ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1259.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1259/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2019 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, současně bytem XY, a dovolání obviněného P. N., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 12 To 65/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 210/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. a dovolání obviněného P. N. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 T 210/2016, uznán vinným pod bodem 1), 2) zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 1) v souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
1) J. Š. v úmyslu zcizením vlastního majetku zmařit uspokojení svého věřitele – Raiffeisenbank, a. s., IČ: 49240901 (dále jen „Raiffeisenbank“), vůči kterému měl závazek z titulu úvěrové smlouvy č. 304/130/07/1/01, uzavřené dne 28. 5. 2007 mezi Raiffeisenbank a J. Š., na základě které byl poskytnut úvěr ve výši 3 465 000 Kč a úvěrové smlouvy č. 300/251/08/1/01, uzavřené dne 21. 5. 2008 mezi Raiffeisenbank a J. Š., na základě které byl poskytnut úvěr ve výši 4 437 000 Kč, které byly zajištěny zástavním právem na nemovitosti: dům č. p. XY – rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro k. ú. XY, a nemovitosti: dům č. p. XY – občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – zahrada, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY – vše v hodnotě 6 285 000 Kč, katastrálnímu úřadu předložil kupní smlouvu na uvedené nemovitosti datovanou 25. 11. 2011 (ze stejného dne je datována plná moc J. H. dána obviněnému k vyřizování všech záležitostí ohledně daných nemovitostí), na které byl uveden jako kupující J. H., který však tyto smlouvy nikdy neuzavřel a nepodepsal, spolu s návrhem na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem, který podal dne 30. 11. 2011 a následně dne 19. 1. 2012 na Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v XY, ulici XY, byly podány listiny, které měly dokladovat zánik zástavního práva, a to: vzdání se zástavního práva evidované katastrem pod značkou pro řízení o záznamu změny zapisovaných práv Z 1011/2012 k nemovitosti k domu č. p. XY – rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a dále listinu s Prohlášením věřitele Raiffeisenbank o vzdání se zástavního práva evidované katastrem pod značkou pro řízení o záznamu změny zapisovaných práv Z 1012/2012 k nemovitosti k domu č. p. XY – občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – zahrada, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, přestože Raiffeisenbank tato prohlášení nikdy neučinila, o čemž obviněný věděl a všechny tyto listiny nebyly pravé (včetně plné moci) a byly na nich padělány ověřovací doložky notářské kanceláře E. N., kulatá razítka notářské kanceláře se státním znakem a podpisy notářské tajemnice S. S. a stejné padělané listiny (padělané ověřovací doložky notářské kanceláře) vědomě užil obviněný při předložení výše uvedené kupní smlouvy, která byla přílohou výše uvedeného návrhu na vklad a dále po zavkladování vlastnického práva J. H. v katastru nemovitostí předstíral prodej těchto nemovitostí P. N. (při sepisování této kupní smlouvy, která byla také použita při návrhu na vklad tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí, byl podpis jednoho z účastníků také ověřen padělaným razítkem notářské kanceláře E. N.), na jejímž základě došlo ke vkladu vlastnického práva P. N. k těmto nemovitostem, čímž poškozené Raiffeisenbank vznikla škoda ve výši 6 285 000 Kč,
2) J. Š. v úmyslu zcizením vlastního majetku zmařit uspokojení svého věřitele Raiffeisenbank, vůči kterému měl závazek z titulu úvěrové smlouvy č. 304/130/07/1/01, uzavřené dne 28. 5. 2007 mezi společností Raiffeisenbank a J. Š. a úvěrové smlouvy č. 300/251/08/1/01, uzavřené dne 21. 5. 2008 mezi Raiffeisenbank a J. Š., které byly zajištěny zástavním právem na nemovitosti, a to rodinný dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro katastrální území XY a nemovitosti: dům č. p. XY – občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – zahrada, zapsaných na LV XY pro katastrální území XY, prodal na základě kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2011 svoje nemovitosti:
1) st. parc. XY XY,
2) st. parc. XY XY,
3) parc. č. XY XY,
4) parc. č. XY XY,
5) parc. č. XY XY,
6) parc. č. XY XY,
7) parc. č. XY XY,
8) parc. č. XY XY,
v celkové hodnotě 1 270 000 Kč podle uvedené kupní smlouvy za částku 2 500 000 Kč společnosti E., IČ: XY (dále také jen „E.“), jíž byl jediným společníkem a jednatelem a následně dne 10. 1. 2012 převedl obchodní podíl v této společnosti za částku 100 000 Kč na P. Š., čímž poškozené Raiffeisenbank vzhledem k majetku obviněného a dalším jeho závazkům, vznikla škoda nejméně ve výši 1 041 537 Kč.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný J. Š. odsouzen podle §348 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let s dohledem probačního úředníka. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
3. Obviněný P. N. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 1 ZT 186/2015, kterou mu bylo kladeno za vinu, že v úmyslu pomoci J. Š. zcizením jeho majetku zmařit uspokojení jeho věřitele Raiffeisenbank, vůči kterému měl J. Š. závazek z titulu úvěrové smlouvy č. 304/130/07/1/01, uzavřené dne 28. 5. 2007 mezi Raiffeisenbank a J. Š. a úvěrové smlouvy č. 300/251/08/1/01, uzavřené dne 21. 5. 2008 mezi Raiffeisenbank a J. Š., předstíral uzavření kupní smlouvy datované dne 25. 1. 2012 na nemovitosti č. p. XY – rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, a nemovitosti č. p. XY – občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – zahrada, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, vše v hodnotě 6 285 000 Kč, s J. H. jako prodávajícím, se kterým však ve skutečnosti nikdy nejednal, a byl si vědom, že tento není skutečným vlastníkem nemovitostí, kdy na základě této smlouvy, předložené dne 26. 1. 2012 Katastrálnímu úřadu, pracoviště XY, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí, čímž se měl dopustit pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označovaný skutek není trestným činem.
4. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. Š. a P. N., jakož i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami v neprospěch obviněného J. Š., odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 12 To 65/2018, tak, že podle §256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný J. Š. podal své dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Své dovolání obviněný J. Š. odůvodnil tím, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pokud se týká jeho jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněný při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv poskytl bance dostatečné zajištění jejích pohledávek, v průběhu trvání úvěrových vztahů však banka nepožádala obviněného o jejich další zajištění (viz např. ustanovení §505 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku). Banka si tedy měla být jista dostatečným zajištěním svých pohledávek, a proto udělila obviněnému souhlas s převodem nemovitostí, které byly předmětem zajištění. Banka podle obviněného měla začít poukazovat na jeho jednání týkající se nemovitostí nezatížených zástavním právem v jeho výlučném vlastnictví až v souvislosti s vedením trestního řízení pro trestný čin podle §348 tr. zákoníku. Navíc úmysl obviněného by musel směřovat ke zmaření uspokojení banky a způsobení škody velkého rozsahu, avšak pohledávky banky byly a jsou nadále předmětem zajištění a mohou být z tohoto zajištění uspokojeny.
7. Pokud se týká bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněný namítal, že se žádného trestného činu nedopustil, neměl možnost zjistit, že jednal s osobou vydávající se za pana H., navíc nebylo jeho povinností, aby přezkoumával a ověřoval si, zda ověřovací doložka notářské kanceláře byla padělaná. Zástavní právo na předmětných nemovitostech nadále vázne, což bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze pod č. j. 21 Co 380/2015-482. Banka tedy žádným způsobem nebyla poškozena.
8. Obviněný J. Š. rovněž namítal, že se stal obětí komplotu ze strany dnes již zemřelého pana K., přičemž tato jeho obhajoba nebyla od začátku ze strany soudu brána na zřetel, soud se jí v podstatě vůbec nezabýval a bagatelizoval ji. Obviněný tedy Nejvyššímu soudu předložil notářský zápis č. j. NZ 40/2018, N 45/2018, ve kterém svědek H. prohlásil, že slyšel rozhovor pana K. s policistou z XY o prodeji nemovitostí v XY a o následném zničení obviněného. Svědek H. měl rovněž na podzim roku 2015 najít aktovku s občanskými průkazy se shodnými čísly dokladů a kulaté razítko.
9. Obviněný J. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 To 65/2018-1704, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 T 210/2016, a ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. sám, popř. aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného J. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k jednání vymezenému pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, lze se jen dohadovat, zda měla být tvrzená nečinnost poškozené banky ve smyslu nevznesení požadavku na doplnění zajištění pohledávek banky myšlena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Každopádně dovolatel pomíjí to, že jednání pod bodem 1) i jednání pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu bylo (správně) posouzeno jako jeden pokračující trestný čin. Šlo tedy o dílčí útoky, v rámci nichž byl obviněný ve svém jednání veden jednotným záměrem (poškodit banku jako svého věřitele), přičemž tyto útoky byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obviněný bance vyčítá, že přede dnem 16. 11. 2011 nepožadovala doplnit zajištění svých pohledávek. K tomu ovšem banka v té době neměla žádný důvod, jelikož byla oprávněně přesvědčena o dostatečnosti zajištění svých pohledávek zřízením zástavního práva na nemovitostech vymezených v bodě 1) výroku rozsudku. Banka pochopitelně v té době nemohla předpokládat, jakou trestnou činností se dlužník hodlá vyhnout splnění svých závazků vůči bance a že plánuje zbavit banku možnosti uspokojení ze zástav, které byly zřízeny v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv. V opačném případě by banka o doplnění zajištění nepochybně požádala, jak se tomu následně stalo dne 29. 2. 2012 v reakci na zjištění o výmazu zástavního práva k nemovitostem, které původně svědčilo bance. Jestliže obviněný poukázal na §505 obchodního zákoníku a na to, že banka podle tohoto ustanovení nepostupovala, nelze absolutně z podaného dovolání dovodit, jaký význam má mít tato námitka z hlediska závěrů o trestní odpovědnosti obviněného. Uvedené ustanovení bylo dispozitivní, tudíž věřitel nebyl povinován zmíněné ustanovení využít. Doplnit zajištění je přitom povinností dlužníka, nikoli věřitele. Navíc jak bylo již uvedeno, jakmile se banka jako věřitel z úvěrových smluv dozvěděla o nekalých praktikách dlužníka, ve smyslu uvedeného ustanovení jednala. Odstoupení od smlouvy by ku prospěchu věřitele z úvěrové smlouvy již ani nemohlo na věci nic změnit, mimo jiné proto, že v době, kdy mohlo k odstoupení od smlouvy dojít, již byla trestná činnost obviněného dokončena.
11. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obecně zařadit výhrady k existenci zavinění, v tomto případě v podobě úmyslu. Dovolatel se však mýlí, pokud tvrdí, že by jeho úmysl musel směřovat i ke způsobení škody velkého rozsahu. Ve vztahu k následku vymezenému v §222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku postačí co do zavinění nedbalost, ať už vědomá nebo nevědomá [§17 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §16 tr. zákoníku]. Obviněný rovněž chybně dovozuje ze skutečnosti, že aktuálně jsou pohledávky banky předmětem zajištění, že k maření uspokojení pohledávek banky a ke vzniku škody nedošlo. Trestný čin poškození věřitele je dokonán, jestliže uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, tedy jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017). Obviněný ve své argumentaci zcela ignoruje, že podle zjištěných skutkových okolností takový stav skutečně nastal, pohledávka banky byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného skutečně zmařena a že teprve následně se banka domohla soudní cestou zpět svého postavení věřitele s pohledávkou zajištěnou zástavním právem, a to jen v důsledku vlastní iniciativy při ochraně práv bez jakéhokoli přičinění obviněného jako dlužníka (jehož zájem, motivace a jednání směřovaly přesně k opačnému výsledku). Nastalý stav v důsledku aktivit banky tak lze vyložit výhradně ve smyslu náhrady škody způsobené dokonaným trestným činem, nadto bez možnosti přičíst tuto skutečnost obviněnému k dobru jako okolnost polehčující.
12. Zcela jistě nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podřadit námitky uvedené pod bodem III. dovolání obviněného. Dovolatel se zde pustil do přehodnocení zjištěného skutkového stavu a k upřednostnění určitých důkazů, z nichž mají být dovozeny závěry o nevině obviněného. K tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že o podstatných vstupních údajích (celkové majetkové a příjmové poměry obviněného, bližší podmínky úvěru a sjednaného zástavního práva, dluh obviněného vůči bance, jeho nesplácení, jiný využitelný majetek obviněného, z něhož by se věřitel mohl uspokojit atd.) mohl mít přesný přehled výhradně obviněný. Na páchání trestné činnosti ke škodě banky nikdo jiný než obviněný ani nemohl mít zájem. Není myslitelné, aby někdo odlišný od obviněného se chtěl domoci údajného „zničení“ obviněného tím, že riskujíce vlastní odhalení a případné odsouzení se bude vcelku amatérským způsobem vydávat za jinou osobu, aby dosáhl manipulací s nemovitým majetkem v dispozici obviněného, aniž by z toho měl sám zásadní majetkový prospěch a naopak umožnil obviněnému, jehož má mít zájem zničit, aby s majetkem nadále disponoval, těžil z něho a užíval jej. Skutkovou verzi vyznávanou obviněným má s odkazem na obsah notářského zápisu nově podpořit svědectví svědka H. Je však třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je v řízení před soudy prvního a druhého stupně, zejména pak v hlavním líčení. Naopak provádění dokazování ve veřejném zasedání konaném o dovolání se děje zcela výjimečně. Dokazování je zde fakultativní a účelem jeho provedení je doplnění řízení o důkazy nezbytné k tomu, aby Nejvyšší soud mohl rozhodnout o podaném dovolání. To není případ obviněného, neboť ten usiluje o výslech svědka H., aby dosáhl přehodnocení skutkových závěrů nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, čili domáhá se něčeho, co stojí mimo dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného státní zástupce poukázal na to, že ve věci již byl svědek M. H. slyšen, konkrétně při hlavním líčení dne 14. 12. 2017. Zřejmě se jedná o totožnou osobu, kterou nyní obviněný v dovolání označil jako podstatného svědka. Pokud tomu tak skutečně je, je s podivem, že se o zcela zásadních a zjevně podezřelých okolnostech souvisejících s osobou obviněného, k nimž mělo dojít na podzim 2015 a podle nichž svědek měl vyslyšet rozhovor o zájmu na zničení obviněného, svědek vůbec nezmínil při svém výslechu v trestní věci vedené proti obviněnému před soudem.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil rovněž souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Obviněný J. Š. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že měl být soudem postupem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Jmenovaný obviněný následně uvedl, že nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka souzených trestných činů podle ustanovení §222 a §348 tr. zákoníku, přičemž následně zopakoval své námitky prezentované v dovolání spočívající v tom, že soudy se řádně nezaobíraly jeho obhajobou a verzí případu, které doplnil řadou listinných důkazů, které měly k dispozici již soudy nižších stupňů. Dovolatel rovněž uvedl, že není pravdivé tvrzení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že by údajný pan H. neboli pan K., neměl mít z činu prospěch, neboť slovy dovolatele pan K. mohl mít z jednání možný prospěch spočívající v tom, že mohl jednat na zakázku někoho, kdo mohl chtít poškodit J. Š. a jistě tuto činnost nemusel vykonávat bez odpovídajícího prospěchu.
15. Obviněný P. N. podal své dovolání rovněž z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Obviněný P. N. ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně soudům nižších stupňů vytýkal použití nesprávného důvodu zproštění obžaloby při správném skutkovém zjištění. Obviněný konkrétně uvedl, že byl sice důvodně zproštěn obžaloby, avšak podle jeho názoru pro něj z méně příznivého důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. (tedy že v žalobním návrhu označovaný skutek není trestným činem), ačkoli správně měl být zproštěn podle důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Podle dovolatele soudy nižších stupňů výslovně uvedly, že nebylo prokázáno jeho jednání ve smyslu naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu (viz poslední odstavec na str. 29 rozsudku nalézacího soudu a bod 16. na str. 6 usnesení odvolacího soudu). Obviněný P. N. doplnil, že v jeho věci je situace odlišná od případu, který řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikovaném pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., neboť obviněný se nedomáhá změny skutkových zjištění, ale požaduje, aby za stejného skutkového stavu byl při odlišném právním posouzení věci aplikován pro něj příznivější důvod zproštění obžaloby.
17. Závěrem svého dovolání obviněný P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. vynesl rozsudek, jímž by zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 To 65/2018-1704, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 T 210/2016-1627, a podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 1 ZT 186/2015, pro shora v bodě 3. tohoto usnesení uvedený skutek, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo rovněž dovolání obviněného P. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření uvedl, že nalézací soud neměl pochyb o tom, že obviněný na sebe nechal formálně převést nemovitosti původně vlastněné spoluobviněným J. Š., o nichž věděl, že byly zatíženy zástavním právem poškozené banky a věděl, že hodnota těchto nemovitostí přesahuje částku 5 mil. Kč, s úmyslem umožnit J. Š. užívání nemovitostí. Soud však nerozhodl o vině obviněného z důvodu, že měl pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tzn. jednoho z obligatorních formálních znaků trestného činu (resp. pomoci k trestnému činu). Za dané situace je třeba mít za správný závěr nalézacího soudu, pokud ten rozhodl o zproštění obviněného obžaloby ve smyslu §226 písm. b) tr. ř., když shledal, že skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem. Obviněný, ač se to snaží výslovně popřít, se pokouší podaným dovoláním domoci jiného rozhodnutí prostřednictvím toho, že přehodnotil skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Soudy v posuzované věci dospěly ke zjištěním, podle nichž došlo ke spáchání stíhaného skutku, avšak s ohledem na nedostatek všech formálních podmínek trestnosti se nejedná o trestný čin. Obviněný naopak tvrdí, že se skutek nestal; minimálně že nebylo prokázáno, že se stal. Výhradně na podkladě takto diametrálně odlišného skutkového zjištění oproti skutkovým závěrům soudů první a druhé instance obviněný trvá na tom, že měl být zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. a) tr. ř. Tím se však dovolatel dostal mimo dosah námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ostatně i pod jakýkoli jiný dovolací důvod v §265b odst. 1 tr. ř.).
19. Dovolatel se rovněž mýlí v tom, že by na jeho případ nebylo možno aplikovat závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikovaném pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr. Nešlo o odlišnou, nýbrž obdobnou situaci, kdy soud konstatoval, že se skutek stal, nebyly ale naplněny všechny znaky trestného činu, ať již formální či materiální. Dovolatel si odporuje, pokud na jedné straně uvádí, že se nedomáhá změny skutkových zjištění soudů, ale hned vzápětí trvá na tom, že se jednání uvedené v žalobním návrhu nestalo, ačkoli k němu oba soudy ve svých rozhodnutích skutkově konstatovaly opak. Není tedy ani žádný důvod něčeho měnit na judikatorním závěru z označeného usnesení Nejvyššího soudu.
20. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil rovněž, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
21. Rovněž obviněný P. N. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zopakoval svou argumentaci prezentovanou již v dovolání, spočívající v tom, že souhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, avšak nesouhlasí s aplikovaným důvodem zproštění obžaloby, přičemž opětovně žádal užití příznivějšího zprošťujícího důvodu podle §226 tr. ř., když mu bylo prokázáno pouze uzavření kupní smlouvy z 25. 1. 2012.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Po takto provedeném vymezení přípustnosti se následně Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly alespoň částečně uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud se tak zabýval skutkovými námitkami obviněných J. Š. a P. N. z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.
24. Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, a nebo je zde třetí okolnost, uplatněná dovolateli, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V případě obviněných J. Š. a P. N. se jedná o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání obviněného J. Š.
A. Námitky týkající se bodu 2) výroku rozsudku nalézacího soudu
25. Obviněný J. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že pokud se týká jeho jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněný při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv poskytl bance dostatečné zajištění jejích pohledávek, v průběhu trvání úvěrových vztahů však banka nepožádala obviněného o jejich další zajištění (viz např. ustanovení §505 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku). Banka si tedy měla být jista dostatečným zajištěním svých pohledávek, a proto udělila obviněnému souhlas s převodem nemovitostí, které byly předmětem zajištění. Banka podle obviněného měla začít poukazovat na jeho jednání týkající se nemovitostí nezatížených zástavním právem v jeho výlučném vlastnictví až v souvislosti s vedením trestního řízení pro trestný čin podle §348 tr. zákoníku. Navíc úmysl obviněného by musel směřovat ke zmaření uspokojení banky a způsobení škody velkého rozsahu, avšak pohledávky banky byly a jsou nadále předmětem zajištění a mohou být z tohoto zajištění uspokojeny.
26. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závazek vůči poškozené bance byl původně zajištěn zástavním právem na nemovitostech obviněného J. Š., jejichž hodnota dostačovala k úhradě předmětného dluhu – poškozená mohla tak po podepsání dohod považovat svou pohledávku za dostatečně zajištěnou, následně však poškozená zjistila, že obviněný J. Š. formálně (obviněný J. Š. nemovitosti i po jejich „prodeji“ nepřetržitě užíval) převedl veškerý svůj nemovitý majetek na jiné osoby, kdy část nemovitostí převedl na základě kupní smlouvy nejprve na J. H., a následně pak na obviněného P. N., a další své nemovitosti (nemovitosti st. XY, st. XY a č. XY v XY, č. XY a č. XY v XY, rodinného domu na adrese XY č. p. XY na parcele č. XY, č. XY a č. XY v XY) prodal obviněný společnosti E. na základě kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2011 za kupní cenu ve výši 2 500 000 Kč (splatnost kupní ceny nebyla ve smlouvě ujednána a smlouva je koncipována ve své podstatě zcela shodně jako smlouva uzavřená s J. H. a předmětnou společnost zastupoval obviněný Š. – tudíž na smlouvě je jeho podpis jak na straně prodávajícího, tak i na straně kupujícího), přičemž obviněný J. Š. následně převedl za částku 100 000 Kč (jedná se o výši základního kapitálu předmětné společnosti) smlouvou ze dne 10. 1. 2012 obchodní podíl ve výši 100 % základního jmění této společnosti, jejímž jediným jednatelem a společníkem byl J. Š., na P. Š., který následně dne 12. 3. 2012 jako zástupce společnosti E. odkoupil od obviněného Š. a jeho manželky I. Š. i další nemovitosti (garáž bez č. p. na parcele st. XY v XY) za kupní cenu ve výši 20 000 Kč, poškozená banka podala žalobu na neúčinnost převodu obchodního podílu P. Š. (tento byl v řízení o tomto před soudem zastupován obviněným Š. jako zmocněncem), která byla soudem zamítnuta s tím, že se může jednat ze strany obviněného J. Š. o spáchání trestného činu poškození věřitele a smlouva o převodu obchodního podílu je absolutně neplatná pro obcházení zákona, neboť jejím smyslem bylo poškodit jiné věřitele (zejména poškozenou banku), účelem převodu obchodního podílu bylo vyvedení nemovitého majetku obviněného Š. a jeho převedení na třetí osoby tak, aby tento majetek mohl obviněný Š. nadále užívat a nepřišel o něj v rámci vymáhání jeho závazků vůči poškozené bance. Dne 21. 3. 2012 pak za stejnou cenu (100 000 Kč) převedl P. Š. obchodní podíl této společnosti zpět na obviněného Š., který 10. 9. 2012 obchodní podíl této společnosti za cenu 100 000 Kč prodal J. B. a dne 17. 10. 2012 uzavřel J. B. smlouvu o převodu obchodního podílu s J. R. (opět cena 100 000 Kč) s tím, že již dne 10. 9. 2012 byl dán souhlas valné hromady dané společnosti s tímto převodem obchodního podílu. Dne 13. 9. 2012 byly nemovitosti v XY (nemovitosti st. 196, st. 1559 a č. 205/2 v XY a garáž bez č. p. na parcele st. XY v XY) zatíženy zástavním právem ve prospěch J. R. s odkazem na provizní smlouvu ze dne 25. 2. 2006 na částku 2 510 000 Kč s dlužníkem společností E. zastoupené P. Š., J. R. následně dne 26. 10. 2012 a 26. 11. 2012 převedla nemovitosti původně vlastněné obviněným Š. (nemovitosti st. 196, st. 1559 a č. 205/2 v XY, č. 228/4 a č. 927/7 v XY, rodinného domu na adrese XY č. p. XY na parcele č. XY, č. XY a č. XY v XY a garáž bez č. p. na parcele st. XY v XY) na společnost Quest Company, jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla od 17. 10. 2012 J. R. (tato společnost vznikla 26. 9. 2012) a obvyklá cena těchto nemovitostí činila k lednu 2012 minimálně částku 1 270 000 Kč – podle odborného vyjádření Ing. Karpíška včetně fotodokumentace. Nalézací soud posoudil skutečnosti zjištěné z výše uvedených důkazů tak, že z obsahu předmětných smluv o převodech nemovitostí je zřejmé, že se jedná o kupní smlouvy pouze formálního rázu bez předpokladu jejich reálného výkonu, neboť ani v jedné ze smluv není upřesněna splatnost kupní ceny a podmínky převodu těchto nemovitostí nejsou nijak vázané na splatnost kupní ceny, naopak ve smlouvách je kladen důraz na lhůtu k vyklizení nemovitostí po uhrazení celé kupní ceny, což podle názoru soudu ukazuje na hlavní smysl daných smluv, a to zachování užívání daných nemovitostí obviněným J. Š.. Smlouvy o převodech nemovitostí (včetně těch převáděných do společnosti ovládané obviněným Š.) jsou natolik shodně koncipovány, že je zjevné, že je psala jedna osoba a nemohla to být osoba vystupující pod jménem J. H., ostatně na základě provedeného dokazování se soud přiklonil k závěru, že taková osoba, která by se vydávala za J. H., vůbec neexistovala, a to s ohledem na adresu pro doručování uvedenou u této osoby, která je shodná s adresou bydliště obviněného J. Š. (v podrobnostech srov. str. 12 – 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž uvedl, že z výpovědi svědka P. Š. vyplývá, že společnost, do které obviněný Š. převedl své nemovitosti, byla převedena na P. Š. pouze formálně a P. Š. z toho neměl vůbec žádný zisk a jediným důsledkem tohoto jednání bylo vyvedení majetku obviněného J. Š. jen formálně na jinou osobu (v tomto případě na P. Š.), čímž obviněného Š. usvědčuje z činu (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud výše uvedené skutečnosti zjištěné z provedených důkazů posoudil tak, že vzal za prokázané, že obviněný J. Š. při uzavírání předmětných smluv vystupoval aktivně a je tak zřejmé, že jmenovaný obviněný se úmyslně při vědomí svého závazku vůči poškozené zbavoval svého majetku, který by mohl být použit k uhrazení závazku. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný, ač si byl vědom existence závazku vůči poškozené, se zbavil nemovitostí, jejichž hodnota byla v řádech miliónů Kč. Z prostředků, které měl či mohl mít obviněný k dispozici, kdyby tyto své nemovitosti prodal a využil na splacení dluhu, tak mohl obviněný uhradit významnou část svého dluhu vůči poškozené (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedené skutečnosti a závěry rovněž vyplývají z důkazů rozvedených v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 22 – 24, přičemž nalézací soud na str. 25 konstatuje, že obviněný J. Š. svým jednáním úmyslně poškodil poškozenou banku jako svou věřitelku, neboť věděl, že poškozená počítá s případným zhojením své pohledávky na nemovitostech obviněného, jejichž vlastnictví se obviněný zbavil a zbavil se i obchodního podílu ve společnosti, kterou vlastnil. Obviněný Š. věděl, že dluh vůči poškozené nemůže být uhrazen z jeho dalšího majetku, a to vzhledem k jeho nemajetnosti (v podrobnostech srov. str. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
27. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že fakticky paralelně s jednáním obviněného J. Š. pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, došlo k prodeji a následnému převodu vlastnictví dalších nemovitostí, z něhož mohl zástavní věřitel rovněž nejméně část své pohledávky uspokojit, a to za okolností, na něž nalézací soud poukazuje a které již samy o sobě signalizují jediný, totožný, smysl uvedených „aktivit“ ze strany obviněného, který navíc, byť měl být podle své obhajoby sám podveden a být rovněž předmětem komplotu, své závazky vůči zástavnímu věřiteli co do důvodu i výše uznal (srov. str. 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dále poznamenal, že nalézací soud zcela správně zjistil veškeré objektivní okolnosti dotýkající se transakcí s dalšími nemovitostmi obviněného Š. či manželů Š., v rozhodné době, když především nejsou pochybnosti o tom, že smyslem takové aktivity, a to nejméně v tomto případě ve formě srozumění, musela být snaha o zmaření uspokojení pohledávky nejméně uvedeného zástavního věřitele. Také v tomto případě bylo možno na prvý pohled vysledovat motivaci takového jednání, jehož peripetie související s převodem dalšího majetku, včetně využívání jeho „zastřešení“ ze strany té které společnosti, kdy rovněž okolnosti takového postupu opět doplňují to, co bylo zjištěno k jednání obviněného v bodě 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
A. 1. Posouzení extrémního nesouladu
28. Nejvyšší soud předně přezkoumal, zda závěry soudů nižších stupňů odpovídají obsahu předloženého procesního spisu, a to s ohledem na možnost případného extrémního nesouladu. Nejvyšší soud se tak zabýval svědeckou výpovědí J. R., učiněnou u hlavního líčení dne 24. 1. 2017 (viz str. 6 – 7 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1206 a násl. spisu) a svědeckou výpovědí P. Š. učiněnou u hlavního líčení dne 16. 2. 2017 (viz str. 2 – 3 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1240 a násl. spisu), a listinnými důkazy, které byly stranám postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženy k nahlédnutí (viz str. 11 – 12 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1206 a násl. spisu), přičemž konkrétně se jedná zejména o kupní smlouvu mezi J. Š. a společností E. ze dne 16. 11. 2011 (č. l. 264 – 271 spisu), smlouvu o převodu obchodního podílu mezi P. Š. a J. Š. ze dne 21. 3. 2012 (č. l. 319 – 322 spisu), mezi J. Š. a J. B. ze dne 10. 9. 2012 (č. l. 323 – 326 spisu), mezi J. B. a J. R. ze dne 17. 10. 2012 (č. l. 327 – 330 spisu), kupní smlouvu o převodu nemovitosti mezi E. a Quest Company ze dne 14. 11. 2012 (č. l. 368 – 370 spisu), kupní smlouvu o převodu nemovitosti mezi E. a Quest Company ze dne 25. 10. 2012 (č. l. 371 – 373 spisu), zástavní smlouvu mezi J. R. a společností E. ze dne 13. 9. 2012 (č. l. 374 – 377 spisu), smlouvu o provizi mezi E. a J. R. ze dne 25. 2. 2016 (č. l. 378 spisu), smlouvu o půjčce mezi P. Š. a J. Š. (č. l. 489 a 976 spisu), rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 11 C 130/2012 (č. l. 644 – 651 spisu), rozhodnutí o odvolání a jmenování jednatele společnosti E. (č. l. 670 – 672 spisu), smlouvu o vypořádání či budoucím vypořádání závazků mezi J. R., P. Š. a J. Š. ze dne 15. 10. 2011 (č. l. 969 – 972 spisu), uznání dluhu J. Š. vůči P. Š. ze dne 8. 10. 2011 (č. l. 977 spisu) a odborné vyjádření Ing. Jiřího Karpíška o tržní ceně nemovitostí v katastrálním území XY, XY, XY a XY (č. l. 1125 – 1133 spisu). Nejvyšší soud následně shledal, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jak je prezentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, nenastal extrémní rozpor, přičemž závěry zejména nalézacího soudu, stvrzené již soudem odvolacím, plně odpovídají Nejvyšším soudem přezkoumanému důkaznímu materiálu.
A. 2. Pokračující trestný čin
29. Nejvyšší soud tak v návaznosti na učiněná zjištění, jak je prezentoval v předchozím odstavci, považuje za nutné k námitkám obviněného J. Š. předně zdůraznit, že v případě bodů 1) a 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, se jedná o jeden pokračující trestný čin. Obviněný se trestné činnosti uvedené pod body 1) a 2) dopouštěl zejména koncem roku 2011 a začátkem roku 2012, přičemž jeho záměrem bylo poškodit Raiffeisenbank, coby svého věřitele, a to tím způsobem, že u nejhodnotnějších nemovitostí nechal na základě padělaných prohlášení o vzdání se zástavních práv ze strany poškozené banky vymazat předmětná zástavní práva v katastru nemovitostí a tyto dále převedl na jiné osoby [viz bod 1) výroku rozsudku, pozn. k tomuto bodu blíže v části B.], přičemž dále se vzdal i ostatního svého majetku, mj. tedy nemovitostí nezatížených zástavním právem, které mohla rovněž využít poškozená banka k umoření poskytnutých úvěrů dovolateli [viz bod 2) výroku rozsudku]. S obviněným J. Š. tak lze souhlasit pouze v tom, že původně, tj. při uzavírání úvěrových smluv v roce 2007 a 2008, poskytl bance dostatečné zajištění jejích pohledávek, ovšem s ohledem na to, že banka do 16. 11. 2011, kdy byla uzavřena kupní smlouva na nemovitosti vyjmenované v bodě 2) výroku rozsudku, nemohla tušit, že dovolatel následně dne 30. 11. 2011 a 19. 1. 2012 podá na katastrální úřad listiny, které měly dokladovat zánik zástavního práva na dům č. p. XY– rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro k. ú. XY, a dům č. p. XY – občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY– zahrada, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, z logiky věci neměla důvod a nežádala o další zajištění poskytnutých úvěrů. Pro úplnost je třeba doplnit, že obviněným J. Š. zmiňovaný §505 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku, podle nějž poškozená banka nepostupovala, není pro jeho argumentaci v žádném směru přiléhavý. Zmiňované ustanovení §505 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovilo, že zanikne-li nebo zhorší-li se za trvání smlouvy zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy. Uváděné ustanovení je ve vztahu k věřiteli, tj. ve vztahu k Raiffeisenbank, ustanovením dispozitivním, tudíž banka nebyla povinna podle něj postupovat. Naopak namítané ustanovení zakotvovalo povinnost dlužníka, tj. dovolatele, doplnit zajištění na původní rozsah v případě zániku či zhoršení zajištění závazku. Navíc je třeba poznamenat, že banka v souladu se svými smluvními podmínkami již dne 29. 2. 2012 vyzvala obviněného J. Š. k jednorázovému splacení hypotečního úvěru z důvodu porušení úvěrové smlouvy č. 304/130/07/1/01 (č. l. 52 spisu) a č. 300/251/08/1/01 (č. l. 55 spisu). Všechny shora uvedené skutečnosti tedy nepotvrzují ani dovolatelovo tvrzení o tom, že banka si měla být jista dostatečným zajištěním svých pohledávek, a proto udělila obviněnému souhlas s převodem nemovitostí, které byly předmětem zajištění.
A. 3. Subjektivní stránka zločinu poškození věřitele podle ustanovení §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
30. Obviněný J. Š. rovněž namítal, že jeho úmysl by musel směřovat ke zmaření uspokojení banky a způsobení škody velkého rozsahu, avšak pohledávky banky byly a jsou nadále předmětem zajištění a mohou být z tohoto zajištění uspokojeny.
31. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu poškození věřitele podle ustanovení §222 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence svých četných dluhů, své neschopnosti hradit je, špatné hospodářské situace a případně již podaného návrhu na zahájení insolvenčního řízení vůči jeho majetku apod. Z hlediska subjektivní stránky u způsobení škody velkého rozsahu [ustanovení §222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
32. Nejvyšší soud dále k této námitce poznamenává, že jak již vyplynulo ze shora prezentovaných závěrů soudů nižších stupňů, tyto bez jakýchkoliv pochybností na dostatečném skutkovém podkladě dospěly ke zjištěním o úmyslném jednání obviněného J. Š., který v úmyslu zcizením vlastního majetku zmařit uspokojení svého věřitele, tj. Raiffeisenbank, vůči které měl závazek z titulu úvěrových smluv č. 304/130/07/1/01 a č. 300/251/08/1/01, které byly zajištěny zástavním právem na nemovitostech, konkrétně domu č. p. XY, zapsaném na LV XY pro k. ú. XY, a domu č. p. XY, zapsaném na LV XY pro k. ú. XY, předložil příslušnému katastrálnímu úřadu kupní smlouvu na uvedené nemovitosti, na které byl uveden jako kupující J. H., který však tyto smlouvy nikdy neuzavřel a nepodepsal, spolu s návrhem na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem, přičemž následně byly na katastrální úřad podány listiny, které měly dokladovat zánik zástavního práva, přestože Raiffeisenbank tato prohlášení nikdy neučinila, o čemž obviněný věděl a všechny tyto listiny nebyly pravé (včetně plné moci) a byly na nich padělány ověřovací doložky notářské kanceláře E. N., kulatá razítka notářské kanceláře se státním znakem a podpisy notářské tajemnice S. S. a stejné padělané listiny vědomě užil obviněný při předložení výše uvedené kupní smlouvy, která byla přílohou výše uvedeného návrhu na vklad a dále po zavkladování vlastnického práva J. H. v katastru nemovitostí předstíral prodej těchto nemovitostí P. N., na jejímž základě došlo ke vkladu vlastnického práva P. N. k těmto nemovitostem, a dále obviněný J. Š. v úmyslu zcizením vlastního majetku zmařit uspokojení svého věřitele Raiffeisenbank, vůči kterému měl závazek z titulu shora uváděných úvěrových smluv, zajištěných zástavním právem na shora uváděných nemovitostech, prodal na základě kupní smlouvy další svoje nemovitosti společnosti E., jíž byl jediným společníkem a jednatelem a následně převedl obchodní podíl v této společnosti na P. Š.. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolatel aktivně jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení svého věřitele, tj. banky, která mu poskytla úvěr, přičemž s veškerým svým majetkem disponoval vědomě tak, že způsobí následek spočívající v tom, že banka s ohledem na jeho nemajetnost nebude moci uspokojit poskytnuté pohledávky. Nejvyšší soud již shora zaznamenal, že pokud se týká následku, jak jej vymezuje ustanovení §222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, postačí nedbalost, ať už vědomá či nevědomá. Jeho úmysl tedy nemusel směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu, a proto se ani s touto jeho částí dovolací argumentace, kdy námitky týkající se naplnění subjektivní stránky uplatnil dovolatel znovu i ve své replice, Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
A. 4. Zajištění pohledávek a vznik škody
33. K té části námitek dovolatele, kde dovozuje, že vzhledem k tomu, že pohledávky banky byly a jsou nadále předmětem zajištění a mohou být z tohoto zajištění uspokojeny, nedošlo ke vzniku škody a maření uspokojení pohledávek banky, tedy že banka nebyla žádným způsobem poškozena, čímž argumentuje i ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, Nejvyšší soud poznamenává následující. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se uvádí, že poškozená banka podala dne 28. 2. 2012 žalobu s tím, že v únoru 2012 zjistila, že v katastru nemovitostí není zapsáno zástavní právo k předmětným nemovitostech a toto bylo vymazáno na základě zfalšovaných listin, žalobě poškozené banky bylo vyhověno a tento rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2015, č. j. 15 C 18/2012 – 413, byl potvrzen i soudem druhého stupně, který se věcí zabýval na základě odvolání obviněného P. N. – v současné době jsou zástavní práva poškozené banky opět zapsána u předmětných nemovitostí. Nalézací soud tyto důkazy posoudil tak, že škoda vzniklá užitím padělaných veřejných listin byla částečně (hodnota předmětných nemovitostí je nižší než výše pohledávky poškozené banky vůči obviněnému J. Š.) nahrazena obnovením zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí, na této náhradě škody však neměl ani jeden z obviněných žádný vliv (v podrobnostech srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak upozornil již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trestný čin poškození věřitele je dokonán, jestliže uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, tedy jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017). Z uvedeného se tedy podle Nejvyššího soudu jednoznačně podává, že obviněný J. Š. svým jednáním spočívajícím v dispozicích s veškerým svým majetkem, jak je konstatováno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, dokonal souzený trestný čin podle ustanovení §222 tr. zákoníku, tedy zmařil možnost banky uspokojit své pohledávky, přičemž až následně, když banka zjistila, že v katastru nemovitostí již není zapsáno zástavní právo k předmětným nemovitostem, na základě vlastní iniciativy a bez přispění obviněného J. Š., se soudní cestou domohla obnovení svých zástavních práv. Proto i v této části Nejvyšší soud neshledal dovolatelovi námitky důvodnými.
B. Námitky týkající se bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu
34. Pokud se týká bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněný J. Š. namítal, že se žádného trestného činu nedopustil, neboť neměl možnost zjistit, že jednal s osobou vydávající se za pana H., navíc nebylo jeho povinností, aby přezkoumával a ověřoval si, zda ověřovací doložka notářské kanceláře byla padělaná.
35. Nalézací soud zachytil důkazy týkající se mj. osoby J. H. a ověřovacích doložek předmětné notářské kanceláře na str. 8 – 12 odůvodnění svého rozsudku, a dovodil z nich, že považuje obhajobu obviněných J. Š. a P. N. ohledně uzavření kupních smluv s J. H. za vyvrácenou, pouze účelovou, vedenou snahou vyvinit se z protiprávního jednání, neboť je evidentní, že J. H. s obviněným J. Š. ani s obviněným P. N. žádnou kupní smlouvu ohledně nemovitostí neuzavíral a byl pouze za tímto účelem zneužit jeho ztracený či odcizený občanský průkaz (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž uzavřel, že smlouvy o převodech nemovitostí (včetně těch převáděných do společnosti ovládané obviněným J. Š.) jsou natolik shodně koncipovány, že je zjevné, že je psala jedna osoba a nemohla to být osoba vystupující pod jménem J. H. (ostatně na základě provedeného dokazování se nalézací soud přiklonil k závěru, že taková osoba, která by se vydávala za J. H. vůbec neexistovala, a to s ohledem na adresu pro doručování uvedenou u této osoby, která je shodná s adresou bydliště obviněného J. Š.), neboť (jak sám uvedl obviněný J. Š. ve své výpovědi) smlouvu připravil (a podle jeho tvrzení poslal H. mailem) sám obviněný J. Š. (ostatně jinak tomu být ani nemohlo, neboť jen obviněný J. Š. věděl, jakou sumu poškozené bance dluží a v jaké výši ji má splatit) a smlouva sepsaná údajně J. H. s obviněným P. N. má v podstatě stejný obsah a je stejně koncipována jako předchozí kupní smlouva (je zřejmé, že i ona byla připravována osobou obviněného Š.). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly stále využívány obviněným J. Š. (tedy prospěch ze změny záznamů v katastru nemovitostí měl ve své podstatě pouze obviněný Š., který mohl nemovitosti užívat, aniž by se musel v nejbližší době bát toho, že je poškozená banka prodá za účelem zhojení své pohledávky vůči němu), neměla rozhodně žádná jiná osoba odlišná od obviněného J. Š. důvod převádět je fiktivně na jinou osobu a zejména očišťovat je od váznoucí zástavy, nelze uvěřit, že by jakákoliv osoba, která by se chtěla podvodně obohatit na obou obviněných, uváděla stejnou adresu pro doručování jako má obviněný J. Š. (tedy takovou adresu, aby obviněný J. Š. věděl o všech krocích činěných touto osobou ohledně předmětných nemovitostí, dostal do rukou všechny písemnosti k převodu se vztahující apod.). Z provedeného dokazování je tak podle nalézacího soudu nepochybné, že obviněný J. Š. osobně užil minimálně jednu padělanou listinu jako pravou tím, že předložil tuto listinu (padělanou notářskou doložku ověřující podpis na kupní smlouvě) na katastrálním úřadu k doložení změny vlastníka, kdy následně na základě dalších naprosto stejným způsobem padělaných listin (listiny o vzdání se zástavního práva apod.) došlo k vymazání zástavního práva z katastru nemovitostí, obviněný J. Š. byl jedinou osobou, která z užití těchto padělaných listin měla prospěch, což podle názoru soudu svědčí bez důvodných pochybností o tom, že obviněný musel vědět nebo přinejmenším být srozuměn s tím, že užívá padělané úřední listiny (srov. str. 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
36. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že konkrétní osoba jménem J. H., s daty narození a dalšími údaji, které jsou v listinách uvedeny, nemohla listiny v žádném případě podepsat a na uvedeném jednání participovat, a to nejen s ohledem na její zcela konzistentní výpověď, ale také na to, že došlo ke ztrátě jejího občanského průkazu, ta byla včas nahlášena a především nezávisle na šetření v nyní projednávané věci – v souvislosti s daňovým řízením – jmenovaný rovněž uvedené avizoval policejnímu orgánu (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž doplnil, že právem měl nalézací soud s ohledem na existenci potvrzenky o zaplacení příslušného poplatku katastrálnímu úřadu za prokázané, že obviněný J. Š. podal návrh na vklad do katastru nemovitostí, a v této souvislosti předložil listinu, kupní smlouvu, u níž si musel být vědom, s ohledem na anabázi dotýkající se pouze fiktivní existence J. H. jako kupce, že vykazuje zfalšovanou ověřovací doložku. Tedy obviněný nejen objektivně užil padělané veřejné listiny jako pravé, ale s ohledem na to, že s J. H. smlouva nebyla uzavřena, čehož si musel být s ohledem na veškeré již uváděné okolnosti případu dobře vědom, učinil to v kontextu (s ohledem na poměr dluhu a hodnoty nemovitosti) s částečným zmařením pohledávky svého zástavního věřitele do předmětné výše (srov. str. 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
B. 1. Posouzení extrémního nesouladu
37. Nejvyšší soud se i v případě námitek dovolatele týkajících se bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, zabýval posouzením, zda skutkové závěry soudů nižších stupňů odpovídají obsahu procesního spisu a provedeným důkazům v hlavním líčení. Nejvyšší soud se tak zabýval zejména výpovědí svědka J. H. (č. l. 1067 – 1070 spisu), která byla postupem podle §211 odst. 1 tr. ř. se souhlasem stran čtena u hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2017 (viz str. 11 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1206 a násl. spisu), a dále listinnými důkazy, které byly stranám postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženy k nahlédnutí (viz str. 11 – 12 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1206 a násl. spisu), přičemž se konkrétně jedná o úvěrovou smlouvu č. 304/130/07/1/01 ze dne 28. 5. 2007 (č. l. 14 – 21 spisu), smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 304/130/07/2/01(č. l. 24 – 27 spisu), úvěrovou smlouvu č. 300/251/08/1/01 ze dne 21. 5. 2008 (č. l. 28 – 36 spisu), smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 300/251/08/2/01(č. l. 39 – 42 spisu), kupní smlouvu uzavřenou mezi J. H. a P. N. ze dne 25. 1. 2012 (č. l. 76 – 78 spisu), kupní smlouvu uzavřenou mezi J. Š. a J. H. ze dne 25. 11. 2011 (č. l. 93 – 96 spisu), výzvy k jednorázovému splacení hypotečního úvěru (č. l. 52 a 55 spisu), zprávu E. N. (č. l. 239 spisu), žalobu Raiffeisenbank proti žalovanému P. N. o určení, že na nemovitostech váznou zástavní práva (č. l. 82 – 86 spisu), návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí ze dne 25. 11. 2011 (č. l. 104 – 105 spisu), návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí ze dne 25. 1. 2012 (č. l. 151 – 152 spisu), plnou moc J. H. udělenou J. Š. (č. l. 106 a 163 spisu) a prohlášení věřitele, tj. Raiffeisenbank, o vzdání se zástavního práva (č. l. 145 a 148 spisu). Nejvyšší soud i v tomto případě shledal, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jak je prezentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, nenastal extrémní rozpor, přičemž závěry soudů nižších stupňů plně odpovídají Nejvyšším soudem přezkoumanému důkaznímu materiálu.
B. 2. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. V návaznosti na shora předestřené závěry soudů nižších stupňů, vyplývající plně z provedeného dokazování, jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud podotýká, že pokud se týká okruhu námitek obviněného J. Š., spadajících pod bod 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, uváděné výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je zřejmé, že ačkoli obviněný J. Š. ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Na tomto místě je tak podle Nejvyššího soudu třeba zopakovat, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle nálezů Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i obhajobou obviněného, jak je uvedeno shora. Postup nalézacího soudu byl následně stvrzen i soudem odvolacím, jak bylo rovněž shora prezentováno.
C. Námitky týkající se údajného „komplotu“
39. Obviněný J. Š. rovněž namítal, že se stal obětí komplotu ze strany dnes již zemřelého pana K., přičemž tato jeho obhajoba nebyla od začátku ze strany soudu brána na zřetel, soud se jí v podstatě vůbec nezabýval a bagatelizoval ji. Obviněný tedy Nejvyššímu soudu předložil notářský zápis č. j. NZ 40/2018, N 45/2018, kterým Nejvyšší soud provedl v neveřejném zasedání důkaz, a ve kterém svědek M. H. prohlásil, že slyšel rozhovor pana K. s policistou z XY o prodeji nemovitostí v XY a o následném zničení obviněného. Svědek M. H. měl rovněž na podzim roku 2015 najít aktovku s občanskými průkazy se shodnými čísly dokladů a kulaté razítko.
40. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí na stranách 15 – 16 velmi podrobně zabývá důkazy týkajícími se osob J. H. a T. K. ve vztahu k obviněnému J. Š., přičemž dospívá k závěru, že obviněným J. Š. předložené důkazy „komplotu proti jeho osobě“ žádný „komplot“ nepotvrzují, neboť logicky do zjištěného skutkového stavu nezapadají. Podle názoru nalézacího soudu nelze v žádném případě uvěřit, že by se kdokoliv dopouštěl obviněným J. Š. tvrzeného (a nutno podotknout, že značně komplikovaného) komplotu vůči obviněnému J. Š. a zároveň by byly obviněnému J. Š. zaslány nějakým zcela neznámým člověkem všechny podklady k tomuto údajnému komplotu. Obhajobu obviněného tak soud považoval za zcela nevěrohodnou a účelovou (v podrobnostech srov. str. 15 – 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
41. Odvolací soud navázal na zjištění soudu prvního stupně svým závěrem, že nalézací soud se zcela odpovídajícím a logickým způsobem vypořádal s obhajobou obviněného J. Š., spočívající v tom, že za J. H. se vydával „shodou okolností“ již zemřelý T. K.. Ačkoli obviněný tuto obhajobu nabízel již v přípravném řízení, až v průběhu odvolacího řízení předložil informace, kterým poměrně právem nemohl uvěřit, a to i ve světle toho, že osoba domnělého H. tedy již vyslechnuta být nemůže. Vysvětlení obviněného o původu a důvodech takového již skutečně složitého komplotu nalézací soud zjevně uvěřit nemohl, a to právě s ohledem na to, že měl jinak k dispozici dostatek důkazů, které nejen podle jeho přesvědčení, ale také podle přesvědčení odvolacího soudu, obviněného J. Š. bezpečně usvědčovaly.
C. 1. Posouzení extrémního nesouladu
42. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že i v případě námitek týkajících se „komplotu“ na dovolatele, tj. obviněného J. Š., se jedná ryze o námitky spočívající v přehodnocení zjištěného skutkového stavu soudy nižších stupňů, které tak nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť povahu právně relevantních námitek podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou mít námitky směřující do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost nebo nesprávnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je rovněž dále vhodné poznamenat, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu dokazování, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a to s výjimkou již shora uvedeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. i právními závěry. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07. Nejvyšší soud také pro úplnost dodává, že ani v případě těchto námitek se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť Nejvyšším soudem bylo z předloženého spisového materiálu mj. zjištěno, že u veřejného zasedání konaného dne 27. 9. 2017 (č. l. 1330 a násl. spisu) byly obviněnému J. Š. a jeho obhájkyni předloženy listiny, které byly soudu doručeny dne 26. 9. 2017 z anonymní adresy (viz č. l. 1323 – 1326 spisu), a to fotokopie dopisu s fotokopiemi občanských průkazů J. H. a J. Š. a fotografie muže, který je na těchto průkazech zobrazen (č. l. 1330 p. v. spisu). Podle §213 odst. 1 tr. ř. byly stranám předloženy k nahlédnutí listiny předložené obviněným (viz č. l. 1313 a násl. spisu), a to mj. úmrtní list T. K., sdělení Městského úřadu v Příbrami, odbor občanských agend, ze dne 25. 9. 2015, fotokopie občanských průkazů, které mu byly vloženy do schránky s vyznačením falešných údajů na jeho občanském průkazu a žádost J. Š. Policii Příbram o součinnost ze dne 13. 11. 2018 (č. l. 1330 p. v. a 1331, k tomu dále srov. č. l. 1583 – 1589 spisu), přičemž soudy z těchto důkazů vyvodily logické skutkové závěry (jak uvedeno shora) a v odůvodnění svých rozhodnutí následně nevybočily z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek extrémní nesoulad. Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, který zdůraznil, že verze obviněného J. Š. postrádá logický základ, neboť bližší informace týkající se poskytnutých úvěrů a jejich splácení měl pouze sám dovolatel, navíc není zřejmé, kdo jiný, kromě něj, by měl mít na této trestné činnosti zájem.
C. 2. Notářský zápis ze dne 29. 5. 2018, č. j. NZ 40/2018, N 45/2018
43. K notářskému zápisu ze dne 29. 5. 2018, č. j. NZ 40/2018, N 45/2018, který obviněný J. Š. předložil Nejvyššímu soudu a v němž svědek M. H. prohlásil, že slyšel rozhovor pana K. s policistou z XY o prodeji nemovitostí v XY a o následném zničení obviněného, a že na podzim roku 2015 měl najít aktovku s občanskými průkazy se shodnými čísly dokladů a kulaté razítko (viz č. l. 1767 – 1769 spisu), je třeba především zdůraznit, že Nejvyšší soud posuzuje zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno , popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo ( ex tunc ) . Zákon zde nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy (srov. přiměřeně č. 2/1996 Sb. rozh. tr.), protože ty by mohly být důvodem k obnově řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, str. 3249). Přesto však považuje Nejvyšší soud za nutné k zmíněnému notářskému zápisu uvést následující. Dovolatelem předkládaný důkazní prostředek, tj. notářský zápis ze dne 29. 5. 2018, č. j. NZ 40/2018, N 45/2018, a z jeho obsahu se podávající důkaz je třeba posuzovat a hodnotit v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a z nich vyplývajícími okolnostmi případu. V předchozích pasážích odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo jednoznačně konstatováno, že ve světle provedeného dokazování zde neexistují pochybnosti o aktivním jednání obviněného J. Š. v rámci stíhané trestné činnosti. Konkrétně je třeba poukázat na skutečnost, že právě obviněný J. Š. předkládal příslušnému katastrálnímu úřadu listiny týkající se převáděných nemovitostí (viz návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí ze dne 25. 11. 2011 na č. l. 104 – 105 spisu), kde u kupujícího J. H. je uvedená stejná adresa pro doručování, jako adresa u prodávajícího J. Š., dále je zde plná moc J. H. ze dne 25. 11. 2011, kterou zplnomocnil obviněného J. Š. mj. k tomu, aby za něj jednal a činil veškeré právní úkony ve věci pronájmu objektu XY č. p. XY a č. p. XY, XY (srov. č. l. 106 spisu), a také na souhlasné prohlášení ze dne 25. 11. 2011 obviněného J. Š. a údajného J. H., které však obviněný neuplatnil (viz č. l. 107 – 109 spisu). Kromě již uvedeného dovolatel aktivně jednal s obviněným P. N., P. R. (viz str. 10 – 11 protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2017, č. l. 1206 a násl. spisu) a P. Š. (viz jeho svědecká výpověď učiněná u hlavního líčení dne 16. 2. 2017, str. 2 – 3 protokolu o hlavním líčení, č. l. 1240 a násl. spisu). Nejvyšší soud dále poznamenává, že rovněž v případě dílčího aktu pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu nefiguroval žádný „prostředník“, přičemž tento dílčí akt dává smysl jen ve spojení s dílčím aktem pod bodem 1). Navíc i úvodní znění popisu dílčího aktu pod bodem 2) výroku rozsudku opakuje skutková zjištění, jež jsou předmětem onoho dílčího aktu pod bodem 1) výroku rozsudku. Pokud se potom týká samotného M. H., zde je třeba zdůraznit, že tento svědek učinil výpověď u hlavního líčení konaného již dne 14. 12. 2017 (č. l. 1597 – 1599 spisu), kde se vyjadřoval pouze o svém dluhu vůči obviněnému J. Š., ovšem o žádných událostech, které jsou předmětem nyní předkládaného notářského zápisu, se nevyjadřoval. Nejvyšší soud se tedy, jak bylo uvedeno shora, zaobíral všemi hledisky případu a provedenými důkazy ve vztahu k předloženému notářskému zápisu, přičemž vyhodnotil, že jestliže se hodnotí s přihlédnutím ke všem shora zmíněným důkazům, nemůže v žádném směru zvrátit dosavadní hodnocení verze obviněného J. Š. stran „komplotu“ na jeho osobu. Stále totiž platí, že nikdo jiný než obviněný by na páchání souzené trestné činnosti nemohl mít zájem, přičemž to byl právě obviněný J. Š., který aktivně jednal ve vztahu k shora podrobně uvedeným skutečnostem, a proto nemohl být z hlediska skutku, který je mu kladen za vinu, v žádném směru podveden. Navíc je vysoce nepravděpodobné a iracionální, že by se někdo cizí snažil zničit obviněného J. Š. za současného podstoupení nemalého rizika, že by mohl být odhalen a sám následně vystaven potencionálnímu trestnímu stíhání, přičemž by současně jmenovanému obviněnému nadále umožňoval dispozice s jeho majetkem. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů neshledal ani námitku obviněného J. Š. o údajném „komplotu“ na jeho osobu důvodnou.
V.
Důvodnost dovolání obviněného P. N.
44. Obviněný P. N. ve svém dovolání namítal použití nesprávného důvodu zproštění obžaloby při správném skutkovém zjištění, neboť byl sice důvodně zproštěn obžaloby, avšak podle jeho názoru pro něj z méně příznivého důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. (tedy že v žalobním návrhu označovaný skutek není trestným činem), ačkoli správně měl být zproštěn podle důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Obviněný P. N. doplnil, že v jeho věci je situace odlišná od případu, který řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikovaném pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., neboť obviněný se nedomáhá změny skutkových zjištění, ale požaduje, aby za stejného skutkového stavu byl při odlišném právním posouzení věci aplikován pro něj příznivější důvod zproštění obžaloby.
45. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedených důkazů bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný P. N. na sebe nechal formálně převést nemovitosti původně vlastněné obviněným J. Š., o nichž věděl, že byly zatíženy zástavním právem poškozené banky, a věděl, že hodnota těchto nemovitostí přesahuje částku 5 000 000 Kč, neboť se minimálně před tímto převedením seznámil s obsahem kupní smlouvy, která tuto skutečnost sdělovala, s úmyslem umožnit obviněnému J. Š. užívání těchto nemovitostí, čímž umožnil obviněnému J. Š. zmaření uspokojení pohledávky poškozené banky (věřitele obviněného J. Š.) a způsobit jí škodu velkého rozsahu (dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč). Z provedených důkazů však nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný P. N. takto pomohl obviněnému J. Š. s vědomím, že předmětné vlastnické právo bylo změněno a následně zástavní právo bylo neoprávněně vymazáno na základě padělaných listin a nebylo tak prokázáno, že by obviněný P. N. naplnil subjektivní stránku trestného činu a že by tedy naplnil všechny znaky skutkové podstaty pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, proto soud v pochybnostech postupoval ve prospěch obviněného P. N. a obžaloby jej zprostil podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek obviněného pro pochybnosti o naplnění subjektivní stránky není trestným činem. Při právním hodnocení uvedeného skutku obviněného byl soud vázán právním názorem odvolacího soudu (§264 odst. 1 tr. ř.) vyjádřeným v usnesení ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 To 281/2017 – 1335, ve kterém je uvedeno, že k poškození zástavního věřitele došlo tím, že nemovitost byla vyvázána ze zástavy a žádný důkaz nesvědčí o tom, že o takovém jednání obviněného J. Š. obviněný P. N. věděl nebo s ním byl srozuměn, a není tak tedy naplněna subjektivní stránka pomoci k danému trestnému činu a je třeba rozhodovat v pochybnostech ve prospěch obviněného P. N. (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
46. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že pokud jde o výhrady obviněného P. N. ke zprošťujícímu výroku rozsudku, již v předchozí fázi řízení bylo zcela objektivně prokázáno, že obviněný P. N., což ostatně ani nepopíral a své vlastnické právo posléze obhajoval i v občanskoprávním řízení, skutečně kupní smlouvu na předmětnou nemovitost uzavřel, a to na objekt, který byl ve výroku v souladu s důkazním stavem věci specifikován, byl zapsán v příslušném listu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu atd., tj. tato skutková část děje nepochybně proběhla, avšak nalézací soud v pochybnostech, byť bylo dáno důvodné podezření, které vyplývalo z okolností uzavření smlouvy, neprůkaznosti uhrazení kupní smlouvy, jakož i z dalších okolností, na něž nalézací soud opakovaně poukazoval, dospěl k přesvědčení, že nemůže obviněného uznat vinným pomocí k trestnému činu, který spáchal obviněný J. Š., neboť nemohl mít bezpečně prokázanou subjektivní stránku jednání obviněného P. N. v otázce jeho povědomí, k čemu vlastně pomáhá, vyjma obecného předpokladu, že za uvedených okolností to mohlo být stěží něco zcela zákonného. Za této situace proto zcela právem uzavřel, že v žalobním návrhu označeném skutku nemůže spatřovat trestný čin, a to právě v mezích §226 písm. b) tr. ř. Z uvedeného je patrno, že odvolání obviněného P. N. ve vztahu ke zprošťujícímu výroku rozsudku nemohlo být posouzeno jako důvodné (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
47. Z odborné literatury a ustálené judikatury se podává, že důvod pro zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. se uplatní, když soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů opatřených a provedených za součinnosti stran a na základě výsledků provedeného dokazování nemůže spolehlivě uzavřít, že se stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy že se ohledně podstatných skutečností neuskutečnilo to, co se uvádí v popisu skutku. Zproštění je zde namístě jak v případě, pokud se prokáže, že se skutek nestal, tak i v případě, jestliže po úplném a správně provedeném dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.) a po všestranném zhodnocení všech dostupných důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-II. Sb. rozh. tr.). Na rozdíl od ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. se podle §226 písm. a) tr. ř. nevyžaduje prokázání (rozumná jistota), že se skutek nestal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1981, sp. zn. 4 Tz 25/81, publikovaný pod č. 13/1982 Sb. rozh. tr.). Pro použití tohoto zprošťujícího důvodu rovněž není nutné, aby se nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní návrh v popisu skutku. Postačí, že se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz 26/88, publikovaný pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ovšem při respektování zásad pro hodnocení totožnosti skutku. Podstatu skutku tvoří jednání a následek. V případě ustanovení §226 písm. b) tr. ř. se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz 26/88, publikovaný pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu.
48. Nejvyšší soud s ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů, jakož i s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování, obsahu spisového matriálu a ustálené judikatuře týkající se projednávané problematiky, uvádí následující. Obviněný P. N. měl podle obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 1 ZT 186/2015, spáchat pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (srov. č. l. 1180 a násl. spisu). Obviněný J. Š., coby hlavní pachatel, však cílil na poškození svého věřitele, tj. Raiffeisenbank, nikoliv pouze již v pořadí druhým prodejem nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 25. 1. 2012, kde obviněný P. N. vystupoval jako kupující, ale zejména dokladováním zániku zástavního práva oprávněné banky na příslušném katastru nemovitostí. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů však jednoznačně vyplynulo, že nebylo prokázáno, že by obviněný P. N. věděl, či byl nejméně srozuměn, s těmito okolnostmi případu stran jednání hlavního pachatele. Subjektivní stránka jednání pomocníka tedy nebyla v tomto trestním řízení prokázána.
49. Oproti tomu však byla i podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat a pro nějž byl obviněný P. N. obžaloby zproštěn, tedy se ve smyslu shora uvedené judikatury stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, a proto nemohl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Tyto závěry se podávají zejména z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který uvedl, že ze zpráv poškozené banky a z vyjádření obviněného P. N., z protokolu o jednání před Okresním soudem v Příbrami dne 26. 7. 2012 ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 18/2012, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 3. 2012, č. j. 15 C 18/2012 – 109, vyplývá, že obviněný P. N. při podpisu předmětné kupní smlouvy věděl, že byla v nedávné době (25. 11. 2011) uzavřena na předmětné nemovitosti kupní smlouva s kupní cenou těchto nemovitostí ve výši 10 149 310 Kč, přesto podepsal smlouvu s kupní cenou ve výši 1 500 000 Kč (srov. str. 21 – 22 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), navíc manželka obviněného P. N. o koupi nemovitostí nevěděla, což podle názoru nalézacího soudu svědčí o fiktivním převodu nemovitostí. Nalézací soud dále z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 8. 1. 2013 a ze zpráv Úřadu práce České republiky a České správy sociálního zabezpečení zjistil, že jmenovaný obviněný byl v době od 1. 10. 2011 do 11. 6. 2012 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání s podporou v nezaměstnanosti v období od 1. 10. 2011 do 29. 2. 2012 ve výši 9 295 Kč měsíčně, tedy na základě provedených důkazů bylo zřejmé, že obviněný P. N. nebyl v takové finanční situaci, aby si mohl dovolit koupi daných nemovitostí, a to ani za uváděnou nereálně nízkou cenu (srov. str. 22 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Obviněný P. N. byl od 13. 6. 2001 vlastníkem bytové jednotky s příslušenstvím zatížené zástavním právem ve prospěch České spořitelny, a. s., a tří motorových vozidel (srov. str. 23 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Majetková situace obviněného P. N. tedy nebyla taková, aby umožňovala koupi rodinného domu, neboť vlastnil byt zatížený zástavním právem (tudíž obviněný byl již jedním dluhem zatížen) a byl v dané době nezaměstnaný a při dalším takovém závazku by mu hrozilo, že o bydlení přijde úplně (v podrobnostech srov. str. 24 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Nalézací soud na základě provedených důkazů proto uzavřel, že je naprosto zjevné, že obviněný P. N. neměl v úmyslu koupit ke svému užívání dané nemovitosti, neboť neměl dostatek finančních prostředků na koupi rodinného domu, bydlel společně se svou manželkou v bytě, na němž vázlo zástavní právo, jeho manželka o tom, že by kupoval nemovitosti ani nevěděla, obviněný P. N. si v textu kupní smlouvy nezajistil možnost užívání ani nepožádal o vyklizení předmětných nemovitostí a naopak umožňoval po celou dobu jejich užívání obviněnému J. Š. a znemožňoval naplnění zástavních práv poškozené banky (srov. str. 26 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Z provedených důkazů bylo tedy podle soudu prvního stupně bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný P. N. na sebe nechal formálně převést nemovitosti původně vlastněné obviněným J. Š., o nichž věděl, že byly zatíženy zástavním právem poškozené banky a věděl, že hodnota těchto nemovitostí přesahuje částku 5 000 000 Kč, neboť se minimálně před tímto převedením seznámil s obsahem kupní smlouvy, která tuto skutečnost sdělovala, s úmyslem umožnit obviněnému Š. užívání těchto nemovitostí, čímž umožnil obviněnému J. Š. zmaření uspokojení pohledávky poškozené banky (věřitele obviněného Š.) a dále mu umožnil způsobit jí škodu velkého rozsahu, tedy dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (srov. str. 29 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu ).
50. Nejvyšší soud s tímto hodnocením důkazů nalézacím soudem souhlasí, přičemž považuje za nutné dodat, že tedy není pochyb o tom, že obviněný P. N. předstíral uzavření kupní smlouvy datované dne 25. 1. 2012 na nemovitosti č.p. XY – rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY– ostatní plocha, zapsaný na LV XY pro k. ú. XY, obec XY a nemovitosti č. p. XY– občanská vybavenost, postavená na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. XY– zahrada, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, vše v hodnotě 6 285 000 Kč, s J. H. jako prodávajícím, se kterým však ve skutečnosti nikdy nejednal a byl si vědom, že tento není skutečným vlastníkem nemovitostí, kdy na základě této smlouvy, předložené dne 26. 1. 2012 Katastrálnímu úřadu, pracoviště XY, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí. S ohledem na to byly nepochybně prokázány podstatné skutkové okolnosti žalovaného skutku, proto ve smyslu §226 písm. a) tr. ř. bylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný P. N. stíhán, tedy došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tedy jinými slovy byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř.
51. Na rozdíl od uvedených prokázaných skutečností zůstaly i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkových okolnostech důležitých pro zavinění obviněného P. N., tj. subjektivní stránky, coby jednoho z obligatorních formálních znaků trestného činu (resp. pomoci k trestnému činu). V tomto smyslu skutek označený v žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 1 ZT 186/2015, není trestným činem, a proto bylo třeba rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným tímto trestným činem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-II. Sb. rozh. tr.), jak správně učinil nalézací soud, s jehož názorem se pak na základě odvolání obviněného P. N. důvodně ztotožnil i odvolací soud. Jestliže bylo soudy nižších stupňů, zejména soudem nalézacím, současně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě naplňujícího podle popisu skutku formu pomoci směřující k shora uvedenému následku, stal se skutek, pro který je stíhán, jehož podstatu tvoří podle ustálené judikatury jednání a následek (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikované pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 279/2000, publikovaný pod č. 40/2001 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz 26/88, publikovaný pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), a není možno jej zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Skutečnost, že nebyly naplněny další znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, v tomto případě zavinění, je důvodem pro zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz 26/88, publikovaný pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.).
52. V neposlední řadě Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný P. N. namítal, že na jeho případ není aplikovatelné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2015, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., nelze mu přisvědčit ani v této části jeho argumentace. V předmětném judikátu se uvádí, že obviněný může dovoláním napadnout zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby by1 zproštěn obžaloby z důvodu, který je pro něj příznivější. Ovšem jestliže byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu předpokládaného ustanovením §226 písm. b) tr. ř. (tj. že se stal skutek, který však není trestným činem), pak prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nemůže domáhat zproštění podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., neboť v takovém případě ve skutečnosti napadá soudy učiněná skutková zjištění tvrzením, že se v žalobním návrhu uvedený skutek nestal. Dovolání je v takovém případě podáno z jiného než zákonného důvodu. V předmětném judikátu se dále uvádí, že v rámci námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zvažovat pouze takové výhrady dovolatele, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu [a že tedy měl být správně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.], anebo, že zjištěný skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak jej posoudily soudy (tj. v případě dovolání podaného obviněným, že skutek měl být posouzen mírněji, než jak ho soudy kvalifikovaly). Avšak z obsahu dovolání obviněného P. N. vyplývá, že podstatou jeho námitek je tvrzení, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pokud dospěly k závěru, že se stíhaný skutek stal. Obviněný se tedy domáhá opačného skutkového zjištění, když s poukazem na neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení vykonaných důkazů dovozuje, že stíhaný skutek se vůbec nestal a že tedy měl být zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. a) tr. ř. Lze tedy i v případě obviněného P. N. uzavřít, že dovoláním obviněného opírajícím se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat zprošťující rozsudek v případě, že ke zproštění došlo proto, že se žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, neboť v takovém případě se obviněný požadavkem na to, aby byl zproštěn z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění, tedy ve skutečnosti vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 To 65/2018-1704, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 T 210/2016-1627, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), ve spojení s písm. l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení jednání obviněných J. Š. a P. N., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní kvalifikace nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání obviněných J. Š. a P. N., jakož i státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, proti rozsudku nalézacího soudu podle §256 tr. ř. jejich odvolání zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami odvolatelů. Oba soudy nižších stupňů rovněž řádně dostály své povinnosti svá rozhodnutí adekvátně odůvodnit (srov. §125 tr. ř. ve spojení s §134 odst. 2 tr. ř.).
54. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných J. Š. a P. N. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2019
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu