ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1305.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1305/2019-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 3 To 125/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 72/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 4 T 72/2018, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem vydrání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 14. 12. 2017 v době okolo 17:45 hodin v Brně na ulici XY č. p. XY, na parkovišti před prodejnou Lidl, poté co na ulici XY, 150 metrů za křižovatkou s ulicí XY, poškozený K. N., nar. XY, jako řidič vozidla zn. Škoda Octavia,
RZ XY, dojel vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ XY, řízené R. L., vpředu se spolujezdkyní A. L., na zadním sedadle s obviněným R. H. jako spolujezdcem, R. L. opakovaně, a to nejméně dvakrát tzv. „vybržďoval“ za ním jedoucí vozidlo poškozeného, který musel k odvrácení případného střetu opakovaně intenzivně brzdit, poté, co obě vozidla odbočila na ulici Žebětínskou, ihned za křižovatkou R. L. prudce zabrzdil svoje vozidlo a donutil tak poškozeného, aby intenzivně brzdil, kdy zastavil 1 metr za vozidlem, obviněný R. H. vystoupil a přiběhl k vozidlu poškozeného, otevřel dveře u řidiče, pravou rukou udeřil do obličeje poškozeného K. N. a začal mu sprostě nadávat: „Ty čuráku, tys do nás málem narazil! Ohrožuješ mně i rodinu!“, vytáhl klíče ze zapalování a R. L. řekl, ať jde do jejich vozidla a zajede na parkoviště k obchodnímu domu Lidl (dále „Lidl“), poté sám nastoupil do vozidla poškozeného, sedl si na přední sedadlo spolujezdce, poškozeného K. N. opět udeřil a přikázal mu, aby jel na parkoviště před Lidlem, kdy poškozený zajel na určené místo a zaparkoval u vozidla obviněného, následně na něj obviněný R. H. slovně a agresivně útočil, že je opilý, že bude platit pokutu, na kolik si cení řidičák, že zavolá policii, následně poškozeného udeřil ještě jednou do obličeje s tím, že kolik má peněz, že zaplatí.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž byl podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn spoluobviněný R. L.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 3 To 125/2019, odvolání obviněného i státního zástupce podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný vůči výroku o vině s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že se zapojil do věci způsobem, jenž je v rámci mezilidských vztahů nepřijatelný, a že jde o jednání společensky škodlivé. Rovněž brojil proti tomu, že by za použití opakovaného násilí nutil poškozeného, aby něco konal proti své vůli. Právní posouzení obviněný považoval za nesprávné, protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Vytýkal zejména, že tím, jak byl čin popsán, nebyl naplněn znak násilí směřujícího k donucení jiného, a nelze v něm tedy uvedený přečin spatřovat.
5. Obviněný poukázal i na nedostatky v subjektivní stránce proto, že dílčí jednání, a to úder a příkaz, soudy „zcela nelogicky propojily neexistujícím nexem“, protože nebylo objasněno, že by se snažil násilím dosáhnout toho, aby poškozený přeparkoval. Podle obviněného jsou po subjektivní stránce přetrženy úder a příkaz k přeparkování, a proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání, a to jak po subjektivní, tak i objektivní stránce. Jeho čin měl být posouzen v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe zcela mimo trestní právo jako přestupek proti občanskému soužití. V té souvislosti v jeho prospěch svědčí, že se poškozenému ústně i písemně omluvil a vytýkaného jednání upřímně litoval (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17).
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 3 To 125/2019, jakožto i na něj navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 4 T 72/2018 zrušil, a aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby ve věci, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. K dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že jde pouze o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud zcela správně a dostatečně vypořádal. K nedostatku spojitosti mezi subjektivní stránkou a jednáním obviněného odvolací soud v bodě 7. odůvodnění přezkoumávaného usnesení konstatoval, že užití násilí obviněného směřovalo k tomu, aby poškozený něco konal proti své vůli, a tedy tyto jednotlivé části jednání na sebe bezprostředně navazovaly.
8. Vzhledem k tomu, že státní zástupce právní posouzení skutku považoval za správné a tvrzený ani jiný dovolací důvod neshledal naplněným, když se jednalo o opakování námitek uplatněných již v odvolacím řízení, na něž odvolací soud dostatečně a správně reagoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, které navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému, jenž k němu do konání neveřejného zasedání dne 20. 11. 2019 žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož základě je možné vytýkat, že rozhodnutí, proti němuž směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.
13. Těmto kritériím obviněný dostál, protože dovolání zaměřil proti objektivní stránce, která podle něj nebyla naplněna pro nedostatek násilí, které by směřovalo k donucení poškozeného jednat proti své vůli, i proti subjektivní stránce přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s tímto dovolacím důvodem je i tvrzení o nedostatku společenské škodlivosti spáchaného činu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto výhrady s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, protože obviněný respektoval, že prostřednictvím jím označeného dovolacího důvodu lze vytýkat zásadně právní nedostatky.
14. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že důvodnost hmotněprávních námitek dovolací soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). O takovou situaci se však v přezkoumávané věci nejedná, protože skutkový stav, jak je soudem prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění výroku o vině, je založen na dostatečném rozsahu dokazování. Soud vyslechl kromě obviněného také poškozeného K. N., svědkyně A. L. a A. K. a R. L. (č. l. 136 až 148 a 157 verte až 158 verte spisu). Rovněž provedl listinné důkazy založené zejména na č. l. 46 až 49, 54, 56, 58 spisu a další důkazy nezbytné pro řádné objasnění skutkového stavu. Dokazování bylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., a důkazy soud vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry, jež na základě tohoto hodnocení důkazů vyvodil, popsal v bodech 55. až 61. svého rozsudku, kde reagoval i na obhajobu obviněného. Odvolací soud v tomto postupu soudu prvního stupně vady neshledal (srov. body 7. a 8. přezkoumávaného usnesení).
15. Z uvedeného je patrné, že soudy svým povinnostem dostály [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Na základě takto provedeného dokazování Nejvyšší soud může konstatovat, že v této věci nebyly ze strany soudů shledány žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu proto porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Pravidla spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy byla dodržena.
VI. K námitkám proti nesprávnému právnímu posouzení
16. Obviněný dovoláním vytýkal nesprávnost závěrů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože násilí nesměřovalo k ovlivnění vůle poškozeného a neměl záměr ho přinutit, aby něco konal, tj. aby přejel na parkoviště, což je tvrzení, které neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě, podle níž „…vystoupil a přiběhl k vozidlu poškozeného, otevřel dveře u řidiče, pravou rukou udeřil do obličeje poškozeného K. N. a začal mu sprostě nadávat…vytáhl klíče ze zapalování…, sám nastoupil do vozidla poškozeného, sedl si na přední sedadlo spolujezdce, poškozeného K. N. opět udeřil a přikázal mu, aby jel na parkoviště …“ . V takto popsaném jednání obviněného soud prvního stupně shledal bezdůvodný fyzický útok na poškozeného, jenž vedl k tomu, aby obviněný nastoupil do jeho auta, a přikázal mu odjet k obchodnímu domu Lidl, což poškozený učinil, neboť jej k tomu obviněný svým násilným jednáním donutil. Projevené násilí tedy bylo prostředkem, jímž byl poškozený donucen něco konat proti své vůli, v čemž nalézací soud shledal naplněnými znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jen pro úplnost je třeba poukázat na to, že soudy pro neurčitost a neobjasněnost prohlášení obviněného o „zaplacení“ údajné pokuty za řízení pod vlivem alkoholu upustily od původní právní kvalifikace tohoto činu jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože se nepodařilo prokázat, že by násilí směřovalo bezprostředně ke zmocnění se cizí věci (srov. body 59. až 61. rozsudku soudu prvního stupně).
17. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který je k námitkám obviněného doplnil v bodě 7. přezkoumávaného usnesení tím, že podstata jednání obviněného vůči poškozenému spočívala v užití násilí (opakované údery do obličeje), kdy následně obviněný proti vůli poškozeného nasedl do jeho auta, čímž ho přinutil odjet na parkoviště. Odvolací soud nepřisvědčil ani tvrzení obviněného o neexistenci bezprostřední propojenosti mezi těmito dílčími jednáními (úderem poškozeného a příkazem odjet k obchodnímu domu Lidl), ale naopak vyjádřil, že jednotlivé části jednání obviněného na sebe bezprostředně navazovaly, a to i s ohledem na opakované údery poškozeného, které představovaly násilí, jakožto prostředek působení na vůli poškozeného (srov. bod 7. usnesení odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud v těchto závěrech a názorech soudů nižších stupňů neshledal obviněným namítané vady, a pro úplnost dodává, že přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl. Soudy tyto znaky podle tzv. právní věty shledaly naplněnými v alternativě, že násilím jiného nutil, aby něco konal. Objektem tohoto přečinu je svoboda rozhodování člověka, a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat [srov. rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.].
19. Násilí jako znak této základní skutkové podstaty není v zákoně definováno, a proto musí soudy při jeho posuzování vždy vycházet ze souvislostí konkrétního činu, v nichž je používáno nebo v jejichž spojitosti je vykládáno. Rozumí se jím ve vztahu k osobě fyzický útok spočívající v použití fyzické síly proti člověku (za určitých souvislostí nelze vyloučit ani útok psychický), přičemž takové použití síly nemusí mít ani za následek ublížení na zdraví. Násilí musí být prostředkem působení na vůli napadeného, přičemž není podmínkou, aby napadený kladl odpor, obvykle směřuje proti vydíranému, i když není vyloučeno, aby bylo vedeno i proti jiné osobě nebo věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1752).
20. U zločinu vydírání je násilí prostředkem, jímž pachatel působí na vůli oběti s cílem, aby se podrobila jeho požadavkům ve snaze přinutit ji, aby konala nikoli z vlastní vůle, ale podle vůle pachatele. Jde tedy o násilný akt, tj. takové jednání, při němž je využívána síla k ovládnutí druhého. Takto chápané násilí má různé podoby, a to jak fyzické tak i psychické, a slouží k tomu, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval [srov. rozhodnutí Nejvyššího č. 10/1979 Sb. rozh. tr.].
21. Vedle násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) je dalším zákonným znakem přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Donucení (nucení) jako samostatný znak přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.) představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Donucení násilím je fyzické ( vis absoluta ) působení na tělesnou integritu člověka a jeho účel spočívá ve snaze obviněného překonat nevoli u poškozeného tak, aby se podrobil jeho (cizí) vůli a dosáhnout toho, aby jednal způsobem, jaký si obviněný žádá. U poškozeného je účinkem donucení násilím podrobení se proti své vůli vyjádřeným požadavkům. U donucení násilím je nutná bezprostřednost či časová návaznost na jednání obviněného, aby bylo zřejmé, že chování poškozeného bylo účinkem tohoto donucení, a tedy, že došlo k ovlivnění vůle poškozeného směřující k tomu, aby své vozidlo přemístil na jiné místo, a to podle slov obviněného, aby zaplatil, avšak tento požadavek blíže nevysvětlil, protože poškozený pohodil klíče ve vozidle a odešel.
22. Donucení jako samostatný zákonný znak trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen (srov. též rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Tyto dva znaky objektivní stránky, tedy násilí a donucení k určitému chování, musejí být rovněž v časové souvislosti, protože se vzájemně podmiňují a navazují na sebe.
23. V posuzované věci celé jednání obviněného vytváří jeden celek spočívající v agresivním a mstivém jednání v odpovědi na způsob jízdy poškozeného, na který nejprve reagoval řidič vozidla, v němž seděl obviněný, jenž náhle před poškozeným zabrzdil, čímž byla svévolně vytvořena příčina, pro kterou poškozený musel rovněž prudce zastavit. Tato záminka byla impulsem pro vyděračské chování obviněného vůči poškozenému. Nutnost zastavit vozidlo prudkým brzděním nelze přisuzovat k tíži obviněného, protože on vozidlo jedoucí před poškozeným neřídil. Jeho jednání a působení na vůli poškozeného započalo až ve chvíli, kdy přiběhl k vozidlu poškozeného, otevřel dveře, udeřil jej do obličeje, nadával mu, vytáhl klíče ze zapalování, sedl si na přední sedadlo vedle něj, opět ho udeřil, a přikázal mu, aby jel k parkovišti obchodního domu Lidl. Takto popsané chování splňuje výše uvedená kritéria, protože obsahuje obě složky, (oba znaky) skutkové podstaty vydírání. Je v něm vyjádřen znak násilí (tj. údery rukou do obličeje) i donucení, které kromě násilného projevu obsahuje i několik dalších fází spočívajících jednak ve svévolném vstoupení do vozidla poškozeného a usazení se v něm bez souhlasu poškozeného, a rovněž v příkazu, co má učinit (odjet na parkoviště). Je zřejmé, že cíl (záměr) obviněného byl adresován poškozenému, který jej vnímal ve smyslu toho, k čemu byl nucen. S ohledem na podmínky, které obviněný tímto způsobem donucení vytvořil, se proti své vůli požadavkům obviněného podvolil.
24. V této věci je třeba zdůraznit, že na vůli poškozeného působilo jednak fyzické násilí, ale význam pro to, že se podvolil chování obviněného, mělo též vniknutí obviněného do jeho vozidla, což mu jednak umožnilo užít další násilí, ale rovněž tím poškozeného omezoval v možnosti se svobodně rozhodovat, kam svým vozidlem pojede. Obviněný tak znásobil prostředky, jimiž na vůli poškozeného působil, aby tak zvýšil zamýšlený účinek. Lze jen poukázat na to, že k ovlivnění vůle poškozeného přispělo, že obviněný bez varování přiběhl k jeho vozidlu, udeřil poškozeného do obličeje a sprostě mu nadával. K účinku tohoto jednání lze poukázat na jeho slova, že „…byl v šoku a nevěděl, co se děje…“ a byl roztřepaný (srov. body 24. a 25. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 143 verte spisu).
25. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1310/2017). Pokud se tedy bezprostředně po prvním útoku, po němž byl poškozený jeho následkem v šoku, obviněný objevil v jeho vozidle, opětovně ho udeřil a usazený v jeho vozidle mu dal příkaz, aby přejel k obchodnímu domu Lidl, tak nejen toto uskutečněné násilí, ale rovněž agresivní a neomalené chování obviněného, bez respektu k soukromému majetku a osobní svobodě poškozeného jako celek, bylo prostředkem k tomu, aby byla ovlivněna jeho vůle a poškozený byl tímto násilím přinucen, aby konal podle požadavků obviněného. Celé popsané jednání bylo konáno v bezprostředních časových i místních souvislostech, z nichž vyplývá, že poškozený se uvedeným způsobem choval proto, že se podrobil tomu, k čemu jej obviněný násilným i dalším svým chováním, které mělo povahu psychického donucení ( vis compulsiva ), nutil.
26. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že došlo k naplnění znaků objektivní stránky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný se vůči poškozenému dopustil takového násilí, které vedlo k ovlivnění vůle poškozeného.
27. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání poukazoval na to, že nebyl v jednání mu kladeném za vinu dán subjektivní vztah k vzniklému následku, je třeba uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III., (uveřejněné pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.)]. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
28. Soudy tato hlediska respektovaly a závěry, k nimž o zavinění obviněného došly, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
29. S ohledem na povahu činu, jehož se obviněný dopustil, a okolnosti, za nichž jej spáchal, soud prvního stupně (viz bod 61. rozsudku) shledal, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Tyto závěry vyplývají ze všech zjištěných skutečností, protože chování obviněného vůči poškozenému bylo jednáním úmyslným, jímž obviněný realizoval svůj záměr, a chtěně s využitím možností, které se na místě nabízely, jednal tak, aby svůj cíl uskutečnil. Jednal v úmyslu přímém, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
30. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, že nenaplnil po formální stránce znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože soudy se dostatečně zabývaly všemi skutečnostmi vztahujícími se k těmto právním závěrům a v potřebné míře je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily.
VII. K subsidiaritě trestní represe
31. K námitce obviněného, že soudy měly postupovat v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho čin posoudit jako přestupek, je třeba v obecném smyslu uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.].
32. Z uvedených důvodů lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, jak se obviněný domáhal. Je tomu právě naopak, protože škodlivost činu obviněného je vysoká, a to s ohledem na to, jak a za jakých okolností byl proveden. Důvodem pro takový závěr je především skutečnost, že záminkou činu bylo řešení situace záměrně vyvolané (tzv. vybržďování) v silniční dopravě, kdy obviněný za běžného silničního provozu na pozemní komunikaci vytvořil stav, aby poškozený musel náhle zabrzdit. I když tuto skutečnost nelze klást za vinu přímo obviněnému, protože vozidlo neřídil (řidičem byl zproštěný R. L.), nicméně v tomto vozidle seděl, a byl to on, kdo náhlé zastavení vozidla inicioval a po zastavení obou vozidel, ještě na pozemní komunikaci, začal svůj trestný čin realizovat. Způsob, jakým obviněný reagoval a donutil poškozeného, aby odjel na jiné místo, je nepřijatelným řešením nejen problému v silniční dopravě, ale zcela nepřijatelným vyřizováním si účtů. Šlo o násilné jednání agresora, které je nejen v rozporu se zásadami morálky, ale především je kriminálním činem, v jehož průběhu se obviněný choval agresivně a arogantně s nadřazeností a hrubostí.
VIII. Závěr
33. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zjistil, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu