ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1098.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1098/2019-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 10 To 101/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 38 T 220/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 38 T 220/2018, uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl podle §273 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let, a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená pojišťovna se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha - východ podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 10 To 101/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný, extrémně nesouladný s provedenými důkazy, neboť byl učiněn na podkladě řízení, které považuje za rozporné jak s příslušnými zákonnými ustanoveními, tak i s jím vybranými základními zásadami trestního řízení, zejména právem na spravedlivý proces. Na podporu tohoto svého tvrzení poměrně obsáhle uvedl, že soudy nižších stupňů chybovaly, pokud svá rozhodnutí opřely o selektivně vybrané důkazy, a to aniž by tyto náležitě prověřily, a naopak, důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizovaly, popř. odmítly provedení těch důkazů, které mohly svědčit v jeho prospěch. Obviněný má za to, že soudy provedené důkazy korespondují s jeho výpovědí o průběhu dopravní nehody, neboť z nich podle něj vyplývá, že přizpůsobil svoji jízdu dopravní situaci, jakož i skutečnost, že dopravní nehoda svým charakterem nemohla způsobit obecné ohrožení, ve smyslu vyžadovaném příslušným zákonným ustanovením, a tedy že nenaplnil svým jednáním znaky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 10 To 101/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 38 T 220/2018, a aby přikázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že je odvolání obviněného zamítnuto je třeba dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu a porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o charakter námitek uplatněných obviněným v dovolání, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [např. v bodech 23-24 se soud prvního stupně zabýval námitkami k oslnění obviněného sluncem a nepoužití sluneční clony, rychlostí vozidla, v bodě 25 reagoval na návrh obhajoby na doplnění dokazování. Odvolací soud pak na obsahově shodné námitky reagoval v odůvodnění svého usnesení zejména na str. 3]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
11. Právě zjištění pravé podstaty dovolacích námitek je povinností Nejvyššího soudu. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad trestního řízení, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Nejinak je tomu i ve vztahu k argumentaci, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, k porušení práva na spravedlivý proces, když uvedené námitky jsou primárně vázány na tvrzení, že „soudy nedostatečně zohlednily okolnosti daného případu“.
13. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora, musí Nejvyšší soud konstatovat, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání, jak zjistily soudy, a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu obecného ohrožení podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad rámec shora uvedeného, k namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, zejména k námitce porušení zásady spravedlivého procesu, Nejvyšší soud obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady, musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
15. V předmětné trestní věci soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků, znaleckým posudkem, listinnými důkazy a kamerovým záznamem, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na obsáhlém vyvrácení jednotlivých důkazů, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
16. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
17. Bez ohledu na shora uvedené skutečnosti, které by bez dalšího odůvodňovaly odmítnutí dovolání obviněného, považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující skutečnosti. První okruh námitek obviněného se soustředil na průběh předmětného protiprávního jednání, kde obviněný argumentoval tím, že není pravda, že by svoji jízdu nepřizpůsobil vzniklé dopravní situaci, neboť byl v době, kdy měl takto učinit, a podle názoru soudů nižších stupňů zpomalit, oslněn sluncem. Dále poukázal na skutečnost, že dodržel bezpečný rozestup mezi ním a před ním jedoucím dálkovým autobusem, že jel předepsanou rychlostí, a proto není důvod pro trestněprávní represi. Nejvyšší soud ovšem se zde uvedeným tvrzením obviněného nemůže, ve shodě se soudy nižších stupňů, nesouhlasit. Je sice pravdou, že z kamerových záznamů je zřejmé, že obviněný zpočátku udržoval mezi jím řízeným nákladním vozidlem a dálkovým autobusem jedoucím před ním rozestup, nicméně tato skutečnost nebyla soudy považována za skutečnost, z které by byla odvozována vina obviněného, stejně jako jeho vina nebyla odvozována, od skutečnosti, že by překročil v místě předepsanou rychlost. Vina obviněného je dovozována, ze skutečnosti, že tento nikterak nepřizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla složité dopravní situaci, která vznikla na daném úseku pozemní komunikace, a přitom obviněný takto vzniklou situaci mohl předpokládat, neboť místem neprojížděl poprvé. Hájí-li se obviněný možným oslněním sluncem, pak s ohledem na skutečnost, že místem projížděl i několikrát v minulosti, nejednalo se o žádnou nenadálou skutečnost pro obviněného, k tomu je nutno uvést, že mu nebránilo použít sluneční clonu ve vozidle. Tvrdí-li obviněný, že pokud by ji v danou chvíli instaloval, nevěnoval by se dostatečně řízení motorového vozidla, pak je třeba se nad uvedeným tvrzením pozastavit a obviněného upozornit na skutečnost, že rovněž svědek Š. uvedl, že slunce bylo nízko, šlo z boku i zepředu a on používá i clonu. Jde-li shodně jako v případě obviněného o profesionálního řidiče, pak mu toto nemělo činit žádné potíže. Tvrdí-li obviněný, že byl oslněn ostrým sluncem, bylo jeho povinností na tuto skutečnost reagovat, neučinil-li tak, postupoval v rozporu s ustanoveními, která ve výroku svého rozsudku zmínil soud prvního stupně. Nejvyšší soud nad rámec zmíněných úvah však dodává, že podstatné je mj. také to, co vyplývá z §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, že řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému a dopravně technickému stavu pozemní komunikace [obviněný věděl o složitosti dopravní situace v daném prostoru], její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat [neprojížděl uvedeným úsekem poprvé]; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled [byl-li náhle oslněn sluncem, měl ev. vozidlo zastavit – neboť neměl rozhled a nikoli pokračovat v jízdě]. Soudy nižších stupňů bylo správně poukázáno na skutečnost, že od zabrždění autobusu do jeho srážky s vozidlem obviněného uplynuly tři až čtyři sekundy. Přehlédnuta také nemůže být nárazová rychlost jím řízeného automobilu do autobusu cca 67 km/hod. Skutečnost, na kterou obviněný poukazuje a která jej má podle jeho představ vyvinit, že nepřekročil v místě povolenou rychlost, je z pohledu shora uvedeného ustanovení irelevantní. Pokud by tedy obviněný byl skutečně oslněn slunečním svitem, tím spíše měl na danou situaci reagovat a okamžitě vozidlo zpomalit, neboť si nemohl být jist dopravní situací před ním. Soudy nižších stupňů ovšem bylo prokázáno, a ostatně ani sám obviněný toto nerozporuje, že rychlost vozidla nezpomalil, ačkoli si byl vědom problematičnosti daného úseku. Z uvedeného je tak zřejmé, že námitky obviněného nemohou v konkurenci s učiněnými skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy obstát.
18. Stran další z námitek obviněného zakládající se na tvrzení, že jednání, kterým byl uznán vinným, není jednáním, které by svou povahou odpovídalo obecnému nebezpečí, neboť způsobená dopravní nehoda nemůže být považována za havárii vyznačující se určitou živelností či neovladatelností vozidel, při níž skutečně hrozil vznik škody velkého rozsahu, jak je podle obviněného vyžadováno soudobou judikaturou, je vhodné uvést následující. Obviněný konstatoval, že soudy toto jeho protispolečenské jednání spatřovaly v rychlosti, kterou řídil vozidlo, ačkoliv on má za to, že dodržoval bezpečnou vzdálenost a nejel jinou rychlostí, než jakou jela okolní vozidla. Nejvyšší soud ovšem ani se zde zmíněnou argumentací obviněného nemůže souhlasit. Je sice pravdou, že způsobením obecného nebezpečí se rozumí zaviněné vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, plynu či elektřiny, z něhož hrozí většímu počtu lidí (nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu. Ovšem při aplikaci shora uvedených obecných zásad na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěr soudu prvního i druhého stupně, že obviněný jednáním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky trestného činu obecného ohrožení podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Argumentace obviněného o bezpečné vzdálenosti vozidla i jeho rychlosti shodné s rychlostí jiných vozidel je v kontextu ostatních okolností předmětného případu, kterými jsou zejména zúžení dopravní komunikace a nedostatečné věnování pozornosti ze strany řidiče, ať už v důsledku oslnění nebo jiných okolností vyvěrající v nedostatečné přizpůsobení jeho jízdy nastalým okolnostem, zcela nepřiléhavá (viz též bod 16).
19. Lze tedy uzavřít, že obviněný zavinil nebezpečnou havárii, jejíž průběh vykazoval rysy živelnosti a neovladatelnosti [obviněný poté, co nepřizpůsobil rychlost vozidla nastalé situaci, již nebyl schopen toto vozidlo nijak (z hlediska směru a rychlosti) ovládat a nemohl tak korigovat ani průběh vlastního střetu, jemuž nebyli schopni zabránit ani řidiči dalších vozidel] a která vedla ke stavu, kdy bezprostředně hrozilo nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí, což je zřejmé ze skutečně způsobeného následku. Nutno podotknout, že v autobuse cestovalo 66 cestujících a v důsledku nárazové rychlosti vozidla řízeného obviněným 67 km/hod. do před ním stojícího autobusu, byl tento autobus odhozen ještě rychlostí 39 km/hod. do zadní části do před ním stojícího návěsu, v důsledku čehož vznikla jen na poškozeném autobuse škoda převyšující 7 mil. Kč. Jestliže znakem §273 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je způsobení značné škody, pak ve smyslu výkladového ustanovení §138 tr. zákoníku tento znak byl naplněn (k obecnému ohrožení též bod 18). Závěrem ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení je vhodné odkázat na rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „porucha v zákoně uvedeného rozsahu sice nemusí vzniknout, avšak - aby byl naplněn objektivní znak trestného činu obecného ohrožení – musí bezprostředně hrozit“.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu