Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.01.2019, sp. zn. 8 Tdo 1334/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1334.2018.3

8 Tdo 1334/2018-I.-54 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněné J. F. , nar. XY, k trvalému pobytu přihlášené na adrese XY, fakticky bytem na adrese XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 9/2017, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 5 T 9/2017. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 5 T 9/2017, uznal obviněnou J. F. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že dne 23. 7. 2017 v přesně nezjištěné době od 02:44 hodin do 06:10 hodin ve svém tehdejším bydlišti v XY, v koupelně bytu porodila bez asistence lékaře živé novorozené dítě mužského pohlaví, zralé, donošené, mimoděložního života plně schopné, kdy následně přesně nezjištěným způsobem působila vysloveně hrubým zevním násilím proti hlavičce novorozence v úmyslu jej usmrtit, avšak v koupelně ji vyrušila její matka D. F., a protože dítě stále brečelo, tedy jevilo známky života, řekla své matce, ať jej odveze do babyboxu umístěného v XY, což její matka udělala a dne 23. 7. 2017 v 06:10 hodin novorozence do předmětného babyboxu vložila, tento byl následně hospitalizován na neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice XY, kde dne 24. 7. 2017 v 16.56 hodin zemřel v důsledku poranění způsobených bezprostředně po porodu, když bylo zjištěno, že použitým hrubým zevním násilím utrpěl dlouhou lineární a široce rozestoupenou zlomeninu pravé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi týlními kostmi, kdy došlo i k vylomení jejího spojení se šupinou kosti spánkové vpravo, lineární zlomeninu v přední části temenní kosti vpravo zasahující k velké fontanele, dlouhou lineární zlomeninu levé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi temenními kostmi, zlomeninu přední jámy lebeční vlevo přecházející v podobě lineární pukliny i do oblasti přední jámy lebeční vpravo, roztržení vazivového spojení mezi čelní a temenní kostí vlevo, masivní krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou oboustranně, masivní úrazové prokrvácení měkkých plen mozkových, krev v komorovém systému mozku, otok mozku těžkého stupně, rozsáhlé prokrvácení měkkých pokrývek lebečních v krajině čelní, spánkové, temenní i týlní oboustranně, vícečetné krevní výrony v oblasti čela, krajiny temenní a spánkové vpravo s ložiskovým povrchním sedřením rohové vrstvy pokožky, krevní výron vpravo v krajině lícní, vícečetné krevní výrony vlevo v krajině spánkové a čelní a šok z krevní ztráty, když bezprostřední příčinou smrti novorozence byl otok mozku při těžkém mozkově-lebečním poranění. 2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil jí podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmnácti (17) let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost, aby zaplatila poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, na náhradě škody částku 2.344 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 4. Obviněná se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím obhájce Mgr. Víta Zahálky dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V obecné rovině namítla, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení sice uvedl, že v rozhodnutí soudu první instance ani v řízení mu předcházejícím neshledal žádné vady a že tento soud rozhodně nepochybil, pokud ji (obviněnou) uznal vinnou, s takovým závěrem se však nemůže ztotožnit. Je totiž přesvědčena, že již krajský soud se dostatečně nevypořádal s její argumentací, a že tak neučinil ani soud odvolací. V tom spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovým zjištěním soudů a následným právním posouzením celé věci. K nesprávnému rozhodnutí soudů přispělo i neúplné dokazování. 5. Dovolatelka následně ve svém obsáhlém podání vytkla nalézacímu soudu, že již od začátku trestního řízení přijal tezi o její vině a v tomto smyslu vedl i důkazní řízení. Proto také poté, co byly obhajobou navrženy důkazy, které by mohly minimálně zpochybnit do té doby učiněné skutkové závěry, tyto nepřipustil. Takovým přístupem však nalézací soud nemohl učinit skutková zjištění bez důvodných pochybností. Již proto nelze souhlasit s jeho závěrem, že provedené důkazy – byť jen nepřímé – tvoří ucelený a logický řetězec. Naopak na tomto přístupu nalézacího soudu lze demonstrovat klasickou vadu ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, v důsledku čehož lze závěry soudu považovat za výsledek svévolného hodnocení důkazů. 6. Celou řadu výhrad vznesla obviněná i k usnesení odvolacího soudu, jemuž vytkla, že se náležitě nevypořádal se všemi námitkami podrobně rozvedenými již v odvolání. Pozastavila se nejen nad jeho závěrem, že dokazování před soudem prvního stupně bylo úplné, ale i nad jeho tvrzením, že v hlavním líčení byla čtena zpráva P. Ř., neboť o provedení takového úkonu nemá obhajoba, ani veřejnost, která byla přítomna, žádnou povědomost. Na adresu obou soudů nižších instancí pak dodala, že jejich závěry jsou založeny na pouhých spekulacích a domněnkách. Za spekulativní označila především jejich závěr „a kdo jiný“, který bez důkazní podpory dalších důkazů nestačí k tomu, aby byla vina kohokoli spravedlivě stanovena. 7. Dovolatelka pak v podrobnostech poukázala na to, že určité okolnosti skutkové povahy byly nesprávně, či spíše neúplně, zjištěny a posouzeny. Vyslovila přesvědčení, že stále přetrvávají pochybnosti o tom, zda dítěti smrtelné poranění způsobila právě ona, neboť zranění novorozence, které následně vedlo k jeho smrti, mohlo být způsobeno až v době, kdy ho ani ona ani její matka D. F. neměly ve své dispozici. Na podporu tohoto tvrzení uvedla, že podle J. D. byl novorozenec zcela v pořádku minimálně ještě v době, kdy již byl v péči lékařů Fakultní nemocnice XY, tedy po převzetí lékaři z Polikliniky na XY, a jednoznačně v době, kdy už nebyl v dispozici její matky. Poukázala na rozpor mezi tím, co deklaroval soud o zdravotním stavu novorozence, a tím, co vyplynulo z důkazní situace. Z důkazů totiž vůbec nevyplývá, že by novorozenec byl již při přijetí do Fakultní nemocnice XY v kritickém stavu a že byl okamžitě umístěn na JIRP. K tomuto jejímu tvrzení nebyl ze strany soudů proveden žádný relevantní důkaz. 8. Obviněná se pozastavila nad tím, že v této důkazní situaci byl nalézacím soudem zamítnut jí navrhovaný důkaz, tedy přijímací lékařská zpráva, která se zpracovává při přijetí každého pacienta k ošetření nebo k hospitalizaci. Ke zjištění stavu novorozence při přijetí soud provedl pouze shrnující lékařskou zprávu M. M., která však byla sepsána na žádost soudu, a to s poměrně zásadní časovou prodlevou. Závěry z této lékařské zprávy jsou však v rozporu s tvrzením ošetřující lékařky J. D. a P. Ř., které novorozence označily za zdravého. Ani záchranářka z RZS K. K., která provedla palpační vyšetření hlavy novorozence, po prohmatání jeho hlavy neseznala žádné poranění, což uvedla ve své zprávě. Jestliže na základě těchto důkazů nalézací soud uzavřel, že novorozenci způsobila poranění právě ona (obviněná) a že v tomto stavu byl již její matkou přivezen do babyboxu, jde o svévolné hodnocení důkazů, neboť závěr soudů o tom, že do Fakultní nemocnice XY byl přijat novorozenec v kritickém stavu, nerespektuje obsah provedeného dokazování. Nesouhlasila s tím, jak se s uvedenou důkazní situací soud prvního stupně vypořádal, pokud zkonstatoval, že zpočátku šlo pouze o zběžné prohlédnutí novorozence, kdy navíc hematomy se zviditelňují až s odstupem doby. Přitom z odborného vyjádření primáře pediatrického oddělení XY nemocnice F. Z., které však jako důkaz provedeno nebylo, vyplynulo, že projevy zjištěného zranění musely být na hlavičce novorozence zjevné v podstatě okamžitě, nejdéle však v řádu několika minut. Není tedy možné, že by takovéto zranění nebylo zaznamenáno v rámci palpačního, tedy pohmatového vyšetření, jehož provedení bylo prokázáno. I přes tyto skutečnosti soud učinil závěr, že již v době vyjmutí novorozence z babyboxu, resp. v době, kdy ho měla k dispozici, tato zranění existovala. 9. Dovolatelka je proto přesvědčena, že nalézací soud si potřebný skutkový stav v mnoha případech dotvořil bez důkazní opory. Zdůraznila, že bezprostředně po přijetí novorozence k hospitalizaci nebyly prováděny ani medicínské úkony zahrnující snahu udržet jej při životě, neboť byly prováděny pouze úkony (mikrobiologická vyšetření krku, ucha a stolice, a RTG plic), jejichž účelem bylo zjistit běžným způsobem jeho obecný zdravotní stav. Sonografické vyšetření novorozence bylo provedeno kritického dne (23. 7. 2017) až v 11.17 hodin, tedy nikoliv v ranních hodinách, jak ve svém rozhodnutí uvádí soud. Jeho závěry proto ani v této otázce neodpovídají objektivním okolnostem. Existují tedy skutečnosti a důkazy, které skutkové závěry obou nižších soudů v poměrně zásadním rozsahu zpochybňují nebo dokonce vyvracejí. Za daného stavu tak nebylo možné ve věci spravedlivě rozhodnout o tom, kdy ke zranění novorozence došlo. 10. V závěru podaného dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby podle §265k tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení a podaného dovolání připomněla, že pokud obviněná podala dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musela mít na paměti, že jde o aplikaci hmotněprávních předpisů trestního práva hmotného, případně na něj navazujících jiných právních odvětví, u něhož je zásadně nepřípustné, aby se posouzení aplikace těchto norem vztahovalo na skutek, jak jej prezentuje dovolatel, případně na skutek, jehož se domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které ale soudy hodnotily odlišně. Dovolání proto nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Dovolací soud tedy není běžnou třetí soudní instancí určenou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. 12. Státní zástupkyně dále uvedla, že výjimku tvoří pouze případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která v řízení o dovolání předmětem přezkumné činnosti nejsou. Extrémní nesoulad ale není založen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy dříve činné ve věci přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, a to za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. 13. Následně státní zástupkyně zdůraznila, že se všemi námitkami, které obviněná uplatnila ve svém dovolání, se odpovídajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly současně obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi také soud odvolací. Obviněná ve svém podání napadala výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, kdo a kdy poškozenému novorozenci způsobil smrtelné poranění. Dožadovala se tedy toho, aby normy hmotného práva byly aplikovány na odlišný, než soudy nižších instancí zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakovala námitky, které vznesla jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem druhého stupně v podaném odvolání. Obviněná vyjádřila nesouhlas se skutkovými závěry soudů, které z provedených důkazů dovodily, že právě ona dítěti způsobila smrtelné zranění, a to zcela prvoplánově a úmyslně. Dovolávala se tedy aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, a to i přesto, že soudy obou stupňů se přiklonily k verzi odlišné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takovém případě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn být nemůže (státní zástupkyně tu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Případný tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů v posuzované věci však podle státní zástupkyně dán není, a to i přesto, že obviněná vyjmenovala konkrétní důkazy, které jsou údajně rozporné s verzí skutkového děje, na základě níž byl konstruován výrok o její vině. 14. Státní zástupkyně poté uvedla, že v dané trestní věci byl především zjištěn motiv obviněné k jejímu jednání, neboť tím bylo zbavit se dítěte, na jehož příchod se žádným způsobem nepřipravovala a své těhotenství tajila. Dítěte se chtěla zbavit buď tak, že tzv. porodí na cizí doklady a dítě potom předá cizí osobě, a když se tento plán nevydařil, chtěla se dítěte zbavit. To vyplývá již z toho, že si do koupelny při porodu nachystala igelitový pytel na odpadky. Při porodu v ranních hodinách vyrušila obviněnou její matka, která se dožadovala vstupu do koupelny. Matka obviněné dítě zjevně dovezla do nemocnice již zraněné, neboť nikdo z osob, se kterou se dítě od porodu setkalo, neměla jakýkoliv zájem mu ublížit. Soudy rovněž vysvětlily, že lékaři při prvotních vyšetřeních nemuseli rozpoznat poranění novorozence, neboť nešlo o poranění zjevné a viditelné a bylo lze těžko předpokládat, že někdo umístí do babyboxu dítě, na kterém se předtím dopustil násilí. Nicméně život ohrožující poranění bylo záhy lékaři diagnostikováno, a byť novorozenci byla poskytnuta odborná lékařská pomoc, dítě druhý den po porodu v důsledku utrpěných zranění zemřelo. Rovněž je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že je prakticky zhola nemožné, aby novorozenci poté, co byl odvezen z bytu obviněné, způsobil zlomeniny kostí lebky kdokoliv z nemocničního personálu. 15. Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou obviněné a v odůvodnění svých rozhodnutí logicky, přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě, nikoli verzi prezentované obviněnou. Soudy neignorovaly důkazy zmiňované obhajobou, která tvrdí, že nepodporují skutkový děj uvedený v obžalobě, a odpovídajícím způsobem se s takovými důkazy vypořádaly. Pokud obviněná namítla, že nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou, státní zástupkyně zdůraznila, že Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů a požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá i z článku 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů a z něhož principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže ale soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci se soudy důkazními návrhy obviněné zabývaly řádně a vždy vysvětlily, proč navržené důkazy neprovedly. 16. Soudy nižších instancí se podle přesvědčení státní zástupkyně také řádně vyrovnaly s obhajobou, která opakovaně zdůrazňovala, že ke zranění mohlo dojít až ve Fakultní nemocnici v XY, neboť dítě bylo údajně do této nemocnice přijato zdravé bez patrných známek traumatu. Soud prvního stupně vedl k této otázce dokazování, a to i přesto, že se zdráhal vůbec přistoupit na tak absurdní verzi, že specializované pracoviště Fakultní nemocnice v XY, resp. někdo z jejích zaměstnanců, by způsobil násilnou smrt novorozence, který byl svěřen do její péče. Státní zástupkyně zdůraznila, že z chorobopisu poškozeného vyplývá, že byl přijat do Fakultní nemocnice v XY v 06.50 hodin. Již při přijetí byly zjištěny četné hematomy na zádech a končetinách, odřenina a hematom na hlavě. Konkrétně v 07.58 hodin byla zavedena periferní kanyla, zahájena analgosedace a volumexpanze, reflexy nedokonalé, hypotomie svalová, z úst odsáto větší množství čerstvé krve. V 9.00 hodin záškuby bránice, zahájena ventilační podpora, indikováno RTG vyšetření. V 9.45 hodin rozvoj dyspnoe, zahájena distenční dechová podpora, opakovaně masivně odsávána krev z dutiny ústní, rozvoj hemoralgického šoku, provedena ET intubace. Už z toho je patrné, že tvrzení obhajoby o zdravém novorozenci v době přijetí pravdivé nejsou, neboť novorozenec již v době přijetí vykazoval značné zdravotní problémy. Soudy správně zdůraznily, že pokud by jeho zdravotní stav byl dobrý, nebyl by jistě přijat na jednotku intenzivní a resuscitační péče. Z průvodní zprávy zástupce primáře neonatologického oddělení Fakultní nemocnice XY ze dne 5. 4. 2018 navíc vyplývá, že na jednotce intenzívní a resuscitační péče nikdy nenastane situace, aby dítě bylo o samotě pouze s jednou osobou, neboť sestry si musí předávat pacienty, i když krátce opouští oddělení. Sester je na směně přítomno pět až šest, tedy jsou přítomny nejméně čtyři současně bez výjimky. 17. Podle státní zástupkyně nalézací soud tedy spolehlivě vyloučil, že by poškozený novorozenec byl přijat do Fakultní nemocnice v XY zdravý a předmětná zranění utrpěl až v nemocnici. Současně zdůraznila, že poranění u něho zjištěná vznikla nikoli náhodou nebo neopatrnou manipulací, ale hrubým násilím. Pokud by vůbec něco takového, co naznačuje obviněná v dovolání, přicházelo v úvahu, jistě by se muselo jednat o čin osamělého pachatele, což objektivně možné nebylo. Soud proto důvodně odmítl podezírat personál neonatologického oddělení Fakultní nemocnice XY a neprovedl další důkazy navrhované obhajobou. Na uvedeném nemění nic ani fakt, že objektivní příčina vážného zdravotního stavu novorozence byla zjištěna kritického dne (23. 7. 2017) až v 18.51 hodin. 18. Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 19. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 7. 1. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako osobou k tomu oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., prostřednictvím jejího obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. 21. V návaznosti na to je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že osobami oprávněnými k podání dovolání jsou pouze nejvyšší státní zástupce a obviněný (v dané věci obviněná), který tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Proto Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel k obsahu písemného podání, které mu před rozhodnutím o dovolání zaslal údajný partner obviněné (a domnělý otec novorozence) V. B., jenž se v něm snažil formulovat argumenty podporující dovolání obviněné. 22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 23. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). 24. V této souvislosti i Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“ . 25. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). 26. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti sice nezjistil, že by se v dané věci o druhou z takto predikovaných situací jednalo, nicméně první a třetí z nich reálně nastala, jak bude dále rozvedeno. A jelikož celá řada dovolatelkou uplatněných námitek je podřaditelná pod shora blíže vymezené pojmy, Nejvyšší soud nemohl shledat důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. ř. Proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 27. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (v rozporu s důvody a návrhem státní zástupkyně v jejím vyjádření) dospěl k závěru, že dovolání obviněné je opodstatněné a argumentace v něm relevantně uplatněná je v řadě bodů výstižná a přiléhavá. 28. Ještě předtím ovšem Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit některá významná judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu, která musí být obecnými soudy přijímána jako základní komponenty spravedlivého trestního řízení a z něho vycházejícího zákonného rozhodnutí. Ústavní soud k zákonnému požadavku na řádný a spravedlivý proces již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uvedl, že „nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. ... Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto i s čl. 1 Ústavy“ . 29. V dalším nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, Ústavní soud uvedl, že „Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). V těchto závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.).“ 30. K problematice volného hodnocení důkazů se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z něhož lze citovat: „Před obecným soudem provedené důkazy musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který – především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů.“ 31. Ještě větší pozornost Ústavní soud věnoval této problematice v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, když uvedl: „Volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Není v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, ... Je přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Soud má povinnost dodržovat vysoký standard, pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu. Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu.“ 32. K problematice dokazování v trestním řízení se Ústavní soud zevrubně vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, z jehož obsáhlých právních vět je třeba citovat alespoň toto: „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. … Ústavní soud připomíná i judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (…) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného“ [citováno z (Rt) 7 Tz 84/69]“ . 33. Na přezkoumávanou trestní věc pak dopadají i některé další nálezy Ústavního soudu: „Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (§125 odst. 1 tr. ř.). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou z hledisek spravedlivého posouzení věci nezbytnou nutností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 aj.). „Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění rozhodnutí zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15 aj.). „Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 aj.). 34. Obdobně jako Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi týkající se presumpce neviny často odvolává na judikaturu Ústavního soudu, opírá se Ústavní soud o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP přitom vyžaduje, aby „… soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného“ (srov. rozsudek ESLP ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, §125; rozsudek ESLP ve věci M. a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, §49; rozsudek pléna ESLP ve věci B., M. a J. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590, §77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789). 35. Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na přezkoumávaný případ Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jakým způsobem se oba soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci vypořádaly s obhajobou obviněné a jakým způsobem dostály požadavkům kladeným na dokazování, na reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů, ale i na samotné formální náležitosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Jak na to ještě bude v dalším textu tohoto usnesení poukázáno, zejména soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém rozhodnutí učinil, nelze považovat za zcela přesné, úplné a akceptovatelné. Pak ovšem nelze považovat za správný, zákonný a spravedlivý ani odsuzující rozsudek. Příčinou toho je nejen neúplné dokazování, ale i určitá nedůslednost při provádění některých důkazů. 36. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací bezezbytku nesplnil svou přezkumnou povinnost (srov. §254 odst. 1 tr. ř.), neboť tyto nedostatky ani nezjistil, ale ani je neodstranil. Naopak v odůvodnění svého usnesení pouze paušálně konstatoval, že v řízení, které odsuzujícímu rozsudku předcházelo, nebyly zjištěny žádné podstatné vady, že krajský soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, takže dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Proto na odůvodnění odsuzujícího rozsudku v podstatě jen odkázal a na jeho podporu uvedl – v reakci na odvolací argumentaci obviněné – jen některé další skutečnosti (v podrobnostech viz odstavec 10. a násl. odůvodnění jeho usnesení). Neodpustil si přitom určité výhrady k uplatněné obhajobě obviněné, které ne právě vhodně označil za „zaujatý způsob obhajoby“, „za nonkomforní konstrukce obhajoby“, nebo dokonce za „brutální spekulaci (obhajoby)“. Takovým postupem a přístupem k podanému odvolání soud druhého stupně důsledně nesplnil svou povinnost náležitě se vypořádat s námitkami obviněné, jimiž realizovala své právo na obhajobu, v důsledku čehož jí upřel právo na soudní ochranu (k tomu srov. přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008 aj.). 37. Nejvyšší soud přitom ani v tomto dovolacím řízení nezpochybňuje, že hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím citovanému ustanovení je ovšem vysoce náročnou intelektuální činností všech soudců, kteří se na rozhodování podílejí. Taková činnost je o to složitější, pokud důkazní situace není z poznávacího hlediska jednoznačná, takže se výrazně zvyšuje riziko možných chyb a omylů, jak tomu bylo i v přezkoumávaném případě. Proto musí být věnována mimořádná pozornost všem důkazům (nejen usvědčujícím, ale i vyviňujícím), které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudců založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován a již nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný. 38. V přezkoumávané věci jsou z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho rozsahu a důvodů (srov. §265f odst. 1, 2 tr. ř.) nejpodstatnějšími spornými otázkami (vedle otázek na ně navazujících) především to, zda obviněná je skutečně pachatelkou stíhaného zločinu, a dále to, zda v takovém případě je její jednání podřaditelné pod ustanovení zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jelikož posouzení druhé z těchto otázek je odvislé od spolehlivého vyřešení otázky první, Nejvyšší soud v další části odůvodnění tohoto usnesení primárně soustředí pozornost právě na ni a na otázky s ní bezprostředně související. 39. Jak je zřejmé z dosavadního průběhu trestního řízení, soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu rozhodně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž byla obviněná postavena před soud. Prozatím se mu to ovšem bezezbytku nepodařilo, to i proto, že dosavadní dokazování zůstalo neúplné. Tato neúplnost spočívá nejen v tom, že nebyly provedeny všechny důkazy, jejichž provedení se k náležitému objasnění věci nabízelo, ale i v tom, že způsob provedení některých důkazů nalézacím soudem v hlavním líčení nebyl důsledný (srov. dále). 40. Se státní zástupkyní sice lze v obecné rovině souhlasit v tom směru, že není povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh (a dlužno dodat, že kterékoli z procesních stran), a pokud soud odmítne navržený důkaz provést, musí takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Nelze však s ní souhlasit v tom, že by se soudy v přezkoumávané trestní věci důkazními návrhy obviněné zabývaly řádně a vždy vysvětlily, proč navržené důkazy neprovedly. Přitom důkazy navrhované obhajobou nebyly nikterak rozsáhlé a jejich provedením by se trestní řízení podstatněji neprotáhlo. Právě jejich neprovedením přetrvávají o skutkovém zjištění, které nalézací soud učinil na základě jen nepřímých důkazů, určité pochybnosti, jak na to bude v dalším textu poukázáno. 41. V dané věci je však mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněná dne 23. 7. 2017 v přesně nezjištěné době od 02:44 hodin do 06:10 hodin ve svém tehdejším bydlišti v XY, v koupelně bytu porodila bez asistence lékaře dítě mužského pohlaví, zralé, donošené, mimoděložního života plně schopné, které její matka D. F. následně odvezla na předním sedadle osobního automobilu do babyboxu umístěného v XY, kam jej vložila téhož dne 23. 7. 2017 v 06:10 hodin. Stejně tak není důvod pochybovat o tom, že dne 24. 7. 2017 v 16.56 hodin zemřel na neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice XY novorozenec, který byl předchozího rána do uvedeného babyboxu vložen, a že se tak stalo v důsledku závažných poranění hlavy (ve výroku rozsudku podrobně popsaných), která mu byla před tím způsobena. 42. Tento novorozenec je v rozhodnutích obou nižších soudů označován jako „poškozený XXXXX“, jako „nepojmenovaný XXXXX“, příp. jako „BBBBB“ s přiděleným rodným číslem „“, jak odpovídá i obsahu jeho chorobopisu č. 1931/17, vedeném ve Fakultní nemocnici XY (dále jen „poškozený „XXXXX“, příp. „poškozený“). To je třeba zdůraznit i proto, že až neuvěřitelnou shodou náhod byl dne 23. 7. 2017 v cca 09:00 hodin do identického babyboxu vložen jiný novorozenec mužského pohlaví, jenž byl v chorobopise, vedeném v téže nemocnici pod č. XY, pojmenován jako „AAAAA“ (v písemné zprávě zástupce primáře neonatologického oddělení jmenované nemocnice je označován i jako „nezletilý CCCCC“, jak bude i v dalším textu označován) s přiděleným rodným číslem „XY“. 43. S ohledem na námitky obviněné, že během hospitalizace obou novorozenců mohlo dojít k jejich záměně, byl již v přípravném řízení vypracován znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika (č. l. 324 a násl. spisu), z jehož závěrů vyplynulo, že obviněná není vyloučena jako rodič prvního z uvedených novorozenců, je však vyloučena jako rodič druhého z nich (pro úplnost lze dodat, že znaleckým zkoumáním byl vyloučen jako rodič obou novorozenců výše jmenovaný V. B.). Nalézací soud se vypořádal s uvedenou námitkou způsobem rozvedeným v odstavcích 6. až 11. odůvodnění svého rozsudku, k němuž nelze mít žádné výhrady. V těchto pasážích zdůraznil, že již krátce po přijetí poškozeného XXXXX dne 23. 7. 2017 v 06:50 hodin byla u něho zjištěna celá řada poranění (četné hematomy na zádech a končetinách, odřenina a hematom na hlavě, větší množství krve v ústech, svalová hypotonie), což bylo důvodem k jeho přijetí na jednotku intenzivní a resuscitační péče (JIRP) neonatologického oddělení Fakultní nemocnice XY, kde mu byla v 07:58 hodin zavedena periferní kanyla, zahájena analgosedace a volumexpanze a z úst mu bylo odsáto větší množství krve. V 09:00 hodin byla zahájena ventilační podpora a bylo indikováno RTG vyšetření, v 09:45 hodin byla pro rozvoj dyspnoe zahájena distenční dechová podpora. Již z uvedených údajů (jak časových, tak lokálních) je evidentní, že k obhajobou tvrzené záměně novorozenců nemohlo dojít, neboť druhý novorozenec (nezletilý CCCCC) byl sice do výše zmíněného babyboxu vložen dne 23. 7. 2017 již v cca 09:00 hodin, ale na úsek fyziologických novorozenců neonatologického oddělení Fakultní nemocnice XY byl přijat (a následně trvale hospitalizován) téhož dne až v 09:40 hodin. 44. Z těchto důvodů ani Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytně nutné doplňovat dokazování a opatřovat od tiskové mluvčí Fakultní nemocnice XY podrobnější vysvětlení k informaci o obou novorozencích, která měla – podle tvrzení obhajoby – zaznít z jejích úst ve zpravodajské relaci České televize dne 23. 7. 2017. Pokud by ovšem nalézací soud v průběhu dalšího řízení považoval i objasnění této nesrovnalosti (např. vyžádáním písemné zprávy) za vhodné, nic mu v tom nebrání (ostatně takový důkaz může opatřit a soudu prvního stupně předložit i sám obhájce obviněné). 45. K rozsahu a charakteru zranění poškozeného XXXXX, jakož i k bezprostřední příčině jeho smrti, byla již v přípravném řízení opatřena a posléze i provedena celá řada důkazů. Za nejvýznamnější z nich (vedle lékařské zprávy M. M. a údajů obsažených v chorobopise poškozeného) lze považovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož nalézací soud zjistil (viz závěr skutkové věty rozsudku a odstavce 3. až 5. odůvodnění jeho rozsudku), že poškozený použitým hrubým zevním násilím utrpěl dlouhou lineární a široce rozestoupenou zlomeninu pravé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi týlními kostmi, kdy došlo i k vylomení jejího spojení se šupinou kosti spánkové vpravo, lineární zlomeninu v přední části temenní kosti vpravo zasahující k velké fontanele, dlouhou lineární zlomeninu levé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi temenními kostmi, zlomeninu přední jámy lebeční vlevo přecházející v podobě lineární pukliny i do oblasti přední jámy lebeční vpravo, roztržení vazivového spojení mezi čelní a temenní kostí vlevo, masivní krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou oboustranně, masivní úrazové prokrvácení měkkých plen mozkových, krev v komorovém systému mozku, otok mozku těžkého stupně, rozsáhlé prokrvácení měkkých pokrývek lebečních v krajině čelní, spánkové, temenní i týlní oboustranně, vícečetné krevní výrony v oblasti čela, krajiny temenní a spánkové vpravo s ložiskovým povrchním sedřením rohové vrstvy pokožky, krevní výron vpravo v krajině lícní, vícečetné krevní výrony vlevo v krajině spánkové a čelní a šok z krevní ztráty, když bezprostřední příčinou smrti novorozence byl otok mozku při těžkém mozkově-lebečním poranění. Na těchto závěrech oba znalci MUDr. Hynek Řehula a MUDr. Eva Čechová setrvali i při jejich výslechu v průběhu hlavního líčení dne 2. 3. 2018. 46. Jakkoliv Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení uvedené závěry znalců nikterak nezpochybňuje, přece musí přisvědčit dovolací námitce obviněné, že již nalézací soud měl oba znalce vyslechnout daleko podrobněji a za jejich pomoci se vypořádat s jejími výhradami, že lékařská zpráva M. M. byla sepsána až na žádost soudu s poměrně zásadní časovou prodlevou, a že závěry z této lékařské zprávy jsou v rozporu s tvrzením ošetřujících lékařek J. D. a P. Ř., které označily novorozence za zdravého. Oba znalci ovšem měli být seznámeni i s odborným vyjádřením primáře pediatrického oddělení XY nemocnice F. Z., podle něhož projevy zjištěného zranění musely být na hlavičce novorozence zjevné v podstatě okamžitě, nejdéle však v řádu několika minut, takže není možné, že by takovéto zranění nebylo zaznamenáno v rámci palpačního, tedy pohmatového vyšetření, jehož provedení bylo prokázáno. S ohledem na důkazní nouzi, která v dané věci i nadále přetrvává, se nabízelo doplnit dokazování výslechem všech čtyř právě jmenovaných lékařů jako svědků, poté s jejich výpověďmi seznámit oba jmenované znalce a požádat je o doplnění znaleckého posudku, v němž by reagovali na všechny uvedené výhrady obhajoby (zejména na zmíněnou argumentaci F. Z.). Pokud nalézací soud zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování v uvedeném směru (včetně přečtení písemného odborného vyjádření naposledy jmenovaného lékaře), sám si zkomplikoval situaci před závěrečným hodnocením důkazů, které sice nelze označit vysloveně za svévolné, jak v podaném dovolání tvrdí obhajoba, ale přinejmenším – s ohledem na neúplnost dokazování – za předčasné. 47. Nejvyšší soud se nemohl bezezbytku ztotožnit ani se závěrem obou soudů nižších instancí, že jedinou možnou pachatelkou žalovaného skutku je obviněná. Při absenci přímých usvědčujících důkazů oba soudy vystavěly tento závěr na úvaze „a kdo jiný“ (jak přiléhavě vystihl obhájce obviněné), když s použitím vylučovací metody, tedy že smrtelné zranění novorozence nezpůsobil nikdo ze zdravotnického personálu při manipulaci s ním, ani matka obviněné během jeho převozu z místa bydliště do babyboxu, takže nezbývá nikdo jiný než obviněná, která také jako jediná k tomu mohla mít motiv. K takovému závěru však oba soudy dospěly přesto, že jej samy v některých pasážích svých rozhodnutí předtím zpochybnily (srov. odstavec 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že se lze „důvodně domnívat“ , že to byla obviněná, kdo způsobil dítěti zranění; nebo odstavec 29. usnesení odvolacího soudu, že život ohrožující zranění „mohla způsobit poškozenému toliko obžalovaná, a teoreticky též její matka“ ). 48. Obviněná ovšem své zavinění na smrti poškozeného XXXXX od samého počátku trestního stíhání popírala (a nadále popírá) a zpochybňovala i soudem zjištěný motiv. Opakovaně totiž vypověděla (srov. č. l. 91 až 94 spisu), že další dítě si sice nepřála (je již matkou jednoho nezletilého dítěte) a své těhotenství tajila, avšak měla v úmyslu – po dohodě se svým sexuálním partnerem a domnělým otcem dítěte, jehož se svou graviditou seznámila – „zbavit se“ očekávaného dítěte buď tím, že by porodila „někde v zahraničí“ (řeč prý byla o XY) a dítě tam předala jiné ženě (jisté M. z XY.), nebo tím, že po porodu nechá dítě v nemocnici k adopci, anebo tím, že dítě dá do babyboxu. O tom, že první z uvedených tří variant patrně nevyjde, se dozvěděla až nedlouho před samotným porodem, proto nadále zvažovala druhou či třetí z těchto variant. Samotný porod ji překvapil, den před tím bylo vše v pohodě, nic ji nebolelo a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla v nejbližších hodinách rodit. Sama předpokládala, že bude rodit až za 1 – 2 měsíce, tedy v srpnu nebo září (2017). 49. K vlastnímu průběhu porodu obviněná uvedla, že ráno dne 23. 7. 2017 kolem 5. hodiny ji probudila bolest v oblasti ledvin, šla proto do kuchyně, vykouřila cigaretu a poté zjistila, že krvácí z dělohy. S podsedákem, na němž seděla, odešla do koupelny, přisedla k zemi, opřela se zády o vanu, a to již cítila, „že mi jde hlavička“. Z pračky, která byla hned vedle ní, vzala župan modré barvy, který dala pod sebe, asi dvakrát nebo třikrát zatlačila a „malej už byl venku“ (dítě „vyklouzlo na župan“). Z pračky pak vzala malé nůžtičky, jimiž přestřihla pupeční šňůru, a pak ještě šla „rodit placentu do záchoda“. K dotazu, zda pupeční šňůru nějak ošetřovala, odpověděla: „Ne. Nijak jsem ji nepodvazovala, já ani nevím jak, jak jsem byla v šoku, tak jsem nevěděla.“ V té době se již domáhala vstupu do koupelny její matka, kterou seznámila s tím, že porodila, a řekla jí, aby dítě odvezla do babyboxu. Sama odešla z koupelny do kuchyně, co se v koupelně dělo neví, „… slyšela akorát vodu, takže ho asi (matka) myla“ (srov. opět č. l. 91 až 94 spisu). Její matka pak s dítětem odjela. 50. Obviněná opakovaně a zcela kategoricky popřela, že by se na novorozenci dopustila jakéhokoli fyzického násilí v úmyslu jej usmrtit. Byla-li dotazována na podrobnosti porodu, vypověděla, že byla v šoku (to několikrát zopakovala), nevěděla, co má dělat, nepamatuje si ani, že by nějak ošetřovala (podvazovala) pupeční šňůru. Pokud novorozenec utrpěl výše uvedená závažná zranění hlavy, která nakonec vedla k jeho smrti, vyslovila názor, že mu je musel způsobit někdo jiný (i tady srov. č. l. 91 až 94 spisu). 51. K okolnostem vzájemného soužití se svou obviněnou dcerou J. F., jakož i ke skutečnostem následujícím bezprostředně po popisovaném porodu, byla již v přípravném řízení vyslechnuta jako svědkyně matka obviněné D. F. Tehdy vypověděla, že sice žila se svou dcerou (a jejím nezletilým synem) ve společné domácnosti, ale o jejím těhotenství „… nevěděla, … ničeho si nevšimla“. Když se kritického dne ráno probudila („… bylo za pět šest nebo šest“), všimla si, že „J. postel vypadá jako večer, připravená na spaní, ale J. v ní neležela“. Po probuzení chtěla jít na záchod, ale když vzala za kliku dveří do koupelny, zjistila, že ji někdo z druhé strany drží. Za dveřmi slyšela hlas dcery J., která říká „moment“, proto chviličku čekala („možná minutu, spíš míň“). Když ji poté dcera pustila do koupelny, byla velice překvapena zjištěním, že dcera nedlouho předtím porodila (miminko leželo na zemi vedle pračky pod umyvadlem, odkud uslyšela jeho pláč). Ke stavu miminka uvedla, že „mělo dlouhou pupeční šňůru, na které byl uzel asi 10 – 15 cm od tělíčka, nebylo od krve“. Dcera na ni působila dojmem, že „je podrážděná, … možná v šoku, možná nervózní“ (tvrzení, že dcera „byla v šoku“ svědkyně zopakovala i v další části své výpovědi; srov. její výpověď ze dne 26. 7. 2017 na č. l. 206 až 208 spisu). Na její žádost – poté, co se sama oblékla a zabalila novorozence do oranžového županu – jej osobním automobilem (na sedadle spolujezdce) odvezla do babyboxu v XY. Popřela, že by jí novorozenec během transportu, příp. při přenášení na rukou do auta nebo z auta do babyboxu upadl. K dalším významným okolnostem (viz dále) svědkyně již dotazována nebyla. 52. Tyto okolnosti ovšem nemohl objasnit ani nalézací soud, neboť svědkyně při výslechu u hlavního líčení využila svého zákonného práva a v trestní věci své dcery odmítla vypovídat. Nemohla tak být dotázána k závažnému tvrzení svědka V. B. právě ve vztahu ke jmenované svědkyni, že mu „… paní F. říkala, že nechápe, proč se J. zastávám, že sama viděla, jak J. na něm klečela a snažila se ho uškrtit, oprava zardousit, … a pak mi ještě říkala, že ho J. chtěla něčím přetáhnout přes hlavu, …“ (srov. jeho výpověď ze dne 11. 12. 2007 na č. l. 151 spisu). 53. Přestože jde jen o zprostředkované tvrzení, jmenovaný svědek nebyl k němu nalézacím soudem vůbec vyslechnut, třebaže při hlavním líčení svého práva k odepření výpovědi nevyužil a ve věci vypovídal (viz protokol o jeho výpovědi ze dne 1. 3. 2018 na č. l. 889 spisu). S ohledem na mimořádnou závažnost takového tvrzení pak k němu měla být vyslechnuta i sama obviněná, zvláště když i ona v průběhu hlavního líčení rovněž vypovídala (viz protokol o její výpovědi ze dne 1. 3. 2018 na č. l. 887 a 888 spisu). Jelikož se tak nestalo, nezbývá než konstatovat, že i právě popsané skutečnosti svědčí o neúplnosti dokazování a nesoustředěnosti nalézacího soudu při provádění jednotlivých důkazů. 54. Právě popsané nedostatky by ovšem ještě bylo možné v průběhu dalšího dokazování odstranit, pokud obviněná a oba jmenovaní svědci nevyužijí svého zákonného oprávnění k odepření výpovědi. Soud prvního stupně by se však měl o jejich výslech alespoň pokusit, to bez ohledu na to, že matka obviněné D. F. při původním výslechu u hlavního líčení odmítla vypovídat. Mělo by tak tomu být tím spíše, že oba soudy nižších instancí z dosud provedených důkazů ani přesně nezjistily, jakým mechanismem měla obviněná způsobit poškozenému smrtelná zranění (viz skutkovou větu výroku rozsudku, v němž nalézací soud sice nejprve uvedl, že obviněná jednala „přesně nezjištěným způsobem“, aby ale vzápětí poněkud rozporuplně „upřesnil“, že „působila vysloveně hrubým zevním násilím proti hlavičce novorozence“). 55. Nalézací soud by ovšem měl v průběhu dalšího dokazování odstranit i další chyby a nedostatky, jichž se v dosavadním řízení dopustil. Nevěnoval totiž potřebnou pozornost tak významným okolnostem, jakými jsou jednak tvrzení matky obviněné, že její dcera (podle stavu její postele) zřejmě vůbec nespala, a že miminko nebylo od krve, jednak nezpochybněnému zjištění, že novorozenec měl podvázanou (tzv. pravým uzlem) pupeční šňůru. Sama obviněná na rozdíl od prvního z uvedených tvrzení své matky již v přípravném řízení vypověděla, že „… ráno kolem 5. hodiny mi probudila bolest …“ (viz č. l. 91 spisu), což by mohlo svědčit o tom, že pod porodem přece jen spala; při výslechu u hlavního líčení však ani k těmto rozporným údajům vůbec dotazována nebyla. Obviněná ovšem nevypovídala ani o tom, že by snad po porodu miminko nějak ošetřovala, že by je omývala (sprchovala), nebo že by snad pupeční šňůru podvazovala. Takové údaje jsou opět v zásadním rozporu se svědeckou výpovědí její matky, která už v přípravném řízení (srov. shora) na jedné straně sice vypověděla, že miminko mělo dlouhou pupeční šňůru, na které byl uzel asi 10 – 15 cm od tělíčka, … nebylo od krve (srov. shora), na druhé straně ovšem ani ona vůbec nemluvila o tom, že by snad novorozence omývala (sprchovala). Za této situace měl soud uvedené otázky jednoznačně vyřešit a dospět ke spolehlivým skutkovým zjištěním. To ovšem neučinil (v odůvodnění jeho rozhodnutí úvahy v tomto směru zcela absentují), přestože vyřešení také těchto otázek by mohlo mít zásadní význam pro jeho rozhodnutí. 56. Pokud by totiž nalézací soud zjistil, že by jednak pupeční šňůru novorozenci podvázala a jednak novorozence omyla (osprchovala) sama obviněná, mohlo by takové zjištění mít rozhodující význam pro jeho úvahy o přiléhavé právní kvalifikaci (a to i v případě jeho opětovného zjištění, že smrtelná zranění způsobila novorozenci skutečně obviněná). Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví (srov. č. l. 733 a násl. spisu), se totiž mimo jiné podává, že „štěstí pro … novorozence byl pravý uzel na pupečníku, který zajisté dalšímu krvácení z neošetřeného pupečníku zabránil“. 57. Tomuto mimořádnému údaji – ale ani uvedenému znaleckému posudku – ovšem nalézací soud nevěnoval prakticky žádnou pozornost. Nejenže obsah a závěry tohoto posudku v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nezmínil (s výjimkou jediné věty v závěru jeho odstavce 24., kde uvedl, že u obviněné „nenastalo rozrušení z porodu, naopak byla si zcela vědoma svého jednání“), ale v rámci svých hodnotících úvah s ním nepracoval, neboť nevysvětlil, jak se zmíněný (a soudem nekriticky převzatý) závěr slučuje právě s výše uvedenými skutečnostmi (obviněná by totiž na jedné straně činila kroky zachraňující život novorozence – a na straně druhé by takřka současně jednala způsobem, jímž by měla jeho život zničit). Případné zjištění soudu prvního stupně o tom, kdo novorozence omýval či sprchoval (v úvahu přicházejí jedině obviněná, nebo její matka), by pak mělo být doprovázeno úvahou, zda novorozenec nemohl utrpět zjištěné zranění třeba i při takovém úkonu. 58. Nalézací soud měl ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, přistoupit daleko kritičtěji už proto, že znalec MUDr. Mgr. Miloslav Nesyba již v písemném vyhotovení posudku (srov. č. l. 739 spisu) uvedl, že „Zda šlo vskutku i o předčasný porod se nelze vyjádřit, neboť není k dispozici zpráva pediatrů …“, a obdobně si při výslechu v průběhu hlavního líčení posteskl, že mu – patrně k podání podrobnějších závěrů posudku – „chyběla objektivizace pediatra“ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 2. 3. 2018 na č. l. 893 spisu). Pokud sám znalec považoval tento nedostatek za určitý handicap pro své závěry, pak je překvapivé, že si je neopatřil (případně již na orgánech přípravného řízení jejich opatření nepožadoval), stejně jako je překvapivé, že před vypracováním písemného vyhotovení znaleckého posudku obviněnou ani nevyšetřil (resp. se jí při osobním kontaktu na okolnosti vztahující se k porodu podrobněji nedotázal). A pokud již byl znalec v hlavním líčení vyslechnut, nebyl soudem k problematice možného „rozrušení obviněné způsobené porodem“ vůbec dotazován (přestože se k otázkám souvisejícím s porodem, k jeho složitosti, k organickým, humorálním, hormonálním a psychickým změnám, k nimž u rodiček dochází, k jednotlivým porodním dobám, k délce jejich trvání, k vnímání bolestí rodiček, k jejich schopnostem ovládat své jednání apod. poměrně podrobně vyjádřil již v písemném vyhotovení znaleckého posudku – viz č. l. 738 až 740 spisu). I z tohoto důvodu je třeba považovat dosavadní dokazování v tomto směru za nedůsledné a tedy i za neúplné. 59. Náležité neobjasnění těchto otázek se pak negativně promítlo i do úvah nalézacího soudu o právní kvalifikaci jednání obviněné (srov. již výše zmíněný odstavec 24. odůvodnění jeho rozsudku), kde jen paušálně konstatoval, že obviněná „naplnila svým jednáním po subjektivní i objektivní stránce všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když jiného úmyslně usmrtila a spáchala uvedený čin na dítěti mladším patnácti let“. Obdobně paušálně a nepřesvědčivě vyznívá i jeho další konstatování, že obviněná „jednala v úmyslu přímém, když zjevně chtěla novorozence usmrtit“, neboť „jiný úmysl nelze dovodit za situace, kdy byla od počátku (rozhodnuta?) se dítěte zbavit a neponechat si jej v péči“. Jak ale bylo již výše rozvedeno, obviněná – jakkoliv doznala, že si novorozence nechtěla ponechat v péči – popřela, že by se jej chtěla „zbavit“ usmrcením, naopak uvedla hned 3 důvody, jak s ním chtěla „naložit“ (srov. výše). 60. S tímto tvrzením obviněné se ovšem nalézací soud vůbec nevypořádal. K motivu jejího jednání sice uvedl (srov. odstavec 22. odůvodnění jeho rozsudku), že „k takovému jednání měla (na rozdíl od ostatních výše uvedených osob) nepochybně motiv, … otěhotněla náhodně a neplánovaně, … byla od počátku přesvědčena, že si dítě nenechá, … nenavštěvovala gynekologa, těhotenství tajila, kouřila marihuanu, … porod doma ji zjevně zaskočil“ , a i když „intenzivně vyjednávala se svědkem B. o tom, že dítě poskytne jiné ženě, … krátce před porodem se dozvěděla, že tento plán nemůže být uskutečněn“ , ale jakoby přehlédl obsah komunikace mezi obviněnou a V. B. prostřednictvím aplikace WhatsApp, k níž došlo ve večerních a nočních hodinách nedlouho před porodem (z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 3. 2018 na č. l. 892 dokonce ani není zřejmé, že by obsahem této komunikace – zejména na č. l. 573 a násl. a 578 a násl. – byl proveden důkaz alespoň způsobem předpokládaným v §213 odst. 1 tr. ř.). Přitom z této komunikace by bylo možné usuzovat, že obviněná s V. B. i v uvedené době zvažovala všechny tři výše zmíněné důvody, jak s novorozencem „naložit“. I proto nelze považovat citované úvahy nalézacího soudu za přiléhavé a přesvědčivé. 61. Soud prvního stupně naprosto nekriticky převzal ze žalobní znělky i časový údaj o době, během níž obviněná novorozence porodila. Tuto dobu, která by podle něj měla být identická s dobou, ve které bylo dítě usmrceno, vymezil (viz odstavec 23. odůvodnění jeho rozsudku) „okamžikem poslední komunikace obžalované … v aplikaci WhatsApp … v 02:44 hodin a okamžikem vložení (novorozence) do babyboxu“ (v 06:10 hodin dne 23. 7. 2017). Dosud provedené důkazy (srov. shora) by totiž mohly svědčit pro závěr, že tato doba byla podstatně kratší. Proto by již nalézací soud měl v průběhu dalšího řízení věnovat i této otázce zvýšenou pozornost. 62. Jestliže Nejvyšší soud již shora formuloval potřebu dalšího doplnění dokazování i výslechem tam jmenovaných lékařů, nepovažuje za nezbytné provádět důkaz též přečtením úředních záznamů sepsaných orgány přípravného řízení (č. l. 748 až 750 spisu). Jakkoliv obhajoba v podaném dovolání uvádí, že „jejich formální, ani obsahovou správnost nikdo nikdy nezpochybnil“, dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti nepřehlédl, že zejména z formálního hlediska je v nich řada nepřesností (především stran tam uváděných časových údajů), které však pro meritorní rozhodnutí soudu nemají valný význam. Obdobně Nejvyšší soud nepovažuje za nutné doplňovat dokazování případným výslechem svědkyně M. P., jestliže ani nalézací soud nezpochybňuje tvrzení obviněné, že s ní vedla (spolu s V. B.) jednání v tom směru, že očekávané dítě jí případně bude (evidentně ilegálně) po porodu předáno do péče. 63. Dosavadní odůvodnění tohoto usnesení svědčí o řadě pochybení, jichž se soud prvního stupně v dosavadním řízení dopustil. V přezkoumávané věci absentují přímé důkazy spolehlivě usvědčující obviněnou, že to byla právě ona, kdo a jakým způsobem novorozenci smrtelné poranění způsobil, a dosud provedené nepřímé důkazy netvoří pro takový závěr uzavřený řetězec. Jinými slovy vyjádřeno dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno zcela jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že to byla právě obviněná, kdo se dopustil útoku proti poškozenému popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. V důkazní nouzi, kterou daná věc trpí, bylo zapotřebí provést maximum v úvahu přicházejících důkazů a při jejich provádění věnovat zvýšenou pozornost i všem – třeba zdánlivě bezvýznamným – skutečnostem. To se především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu bezezbytku nepodařilo. A jelikož vytýkaná pochybení nezjistil a nenapravil ani soud druhého stupně jako soud odvolací, nemohla obě dovoláním obviněné napadená rozhodnutí obstát. 64. Nejvyšší soud nemohl výše uvedené skutečnosti ponechat bez povšimnutí pro jejich celkovou závažnost a význam při posuzování otázky viny obviněné, neboť tím by se zpronevěřil svému poslání, jímž je nepochybně i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, tak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 5 T 9/2017. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 65. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude doplnit dokazování ve shora vymezeném směru, náležitě se vypořádat s obhajobou obviněné a následně upřesnit dosavadní (ne zcela přesná a přesvědčivá) skutková zjištění. Přitom nelze vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést ještě další důkazy, na které v tomto stadiu řízení nebylo možné ani pamatovat. V takovém případě bude na nalézacím soudu, aby provedl i takovéto důkazy. 66. Nejvyšší soud – v podstatě již jen pro úplnost – připomíná, že při novém projednávání věci bude Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A protože rozhodnutí obou nižších soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněné, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). 67. Pro větší instruktivnost tohoto usnesení považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že po doplnění dokazování ve výše uvedeném směru bude na nalézacím soudu, aby všechny provedené důkazy vyhodnotil způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. Jen tak bude moci učinit skutková zjištění odpovídající požadavků §2 odst. 5 tr. ř. Odůvodnění jeho nového rozhodnutí pak musí splňovat náležitosti vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Dospěje-li nalézací soud znovu k závěru, že to byla skutečně obviněná, která novorozence úmyslně usmrtila, musí mít při úvahách o přiléhavé právní kvalifikaci na paměti i to, že zákonodárce v trestním zákoníku zakotvil vedle trestného činu vraždy i trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou. 68. K této problematice je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let. Trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku se pak dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Skutková podstata druhého z těchto trestných činů je přitom privilegovaná ve vztahu ke skutkové podstatě prvního z nich. A právě s ohledem na některé (dosud přesně neobjasněné) okolnosti přezkoumávané věci může být sporné – byť obviněná takovou námitku explicitně neuplatnila – zda se činu (ne)dopustila v rozrušení způsobeném porodem. 69. Rozrušení způsobené porodem je v kontextu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou nutno chápat jako pojem právní, když pouze orgány činné v trestním řízení jsou legitimovány učinit závěr o existenci, či neexistenci předmětného stavu. Současně je ovšem nutné oddělit chápání pojmu rozrušení způsobené porodem ve smyslu právním a lékařském: „ Vraždy novorozených dětí nadto následují pravidelně po utajeném porodu, v místě nebývá nikdo jiný přítomen. I tato skutečnost, sama o sobě běžně vyvolávající u rodičky obavu o svůj život a zdraví, pochopitelně toto rozrušení stupňuje. Tyto okolnosti lze však z pohledu trestního práva pokládat za irelevantní. Naplnění znaku rozrušení způsobené porodem z pohledu privilegované skutkové podstaty vyžaduje vznik mimořádného duševního stavu u rodičky v posuzovaném případě, přičemž mimořádnost se posuzuje ve vztahu k běžnému stavu „průměrné“ rodičky rodící za obdobných podmínek“ (viz KUČERA, J.: Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Trestněprávní revue č. 5/2003, s. 139). 70. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že rozrušení způsobené porodem jako zvláštní znak skutkové podstaty zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73, publikované č. 38/1976 Sb. rozh. tr., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Tzf 6/91, publikované pod č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 571/2014). Jde o výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z hlediska jeho počátku spadá v jedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce – porodníka (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497-1498). 71. Objasňování znaku „rozrušení způsobeného porodem“ je třeba věnovat zvýšenou pozornost v těch případech, kdy se obviněná na porod nepřipravovala a její chování naznačovalo, že rozhodnutí zbavit se dítěte učinila již před porodem (srov. stanovisko trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85, publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Přesto z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ačkoli obviněná předem plánuje vraždu novorozence, nemusí to bez dalšího znamenat, že v daném případě nejednala v rozrušení způsobeném porodem, což by byl důvod pro právní kvalifikaci ve smyslu §142 tr. zákoníku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73). Naproti tomu nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem. Rovněž okolnost, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení a bez pomoci lékaře, bez dalšího neodůvodňuje závěr o naplnění tohoto znaku označené privilegované skutkové podstaty. Zjištění, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí totiž vyplývat z provedeného dokazování – zejména z posudku znalce – porodníka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 149/2012). 72. V přezkoumávaném případě nelze konstatovat, že by soudy (zejména soud nalézací) věnovaly objasnění tohoto znaku náležitou pozornost. Avšak teprve pečlivé osvětlení všech podstatných skutečností, které se vztahují k průběhu samotného porodu, a skutečností, které na obviněnou doléhaly po dobu těhotenství, může být spolehlivým podkladem pro náležité posouzení uvedené sporné právní otázky. Je tomu tak proto, že porod a předcházející těhotenství představují určitou jednotu v procesu, jehož je porod vyústěním. Těhotenství a porod jsou velmi těsně spojenými částmi jednoho vývojového celku. Z toho vyplývá značný význam prožitků, jimž je žena během těhotenství vystavena, i pro její stav při porodu a bezprostředně po něm. Také na to klade důraz výše citovaná judikatura. 73. Samotný porod, i když jako fyziologický akt proběhl v dané věci – alespoň podle výpovědi samotné obviněné – bez nějakých podstatných odchylek od normálního porodu, byl rovněž ovlivněn některými závažnými okolnostmi. Především obviněná byla po celou dobu porodu (podle skutkové věty rozsudku po více než 3 hodiny; jeho délku ovšem bude ještě třeba dalším dokazováním upřesnit) sama. Další takovou okolností je nepřítomnost odborné asistence spolu s nepřítomností jakékoli jiné osoby, v níž by obviněná měla během porodu oporu. Už tyto okolnosti, které musí mít nalézací soud při svém novém rozhodování rovněž na paměti, charakterizují situaci obviněné v době porodu, příp. bezprostředně po něm jako velmi obtížnou. 74. Uváží-li se vliv všech těchto nepříznivých okolností provázejících těhotenství a porod v celém souhrnu na obviněnou v době posuzovaného činu, není vyloučen závěr, že obviněná se mohla nacházet ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena. Takový závěr by přitom nemusel být v rozporu se zjištěním nalézacího soudu (majícím oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaném znalci MUDr. Václavem Faitem a PhDr. Karolínou Malou), že obviněná byla schopna nejen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, ale zároveň své jednání ovládat ve smyslu podmínek příčetnosti jako obecného předpokladu trestní odpovědnosti. Příčetnost obviněné v podstatě znamená jen to, že v době činu její rozpoznávací ani ovládací schopnost nechyběla v důsledku duševní poruchy. Příčetnost a absenci rozrušení způsobeného porodem totiž nelze ztotožňovat, směšovat či zaměňovat, neboť jejich kritéria a význam pro posouzení trestní odpovědnosti jsou odlišné. Nemělo by tedy být nic nelogického na tom, že i při své příčetnosti obviněná mohla jednat pod takovým vlivem nepříznivých faktorů charakterizujících její porod, že šlo o stav rozrušení způsobený porodem a že by její jednání mohlo naplňovat zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. 75. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil rozhodnutí ve výroku usnesení uvedené v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí, vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné Nejvyšším soudem, nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání. 76. Zcela na závěr je třeba uvést, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněná se v době jeho rozhodnutí nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody, takže po zrušení (rovněž) výroku o trestu musel zároveň rozhodnout o její vazbě. To učinil samostatným usnesením, jímž podle §265 l odst. 4 tr. ř. vyslovil, že obviněná se do vazby nebere, neboť žádný z důvodů vazby u ní neshledal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 1. 2019 JUDr. Jan Bláha předseda senátu