ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1251.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1251/2019-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného M. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 11 To 439/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 T 54/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. U. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 5 T 54/2018, byl obviněný M. U. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím,
že v XY dne 9. 12. 2017 v době mezi 1:20 až 1:40 hodin v prostoru vstupních dveří R. M. C. na adrese XY č. p. XY, poté, co se dohodl s poškozeným K. B., nar. XY, na tom, že si venku před klubem vyříkají urážlivou komunikaci vedenou ze strany poškozeného předchozího dne ve večerních hodinách prostřednictvím mobilního telefonu, ve chvíli, kdy oba společně vycházeli z klubu, před zraky dalších nejméně šesti osob udeřil poškozeného K. B. pěstí ruky přímo do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil zlomeninu levého úhlu dolní čelisti, která si vyžádala lékařské ošetření, následnou hospitalizaci v Krajské nemocnici XY po dobu dvou dnů a léčbu s použitím mezičelistní fixace po dobu šesti týdnů, kdy poškozený trpěl bolestmi, nemohl přijímat pevnou stravu, hůře se mu dýchalo a nemohl docházet na výuku do školy ani se věnovat pohybovým aktivitám.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 11 To 439/2018, odvolání obviněného i státního zástupce podaná proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. dovolání, protože ve věci rozhodl vyloučený orgán a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Za vyloučený orgán obviněný označil vyšetřovatele, který vedl vyšetřování v této jeho věci a měl zásadní vliv na jeho počátek a průběh. Výhrady proti jeho podjatosti obviněný vznášel již od zahájení úkonů trestního řízení, neboť tvrdil, že byl vyloučen z úkonů tohoto řízení, protože otec poškozeného byl v téže době rovněž vyšetřovatelem Policie Libereckého kraje, s výkonem funkce na oddělení hospodářské kriminality v XY. Obvodní oddělení Policie České republiky v XY se navíc nachází ve stejné budově, a vznikají zde kolegiální a přátelské vztahy mezi policisty, které mohou ovlivňovat průběh vyšetřování. Když trestní věc obviněného byla postoupena na oddělení obecné kriminality, měla ji v kompetenci D. T., kolegyně otce poškozeného. Samotný poškozený navštěvoval nejen otce v zaměstnání, ale i posilovnu umístěnou v budově Policie České republiky, tedy i on sám policisty znal. Tato námitka podjatosti obviněným uplatněná v přípravném řízení však byla zamítnuta.
6. Obviněný poukázal též na to, že osoby vyslechnuté v této věci byly vytěženy podle §158 tr. ř. a obviněný neměl možnost jim klást otázky. V řízení před soudem tato vada nebyla odstraněna, a přestože obviněný vinu popíral, soud neprovedl ani jeden z navržených důkazů výslechem osob u hlavního líčení, což obhajoba považuje za porušení pravidel spravedlivého procesu. Krajský soud se k této námitce, kterou obviněný uplatnil v odvolání, nevyjádřil.
7. Podle obviněného nebylo možné pro závěry o jeho vině vycházet jen z výpovědí poškozeného a jeho dvou přátel, které byly v rozporu s tvrzením obviněného, podle něhož se poškozený na místo dostavil účelově kvůli konfrontaci s obviněným a vyvolání fyzického útoku. Poškozený provozuje sport, jímž se snaží ostatní zastrašit, a též věděl, kde se obviněný nachází. Výpověď poškozeného u hlavního líčení byla účelová ve snaze zlehčit své postavení vůči jiné etnické skupině. Pokud by soud umožnil provést obviněným navržené důkazy, osobně slyšení svědci by byli schopni doložit averzi poškozeného vůči Albáncům, neboť obviněný, ač nikdy neměl s poškozeným žádné problémy, byl jím atakován a zahanbován kvůli své národnosti. Poškozený se se svými přáteli dostavil na diskotéku, kde oslovil obviněného, jenž tam byl v té době sám. S kamarádem K. R., který nebyl v rámci dokazování vyslechnut, začal tahat obviněného za oděv, a počali ho napadat. Soud však neprovedl ke zranění poškozeného ani důkaz zdravotnickou dokumentací, který obviněný navrhoval, protože poškozený v rámci bojového sportu, který provozuje, při každodenních trénincích padá na zem a dostává údery, a proto bylo zapotřebí objasnit, zda utrpěné zranění bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněnému kladeným za vinu.
8. Další námitky obviněný zaměřil na důvod počátku incidentu s tvrzením, že se pouze bránil útoku poškozeného, u kterého viděl, jak gestikuluje a máchá rukama, což u něj vyvolalo obavu, že ho poškozený uhodí. Na rozdíl od poškozeného obviněný neprovozuje žádný sport, poškozený nad ním měl převahu, a aby se ubránil, musel jednat v nutné obraně. Proto se neztotožnil se závěry soudů, že v jeho případě neexistoval žádný hrozící útok. Obviněný taktéž poukázal na obsah výpovědí poškozeného a svědka M. G., z nichž dovozoval, že poškozený šel za obviněným cíleně, o čemž svědčila i fotografie S. Z., jíž měl poškozený posílat jinému Albánci, s nímž měl neshody.
9. Na základě těchto skutečností obviněný považoval přezkoumávaná rozhodnutí za vadná a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a s ním i související rozsudek Okresního soudu v Semilech, a aby poté ve věci sám rozhodl a obžalovaného zprostil obžaloby.
III. Z vyjádření státní zástupkyně
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání obviněného uvedla, že dovolatel na podporu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání, s níž se již odvolací soud dostatečně vypořádal. K námitce podjatosti konstatovala, že se týká jednání před policejním orgánem, což neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který má na mysli, že ve věci by jednal vyloučený soudce. Tento dovolací důvod tak dovoláním obviněného naplněn nebyl.
11. Námitku obviněného o nutné obraně státní zástupkyně nepovažovala za relevantní, protože posuzované jednání nesplňovalo podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Obviněný nemusel jít s poškozeným z klubu ven, nikdo ho k tomu nenutil, a jestliže zjevně neočekávaně udeřil poškozeného pěstí, neodvracel přímo hrozící či trvající útok, jak má na mysli citované ustanovení trestního zákoníku, ale pouze na něj zaútočil, jak vyplynulo z provedeného dokazování, a to zejména z výpovědi poškozeného K. B., jakož i ze svědeckých výpovědí svědků M. R. a M. G. Státní zástupkyně zdůraznila, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
12. Výhrady obviněného s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku považovala za uplatněné mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se obviněný výlučně zabýval způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, vytýkal, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, a v zásadě se domáhal odlišného způsobu jejich hodnocení, což na uvedený důvod nedopadá, protože ten předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
13. Toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného dne 9. 10. 2019, která k němu do konání neveřejného zasedání dne 20. 11. 2019 nezaslala Nejvyššímu soudu žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Obviněný dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. a Nejvyšší soud nejprve zkoumal, ke každému z nich, zda obviněný své výhrady uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením, protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
V. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Na podkladě tohoto důvodu je možné namítat, že postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, anebo pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V přezkoumávané věci se jedná o druhou z uvedených alternativ, protože odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmínil dalšími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uvedené námitky korespondují se zákonnými hledisky pro jejich uplatnění.
VI. K výhradám uplatněným z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. Obviněný s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytýkal, že od zahájení úkonů v trestním řízení namítal vyloučení policejního orgánu, který jeho věc vyšetřoval, proto, že otec poškozeného je vyšetřovatelem Policie České republiky Libereckého kraje a jeho pracoviště se nenachází ve stejné budově, v níž sídlí i Služba kriminální policie, která jeho trestní věc vyšetřovala. Rovněž tvrdil, že mezi policisty těchto oddělení vznikají kolegiální vztahy, a vyšetřovatelka D. T. je kolegyní otce poškozeného.
18. Nejvyšší soud k těmto výhradám shledal, že na označený dovolací důvod nedopadají, neboť směřují vůči jinému orgánu, než tomu, na který se tento dovolací důvod vztahuje, protože dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podat, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je dána tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
19. Pokud jde tedy o námitku obviněného, že v přípravném řízení byl ve věci činný vyloučený policejní orgán, a okrajově uvedl komisařku D. T. s poukazem na to, že otec poškozeného je rovněž příslušníkem Policie, nelze ji pod označený dovolací důvod podrřadit. Dovolatel vznesl zmíněnou výhradu vůči policejnímu orgánu, tedy orgánu přípravného řízení, na který se tento dovolací důvod nevztahuje. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. Jak již bylo uvedeno, k uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Orgány přípravného řízení neučinily v projednávané trestní věci takové rozhodnutí, které by bylo možno považovat za rozhodnutí ve věci (samé), jež bylo následně napadeno dovoláním (takové rozhodnutí učinily pouze soudy prvního a druhého stupně); proto je nelze označit za vyloučené orgány, které ve věci rozhodly ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 985/2010, ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1142/2008, aj.).
20. Třebaže námitky obviněného stojí mimo důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je vhodné poukázat na to, že obviněný prezentovanou podjatost policejního orgánu spojuje s neúčinností provedených důkazů, a proto případný závěr soudu o podjatosti policejních orgánů v přípravném řízení by mohl být spojován se závěrem o nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/06), což by mohlo mít význam z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve smyslu záruk práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, či ze dne 26. 10. 2017, 3 Tdo 315/2017), a proto Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává následující okolnosti.
21. Obviněný uvedenou námitku podjatosti policejního orgánu namítl již v počátku přípravného řízení ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 19, 20 spisu) a vedoucí Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Policie České republiky KŘP Libereckého kraje usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. KRPL-119324-74/TČ-2017-181171, o uvedené námitce rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Policie České republiky KŘP Libereckého kraje, ani žádný z policistů služebně zařazených u tohoto článku policie není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného M. U. vedené pod čj. KRPL-119324-74/TČ-2017-181171. V odůvodnění tohoto usnesení vysvětlil důvody, pro které takový závěr učinil. Obviněný proti tomuto usnesení podal stížnost, o níž rozhodl vedoucí Územního odboru XY, Policie České republiky KŘP Libereckého kraje tak, že podle §31 odst. 3 tr. ř. s odkazem na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. policisté Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru XY Policie České republiky KŘP Libereckého kraje, včetně jeho vedoucího nejsou podjati v rozhodování a vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného M. U., a vysvětlil, z jakých důvodů takové rozhodnutí učinil, když výhrady uvedené ve stížnosti obviněného nepovažoval za důvodné (srov. č. l. 29 spisu).
22. S obdobnou námitkou obviněného se v řízení před soudem vypořádal i soud prvního stupně, který na ni pamatoval v odůvodnění svého rozsudku a vysvětlil, že neshledal vady v průběhu trestního řízení, a s ohledem na obviněným uváděnou podjatost vyšetřovatele, která nebyla zjištěna, nejsou důkazy obstarané policisty XY oddělení kriminální policie neúčinné, a proto mohly být použity v hlavním líčení. Soud uvedl, že z důkazů, které policisté shromáždili v přípravném řízení, nevyplývá nic, co by sebemenším způsobem nasvědčovalo tomu, že by přípravné řízení bylo vedeno neobjektivně. Z ničeho nevyplývá, že by policisté stranili poškozenému či se snažili uškodit obviněnému, naopak je v obsahu spisu dostatek podkladů pro závěr o tom, že zajišťovali důkazy jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Policisté prováděli úkony v souladu s trestním řádem, a proto soud prvního stupně shledal uvedenou námitku za neobjektivní a nemístnou (srov. body 15., 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na tutéž výhradu obviněného již konkrétně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení nereagoval, a v bodech 8. a 9. svého odůvodnění vyjádřil správnost všech úvah soudu prvního stupně vztahujících se k této otázce, a to jak z hledisek §2 odst. 5, tak i §2 odst. 6 tr. ř., a tedy se ztotožnil i s jeho úvahami o neobjektivnosti zmiňované námitky podjatosti.
23. Nejvyšší soud tak zcela mimo označený dovolací důvod, neboť zásadně platí, že hlediska §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla naplněna, shrnuje podle záruk spravedlivého procesu, že jak orgány přípravného řízení, tak i soudy obou stupňů se s námitkou obviněného pečlivě vypořádaly a přesvědčivě vyložily, že provedené vyšetřování nebudí žádné důvodné pochybnosti, ani co do rozsahu, ani co do způsobu provedení důkazů. Se zřetelem na záruky spravedlivého procesu (v jeho celkovém vyznění) je důležité, že v hlavním líčení soud provedl všechny významné dostupné důkazy a obviněný byl jejich provádění při hlavním líčení přítomen a měl možnost se k nim vyjádřit (srov. č. l. 292 až 295 spisu).
VII. Obecně k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují námitky obviněného týkající se vadného závěru soudů o trestní odpovědnosti obviněného, které se brání tvrzením, že jednal v nutné obraně. Obviněný dále brojil proti tomu, že dokazování nebylo úplné, a že nebyla dostatečně zjištěna příčinná souvislost mezi činem kladeným mu za vinu a vzniklým následkem, resp. soud tuto skutečnost řádně neobjasnil, protože si nevyžádal lékařskou dokumentaci poškozeného, a nebral do úvahy, že poškozený provozuje sport, u něhož lze způsobení zranění předpokládat.
25. K takto vzneseným námitkám je třeba uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
26. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 6 pod č. T 703, či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, svazek 34 pod č. T 974).
27. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
28. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
VIII. K námitce o konání v nutné obraně
29. Z podaného dovolání je patrné, že obviněný se ve vztahu k činu, jenž mu je kladen za vinu, domáhal posouzení svého jednání jako spáchané za podmínek nutné obrany, což však dovozoval pouze na základě svých vlastních tvrzení, která nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, neboť námitku založil na tom, že se bránil útoku poškozeného, resp., že u něj potřebu obrany vyvolala skutečnost, že poškozený na něj gestikuloval a máchal rukama. Proto se bál, že ho uhodí, neboť na rozdíl od poškozeného neprovozuje žádný bojový sport. Pro posouzení takto vyjádřené námitky Nejvyšší soud zdůrazňuje, že správnost hmotněprávních výhrad může hodnotit pouze na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, a tento skutkový stav zásadně nemůže měnit, což platí i pro pojednávaný případ, kde skutkové okolnosti, které vzešly z výsledků provedeného dokazování, které nevykazuje žádné procesní nedostatky ani vady (obviněný ostatně ani žádné takové výhrady nevznesl), soud prvního stupně popsal ve výroku o vině svého rozsudku (viz bod 1. tohoto rozhodnutí). Tvrzení obviněného, že byl, nebo se cítil být ohrožen poškozeným, z obsahu tohoto výroku nevyplývají. Naopak je v něm zachyceno, že šel s poškozeným K. B. před klub proto, aby si tam vyjasnili urážlivou komunikaci vedenou ze strany poškozeného z předchozího dne, avšak ve chvíli, kdy oba společně vycházeli z klubu, před zraky dalších nejméně šesti osob obviněný udeřil poškozeného K. B. pěstí ruky přímo do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem. Pouze takto popsaný děj může být podkladem pro právní úvahy, a tedy i to, zda se případně mohlo jednat o nutnou obhajobu, za níž se podle §29 tr. zákoníku považuje čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, prokázaných na základě provedeného dokazování, však neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Obviněný své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na tom, že soudy skutková zjištění, z nichž závěr o nutné obraně neplyne, podložily nesprávně zjištěnými skutkovými okolnostmi, zejména tím, že jej poškozený K. B. v době, kdy spolu vyšli ven, ohrožoval. Taková okolnost se však zakládá pouze na tvrzení obviněného uplatněném v rámci obhajoby. Obviněný tudíž okolnost, že jednal v nutné obraně, dovozoval toliko z vlastní verze a své požadavky konstruoval na zcela odlišných skutkových zjištěních, než jsou ty, které učinily soudy v napadených rozhodnutích, protože měl za to, že soudy řádně nehodnotily provedené důkazy, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch. Tímto primárně vytýkal, na základě svého úhlu pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad.
30. Přestože tyto výhrady žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud ve smyslu vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci podotýká, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněného zabývaly a jeho obhajobu objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného a poškozeného K. B. (č. l. 292 až 294 spisu). Rovněž nebylo možné souhlasit s obviněným, že by soud neprovedl důkaz dalšími výpověďmi ve věci existujících svědků, protože podle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 9. 2018 se souhlasem stran podle §211 odst. 1 a §211 odst. 6 tr. ř. přečetl výpovědi svědků M. R. (č. l. 169 až 172 spisu), M. G. (č. l. 174 až 177 spisu), A. B., (č. l. 186 až 189 spisu) a T. D. (č. l. 196 až 199 spisu). Taktéž provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaným znalcem MUDr. Tomášem Adámkem (č. l. 78 až 82 spisu). Podle obsahu uvedeného protokolu je třeba zdůraznit, že obviněný v této fázi řízení před soudem prvního stupně vůči takto provedeným důkazům nevznesl žádné výhrady, a k jejich obsahu se nevyjadřoval. Nenavrhl ani provedení dalších důkazů. Proto bylo dokazování ukončeno. Též je třeba zmínit, že ve své výpovědi v řízení před soudem prvního stupně obhajobu o tom, že reagoval na gestikulace poškozeného, uplatňoval, ale nestavěl ji do roviny nutné obrany, a proto soud prvního stupně ve vztahu k ní nezaujal žádné stanovisko, pouze zdůraznil, že vycházel z výpovědi poškozeného. Je však třeba předeslat, že skutečnost, že se obviněný údajně musel bránit, vzešla ze závěrečného návrhu obhájkyně u hlavního líčení, s níž se soud prvního stupně vypořádal a uvedl, že jestliže se obviněný cítil ohrožen a znal poškozeného i jeho fyzikou přesilu, nemusel s ním chodit ven před diskotéku. Podle výsledků provedeného dokazování tudíž shledal, že nic konkrétního, co by nasvědčovalo tomu, že by obviněnému hrozilo bezprostřední nebezpečí útoku, z provedených důkazů nevyplynulo (viz body 3. a 7. rozsudku soudu prvního stupně).
31. Odvolací soud, jenž přezkoumal odvolání obviněného, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, a kde obviněný jen konstatoval, že dosud nebylo zkoumáno na základě zdravotnické dokumentace, zda poškozený neutrpěl zranění při výkonu jím praktikovaného sportu, na tyto námitky stručně reagoval v bodech 9. a 11., a vysvětlil, že jednání obviněného nenaplňovalo podmínky nutné obrany, neboť obviněnému ze strany poškozeného žádný útok přímo nehrozil, a žádný takový útok ani neodvracel.
32. Se zřetelem na takto provedené dokazování i reakci soudů na námitky obviněného je vhodné zmínit, že způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, nesvědčí o žádných, natož extrémních, vadách v procesním postupu soudů nižších stupňů. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
33. Nejvyšší soud k těmto jinak správným závěrům podotýká, že ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo, nešlo proto o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek §29 odst. 1, 2 tr., mezi něž patří i to, že nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z hlediska tohoto právního vymezení nutné obrany, je zřejmé, že její podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Podle okolností, jak byly prokázány, však obviněnému žádné takové nebezpečí nehrozilo, jestliže šel s poškozeným při znalosti všech dalších souvislostí ven a byl prvním, kdo proti tělu poškozeného brutálně zaútočil. Nebylo podstatné, zda tak činil proto, že se obával sám jeho případného útoku, avšak s tím, že takový útok v době, kdy obviněný jednal, nenastal.
IX. K příčinné souvislosti
34. Obviněný M. U. v dovolání též vytýkal nedostatek v příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, který nastal u poškozeného v podobě utrpěného zranění. Tuto výhradu opíral i o nedostatečné objasnění toho, zda poškozený si újmu, jež měla vzniknout činem obviněného, nezpůsobil při výkonu jím praktikovaného sportu, a tedy nedůvodně nebyl proveden důkaz zdravotní dokumentací poškozeného.
35. K těmto námitkám je třeba s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně uvést, že následek spočívající v újmě ve zdraví tkvěl ve „zlomenině levého úhlu dolní čelisti, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací“ , a vznikl tím, že obviněný „udeřil poškozeného K. B. pěstí přímo do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem“. Nevznikají tudíž pochybnosti o tom, že v daném případě šlo o újmu, která vznikla jako následek obviněným vůči poškozenému vedeného útoku spočívajícího v úderu pěstí a sražení na zem. Je třeba zdůraznit, že obhajoba obviněného, že popsaná újma poškozenému vznikla v jiné souvislosti, je zcela mimo okolnosti, za nichž k činu došlo, protože podle výpovědi poškozeného a ostatních ve věci zajištěných a provedených důkazů není pochyb o tom, že poškozený od obviněného utrpěl ránu do obličeje, ohledně které popsal (viz č l. 293) „ucítil jsem prasknutí a upadl na zem. Obviněný se ještě nade mnou skláněl a naznačoval další úder, ale někdo ho ode mne odtrhl. Pak mě odvezla sanitka“. Soud prvního stupně se s obdobnou obhajobou obviněného vypořádal (viz bod 4. rozsudku) tím, že příčinnou souvislost považoval za prokázanou zejména výpovědí poškozeného, který vzniklý následek popsal pocítěním křupnutí a bolesti, což bylo důvodem, že byl v návaznosti na to odvezen k ošetření a hospitalizován. Tento průběh událostí tak vylučoval, že by posuzované zranění vzniklo za jiných souvislostí. Odvolací soud se k těmto závěrům plně přiklonil (viz body 9. a 10. přezkoumávaného usnesení).
36. Nejvyšší soud k námitce obviněného uvádí, že uvedená zjištění jsou v souladu s obecně chápanou teorií příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( kauzální nexus ) je jedním z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Toliko tehdy, není-li zde příčinný vztah, odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek [ zásada umělé izolace jevů ] (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167).
37. V posuzované věci bylo z uvedených důvodů prokázáno, že příčinou vzniku újmy na zdraví u poškozeného byl právě bezprostředně vedený útok ze strany obviněného na jeho fyzickou integritu, a vzniklé zranění bylo jeho přímým důsledkem. Uvedené skutečnosti jednoznačně vyplynuly z provedeného dokazování, a proto bylo zcela opodstatněné, že soudy neprováděly důkaz zdravotní dokumentací, jak se obviněný údajně domáhal (byť pro to není objektivně žádný konkrétní návrh v obsahu spisu uveden). Navíc lze poznamenat, že ve věci byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec všechny rozhodné skutečnosti uvedl, a soud je vyhodnotil způsobem odpovídajícím zásadám §2 odst. 6 tr. ř. Z tohoto důvodu lze jen zopakovat, že jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkových zjištěních výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, vedlo k tomu, že poškozenému vzniklo posuzované zranění dosahující těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku, jak soud prvního stupně v bodě 3. svého rozsudku rozvedl. Příčina a následek jsou zde ve vzájemném vztahu, o čemž žádné pochybnosti nevznikají. Jednání obviněného bylo cílené chování, které jako příčina vedlo k následkům (účinkům), jež v této věci nastaly v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
38. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená výhrada obviněného byla nedůvodná, a soudy zcela správně usoudily, že i po subjektivní stránce (viz body 5. a 6. rozsudku soudu prvního stupně), naplnil znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
X. Závěr
39. Po uvážení všech námitek obviněného Nejvyšší soud shledal, že výhrady učiněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly učiněny v souladu se zákonnými podmínkami pro něj stanovenými, a ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se soudy obou stupňů nezpronevěřily svým povinnostem řádně po právní stránce čin obviněného posoudit a učinily správný závěr, že spáchal trestné činy, které mu byly kladeny za vinu [vůči přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný dovolání nepodal]. Proto je dovolání jako celek nedůvodné.
40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl tato zjištění učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, zejména jejich odůvodnění a obsahu předloženého spisu, z nichž dostatečně správnost skutkových i právních závěrů vyplynula, a nebylo třeba provádět další dokazování, při splnění všech zákonných podmínek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu