházejí pro své skutkové závěry zejména z výpovědí svědků, kteří zakázku za společnost E. zpracovávali (L., M., M., V.). Tyto důkazy provedly velmi selektivně, tendenčně a bez ohledu na logické souvislosti k dalším důkazům a skutečnostem vyplývajícím z jejich výpovědí. Odvolací soud v zásadě shodně s nalézacím soudem konstatoval, že v souvislosti s touto zakázkou jednali tito svědci s obžalovaným L. V., který měl podle nich vystupovat za společnost A. I. O této skutečnosti má podle soudů svědčit i označení zakázky písmeny „A.“ (zřejmě tím soudy mají na mysli toto označení v interní evidenci společnosti E.). To podle nich ukazuje na název společnosti A. I. V návaznosti na to soudy konstatují, že zástupci společnosti E. nedokázali uvést, z jakého důvodu byla smlouva k zakázce a následná fakturace vystavena na společnost N. C., za kterou smlouvu podepsal obv. V. M. Tvrzení obv. M., že o této zakázce nic neví a že nebyla zhotovena pro N., je podle soudů vyvráceno jednak smlouvou jím podepsanou a jednak jím podepsaným předávacím protokolem a objednávkami na tuto zakázku, přičemž tyto objednávky podepsal obv. M. a v těchto objednávkách je uvedeno určení zakázky na akci předsednictví v Radě EU v 1. pol. roku 2009. Z výpovědi svědka L. mělo vyplynout, že ačkoliv autorská práva k softwaru standardně zůstávají na straně tvůrce software (tj. spol. E.) v tomto případě nebyl důvod nevyhovět žádosti klienta, aby došlo k jejich převodu na společnost H., kterou zastupoval V. Žádný z těchto svědků neuvedl, že by mělo jít o zakázku pro ČR nebo zakázku související s předsednictvím ČR v Radě EU. Nicméně společnost A. I. nebyla nikdy objednatelem projektu Athena Yon a ani neměla se společností E. jakýkoliv jiný obchodní vztah. Svědci z řad zaměstnanců společnosti E., kteří s panem L. nepracovali na dané zakázce a nebyli jeho přímými podřízenými a nepracovali ani s jeho zakázkovým systémem, kde byl projekt zařazen pod označením „A.“, proto o společnosti A. I. nikdy neslyšeli, což vzhledem k tomu, že měli na starosti smluvní vztahy a fakturace je i logické, protože prostě žádný obchodní vztah mezi nimi nikdy neexistoval. Jediným spojením byl právě a jen záznam v interním zakázkovém systému pana L. Je třeba poukázat na to, že svědek L. kvůli špatnému zakázkovému systému, který vytvořil, byl ze společnosti E. „odejit”, což svědčí i o tom, že podobné zmatky byly zaznamenány i v jiných zakázkách. Chybovost a problémy ve funkčnosti evidenci zakázek vedené panem L. ve své výpovědi potvrdil například svědek M. K. Pokud došlo ve vnitřním zakázkovém systému společnosti E. zavedeném svědkem L. k chybnému zadání zákazníka k této zakázce, obviněný o tom nevěděl, neměl možnost to jakkoliv ovlivnit. Navíc z následného splnění finančního závazku ze jmenované smlouvy se společností H. za zhotovení projektu Athena Yon, kdy celou zakázku v souladu s uzavřenou smlouvou řádně společnosti E. uhradila společnost H. jako objednatel. Společnosti E. byla zakázka řádně společností H. uhrazena. Co se poté dělo ve společnosti E. s účtováním předmětné zakázky a jakýmkoliv jednáním se společností N. obviněný nevěděl, vědět nemohl a ani soud prvního či druhého stupně o opačném tvrzení nepředkládá žádné důkazy ale ani žádné logické úvahy, které by mohly odůvodňovat soudy učiněný skutkový závěr o spáchání skutku.
Z důkazů je patrné, že pro účely zhotovení této zakázky byla se společností E. uzavřena smlouva, a to se společností H. zastoupenou klientem, která je založena ve spisu. Jak dokládají příslušné daňové doklady založené ve spisu, společnost H. za tuto zakázku uhradila společnosti E. sjednanou cenu projektu v plné výši. Společnost E. posléze autorská práva k předmětnému softwaru vzešlému z realizace této zakázky převedla na společnost H. Pokud zejména soud prvního stupně hovoří ve vztahu k tomuto skutku o vzájemné dohodě mezi obv. V. a obv. M. a V., je nutno namítnout, že zůstal i tento skutkový závěr pouze v hypotetické rovině. Soud tuto tzv. „dohodu“ mezi nimi odvozuje pouze z komunikace z mobilního telefonu klienta (str. 315 rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně rozhodně nelze objektivně ze zachycené komunikace dovodit to, že by se klient s nimi dohodl na údajné přefakturaci jakýchkoliv nákladů společnosti N. a potažmo pak společnosti P. Ve spisu se nenacházejí důkazy, které by jednoznačně svědčily o tom, že tyto náklady vynaložené na realizaci projektu Athena Yon, by byly přeúčtovány na společnost P., resp. dále touto společností pak na objednatele zakázky, což obviněný nemohl ani vědět, zda nějakou část služeb vyvinutých na základě smlouvy uzavřené mezi E. a N. následně firma E. vyúčtovala komukoliv dalšímu.
V případě bodu II. popis skutku ve výroku rozsudku opět postrádá popis subjektivní stránky, ovšem ani jeho odůvodnění jakož i odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje žádné zdůvodnění v kontextu provedených důkazů, jak soudy došly k závěru o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu jednáním obviněného, zejména pak chybí jakákoliv úvaha v návaznosti na provedené důkazy o jeho vědomosti o tzv. zdrojovém trestném činu. Soudy se zřejmě snaží tyto dovozovat z tvrzení o údajné předchozí dohodě s obv. M. a obv. V. Na základě výsledků provedeného dokazování takový paušální odkaz na dohodu obžalovaných bez dalšího nemůže odůvodnit závěr o vědomosti klienta o původu peněžních prostředků přijatých na účet, k němuž měl dispoziční právo. Ve skutečnosti obv. M. neměl žádnou informaci o tom, že obviněný má dispozici k účtům, na které byly poukazovány předmětné peněžní prostředky, vygenerované z obchodní spolupráce mezi společností N. a D. O této skutečnosti, nemohl mít a neměl žádnou povědomost v České republice nikdo, resp. do té doby než ve sdělovacích prostředcích bylo takové tvrzení zveřejněno, což bylo až po zahájení trestního stíhání v rámci masové medializace této věci. Jak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak rozsudku soudu odvolacího se opakovaně pouze stroze konstatuje, že dovolatel a ostatní obvinění si byli vědomi toho, že fakturované činnosti vůbec nebyly provedeny, ale chybí jakákoliv úvaha v kontextu provedených důkazů, která by takový skutkový závěr činila opodstatněným. V soudním spise se ani nenachází žádné důkazy, které by svědčily o tom, že by obviněný věděl o údajné fiktivnosti faktur, jimiž společnost D. vyúčtovávala společnosti N. služby provedené pro zajištění veřejné zakázky k předsednictví ČR v Radě EU.
Jak se ovšem takového jednání měl dopustit, když pouze jednou dne 8. 1. 2010 podle pokynu majitele účtu zajistil odeslání části finančních prostředků na účet mateřské společnosti, není v napadených rozsudcích nijak vysvětleno v návaznosti na provedené dokazování. Legalizace výnosů z trestné činnosti je úmyslným trestným činem, tudíž pachateli musí být prokázán alespoň úmysl eventuální. V odůvodnění obou napadených rozsudků však není jmenovitě k obviněnému ve vztahu k otázce subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu tvrzeno nic a už vůbec není doloženo důkazy, z čeho nalézací soud klientův úmysl dovodil. Závěr o naplnění dikce zákona o úmyslném jednání klienta zastřít původ peněžních prostředků poukázaných na účet společnosti D. společností N., resp. úsilí podstatně ztížit či znemožnit zjištění původu těchto finančních prostředků poukázaných na účet společnosti D., není v kontextu provedených důkazů opodstatněný.
Současně měl mít povědomí o existenci tzv. zdrojového trestného činu, z něhož mají předmětné finanční prostředky pocházet. V zásadě v celém rozsáhlém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a obdobně i v rozsudku odvolacího soudu nejsou žádné úvahy a hodnocení jednotlivých důkazů, kterými by se soudy zabývaly jeho vědomostí o zdrojovém trestném činu, z něhož by měly pocházet finanční prostředky poukázané na účet společnosti D. společností N. Sám se nijak nepodílel na uzavírání smlouvy mezi společností N. a D., nevěděl o tom, že byla uzavřena a už vůbec, co bylo jejím předmětem, a nijak se ani nepodílel na realizaci zakázky za společnost D. pro N. Opačné skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a soud v tomto ohledu pracuje pouze s hypotetickými závěry dovozenými z pouhého nepodloženého tvrzení o předchozí dohodě s obžalovanými M. a V. Presumpce zavinění je ovšem nepřípustná, a to bez rozdílu, zda jde o úmysl přímý či eventuální. K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09, který se zde vyjádřil k nutnosti prokázání nepřímého úmyslu pachateli, ovšem tím spíše lze stejné z logiky věci vztáhnout i na úmysl přímý, jehož závěry citoval ( „… z ávěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí“).
Ve vztahu k tomuto vytkl nižším soudům též to, že nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Základem projednávané kauzy je obchodněprávní vztah mezi společností P. a Českou republikou, zastupovanou Úřadem vlády ČR, což by mohl být obchodněprávní spor, kdyby ovšem zmínění účastníci v nějakém faktickém sporu byli. Trestním řízením bylo de facto suplováno reklamační řízení k veřejné zakázce, jejímž předmětem byla dodávka audiovizuálního vybavení, provozování audiovizuálních celků a poskytnutí souvisejících služeb potřebných k zajištění akcí konaných v rámci předsednictví ČR v Radě EU v I. pololetí roku 2009. Objednatel zakázky nikdy nevytkl žádné vady plnění poskytnutého jí v rámci plnění této zakázky, a to ať už z hlediska kvality či rozsahu poskytnutého a jí vyúčtovaného plnění, když veškerá požadovaná plnění byla poskytnuta řádně v rozsahu a kvalitě požadované. Oba soudy takový skutkový závěr nerozporovaly, nicméně orgány činné v trestním řízení si „přisvojily“ právo vyhodnotit správnost, rozsah vyúčtovaného plnění (služby a materiál) dodaného generálním dodavatelem, potažmo jeho subdodavateli ke splnění předmětné zakázky. Nicméně takový postup je v příkrém rozporu s jednou ze základních zásad trestního práva, tj. subsidiarity trestní represe. Pokud měl objednatel, jakékoliv pochybnosti o rozsahu jí poskytnutého plnění v rámci předmětné zakázky a výši vyúčtované odměny, tyto měl vůči generálnímu dodavateli nejprve vytknout v rámci reklamačního řízení, případně posléze žalobou u příslušného soudu v rámci civilního řízení. Žádný z těchto kroků však ze strany objednatele nikdy učiněn nebyl. Vytýkacího řízení ohledně rozsahu vyúčtovaného plnění se namísto toho bez dalšího ujaly orgány činné v trestním řízení a posléze namísto civilního řízení tuto otázku již řešil pouze soud v rámci trestního řízení. To lze bezpochyby nazvat jako ukázkový případ porušení zásady subsidiarity trestní represe. Trestní zákoník je založen na přesvědčení, že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti, trestněprávní ochrana je na místě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, tedy zejména práva správního, občanského, rodinného, obchodního apod., neboť trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu principu „ultima ratio“ s odkazem na odbornou literaturu (prof. Šámala, Bulletin advokacie č. 10/2009 na str. 22 a násl. „Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného”). Citoval jak důvodovou zprávu k §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy v této věci měla být v prvé řadě řešena civilní cestou, a pokud měl Úřad vlády ČR jakékoliv pochybnosti o rozsahu poskytnutého plnění a adekvátnosti ceny a rozsahu vyúčtovaného plnění, muselo toto být primárně předmětem případného civilního sporu. Je záhadou, z jakého důvodu se orgány činné v trestním řízení vměšují do ryze soukromoprávního vztahu a brání jednoho z jeho účastníků proti údajně protiprávnímu jednání účastníka druhého, kdy vyslovuje obavu, zda se mění paradigma v takových sporech.
Opětovně zdůraznil, že hypotéze tzv. fiktivních faktur od subdodavatelů za plnění, která údajně nebyla poskytnuta buď vůbec, nebo nikoli pro účely předmětné zakázky vztahující se k předsednictví ČR v Radě EU v I. pol. roku 2009 a ve vztahu k těmto fakturám, které za fiktivní označily na podkladě znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r. o., pak automaticky učinily hypotetický závěr, že byly „přeneseny“ či přeúčtovány společností P. Úřadu vlády ČR, a že tedy Úřad vlády ČR tak provedl úhradu za neexistující plnění, výsledky provedeného dokazování neodpovídají.
Soud prvního stupně a následně i soud odvolací nekriticky převzaly drtivou většinu závěrů znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., ačkoliv u hlavního líčení před soudem prvního stupně byla v rámci provedeného dokazování vyvrácena značná část zjištění učiněných tímto ústavem v jeho znaleckém posudku. Soudy přijaly konstrukci znaleckého ústavu o jakémsi předražení předmětné zakázky pro konečného odběratele, tedy Úřad vlády ČR, který pro určení výše předražení vycházel z označení tzv. fiktivních subdodavatelů a jimi vyúčtovaných cen společnosti N. C. Nicméně to za situace, kdy se ani znaleckému ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., nepodařilo „spárovat“ faktury vystavené mezi jednotlivými dodavatelskými články a jednoznačně prokázat, že tyto vyúčtované částky byly skutečně ke škodě Úřadu vlády ČR, k předmětné veřejné zakázce připočteny a neoprávněně mu vyfakturovány (přefakturovány) společností P. Nebylo ani prokázáno, že by vyúčtované služby a materiál, které vyúčtovali subdodavatelé společnosti N., nebyly společností P. Úřadu vlády ČR dodány. Ke znaleckému posudku ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., byly obhajobou už soudu prvního stupně předloženy znalecké posudky NSG Morison znalecký ústav, s. r. o., a dále znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem BENE FACTUM, a. s. Ačkoliv znalecké ústavy NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o., a BENE FACTUM, a. s., dospěly k závěrům zcela odlišným od závěrů znaleckého posudku A-Consult, spol. s r. o., když rozporují jak jeho závěry, tak i metodologii zpracování jeho znaleckého posudku, tak převzaly jak nalézací soud, i odvolací soud, nekriticky a neodůvodněně do svých skutkových zjištění právě a jen závěry znaleckého posudku ústavu A-Consult, spol. s r. o. Takový postup ovšem nekoresponduje s dikcí ustanovení §2 odst. 4 a 5 tr. ř., neboť je povinností soudu spolehlivě a v souladu s trestním řádem odůvodnit, proč za existence více znaleckých posudků s různými závěry vycházel z jednoho jím vybraného znaleckého posudku. Při diametrální rozdílnosti závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult, spol. s r. o., se znaleckými posudky dalších dvou jmenovaných znaleckých ústavů bylo nanejvýš žádoucí, aby se soudy vyvarovaly svých laických závěrů ohledně vyhodnocení správnosti, resp. nesprávnosti závěrů obou znaleckých ústavů, které zpracovávaly znalecké posudky na žádost obhajoby, a za takového stavu nechat provést revizní znalecký posudek ke všem třem zmiňovaným posudkům znaleckých ústavů, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 138/2001 ze dne 25. 7. 2001.
Je třeba odmítnout závěr obou soudů, že závěry znaleckého posudku NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o., jsou nepoužitelné vzhledem k tomu, že tento znalecký ústav neměl k dispozici kompletní soudní spis. Dokonce lze takový názor označit za hrubý zásah do práva na spravedlivý proces. Není přeci podstatné, zda znalec měl formálně k dispozici „celý“ trestní spis, v němž je nepochybně řada dokumentů pro zpracování znaleckého posudku irelevantních. Podstatné je, zda měl znalec – znalecký ústav k dispozici informace nutné k řádnému zpracování posudku. Dokonce si lze představit situaci, k níž ale v dané věci nedošlo, že znalec zpracovávající oponentní posudek bude mít k dispozici jen posudek původní, ale odborně zpochybní jeho závěry například poukazem na formální vady posudku, použití nesprávné metody atd. I bez znalosti kompletního soudního spisu jsou následující, níže zmíněné závěry znaleckého ústavu NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o., pro věc významné, když k těmto není znalost soudního spisu ani zapotřebí. Ve svém znaleckém posudku NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o., konstatoval, že:
Znalecký ústav A-Consult plus spol. s r. o., se dopustil celé řady pochybení při zpracování jeho znaleckého posudku, když například se ve svém posudku vyjadřuje i k oblastem, které jsou mimo jeho znalecké oprávnění, a to jak v oblasti právní, tak i technické, což pochopitelně zásadním způsobem snižuje vypovídací schopnost tohoto posudku. Dále znaleckému ústavu A-Consult, plus spol. s r. o., vytknul, že nezohlednil komplexitu a obchodní rizika spjatá se zakázkou a při analýze cen užíval neúplné základny vstupních dat. Znalecký ústav A-Consult, plus spol. s r. o., pak stanovil konečnou cenu zakázky na základě předpokladů a pomocí postupu, který je zjednodušený, nevhodný a nesprávný. Namísto posouzení a odhadu celkové ceny zakázky ve smyslu ceny obvyklé a porovnání se skutečně fakturovanou částkou bylo přistoupeno ke spekulativnímu a zjednodušujícímu přístupu rozdělení a selekce dodavatelů služeb na „pochybné a skutečné“, eliminaci všech pochybných dodavatelů a akceptace skutečných dodavatelů. Cena zakázky tak byla odhadována ve vazbě na dodavatele, nikoli ve vazbě na poskytnuté služby v rámci plnění předmětné zakázky.
Obdobně kriticky soudy odmítly závěry znaleckého ústavu BENE FACTUM, a. s., když ten měl údajně pouze konstatovat údaje sdělené zadavatelem, které pak vydával za své závěry. Ovšem takové paušální a laické hodnocení znaleckého posudku za současné existence znaleckého posudku NSG Morison, znaleckého ústavu, s. r. o., který zásadně oponuje závěrům znaleckého ústavu A-Consult plus, spol s r. o., neodpovídá požadavkům trestního řádu pro hodnocení takových důkazů. Při existenci všech významných pochybností o správnosti posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., byl v souladu s trestním řádem namístě postup podle §109 alinea druhá tr. ř. přibrat jiného znalce za účelem vypracování tzv. revizního znaleckého posudku.
Je nepochybné, že pokud by Úřad vlády ČR měl v civilním sporu prokazovat údajné předražení plnění poskytnutého a vyúčtovaného Úřadu vlády ČR dodavatelem N. C., resp. P., civilní soud by neuznal za oprávněnou argumentaci Úřadu vlády ČR o teorii předražení, která vychází z vyčlenění plnění tzv. pochybných dodavatelů, nicméně na druhou stranu by každopádně akceptoval obranu dodavatele, že plnění poskytnuté Úřadu vlády ČR nevykazovalo žádnou vadu, bylo dodáno řádně a v rozsahu a kvalitě požadované Úřadem vlády ČR. V případném civilním sporu, pokud by Úřad vlády ČR chtěl prokázat, že plnění poskytnuté společností P. bylo předražené, musel by na jedné straně doložit, kolik zaplatil svému dodavateli a na druhé straně by musel prokázat, zpravidla znaleckým posudkem, kolik v daném místě a čase činila přiměřená a obvyklá cena služeb, které byly Úřadu vlády ČR poskytnuty. Až na základě srovnání těchto dvou údajů by pak následně mohlo dojít ke zjištění, zda došlo k předražení a pokud ano, tak v jaké výši. Nicméně metodický přístup, který zvolil A-Consult plus, spol. s r. o., pro posouzení otázky ocenění poskytnutého plnění, by v případě civilního řízení neobstál.
Na závěr této části dovolání lze položit řečnickou otázku, zda snad má z trestního řízení v této věci vyplývat, že orgány činné v trestním řízení se do budoucna hodlají proaktivně zabývat případy podezření, že došlo k neoprávněné fakturaci. Tedy striktně právně vzato uplatnění požadavku na plnění, na které nebyl věcný a tedy ani právní nárok. A to v případě subjektu, o němž nelze tvrdit, že měl například s ohledem na své psychické dispozice sníženu možnost zjistit neoprávněnost uplatněného požadavku. Tedy, že pro futuro tento až doposud ryze občanskoprávní problém bude řešen až „na ultimo“ za pomoci trestních norem. Odpovědí na předchozí argumentaci poukazující na porušení zásady subsidiarity trestního práva totiž může být již naznačená možnost, že stát si v tomto případě, kdy tvrdil, že byl poškozen neoprávněně zaplacenými částkami, trestním právem vypomohl. Protože jinak by v poměrně složitém řízení musel prokazovat, že skutečně šlo o neoprávněnou fakturaci, ale současně vysvětlovat, proč když byl požadavek uplatněný fakturou neoprávněný, jej akceptoval a podle faktury platil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je spatřován v tom, že nebyly splněny procesní podmínky ke konání hlavního líčení u Městského soudu v Praze dne 14. 10. 2015. Hlavní líčení dne 14. 10. 2015 se totiž konalo za situace, kdy klient byl k hlavnímu líčení předveden policejním orgánem přímo z Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl hospitalizován už od konce září 2015, a kdy nebyl ve stavu, aby se mohl účastnit hlavního líčení tak, aby byl schopen plnohodnotně vnímat průběh hlavního líčení, aktivně se jej účastnit ve smyslu využít jeho ústavního práva na obhajobu, když mu to neumožňoval jeho dlouhodobě neuspokojivý psychický stav. Klient se totiž už od roku 2012 léčí u K. S., psychiatra ve zdravotnickém zařízení H. p. pro depresivní a úzkostné stavy, kdy mu pro jeho dlouhodobě neuspokojivý zdravotní stav byla doporučována hospitalizace. Proto v průběhu jeho léčby byl také hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Klient už v minulosti soudu předkládal lékařskou zprávu dokládající tyto jeho psychické zdravotní potíže, a to minimálně lékařskou zprávou ze dne 30. 10. 2014, která je založena v soudním spisu. Policejní orgán předvedl klienta k hlavnímu líčení dne 14. 10. 2015, aniž by před tím orgány činné v trestním řízení (tj. ani soud ani policejní orgán) jakkoliv zjišťovaly či ověřovaly charakter a rozsah zdravotních potíží klienta. A to přesto, že klient u hlavního líčení opakovaně uváděl, že se necítí zdravotně způsobilý k účasti u hlavního líčení, a že byl přivezen z Psychiatrické nemocnice Bohnice, je pod vlivem medikace, navíc podle vnějšího fyzického vzezření byl i klient v poměrně zanedbaném až zuboženém stavu, který minimálně podstatně ztěžoval i jeho identifikaci podle občanského průkazu. Předsedkyně senátu, aniž by jakkoliv před hlavním líčením ověřovala povahu, rozsah a závažnost zdravotních potíží klienta, si učinila úsudek o zdravotní způsobilosti klienta účastnit se hlavního líčení sama podle své laické úvahy. Nicméně není od věci poukázat na to, že i předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaznamenala, že klient u hlavního líčení dne 14. 10. 2015 „nevypadá dobře“ (viz její citace v přiloženém novinovém článku z Hospodářských novin ze dne 22. 10. 2015, kdy její autor V. B. byl přítomen v jednací síni u hlavního líčení konaného dne 14. 10. 2015 – kopie článku přiložena k dovolání). Ze soudního spisu je zřejmý ručně psaný záznam předsedkyní senátu, že po přerušení hlavního líčení dne 12. 10. 2016, kde neúčast klienta omluvila jeho obhájkyně, a to z důvodu jeho hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, telefonicky kontaktovala Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích, pavilon č. 3, kde však nezastihla ošetřující lékařku klienta, ale pouze aktuálně službu konajícího V. Tomu pouze telefonicky sdělila, že dne 14. 10. 2015 se k nim dostaví policie, aby klienta předvedla k hlavnímu líčení a důrazně ho požádala, aby tuto informaci klientovi nesděloval. Z textu ručně psaného záznamu je evidentní, že předsedkyně senátu nalézacího soudu nijak nezjišťovala zdravotní potíže klienta, pro které je hospitalizován a spokojila se pro svůj úsudek pouze s tím, že v reakci na toto její sdělení se V. „… nezmínil, že by zdravotní stav V. vylučoval jeho účast u soudního jednání, naopak zmínil, že jsou otevřeným oddělením ...“ (citace z úředního záznamu sepsaného ručně předsedkyní senátu). Na základě toho, a to i přes opakovaně vznesené námitky klientem i jeho obhájkyní u hlavního líčení dne 14. 10. 2015, že klient není zdravotně způsobilý se plnohodnotně účastnit hlavního líčení, není schopen se vyjádřit k dotazům soudu, není schopen reagovat na prováděné dokazování a vyjádřit se v rámci svého závěrečného návrhu k tomu, co je mu kladeno obžalobou za vinu a k výsledkům dokazování, učinila si předsedkyně senátu sama odborný úsudek o zdravotním stavu klienta tak, že „neshledává důvod pro nekonání jednání“ (viz protokol z hlavního líčení ze dne 14. 10. 2015). K takovému odbornému závěru ohledně zdravotního stavu klienta však předsedkyně senátu neměla a nemá žádnou kvalifikaci, dokonce ani nedisponovala žádnou aktuální lékařskou zprávou o zdravotním stavu klienta, a to přesto, že ten byl k hlavnímu líčení předveden policejním orgánem přímo z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Za tohoto stavu, kdy ve spisu už bylo i doloženo, že klient se od roku 2012 léčí s psychickými potížemi a k hlavnímu líčení byl předveden policejním orgánem přímo z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, odkud si soud ani předem nevyžádal žádnou lékařskou zprávu o zdravotním stavu klienta, bylo nanejvýš namístě, aby bylo zachováno ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, aby soud rozhodl o přibrání znalce z oboru psychiatrie a psychologie k posouzení zdravotního stavu klienta ve smyslu toho, zda je schopen účasti na hlavním líčení, a z toho důvodu nepokračovat dále v hlavním líčení, ale za tohoto stavu jej odročit na neurčito, resp. nejméně do doby, než bude vyhotoven znalecký posudek, z něhož by bylo zřejmé, že klient je schopen účasti na hlavním líčení. Je pravdou, že předsedkyně senátu neměla z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích žádnou zprávu o tom, že nebyl schopen se účastnit hlavního líčení, nicméně takový dotaz ani na ošetřujícího lékaře nevznesla, žádnou lékařskou zprávu pro tyto účely si ani nevyžádala. Poté co byly v odvolání namítány tyto shora uvedené procesní nedostatky hlavního líčení konaného dne 14. 10. 2015, odvolací soud si vyžádal od soudu prvního stupně k doplnění dokumenty ohledně eskorty klienta k hlavnímu líčení na 14. 10. 2015. V návaznosti na to pak byly do spisu doplněny listiny, o jejichž datu vzniku lze mít za tohoto stavu důvodné pochybnosti, jedná se zejména o úřední záznam PČR ze dne 14. 10. 2015 a přípis Městského soudu v Praze, podepsaný předsedkyní senátu JUDr. Brázdilovou a adresovaný „zdravotnickému zařízení“ (bez označení, o které zdravotnické zařízení a bez doručenky) ze dne, kde soud uvádí, že pokud není klient schopen účasti u hlavního líčení, žádá o výslovné potvrzení, že není schopen se ho účastnit. Naproti tomu se ve spisu dodatečně objevil přípis Psychiatrické nemocnice v Bohnicích ze dne 31. 10. 2016, v němž je pouze potvrzována doba hospitalizace klienta a konstatováno odvedení klienta policejní eskortou ze zdravotnického zařízení k soudu a jeho vrácení. Nikde se neuvádí ke zdravotnímu stavu klienta žádná zmínka, ani že by o takovou informaci, resp. lékařskou zprávu soud žádal.
To nebyl jediný procesní nedostatek daného hlavního líčení konaného u Městského soudu v Praze dne 14. 10. 2015, kterým bylo nalézacím soudem kráceno ústavně zaručené právo klienta na obhajobu a spravedlivý proces. Mezi ustanovenou obhájkyní, JUDr. Blankou Bláhovou, a klientem panovala značná vzájemná nedůvěra, která nakonec vyústila v písemnou žádost obhájkyně o zproštění obhajoby, doručenou Městskému soudu v Praze dne 22. 9. 2015. Této žádosti však nebylo vyhověno, a proto obhájkyně znovu a opakovaně hned v úvodu své závěrečné řeči uvedla, že vzájemná nedůvěra mezi ní a klientem prakticky vyloučila přípravu k obhajobě klienta včetně závěrečné řeči. Současně poukázala na to, že klient ani není ve stavu, kdy je schopen s ní komunikovat, a kdy opakovaně u hlavního líčení, kam byl předveden z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, uvádí, že není schopen vnímat to, co se v jednací síni děje, není schopen žádného soustředění a vyjádřit se k věci, čímž je její závěrečná řeč taktéž poznamenána. Vše uvedené je zdokumentováno v protokolu z hlavního líčení. I vystupování advokátky, JUDr. Blanky Bláhové, tedy potvrzuje neutěšený zdravotní stav klienta a zjevné porušení ústavně zaručeného práva klienta na jeho obhajobu a spravedlivý proces.
Z uvedeného průběhu hlavního líčení, z dokladů založených ve spisu, včetně těch, které se ve spisu ocitly až po námitkách obhajoby ohledně procesních nedostatků ke konání hlavního líčení dne 14. 10. 2015 uplatněných v odvolacím řízení, lze konstatovat, že fakticky proběhlo sice hlavní líčení dne 14. 10. 2015 za fyzické účasti klienta, nicméně klient nebyl pro svůj zdravotní stav schopen vnímat průběh hlavního líčení tak, aby mohl využít svého práva na obhajobu. Byl lidově řečeno duchem nepřítomen, resp. z pohledu trestního řádu nebyl schopen účasti u hlavního líčení ve stavu, aby mohl využít svého ústavně zaručeného práva na obhajobu. Přesto, i když obhájkyně jakož i klient z tohoto důvodu žádali o odročení jednání, soud si učinil závěr o zdravotním stavu klienta sám, bez lékařské zprávy, natož pak znaleckého posudku o jeho zdravotním stavu a jednal ve věci, včetně ukončení dokazování a přednesu závěrečných řečí a závěrečného slova, které ovšem klient nemohl pro jeho zdravotní stav přednést. Zcela zjednodušeně, lidově řečeno, se dne 14. 10. 2015 jednalo o něm ale bez něj, aniž by k tomu dal svůj souhlas, naopak žádal, aby se mohl hlavního líčení zúčastnit, až bude ve zdravotním stavu, který mu umožní plnohodnotné účasti u hlavního líčení tak, aby bylo mohl plně využít svého práva na obhajobu.
Jak soud nalézací, tak i soud odvolací samy vyhodnotily bez jakýchkoliv podkladů ke zdravotnímu stavu klienta jeho jednání u hlavního líčení konaného dne 14. 10. 2015 jako obstrukční a bez dalšího podle jejich laického názoru byl schopen se účastnit hlavního líčení. To pochopitelně za stavu, kdy klient byl k hlavnímu líčení předveden z psychiatrické léčebny, kde byl hospitalizován a za stavu, který zjevně budil významné pochybnosti o psychickém zdraví klienta, ať už s ohledem na jeho chování pod vlivem medikace nebo podle jeho fyzického vzezření, včetně i jeho slovních projevů a námitkám jeho obhájkyně, muselo nutně vést k přezkoumání jeho zdravotního stavu a v daném okamžiku alespoň odročení jednání tak, aby nezůstaly pochybnosti o jeho zdravotní způsobilosti a konečně i způsobilosti účastnit se hlavního líčení tak, aby mohl uplatnit své právo na obhajobu. Evidentně oba soudy chtěly mít trestní řízení skončené co nejdříve a bez průtahů, a to i na úkor dodržení ustanovení trestního řádu ohledně účasti obviněného v řízení před soudem. Takové účelové chování soudů na úkor dodržení zákonem stanovených procesních postupů je nepřípustné a v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Důvodnost této námitky naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. [sic. správně §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – pozn. Nejvyššího soudu] potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 732/2012-24, řešil obdobný případ, kdy obviněný byl sice fyzicky přítomen na hlavním líčení, nicméně namítal, že ze zdravotních důvodů nebyl ve stavu, který umožňoval se ho plnohodnotně účastnit a hájit svá práva. Nejvyšší soud v projednávaném případě k tomu vyslovil tuto právní větu, cituji: „Za určitých okolností může nastat situace, kdy sice formálně nejsou porušena žádná procesní ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení nebo při veřejném zasedání, nicméně nejsou naplněny všechny ústavně garantované požadavky na spravedlivý proces. Zda takové okolnosti skutečně nastaly, bude záležet na posouzení konkrétních okolností daného případu“. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že nestačí pro naplnění práva na spravedlivý proces, aby byl obviněný přítomen hlavnímu líčení fyzicky, ale je nezbytné, aby byl po fyzické a duševní stránce v takovém stavu, kdy je schopen vnímat průběh hlavního líčení a hájit svá práva tak, aby bylo zachováno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že je mu známo, že tento dovolací důvod se vztahuje pouze na případy, kdy je uložen druh trestu, který trestní zákoník nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Nicméně s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, je třeba vytknout napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, že při úvahách o výši trestu nevzal vůbec v úvahu zájmy nezletilých dětí dovolatele. Dovolatel je totiž samoživitel – otec tří nezletilých dětí ve věku 16, 12 let a 3 roky [nejmladší AAAAA (pseudonym) narozen XY]. Po úmrtí jejich matky (tj. 2. 1. 2016) a životní družky dovolatele jsou tři nezletilé děti odkázány zcela a výhradně na péči dovolatele a pochopitelně k otci jako jedinému rodiči po smrti matky silně citově přilnuly. Klient v zájmu dětí byl nucen po odsouzení učinit opatrovníkem dětí svoji matku, která je v důchodovém věku. Není snad třeba ani zmiňovat, že citová zátěž pro děti po úmrtí jejich matky před necelými dvěma lety je enormní. Děti klienta se žádného trestného jednání nedopustily, nicméně jejich postih v důsledku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je pro ně daleko citelnější a hrubější, než trest nepodmíněného odnětí svobody pro jejich otce. Tříletý chlapec a ostatní děti zůstanou bez obou rodičů v důsledku napadeného rozhodnutí soudu odvolacího ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, když odvolací soud nijak neřešil námitky dovolatele, týkající se citelného zásahu do zájmu nezletilých dětí odsuzujícím rozsudkem soudu nalézacího. Odvolací soud se vůbec nezaobíral dopadem jeho rozsudku na životy nezletilých dětí, ačkoliv jich se odvolací soud svým rozsudkem dotkl zcela zásadně. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, kterým jsou fakticky a citelněji potrestány více děti než jejich otec, jistě není tím, co by primárně soudy zamýšlely, ale bohužel při jeho uložení tento fakt odvolacím soudem nebyl nijak zvažován, a to přes námitky dovolatele v odvolání, že je nutno při úvahách o výši trestu vzít v potaz i zájmy těchto nezletilých dětí. Nezbytnost zabývat se při úvahách o uložení trestu obviněnému zájmem jeho nezletilých dětí je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je třeba vždy dbát i zájmu dítěte, pokud jsou jeho rozhodnutím dotčena. Poukazuje zde na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017, z něhož obsáhle citoval z bodu ,,20. Ústavní soud také musí odkázat na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost: zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017]. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte ‚vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz‘ (viz Obecný komentář Výboru pro práva dítěte …). Obdobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M, W. L, proti Lucembursku, stížnost č, 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gózum proti Turecku, stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71). Při aplikaci výše popsaných kritérií pro ukládání trestu, které obsahuje trestní zákoník (bod 13 výše), a hodnocení rodinných poměrů pachatele (§39 odst. 1 trestního zákoníku) je proto nutné zohlednit právě i nejlepší zájem dítěte. Ten se ostatně může v případech obdobných projednávané věci projevit i při povinnosti trestního soudu přihlédnout k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§38 odst. 3 trestního zákoníku). Všechny právě popsané zájmy na zvláštní ochraně dětí a rodičovství navíc požívají ústavneprávní ochrany podle čl. 32 odst. 1 Listiny“.
V citovaném nálezu se Ústavní soud také zabýval otázkou, zda posuzování tohoto kritéria, tj. nutnost dbát zájmu dítěte při ukládání trestu obviněnému, má být reflektováno i dovolacím soudem, ač zákonem vyjmenované dovolací důvody výslovně takovou námitku jako dovolací důvod nezmiňují. V bodě 30. jeho nálezu pak k tomu výslovně konstatoval, cituji: „30. Závěrem musí Ústavní soud upozornit, že projednávaná věc odhalila jisté pnutí mezi právní úpravou dovolání v trestním řádu a principem subsidiarity ústavní stížnosti, je-li namítána nepřiměřenost uloženého trestu. Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že „dovolací“ řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou (...) a Úmluvou (...) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení . Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b trestního řádu“. [sp. zn. Pl. US-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; č. 40/2014 Sb., dále jen "stanovisko"), bod 17]. K tomu dodal: „Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost z hlediska svého ústavního vymezení nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu připustit (...). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání“. (bod 19).
Z odůvodnění napadaného rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že odvolací soud se při úvahách o výši trestu jemu ukládaného i přes jeho námitky uplatněné v odvolání, že stanovená výše trestu odnětí svobody je nepřiměřeným zásahem do života jeho nezletilých dětí, nijak zájmy nezletilých dětí klienta nezabýval, čímž postupoval v rozporu s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte. Takové pochybení odvolacího soudu musí být ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu podle okolností případu reflektováno i v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-2931, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §2651 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že obviněný ho opřel o tvrzení, že ve věci bylo dne 14. 10. 2015 konáno hlavní líčení, ačkoli měl psychické problémy a nebyl schopen vnímat jeho průběh. Obviněný uvádí, že tuto skutečnost soud nijak nezohlednil a rezignoval na opatření podkladů ke zdravotnímu stavu dovolatele. Obviněný přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 732/2012, a anotaci k tomuto usnesení. S ohledem na závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 732/2012 k věci uvedl, že určité psychické potíže, jimiž byl v průběhu trestního řízení vystaven obviněný, nemohly být bez dalšího důvodem pro odročení hlavního líčení. (Trestní stíhání bude pro většinu občanů představovat větší či menší psychickou zátěž.) Ostatně předsedkyně senátu soudu prvního stupně v tomto směru učinila dostatečné úkony, pokud si od zdravotnického zařízení, ve kterém byl obviněný v rozhodné době hospitalizován, vyžádala informaci o schopnosti obviněného účastnit se hlavního líčení (viz přípis Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015). Odvolací soud se zmiňovanou námitkou obviněného podrobně zabýval a odůvodnil, proč ji neshledal důvodnou (viz s. 53 a 54 jeho rozsudku). Jeho závěry lze považovat za správné. Navíc právo obviněného na obhajobu bylo dostatečným způsobem zajištěno přítomností obhájce v průběhu trestního stíhání. Odkaz obviněného na citované závěry usnesení Nejvyššího soudu je proto nepřiléhavý. (Ostatně i v tomto rozhodnutí shledal Nejvyšší soud námitky týkající se zdravotní indispozice obviněného u hlavního líčení neopodstatněnými.) Postupem soudu prvního stupně tak nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takže námitky obviněného nemohou obstát.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde zejména namítá, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, s tím, že není zřejmé, kdo měl uvádět poškozeného v omyl. Přitom namítá, že obchodní společnost A. I., ve které působil jako předseda představenstva, nebyla v žádném vztahu k obchodní společnosti E. Nemohl tedy vědět ani o tom, jak byla účtována zakázka s názvem ATHENA YON, kterou měla obchodní společnost N. C. fakturovat Úřadu vlády České republiky. Obviněný vznáší výhrady i proti popisu subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným. Namítá, že nevěděl nic o původu peněz na účtu, ke kterému měl dispoziční právo. Popírá, že by měl mít vědomost o zdrojovém trestném činu, ze kterého mají pocházet peněžní prostředky. Přitom namítá, že pokud jde o zmiňovaný zdrojový trestný čin, soudy dostatečně nezvážily použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný uvádí, že Úřad vlády České republiky jako objednatel neuplatnil práva z vad plnění, které mu poskytla obchodní společnost P. Podle jeho názoru měla být věc řešena prostředky civilního práva. Obviněný je rovněž přesvědčen o tom, že soudy vycházely z nesprávné domněnky, že ve věci byly vystavovány fiktivní faktury, které obchodní společnost P. přeúčtovávala Úřadu vlády České republiky. Takové domněnce však neodpovídají provedené důkazy.
Námitky obviněného L. V., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterými brojil proti právnímu posouzení skutků jako zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, tomuto důvodu neodpovídají v části, ve které zpochybňuje výsledky provedeného dokazování (např. tvrzení, že ke spáchání „zdrojového trestného činu“ vůbec nedošlo). Pokud se týká popisu skutku, pak, pokud jde o zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ze skutkových zjištěný vymezených v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný, který jako místopředseda představenstva společnosti A. I. sám zadal společnosti E. projekt s pracovním názvem ATHENA YON, činil v součinnosti s dalšími obviněnými opatření k tomu, aby jako objednatel byla účetně vedena společnost N. C. s úmyslem předstírat, že projekt souvisí s akcemi pro zajištění předsednictva EU a aby tak úhrada projektu byla neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR, čímž České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, způsobil škodu 8.246.700 Kč. Tato zjištění odpovídají všem objektivním i subjektivním znakům uvedeného zločinu. Stejně tak odpovídají všem znakům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku zjištění o tom, že dovolatel v součinnosti s dalšími obviněnými po předchozí vzájemné dohodě s vědomím absence skutečně provedeného protiplnění, činil s vylákanými finančními prostředky dispozice, podrobně popsané ve výroku o vině, které měly navodit zdání, že se jedná o běžné finanční převody v rámci subdodavatelských vztahů, ačkoli šlo o převody finančních prostředků nabytých trestnou činností.
Pokud jde o námitku obviněného proti nepoužití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je možné pro stručnost tohoto vyjádření odkázat na závěry vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Na tomto místě lze doplnit, že ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Přitom skutečnost, že v příslušném smluvním vztahu vystupuje stát, není důvodem pro nepoužití prostředků trestního práva.
Konečně obviněný L. V. uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný uvádí, že je samoživitelem tří nezletilých dětí. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, uvedl, že uložený trest odnětí svobody není v nejlepším zájmu dotčených dětí.
Uvedená námitka deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Dovolatel v podstatě vytýká přílišnou přísnost uloženého trestu, přičemž takovéto námitky nelze vznášet v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani v rámci jiného dovolacího důvodu. Pro úplnost uvádí, že uvedenou námitku nelze ani z věcného hlediska považovat za důvodnou. Označený nález Ústavního soudu totiž vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností, jakož i z jiné povahy a závažnosti trestného činu. Závěry zmiňovaného nálezu nelze zevšeobecňovat a rozhodně je nelze vykládat tak, že všichni pachatelé, kteří jsou současně rodiči nezletilých dětí, mají snad nárok na odlišný přístup v otázce ukládání a výměry trestu odnětí svobody. Ostatně takový přístup by byl neakceptovatelný již jen z toho důvodu, že by v rovině následků trestní odpovědnosti zakládal nerovnost mezi pachateli trestných činů.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zde byl uplatněn formálně podřaditelně pod deklarovaný důvod, avšak nikoli důvodně. Postupem nižších soudů nedošlo k porušení práv obviněného, které by vyústilo v závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny). I v judikatuře Evropského soudu pro Lidská práva je toto právo považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze základního práva na účast při jednání soudu zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod však nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení (obviněného), je však na orgánech činných v trestním řízení, aby při svém postupu měly důsledně na zřeteli účel trestního řízení a vynaložily veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován . Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy například o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání je žádáno z obstrukčních důvodů a kdy jsou naopak u osoby, proti které se řízení vede, dány objektivní důvody, pro které se nemohla dostavit, byť jednání soudu chtěla být přítomna.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného L. V.
K otázce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jež souvisí s již uplatněnou námitkou v odvolání, se jasně vypořádal již odvolací soud s tím, že na str. 52–54 svého rozhodnutí popsal, jakým způsobem doplnil dokazování, popsal že zejména z lékařské zprávy Z. V. považuje Vrchní soud v Praze za prokázané, že obviněný L. V. byl v hlavním líčení konaném 14. října 2015 schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení, včetně komunikace s obhájkyní, a postupem soudu prvního stupně nedošlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Ztotožnil se rovněž s názorem soudu prvního stupně, že nevyvstala potřeba znaleckého zkoumání psychického jeho zdravotního stavu. Jak vyplývá z vyjádření lékařů, rodičovské zodpovědnosti i pracovní činnosti, tak je při dodržování medikace schopen plnohodnotného života a jeho schopnost hájit se před soudem není omezena. S tím se ztotožňuje i Nejvyšší soud, který podotýká, že i rozhodovací praxe Ústavního soudu známo, že trestní řízení je faktor stresující, avšak sám o sobě nevyvolávající účinky obviněným prezentované. Současně nešlo o žádné laické úvahy, jak naopak prezentuje obviněný v přiloženém novinovém článku, ale o výsledek podrobného šetření popsaného v citovaných pasážích rozhodnutí odvolacího soudu. Je tak možno shrnout, že ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 732/2012 není odpovídající této věci.
S tím úzce souvisí i namítaná otázka jeho nezastoupení u citovaného hlavního líčení, kde odvolací soud jasně popsal v příslušné pasáži svého rozhodnutí, jak došlo k situaci, kdy ve věci nařízeného hlavního líčení na červen 2015, obviněný vypověděl plnou moc oběma svým obhájcům a v samostatném řízení bylo hlavní líčení nařízeno na 21. září 2015, posléze přeloženo na 12. a 14. října 2015. Dne 22. září 2015 byla soudu doručena nedatovaná společná žádost obv. L. V. a obhájkyně JUDr. Blanky Bláhové o zproštění povinnosti obhájce ve smyslu §40 tr. ř. s tím, že obhájce a jeho klient nejsou schopni se dohodnout na způsobu vedení obhajoby. Opatřením předsedkyně senátu z 23. září 2015 městský soud této žádosti nevyhověl s tím, že podle §16 zákona o advokacii je advokát povinen řídit se pokyny klienta, není-li to v rozporu s právními či stavovskými předpisy. V práci obhájkyně, která se ihned po svém ustanovení ujala výkonu obhajoby a průběžně studovala obsáhlý spisový materiál, neshledal soud žádné závady. Přístup tak zhodnotil jako obstrukční, neboť opakovaně vyjadřuje nespokojenost s obhájci, kteří vykonávají jeho obhajobu, ani by z jejich strany bylo shledáno zjevné pochybení. Pokud neposkytuje dostatečnou součinnost, nemůže to samo o sobě založit důvod pro zproštění obhájce jeho povinnosti obhajování, neboť takový postup by byl v rozporu se samotným smyslem nutné obhajoby a ve svém důsledku by vedl k nemožnosti ukončit řízení. Spolu s tímto opatřením předsedkyně senátu zaslala obviněnému i obhájkyni přípis, že termín hlavního líčení zůstává nezměněn. Takové úvahy jsou zcela správné a nelze z nich dovozovat účinné naplnění tvrzeného dovolacího důvodu.
V případě existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je valná většina námitek obviněného směřována vůči skutkovému stavu věci, kdy obviněný namítá, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, tedy případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Tato okolnost však nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod, kdy současně není dán tvrzený extrémní nesoulad, naopak je z popisu skutku na základě provedených důkazů zjevné, kdo byly osoby uvádějící poškozeného v omyl a že mezi nimi figuruje mj. i obviněný L. V. V této části je nutno odmítnout úvahy, že snad v důsledku jednání zaměstnance L. došlo k mylnému záznamu v interním zakázkovém systému, který jej spojil s trestnou činností. Dále neplatí, že by z popisu skutku nevyplývalo, kdo měl uvádět poškozeného v omyl.
Skutkového rázu jsou i úvahy, že obchodní společnost A. I., ve které působil jako předseda představenstva, nebyla v žádném vztahu k obchodní společnosti E. a obviněný nemohl vědět ani o tom, jak byla účtována zakázka s názvem ATHENA YON, kterou měla obchodní společnost N. C. fakturovat Úřadu vlády České republiky. Zde dochází k vytrhávání věcí z kontextu, když nejde o žádné hypotézy, ale o všestranné hodnocení důkazů včetně pohybu vyplacených peněz, které byly popsány v příslušných pasážích skutku u legalizace výnosů z trestné činnosti. Současně na str. 315 soud prvního stupně hovoří o tom, z jakých důkazů má za prokázané propojení obviněného s dalšími obviněnými.
Pod citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podřadit výhrady z hlediska popisu subjektivní stránky u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, s tím, že nevěděl nic o původu peněz na účtu, ke kterému měl dispoziční právo. Popírá, že by měl mít vědomost o zdrojovém trestném činu, ze kterého mají pocházet peněžní prostředky. Obviněný je rovněž přesvědčen o tom, že soudy vycházely z nesprávné domněnky, že ve věci byly vystavovány fiktivní faktury, které obchodní společnost P. přeúčtovávala Úřadu vlády České republiky, nicméně tato vědomost je popsána na str. 320 z hlediska zřízení účtů a na str. 323 je popsán i jeho úmysl ve vztahu k uvedenému trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
Námitky obviněného L. V., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterými brojil proti právnímu posouzení skutků jako zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, tomuto důvodu neodpovídají v té části, ve které zpochybňuje výsledky provedeného dokazování (např. tvrzení, že ke spáchání „zdrojového trestného činu“ vůbec nedošlo). Pokud se týká popisu skutku, pak, pokud jde o zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ze skutkových zjištěný popsaných v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že obviněný, jako místopředseda představenstva společnosti A. I. sám zadal společnosti E. projekt s pracovním názvem ATHENA YON, činil v součinnosti s dalšími obviněnými opatření k tomu, aby jako objednatel byla účetně vedena společnost N. C. s úmyslem předstírat, že projekt souvisí s akcemi pro zajištění předsednictva EU a aby tak úhrada projektu byla neoprávněně financována z prostředků Úřadu vlády ČR, čímž České republice, zastoupené organizační složkou Úřadem vlády ČR, způsobil škodu 8.246.700 Kč. Z takto vymezeného skutku je možno uzavřít, že z něj je možno dovodit všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu z hlediska objektivních i subjektivních znaků.
Ty samé závěry pak platí i pro bod II. rozsudku soudu prvního stupně (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 46 T 9/2015), tedy zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, kde jsou jasně vyjádřeny okolnosti, že obviněný L. V. v součinnosti s dalšími obviněnými po předchozí vzájemné dohodě a s vědomím absence skutečně provedeného protiplnění ze strany zhotovitele, činil s vylákanými finančními prostředky takové dispozice, které měly navodit zdání, že se jedná o běžné finanční převody v rámci subdodavatelských vztahů, ačkoli šlo o převody finančních prostředků nabytých trestnou činností. Podrobně se touto argumentací zabýval odvolací soud na str. 93, když současně uzavírá, že se k obohacení jednotlivých obviněných lze vyjádřit obecně, neboť rozdělení zisku se nepodařilo zjistit (str. 92, 2. a 6. odstavec).
Pokud jde o námitku obviněného proti nepoužití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je možné odkázat na závěry vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Na tomto místě lze doplnit, že ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Přitom skutečnost, že v příslušném smluvním vztahu vystupuje stát, není důvodem pro nepoužití prostředků trestního práva.
Nejvyšší soud stran otázky zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku zdůrazňuje, že došlo-li ke spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, případně legalizace výnosů z trestné činnosti, jejichž skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
V obecné rovině je tak tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je obviněným konkrétně namítáno, že bylo obcházeno smluvní ujednání z hlediska reklamačního řízení a vytýkacího řízení, případně podání žaloby k civilnímu soudu a mělo tak dojít k nedůvodnému užití prostředků trestního práva, ačkoliv šlo o spor dvou stran o plnění z příslušné zakázky. V obecné rovině jsou argumenty podávány věcně správně, nicméně ani z citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 nevyplývá, že by automaticky jakékoliv porušení v rámci civilněprávního vztahu mělo za následek nutnost řešit věc v rovině civilního práva a teprve pro opačný případ by v úvahu přicházely prostředky práva trestního. Naopak z tohoto rozhodnutí vcelku jednoznačně vyplývá pokyn pro příslušné orgány trestního řízení, jak v dané věci postupovat a jakým způsobem nahlížet na tyto situace, kdy použití tohoto ustanovení přichází v úvahu toliko za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V dané věci je situace taková, že v jednání obviněného a dalších spoluobviněných bylo shledáno jako jednání organizované skupiny, které nejprve spočívalo v tom, že došlo k uplatnění faktur za služby nerealizované, případně nesouvisející s předmětem zakázky, převedení neoprávněného plnění v řádu stamilionů Kč, následně k vyvedení těchto prostředků z dosahu českého státu kvalifikované jako legalizace výnosů z trestné činnosti, jímž byl podvod se škodou velkého rozsahu. Pro takové případy a z takto způsobenou škodou je evidentní, že přednostní postup má rovina práva trestního, kdy použití roviny civilního práva jako použití prostředků k dosažení nápravy by bylo neúčinné. Rozhodně se v této věci nejedná o zneužívání trestní justice tak, jak je prezentováno ze strany obviněného L. V.
Nejde tedy o žádnou změnu přístupu, ale o uplatnění příslušných zásad trestního řízení, které dopadají i na tuto konkrétní trestní věc, kdy jejich užití není obcházením údajného možného neúspěchu v civilním řízení z důvodu neunesení důkazního břemene.
Realitě (a ani tomuto dovolacímu důvodu) neodpovídá ani námitka, že v dané věci šlo o záhadný důvod stíhání, když šlo o vyústění zásady oficiality přípravného řízení (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásady obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř. Důvodem pro zahájení trestního stíhání v dané věci bylo nahlášení neobvyklých a podezřelých finančních transakcí (str. 91 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prezentovaný obviněným L. V. se týká otázky uloženého trestu, kdy jsou vznášeny námitky vůči trestu odnětí svobody. V případě uloženého nepodmíněného trestu a námitky týkající se porušení práv dítěte je pravdou, že došlo k úmrtí jejich matky (tj. 2. 1. 2016) a životní družky dovolatele, a jeho tři nezletilé děti ve věku 16, 12 let a 3 roky jsou zcela odkázány na péči dovolatele, když k němu jsou vázány jako k jedinému rodiči. Tato okolnost je zcela jistě tragická a mající nezpochybnitelný vliv na rodinný život dětí, potažmo obviněného jako jejich otce a přeživšího druhého rodiče. Na straně druhé však pouze z absence matky jako druhého rodiče nezletilých dětí nelze bez dalšího dovodit, že by se jednalo o trest nelidský, kdy pouze v tomto případě by bylo možno mít za naplněný daný dovolací důvod. V dovolání prezentované věci Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2027/17 se jednalo o odlišnou situaci ohledně charakteru trestné činnosti – obviněným otcem způsobení dopravní nehody, kdy z nedbalosti usmrtil matku dětí a jedno dítě a staral se o zbylé dítě (mladšího syna). Při zvážení všech okolností v dané věci skutečně Ústavní soud dospěl k závěru, že nepodmíněný trest je skutečně v rozporu s právem dítěte, kdy vážil tyto zájmy se zájmem na potrestání jeho otce – opilého řidiče se zbytkovým alkoholem. V této věci jde o poměřování závažnosti jednání obviněného jako pachatele shora uvedených zločinů, oproti právům jeho nezletilých dětí. Zde podle názoru Nejvyššího soudu má přednost spravedlivé potrestání pachatele, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a ve výměře trestní sazbou stanovenou v trestním zákoníku. Takové závěry, tedy faktickou nemožnost trestat jediného zbylého rodiče nezletilých dětí nepodmíněným trestem odnětí svobody, nelze dovodit ani z uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a ani při aplikaci Úmluvy o právech dítěte. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto námitky daný dovolací důvod nenaplňují. Trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen v rámci zákonné sazby, a pokud obviněný na uložený trest nahlíží jako na nepřiměřený, tak samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být až na výjimečné případy relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného L. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal