ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.306.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 306/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 8 To 241/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 116/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 19 T 116/2017, byl K. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. d), e) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tato jednání byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Sokolově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 8 To 241/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém však neuplatnil žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Až na základě pokynu Nejvyššího soudu zaslal obviněný prostřednictvím obhájce doplnění dovolání, ve kterém poukázal na to, že již z původního podání bylo možno, s ohledem na jím zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, dovodit, že uplatňuje dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání (jako celku) uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovolání podává nad rámec důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale je přesvědčen, že v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle zásady, že musí objasňovat skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a zvažovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Soudu prvního stupně vytkl vadné vyhodnocení provedených důkazů, vyvození chybných závěrů, dále mu vytkl, že nepřihlédl k rozporům mezi výpověďmi jednotlivých svědků, přičemž odvolací soud tento postup potvrdil. Poukázal na to, že vstup poškozeného příslušníka vězeňské služby K. do jeho cely v něm vzbudil obavu o svůj život, a proto se začal aktivně bránit. Vzhledem k tomu, že výpovědi svědků, které ho mají usvědčovat, jsou podle jeho mínění v rozporu s kamerovým záznamem, navrhl v závěru svého dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově a věc vrátil tomuto soudu se závazným pokynem, jak má ve věci postupovat a rozhodnout.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a sdělil, že obviněný v podaném dovolání neuvedl žádný dovolací důvod, a proto předkládá dva alternativní návrhy. Z důvodu, že obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku neoznačil důvod dovolání, mělo být postupováno podle §265h odst. 1 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně měl obviněného vyzvat k odstranění vad v obsahu dovolání. Pokud takto předseda senátu postupoval a obviněný přesto vady neodstranil, navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. V opačném případě, že doplnil dovolací důvod, navrhl podané dovolání odmítnout podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V obou případech vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i v případě postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nenaplňují zákonné znaky skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen posoudit, zda právní posouzení skutku učiněné soudy nižších stupňů je v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Rovněž je nezbytné uvést, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10) V předmětné trestní věci je nezbytné uvést, že obviněný v podaném dovolání (původním) neuplatnil žádný konkrétní dovolací důvod [tento konkretizoval až na základě pokynu Nejvyššího soudu v doplňku dovolání]. Nicméně námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces, resp. tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a závěry soudů nižších stupňů, mohly být s jistou dávkou tolerance již v případě dovolání (prvního) podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [Nejvyšší soud však musí konstatovat, že uvedená tolerance ve vztahu k takto podanému dovolání by mohla být kdykoli v budoucnu obviněnými zneužitelná, a proto se důsledně řídil ustanovením §265 odst. 1 tr. ř. (obviněný je povinen uvést odkaz na zákonné ustanovení, o které své dovolání opírá)]. Dále je vhodné připomenout, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11) K dovolání obviněného je nezbytné uvést, že pokud jde o jeho námitky, které považuje za námitky hmotně právní, tak tyto žádný hmotně právní základ nemají, naopak, jedná se o námitky, které směřují výhradně proti hodnocení důkazů, které učinily soudy nižších stupňů a skutkovému stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a jako správný shledán soudem odvolacím. Dále je nutno poznamenat, že obsahově shodné námitky byly obviněným s různými modifikacemi uplatněny v průběhu trestního stíhání. V řízení před soudem prvního stupně se obviněný hájil tím, že se dozorce snažil jej kopnout do hrudníku a zasáhnout pěstmi do obličeje, proto vzal ze stolu ešus s vodou a tuto v obraně chrstl na dozorce K. Obviněný rovněž popřel, že by se dopustil křivého obvinění dozorce. Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí považuje za potřebné rovněž dodat, že soudy nižších stupňů se podrobnými námitkami obviněného zabývaly, o čemž bezpochyby svědčí i ta skutečnost, že první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, právě s ohledem na tvrzení příslušníků Vězeňské služby ČR a argumentaci obviněného, kterou uplatnil v odvolání [viz výslechy svědků dne 15. 3. 2018]. Obviněný v rámci dovolání poukazuje např. na to, že jeho vina je vybudována na výpovědích svědků (příslušníků Vězeňské služby ČR), které jsou v rozporu s kamerovými záznamy pořízenými ve věznici. Obžalovaný však přehlíží, že právě těmito kamerovými záznamy je znevěrohodněna jeho obhajoba o celkovém průběhu incidentu, který se ve věznici odehrál. Byl to obviněný, který uváděl, že poškozený K. (pokud uváděl osobní číslo příslušníka – byl jím poškozený K.) se vůči němu dopustil násilí, ačkoli bylo vyvráceno, že by se násilí tento příslušník na obviněném dopustil např. v koupelně, jak tvrdil obviněný, kde vůbec poškozený K. nebyl. V ordinaci u doktora měl s obviněným zmíněný dozorce praštit o zem (svědkyně T. nikdy nebyla svědkem toho, že by dozorce fyzicky někoho na středisku napadl), nadto je nutno konstatovat, že ani tam zmíněný dozorce K. nebyl (viz bod 9 usnesení odvolacího soudu). Dále je nutno zmínit, že svědek B. potvrdil, že obviněný přes interkom vyhrožoval dozorci K., že ho zabije a vulgárně mu nadával (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně). Zmíněný svědek rovněž uvedl, že obviněný argumentoval tím, že na něj pustil psa, což nebyla pravda, neboť psa měl celou dobu u nohy. Nejvyšší soud pouze podotýká, že soudy nižších stupňů reagovaly dostatečným způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí na „vyvíjející“ se obhajobu obviněného.
12) V souvislosti s výše uvedeným (viz bod 10 a 11) je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [odmítnutí dovolání podle shora uvedeného ustanovení přichází však v úvahu pouze za situace, že námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
13) Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky uplatněné v souladu s jakýmkoli dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř. Výše zmíněné konstatování Nejvyššího soudu je plně v souladu také s podaným dovoláním, kdy obviněný si byl vědom, že jde o skutkové námitky [uváděl, že skutková zjištění svědčí výlučně v jeho neprospěch a byla vždy bezezbytku využita, výpovědi svědků jsou v rozporu s kamerovými záznamy atd.], a proto svoji dovolací argumentaci vystavěl na porušení práva na spravedlivý proces.
14) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že námitka porušení práva na spravedlivý proces prostřednictvím tzv. extrémního nesouladu není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud právě také v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Nejvyšším soudem již shora (viz bod 11, 12) bylo poukázáno na to, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jeho rozsudku stejně jako odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, že skutková zjištění svědčí výlučně v jeho neprospěch a byla vždy bezezbytku využita. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídají ustanovení §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
15) Lze konstatovat, že z námitek obviněného primárně vyplývá skutečnost, že obviněný neakceptuje zjištěný skutkový stav věci, který jeho představám neodpovídá, a proto v dovolání i prostřednictvím tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces předkládá vlastní verzi skutkového děje, zásadně však zcela odlišnou od zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Rovněž na tento případ, tedy situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
16) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu