ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.128.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 128/2018-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. K., nar. XY, bytem XY, b) M. V. K., nar. XY, bytem XY, c) P. K., nar. XY, bytem XY, a d) Y. R., nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 138/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 247/2017-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 17 C 138/2015-218, poté, co řízení ke zpětvzetí žaloby částečně zastavil o částku 1 000 Kč (výrok II), žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně částek 748 996 Kč pro každého žalobce a) a b) a ohledně částky 491 040 Kč pro každého ze žalobců a) až d) zamítl (výroky I a III), a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok IV).
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobci a) a b) po žalované domáhali náhrady škody v částce 749 996 Kč způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 154/2011 (dále i jen „posuzované řízení“) s tím, že v tomto řízení – mimo jiné – marně vynaložili blíže specifikované náklady a ušel jim zisk zejména znemožněním pronájmu bytu a provedením oprav bytu. V důsledku nepřiměřené délky řízení žádali všichni žalobci a) až d) též poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce dalších 491 040 Kč pro každého z nich.
Rozsudek odvolacího soudu napadli v celém jeho rozsahu všichni žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je především objektivně nepřípustné v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadavku na náhradu škody za tvrzené marně vynaložené náklady na zajištění důkazu /náklady sepisu pěti exekutorských zápisů v celkové výši 32 152 Kč/ a ohledně částky 3 000 Kč spojené s úhradou soudních poplatků. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobců a) a b) na náhradu škody ohledně částek výše zmíněných. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobců c) a d) je současně rovněž nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nároku uplatněnému výlučně žalobci a) a b) jako náhrady škody ve výši 748 996 Kč. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalobci c) a d) v projednávané věci žádný vlastní nárok na náhradu škody neuplatnili, a proto nejsou v tomu odpovídajícím rozsahu subjektivně legitimováni k podání dovolání.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ohledně požadavku na náhradu škody za „vynucenou ztrátu příjmů“ uplatněnou žalobci a) a b) v částce 729 920 Kč pro každého z nich a ohledně požadavku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu odpovídající nepřiměřené délce řízení ve výši 491 040 Kč pro každého ze žalobců a) až d).
Dovolateli kritizovaný závěr odvolacího soudu, že stát neodpovídá za nutnost vyčkání rozhodnutí opatrovnického soudu o udělení souhlasu s podáním žaloby na náhradu škody (újmy) je zcela konzistentní s judikaturou Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2200/17) na dané téma vyložil, že schválení úkonu spočívajícího v podání žaloby za nezletilého žalobce opatrovnickým soudem podle §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy vůči státu před soudem. Nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu. Odvolací soud tuto okolnost zohlednil v rámci kritéria složitosti věci (tzv. „procesní složitosti“) dle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“), a neodchýlil se tak ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011.
Otázky, zda žalobci a) a b) mohli prostřednictvím svých zákonných zástupců c) a d) žádat o schválení opatrovnickým soudem předem či nikoliv, jak tvrdí žalobci, a „kdy mohla být veřejná listina (rozsudek) v řízení poprvé použita“, nebyly určující z hlediska důvodů, na nichž bylo vystavěno rozhodnutí soudů obou stupňů, proto uvedené otázky ani nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Shodně uvedenou námitku týchž žalobců posoudil ve skutkově srovnatelné situaci i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 1550/17.
Dovoláním vyzdvihovaná okolnost, že se řízení účastnily nezletilé osoby, odvolací soud vzal na zřetel, když jím učiněný závěr, že soud je povinen řízení, jehož se účastní nezletilí, věnovat zvýšenou pozornost, zcela odpovídá žalobci zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16. Odvolací soud, oproti mínění žalobců, neučinil (na rozdíl od soudu prvního stupně) závěr, z něhož by měl plynout snížený význam posuzovaného řízení pro nynější žalobce a) a b). Rovněž nedospěl k závěru, že by žalobcům a) a b) jen pro jejich tehdejší nezletilost a priori právo na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nenáleželo, nýbrž uzavřel, že posuzované řízení nebylo řízením nepřiměřeně dlouhým a současně nebylo zatíženo ani nedůvodnými průtahy, za něž by nesl odpovědnost stát. Taktéž úvaha odvolacího soudu, že předmět posuzovaného řízení (soudní přezkum správního rozhodnutí o poskytnutí ochrany třetí osobě při zásahu žalobců do pokojného stavu) nezakládá prostor pro závěr, že by dané řízení bylo typově významnější, není v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“, srov. jeho část IV písm. d/). Proto i výhrada, že posuzované řízení zasahovalo do práva žalobců a) a b) na uspokojování jejich bytové potřeby a související poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, se tak ve svém souhrnu míjejí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001) a nemohou být způsobilé přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
Obdobně je tomu s námitkou, že odvolací soud podle žalobců v rozporu se závěry vtělenými do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, nepřihlédl při posuzování významu řízení k vyššímu věku další účastnice posuzovaného řízení A. K.. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, konstatoval, že při posuzování významu předmětu řízení pro žalobce, jakožto poškozeného, je třeba přihlédnout k jeho vysokému věku a nepříznivému zdravotnímu stavu, které samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jeho věci a zvyšují tím pro něho význam předmětu řízení. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou totiž osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část IV výše označeného Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76). Odvolací soud však plně respektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž význam, a tedy i zvýšený nebo snížený význam, předmětu řízení nemusí platit pro všechny účastníky téhož řízení stejnou měrou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014 , nebo ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011 ).
Žalobci v dovolání dále namítali, že celková délka posuzovaného řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, pokud průtahy v posuzované věci byly vyvolány toliko okolnostmi spočívajícími na straně soudu. Pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení po úmrtí žalované bylo v posuzovaném řízení vydáno až po 3 letech a 16 dnech a předcházející správní řízení trvalo 2 roky a 10 měsíců, v čemž žalobci spatřovali „odpovědnostní titul pro odpovědnost za nesprávný úřední postup“. Zde však žalobci opět v dovolacím řízení jen nepřípustně polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, který (vázán podanou žalobou) se zabýval jen délkou posuzovaného řízení před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 31 C 154/2011 a nikoliv nároky souvisejícími s předcházejícím řízením správním. Proto je nepřípadný i poukaz žalobců na judikaturu vážící se k potřebě zohlednění délky předcházejícího správního řízení. Ani tato otázka nezakládá v projednávané věci přípustnost dovolání.
Jestliže odvolací soud, který vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, následně uzavřel, že pro absenci okolností přičitatelných státu je délka posuzovaného soudního řízení v trvání zhruba tří let zcela standardní a odpovídající zjištěným okolnostem daného sporu a v řízení nedošlo ani k žádným průtahům přičitatelným soudům, pak právě uvedený názor se nevzpírá náhledu Nejvyššího soudu, který opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (a o tom, zda došlo k průtahům zakládajícím případnou odpovědnost za škodu) je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas se závěrem, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), což ovšem není případ projednávané věci. Odvolací soud totiž v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal okolnosti objektivní i subjektivní povahy, které bránily dřívějšímu ukončení posuzovaného sporu. Rozsudek odvolacího soudu současně nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V tomto směru je argumentace žalobců vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení byla vydána údajně nadbytečná a podle jejich přesvědčení i nezákonná rozhodnutí, nesprávná, neboť danou okolnost lze obecně zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
Na řešení další dovolateli předestřené otázky v podobě posouzení aktivní věcné legitimace žalobců c) a d), jako zákonných zástupců původních žalobců a) a b), kteří se sami jako účastníci posuzovaného řízení neúčastnili, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť jejich žaloba byla zamítnuta především pro absenci tzv. odpovědnostního titulu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Pokud žalobci v dovolání (srov. zejména jeho bod 12) zpochybňují skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, a jimiž je i dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
K namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zejména nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami, postup v rozporu se zásadou rovnosti stran, „vadný aktivismus“ soudu prvního stupně), dovolací soud může přihlédnout, jen je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“
Ve vztahu k dovoláním napadenému výroku o nákladech řízení žalobci neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání předestřeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k právě řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř. a 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu