ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.912.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 912/2019-1032
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. T., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 4 To 656/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 92/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 2 T 92/2017, byl J. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §337 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a ve zkušební době byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech v trvání tří roků, a podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození [konkretizovaní ve výrokové části citovaného rozsudku] s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 4 To 656/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §337 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena a osoby pověřené či zplnomocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací v trvání tří roků. V ostatním (ve výroku o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (viz čl. III. dovolání) a z důvodů závažných vad rozsudku porušujících ústavním pořádkem garantované základní zásady trestního řízení a právo odsouzeného na spravedlivý soudní proces (viz čl. IV. dovolání)“. Na podporu výše uvedené argumentace uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když soudy chybně považovaly za rozhodnutí orgánu veřejné moci vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce . Obviněný předložil svůj výklad pojmu rozhodnutí a je toho názoru, že vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce není rozhodnutím a nezakládá práva ani povinnosti, ani je autoritativně nedeklaruje, přičemž poukazuje na ustanovení §44 odst. 1 exekučního řádu, které výslovně uvádí, že vyrozumění není rozhodnutím. Dále podotkl, že k omezení povinného při nakládání s majetkem dochází v rámci exekuce přímo ze zákona, nikoli z rozhodnutí orgánu veřejné moci. V daném případě byl exekučním příkazem zablokován pouze jeden bankovní účet, resp. pohledávka povinného za bankou, se kterým však nijak nenakládal. Podle dovolatele nebyl exekučním příkazem ani jiným rozhodnutím postižen majetek povinného jako celek. Rovněž vznesl otázku, zda a kdy se měl o předmětném vyrozumění soudního exekutora skutečně dovědět, neboť okamžik doručení do datové schránky nelze automaticky ztotožnit s vědomostí obviněného o zásilce, když k datové schránce mělo přístup více osob. V bodě IV. dovolání uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který neslouží k odstraňování skutkových nedostatků, současně však upozornil na výklad pojmu spravedlivého procesu z pohledu Ústavního soudu. V souvislosti s tímto obecným konstatováním zmínil „libovůli rozhodování odvolacího soudu, která se projevuje v absenci řádného odůvodnění, které by se vypořádalo se všemi stěžejními námitkami vznesenými v jeho odvolání“. V této části dovolání také namítl, že odvolací soud porušil zásadu reformace in peius, neboť rozšířil trest zákazu činnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, stejně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření shrnula dosavadní průběh řízení a dodala, že soudní exekutor je při výkonu exekuční činnosti orgánem veřejné moci a exekuční příkaz je rozhodnutím soudního exekutora. Jednání obviněného spočívající v odklonění příjmů společnosti na jiný bankovní účet je podle jejího názoru v daném případě mařením výkonu rozhodnutí. K námitce, že peněžní prostředky na bankovním účtu nejsou věcí ve smyslu ustanovení §134 tr. zákoníku uvedla, že podle citovaného ustanovení zákona platného a účinného v době spáchání skutku, se věcí rozuměly i peněžní prostředky na účtu. K námitce stran porušení zásady reformace in peius dodala, že se jedná o námitku procesní, kterou nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, současně však uvedla, že taková námitka je nedůvodná, neboť nedošlo ke zhoršení druhu ani výměry uloženého trestu. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkami obviněného, které tento shrnul v bodě IV. svého dovolání – porušení práva na spravedlivý proces, považoval Nejvyšší soud za potřebné nejprve se vyjádřit k této otázce obecně, jak je chápána v rozhodnutích Ústavním soudem (rovněž Nejvyšším soudem), neboť při zjištění takového porušení, by stěží mohlo rozhodnutí napadené dovoláním obstát [a to i za situace, kdy by nebylo zjištěno další pochybení]. Otázka práva na spravedlivý proces a přezkumné pravomoci dovolacího soudu, zejména v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je spjata s pojmem „extrémní nesoulad – rozpor“. Extrémní rozpor - nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve své podstatě není prostředkem sloužícím k revizi napadených rozhodnutí ve smyslu výhrad obviněných, kterými jsou opětovně dublovány námitky uplatněné v předcházejících stadiích řízení, se kterými se již nižší soudy správně (nikoli však v souladu s představami obviněných) vypořádaly . I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor – nesoulad shledán nebyl. Pokud by snad měl být spatřován v obviněným tvrzeném porušení zákazu reformace in peius (viz výklad níže body 16-18), a pokud jej obviněný spatřuje v tom, že se mu nedostalo soudem odpovědi na každou uplatněnou námitku, pak považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1370/2016 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/12, II. ÚS 2866/07 či II. ÚS 4211/16, která na obdobné námitky reagovala.
10. V souvislosti s argumentací obviněného, že nebyly naplněny znaky přečinu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je vhodné uvést nejprve následující obecná východiska. Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, a zákonem předpokládaný následek může proto způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil. Námitky obviněného směřující proti naplnění formálních znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nemohly proto obstát. Ve vztahu k formálním znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání významná především otázka, zda je dán zákonný znak zmaření výkonu rozhodnutí. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel zmaří výkon rozhodnutí soudu a jiného orgánu tím, že odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která spočívají v tom, že obviněný „v přesně nezjištěné době nejméně od 27.10.2013 do 14.1.2014 v Českých Budějovicích, popřípadě jinde, jako jediný jednatel obchodní korporace J., IČ XY, se sídlem XY, se záměrem vyhnout se nucenému výkonu rozhodnutí , při vědomí toho, že proti společnosti J. je vedeno exekuční řízení ve prospěch oprávněného společnost 1. Jihočeská obchodní společnost, s.r.o. , IČ 46682457, (nyní TOMO TANK spol. s r. o.), IČ 46682457, se sídlem Kostelní 1228, České Budějovice, s celkovou pohledávkou ve výši nejméně 124 112 Kč, vymáhanou na základě exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu povinného vydaného soudním exekutorem JUDr. S. Pazderkou, Exekutorským úřadem Písek, dne 17.10.2013, pod č.j.: 117 EX 2501/13-8, doručeného jednateli dne 27.10.2013, o jehož zahájení byl vyrozuměn včetně toho, že nesmí nakládat se svým majetkem s výjimkami ve vyrozumění uvedenými, záměrně odstranil přijatá plnění – příjmy společnosti J. z podnikatelské činnosti v celkové výši nejméně 45 889,30,-Kč, a to tak, že po předchozím svolení majitele a jediného disponenta soukromého účtu č. XY, vedeného u Raiffeisenbank, a.s. P. Š., narozeného XY, vystavil či nechal vystavit faktury společnosti J. za dodané zboží a služby, na nichž jako číslo účtu společnosti J. bylo uvedeno číslo účtu P. Š. a nechal tak některé příjmy společnosti J., pocházející z podnikatelské činnosti zasílat místo na účet společnosti J., č. XY, vedený u Komerční banky a.s. a určený ke zveřejnění podle §96 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění, na bankovní účet P. Š. č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a.s., když P. Š. po přijetí plateb od odběratelů společnosti J., za dodané zboží a služby na tento svůj soukromý bankovní účet, postupně z tohoto svého soukromého bankovního účtu prováděl výběry hotovosti a hotovost následně předal k dispozici J. T., a takto nejméně:
- dne 11.12.2013 obžalovaný vystavil, či nechal vystavit fakturu č. XY pro společnost odběratele Berger Bohemia a.s., IČ 45357 269, znějící na částku 49 100 Kč, když tato faktura byla podle dohody o započtení pohledávek uhrazena na účet P. Š. dne 14.1.2014 pouze částkou 42 864,30 Kč,
- dne 30.10.2013 obžalovaný vystavil, či nechal vystavit fakturu č. XY dodavatele J. s uvedením účtu P. Š. pro společnost odběratele Casta a.s., IČ 25170058, znějící na částku 3 025 Kč, která byla na účet P. Š. uhrazena 4.12.2013,
obžalovaný tak vyvedl postižitelný majetek společnosti J. v hotovosti nejméně 45 889,30Kč a znemožnil tak v této výši řádný a včasný výkon rozhodnutí ve prospěch oprávněné společnosti: 1. Jihočeská obchodní společnost, s.r.o. , IČ 46682457, (nyní TOMO TANK spol. s r. o.), IČ 46682457, se sídlem Kostelní 1228, České Budějovice.
11. Dovolatel argumentoval v podstatě tím, že vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce není rozhodnutím a nemohl tak mařit jeho výkon ve smyslu ustanovení §337 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné uvést, že převážnou částí námitek (obsahově totožných) obviněného se již zabýval soud prvního stupně a v následném odvolacím řízení také odvolací soud, což je patrno z jejich rozhodnutí [např. pojem věci a její výklad; vyrozumění soudního exekutora není rozhodnutím; konáním obviněného nebylo jednáno způsobem, který naplňuje znaky objektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným; popírá, že by přebíral datové zprávy atd.]. S uvedenou obhajovací argumentací obviněného se zabýval jak soud prvního stupně, tak později v odvolacím řízení i soud druhého stupně a své závěry odůvodnily ve svých rozhodnutích (viz str. 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 rozsudku odvolacího soudu). V souvislosti s výše uvedenou obsahově shodnou argumentací je nutno upozornit obviněného nejen na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, nikoli však v případě, že se s tímto dovolacím důvodem míjí], ale také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení. K uvedené argumentaci je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud nemusí na každou z námitek obviněného reagovat, jak se patrně obhajoba domnívá – neboť v mnohém uplatněné námitky nejsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Současně, a to je podstatné, je nutno obviněného upozornit, že institut dovolání nezakládá právo obviněného na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání … [srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17].
12. V daném případě je podstatné, že exekuční příkaz byl vydán k uspokojení pohledávky za společností J., na základě pravomocného elektronického platebního rozkazu č. j. ETR 812275/2013-4 Okresním soudem v Českých Budějovicích, jehož součástí je vyrozumění o zahájení exekuce. Vyrozumění o zahájení exekuce dále obsahovalo poučení, že po doručení vyrozumění nesmí povinný nakládat se svým majetkem. Naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání bylo podle skutkové věty rozsudku nalézacího soudu spatřováno v tom, že obviněný nerespektoval exekuční příkaz soudního exekutora JUDr. Pazderky tím, že v době po zahájení exekučního řízení, o kterém byl dne 27. 10. 2013 vyrozuměn a poučen, že nesmí nakládat se svým majetkem, záměrně odstranil přijatá plnění společnosti J., a to tím způsobem, že (zjednodušeně řečeno) některé příjmy společnosti z podnikatelské činnosti nechal zasílat místo na účet zmíněné společnosti, na soukromý bankovní účet P. Š., který přijatá plnění vybíral z bankovního účtu a hotovost následně předával k dispozici obviněnému. Obviněný poukazuje na skutečnost, že závěry soudů o jeho vině jsou nesprávné, neboť chybně vycházely z toho, že za rozhodnutí považovaly vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce. Obviněný však záměrně přehlíží existenci exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu povinného, který byl v předmětné věci vydán, a který byl obviněnému spolu s vyrozuměním exekutora o zahájení exekuce doručen. Nejvyšší soud rovněž považuje za vhodné na tomto místě reagovat na tvrzení obviněného, že „vyvstává otázka, zda se měl obviněný o předmětném vyrozumění soudního exekutora skutečně dovědět“. Dále obviněný (obhajoba) přehlíží, a to prokazuje oprávněnost výše uvedených závěrů zmíněných Nejvyšším soudem, že to byl on - obviněný, kdo uváděl, že „do datové schránky mělo v danou dobu prostřednictvím jeho hesla postupně přístup vícero osob, které mu ve společnosti vypomáhaly“. V tomto směru je zarážející, že obviněný sám umožnil přístup do datové schránky více osobám, aby následně na svoji obhajobu chtěl tvrdit, že ve své podstatě nevěděl o doručení a obsahu zpráv doručených do datové schránky, neboť do ní mělo přístup více osob. I přes toto tvrzení je však podstatné to, co vyplývá ze zákona č. 300/2008 Sb., zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Z ustanovení §17 odst. 3 zmíněného zákona vyplývá, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (rozhodl-li se obviněný sdělit „heslo“ k této datové schránce jiným osobám, stalo se tak na základě jeho rozhodnutí, a tato skutečnost na věci ohledně doručení nic nemění [viz též §8, §17 odst. 4 cit. zákona]. Tvrdí-li obviněný, že o exekuci nic nevěděl, pak právě opak je pravdou, neboť o ní musel vědět – vždyť právě proto „odkláněl“ platby na jiný účet, a právě v té souvislosti je exekuční příkaz tím rozhodnutím, které obviněný tímto způsobem mařil.
13. Dále je nutno uvést, že podle §28 odst. 1 exekučního řádu se úkony soudního exekutora považují za úkony exekučního soudu a ten je tak při výkonu exekuční činnosti orgánem veřejné moci. Podle §47 odst. 1 exekučního řádu je exekuční příkaz rozhodnutím soudního exekutora, kterým se určuje konkrétní způsob, kterým bude provedena exekuce. Jinými slovy, usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkazy a výzva ke splnění povinnosti jsou rozhodnutími, jejichž výkon lze mařit a která tak požívají ochrany podle §337 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1425/2014, též rozh. č. 40/1986 Sb. rozh. tr.).
14. Nepřípadné jsou výhrady obviněného stran posuzování vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce, (několikráte v dovolání zmiňované), za rozhodnutí ve smyslu znaku přečinu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když nikoli toto vyrozumění, ale právě exekuční příkaz [ze dne 17. 10. 2013, č. j. 117 EX 2501/13-8 vydaný soudním exekutorem JUDr. S. Pazderkou, Exekutorský úřad v Písku], a který byl vydán na základě elektronického platebního rozkazu EPR 812275/2013 [dne 9. 4. 2013 Okresním soudem v Českých Budějovicích byla společnost J. povinna uhradit společnosti 1. Jihočeská společnost s.r.o. částku 189 112 Kč s příslušenstvím…], který stanovil exekuční titul, stejně jako způsob provedení exekuce, byl pro soudy nižších stupňů oním „rozhodnutím“ ve smyslu znaku §337 tr. zákoníku. Odkaz obviněného na to, že vyrozumění o zahájení exekuce není rozhodnutím (viz §44 odst. 1 věta 5 exekutorského řádu) není případný z důvodů již shora rozvedených (bod 12). Podstatná, obviněným však již nezmiňovaná, je skutečnost vyplývající z §44 odst. 1 věta druhá exekutorského řádu, že povinnému se vyrozumění o zahájení exekuce zašle nejpozději s prvním exekučním příkazem. Byl-li tedy obviněnému doručen nejen předmětný exekuční příkaz spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce, navíc s vyrozuměním, že nesmí nakládat se svým majetkem s výjimkami ve vyrozumění uvedenými, nelze soudům nižších stupňů za situace, kdy mělo mj. dojít k tvrzené „krádeži“ účetnictví firmy [lze se pouze pozastavit nad skutečností, že došlo k odcizení dokumentace s účetnictvím, které měl obviněný ve vozidle], s ohledem na výpověď svědkyně I. N. ohledně činnosti firmy a problémům ve firmě a v účetnictví atd. (mj. také v jejím případě přišly v jednom případě peníze na její účet, které obviněnému předala), s ohledem na obdobný postoj obviněného k pohledávkám ve vztahu ke zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení, vytýkat, že dospěly k závěru o účelovém jednání obviněného ve snaze záměrně „odstranit“ příjmy společnosti – vyvedením postižitelného majetku, a tím znemožnit včasný a řádný výkon rozhodnutí ve prospěch oprávněné společnosti. Shora uvedené skutečnosti zmínil Nejvyšší soud záměrně, aby bylo nezpochybnitelné, že také argumentace obviněného, že „fakturace pohledávky obchodním partnerům spadá pod běžnou obchodní činnost, na kterou se omezení v nakládání s majetkem podle §44a odst. 1 exekučního řádu nevztahuje“, je účelovou snahou o zlegalizování jeho nezákonného jednání, které spočívalo ve vyvedení postižitelného majetku společnosti J. a znemožnění řádného a včasného výkonu rozhodnutí ve prospěch oprávněné společnosti (ve výši 45 889,30Kč).
15. Nad rámec shora uvedeného, ve shodě se soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze obecně uvést k obviněným vytýkanému výkladu pojmu rozhodnutí soudů nižších stupňů, že vedle formálního vymezení tohoto pojmu (rozhodnutí) existuje také materiální vymezení, které chápe rozhodnutí jako individuální právní akt, který zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (viz znění §9 a 67 SpŘ ). Obdobně vymezuje pojem rozhodnutí i §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), podle kterého se jím rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují subjektivní veřejná ( §2 soudního řádu správního ) práva nebo povinnosti (rozhodnutí konstitutivní i deklaratorní). Z pojmu úkon se v uznávané literatuře dovozuje, že to, zda určitý úkon je rozhodnutím, závisí v prvé řadě na obsahu úkonu (správní orgán jím projevuje vůli založit právo nebo povinnost atd.) a teprve v druhé řadě na formě úkonu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02 ; publikováno ve sv. 27 pod č. 30/2002 Sb. nál. a usn. ÚS ). Obecně se rozhodnutím rozumí individuální správní akt, tedy jakékoli rozhodnutí o právech a povinnostech osob [ Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3183-3203].
16. Za zmínku bezpochyby stojí a Nejvyšší soud musí obviněného upozornit také na tu skutečnost, že zatímco pachatelem trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2, odst. 3 písm. b) a odst. 4 může být jen osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká , pachatelem trestného činu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [což je právě případ obviněného] může být i jiná osoba. Výše uvedené lze posuzovat mj. také ve vztahu k §47 exekučního řádu, podle kterého se exekučním příkazem rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně [na exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu – se přiměřeně použití ustanovení občanského soudního řádu - §65 exekučního řádu]. Jestliže z ustanovení §306 odst. 1 o. s. ř. mj. vyplývá, že maření výkonu rozhodnutí se vztahuje nejen na peněžní prostředky, které byly na účtu peněžního ústavu v době, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ale i na peněžní prostředky došlé na účet dodatečně, nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění…, přičemž bylo jednoznačně prokázáno, že to byl obviněný, který přestože byl vyrozuměn nejen o vydání předmětného exekučního příkazu a vyrozumění o tom, že nesmí nakládat se svým majetkem s výjimkami ve vyrozumění uvedenými [o vedeném exekučním řízení], činil kroky k tomu, aby vyvedl postižitelný majetek mimo účet u peněžního ústavu, na které se příslušný exekuční příkaz vztahoval a takto zmařil výkon rozhodnutí, pak v kontextu všech shora uvedených skutečností, při odkazu na výše uvedená zákonná ustanovení musí Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V předmětné trestní věci jednání obviněného spočívalo v odklonění příjmů společnosti na jiný účet - jiné osoby v době, kdy prokazatelně věděl o zablokování bankovního účtu společnosti. Znak zmaří nebo ztíží výkon rozhodnutí u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, znamená, že rozhodnutí nelze vykonat vůbec nebo jen za podstatně ztížených podmínek [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 539/2016].
17. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele stran tvrzeného porušení zásady reformace in peius. Pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius jinak řečeno znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného.
18. V posuzované trestní věci spočívala změna výroku o trestu provedená napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích v tom, že při stejné výměře podmíněného trestu odnětí svobody a stejné výměře trestu zákazu činnosti byl obviněnému pouze specifikován trest zákazu činnosti . Pro úplnost a pro zvýraznění nedůvodnosti argumentace obviněného je nutno uvést, že obviněnému byl soudem prvního stupně uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech v trvání tří roků. Oproti tomu rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena a osoby pověřené či zplnomocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací v trvání tří roků. Nejvyšší soud je toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k rozšíření vysloveného zákazu činnosti, ale k pouhému upřesnění trestu zákazu činnosti, a proto uvedené upřesnění nelze považovat za změnu, která by celkové postavení obviněného zhoršovala. Je tedy evidentní, že změnou výroku o trestu Krajský soud v Českých Budějovicích neporušil zákaz reformace in peius, neboť celkové postavení obviněného oproti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích nezhoršil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1221/2017).
19. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve vztahu k výroku o vině zjevně neopodstatněné a ohledně výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a protože tento závěr mohl dovolací soud učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu