ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2812.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2812/2018-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. Z. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované TNT Express Worldwide, spol. s r. o. , se sídlem v Chrášťanech, Za Tratí 206, identifikační číslo osoby 15888959, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, o zaplacení částky 40 000 EUR s příslušenstvím a částky 53 755,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 277/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 12 Cmo 121/2014-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 46 Cm 277/2009-100, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 46 Cm 277/2009-121, zamítl žalobu o zaplacení částky 40 000 EUR s příslušenstvím a částky 53 755,87 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 12 Cmo 121/2014-186, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Toto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 32 Cdo 1829/2015-213, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze poté v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu připomněl, že na část přepravy z letiště XY do místa dodání XY, při které došlo ke ztrátě zásilky, se nepoužijí ustanovení Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu 28. 5. 1999, uveřejněné ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb.m.s. (Montrealská úmluva). Rovněž nelze na tuto část přepravy aplikovat ani vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“), neboť není naplněno ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR, protože letiště XY a místo dodání neleží na území dvou různých států. Odvolací soud proto posoudil nárok podle ustanovení §610 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a ve smyslu ustanovení §629 obch. zák. též podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (dále též jen „silniční přepravní řád“). S odkazem na ustanovení §622 odst. 1 obch. zák. a §58 odst. 1 silničního přepravního řádu uzavřel, že nebylo prokázáno porušení povinností z přepravní smlouvy ze strany žalované, neboť byly splněny podmínky náhradního doručení, a nelze ji zavázat k náhradě škody uplatněné žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že se odvolací soud v rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že „žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost k úhradě nákladů řízení“. Žalobce byl v době podání dovolání zastoupen advokátem JUDr. Petrem Vyroubalem, jehož plná moc zanikla prohlášením konkursu na majetek žalobce.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl a uložil žalobci uhradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v otázce posouzení aplikace Úmluvy CMR na části přepravy, které probíhaly po silnici, v situaci, kdy došlo k uzavření smlouvy o přepravě, v rámci které je místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání v různých státech, přičemž alespoň jeden stát je smluvní stranou Úmluvy CMR a kdy část přepravy byla uskutečněna letecky, přičemž zásilka byla přeložena. Má za to, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily ustanovení článku 1 a 2 Úmluvy CMR.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 767/2001, uveřejněný pod číslem 56/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1676/2006, ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2010, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011, které jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Závěr odvolacího soudu výše zmíněný je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje i na závěry odborné literatury, z nichž vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z L. do P. a je přeložena ze silničního vozidla na loď a z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do P., neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) [srov. ROUBAL, Václav. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě nákladů: výklad a texty Úmluvy CMR. 1. Praha:
M-Konzult, 1995, s. 17-18.]. Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe z 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, publikovaný v Transportrecht 1987, str. 184, a citovaný v SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: (komentář): Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. Praha: VOX, 2009, s. 74, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.
Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí ve věci (srov. výše citované usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1829/2015, uveřejněné pod číslem 113/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v projednávané věci jde o doplňkovou silniční dopravu z místa odeslání z provozovny žalobce na letiště XY a následně z letiště XY do místa určení XY. V rámci silniční přepravy nedošlo k překročení hranic dvou států, neboť nejprve byla zásilka přepravována v rámci České republiky a následně pouze na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Odvolací soud proto správně uzavřel, že není naplněno ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR a tato úmluva se na daný vztah neaplikuje.
Namítá-li současně dovolatel, že odvolací soud měl aplikaci Úmluvy CMR posoudit podle článku 2 odst. 1 Úmluvy CMR, je jeho dovolání v této části vnitřně rozporné, neboť zároveň uvádí, že nejsou splněny předpoklady použití tohoto ustanovení, protože došlo k přeložení zásilky na jiný druh dopravního prostředku. Dovolatel pak ve své argumentaci pomíjí, že článek 2 odst. 1 Úmluvy CMR se týká podmínek aplikace této Úmluvy, jde-li o „ložené vozidlo“, které samotné je v určitém úseku dopravní cesty přepravováno. V projednávané věci bylo zboží uloženo na paletě.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu dále otázku posouzení protizákonnosti a nepřípustnosti aplikace silničního přepravního řádu s ohledem na skutečnost, že silniční přepravní řád je v rozporu s obchodním zákoníkem, maje za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustanovení §629 obch. zák. prováděcí předpisy mohou upravit odchylně přepravu železniční, leteckou, silniční, vnitrozemskou vodní a námořní, pokud jde o vznik smlouvy, přepravní doklady, vyloučení věci z přepravy, přebírání zásilky dopravcem a její vydávání příjemci, rozsah nároků vůči dopravci a jejich uplatnění; tato úprava však nesmí omezit odpovědnost dopravce při škodě na zásilce stanovenou v §622 a 624.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1815/99, výslovně počítá s použitím přepravních řádů vedle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a obchodního zákoníku, když uvádí, že vedle předpisů správní povahy k jednotlivým oborům dopravy mají z hlediska úpravy práv a povinností účastníků přepravních vztahů zásadní význam přepravní řády. Přepravní řády jsou prováděcí právní předpisy, které upravují základní přepravní podmínky pro jednotlivé obory dopravy, doplňují obecnou úpravu občanského a obchodního zákoníku tím, že podrobněji vymezují práva a povinnosti účastníků přepravních smluv. V silniční dopravě jde o vyhlášku č. 133/1964 Sb, ve znění vyhlášky č. 122/1979 Sb., vyhlášky č. 74/1981 Sb., a vyhlášky č. 106/1984 Sb., silniční přepravní řád (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 65/2009). Jde o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a odvolací soud se při použití silničního přepravního řádu od ní neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatele, že ve spise je dostatek podkladů, ze kterých vyplývá, že žalovaná porušila svou povinnost postupovat s odbornou péčí podle ustanovení §617 obch. zák. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatel v této části dovolání citovanému požadavku nedostál, neboť pouze namítá, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení §617 obch. zák., aniž by formuloval právní otázku, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a aniž by uvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud „nesprávně právně postupoval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.“ a z jeho rozhodnutí nijak nevyplývá, jakým způsobem se vypořádal s právní argumentací žalobce, pokud jde o potřebu aplikace Úmluvy CMR na části přepravy uskutečněné po silnici a taktéž pokud jde o nepřípustnost aplikace přepravního řádu s ohledem na jeho rozpor s obchodním zákoníkem a nedostatkem zákonného zmocnění. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Odvolací soud výše uvedeným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí dostál a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatel v tomto bodě spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu