ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1434.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1434/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněného O. R. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Svitavy, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 To 83/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 43/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 17 T 43/2015, byl obviněný O. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 4. 2014 kolem 18.55 hodin v katastru obce XY, okres XY, na silnici II. třídy č. 408 v km 61,068 mezi obcí XY a silnicí I. třídy č. 38 jako řidič – zaměstnanec společnosti L., se sídlem XY, při plnění pracovních úkolů – jízdní soupravy, složené z nákladního motorového vozidla Scania R 490, registrační značky XY s připojeným návěsem Schmitz Cargobull, registrační značky XY, za obcí XY ve snaze co nejdříve dojet do místa určení a odstavit vozidlo, kdy razantní způsob jízdy byl zaregistrován jinými účastníky silničního provozu již před obcí XY, započal předjíždět v jeho směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, jehož řidič s ohledem na snahu obviněného o rychlejší způsob jízdy, tomuto umožňoval předjetí, přičemž obviněný se před vjetím do protisměru podíval do levého zpětného zrcátka, kdy neměl vidět za jízdní soupravou vozidlo, ani motocykl, ač si byl vědom skutečnosti, že jízdní souprava může tyto dopravní prostředky zakrýt, následně měl dát znamení o změně směru jízdy a bezprostředně poté započít s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti, kterou po něm bylo možno spravedlivě požadovat dle níže uvedených zákonných ustanovení, a opětovně se po podání znamení o změně směru jízdy nepřesvědčil o situaci v silničním provozu za soupravou, neboť s přihlédnutím k §17 odst. 2 a §30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), nesměl ohrozit řidiče jedoucí za ním a znamení o změně směru jízdy měl dávat včas před započetím jízdního úkonu, čímž ohrozil ve stejném směru jízdy jedoucího řidiče motocyklu R. S., nar. XY, jedoucího na motocyklu Kawasaki ZX 600 J, registrační značky XY, jenž se před místem nehodového děje k soupravě přiblížil vyšší rychlostí, která obviněnému zkracovala dobu možného shlédnutí ve zpětných zrcátcích, ale tuto možnost nevylučovala, dále se s motocyklem pohyboval v takové blízkosti soupravy, že mu muselo být zřejmé, že se jedná o oblast zakrytého výhledu, ve které nemůže být pro obviněného viditelným, čímž se podílel na následném vzniku nehodového děje, kdy R. S. započal s předjížděcím manévrem, který následoval po vyhodnocení situace a dání znamení o změně směru jízdy o minimálně 0,47 sekund dříve než obviněný, přičemž R. S. na vjíždění soupravy do protisměrného jízdního pruhu a hrozící nebezpečí reagoval tak, že s motocyklem Kawasaki ZX 600 J začal uhýbat k levému okraji vozovky, následně došlo k jeho vyjetí s motocyklem přes krajnici vlevo, mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde havaroval, přičemž spolujezdkyně D. B., nar. XY, u které soud neshledal spoluzavinění na vzniku nehodového děje, utrpěla zranění, a to zlomeninu 2. - 9. žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, poúrazově volný vzduch v levé pohrudniční dutině, zlomeninu 6. krčního obratle, zlomeninu 3. hrudního obratle, zlomeninu levé lopatky, zlomeninu zevního kloubního výběžku pravé kosti holenní, přičemž doba léčení trvala nejméně 3 měsíce, podstatné omezení v obvyklém způsobu života překročilo hranici 6 týdnů.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odstavec 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem 10.000 (deset tisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 To 83/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a to na skutkovém základě,
že dne 30. 4. 2014 kolem 18.55 hodin v katastru obce XY, okres Znojmo, na silnici II. třídy č. 408 v km 61,068 mezi obcí XY a silnicí I. třídy č. 38 jako řidič jízdní soupravy, složené z nákladního motorového vozidla Scania R 490, registrační značky XY s připojeným návěsem Schmitz Cargobull, registrační značky XY, při plnění pracovních úkolů zaměstnance L. za obcí XY započal předjíždět ve svém směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu nejen započal, ale i pokračoval, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti, kterou po něm bylo možno spravedlivě požadovat, tím ohrozil ve stejném směru jízdy jedoucího řidiče motocyklu Kawasaki ZX 600 J, registrační značky XY R. S., nar. XY, který se před místem nehodového děje k soupravě přiblížil vyšší rychlostí a následně se s motocyklem pohyboval v takové blízkosti soupravy, že mu muselo být zřejmé, že se jedná o oblast zakrytého výhledu, a po dání znamení o změně směru jízdy započal s předjížděcím manévrem dříve než obviněný, na následné vjíždění nákladní soupravy do protisměrného jízdního pruhu a hrozící nebezpečí reagoval R. S., tak, že s motocyklem Kawasaki ZX 600 J začal uhýbat k levému okraji vozovky, následně došlo k jeho vyjetí s motocyklem přes krajnici vlevo, mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde havaroval, přitom spolujezdkyně D. B., nar. XY, utrpěla zranění, a to zlomeninu 2. - 9. žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, poúrazově volný vzduch v levé pohrudniční dutině, zlomeninu 6. krčního obratle, zlomeninu 3. hrudního obratle, zlomeninu levé lopatky, zlomeninu zevního kloubního výběžku pravé kosti holenní, doba jejího léčení trvala nejméně 3 měsíce, podstatné omezení v obvyklém způsobu života překročilo hranici 6 týdnů.
4. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil jednak proti nesprávnému právnímu posouzení znaku „porušení povinnosti a možnosti předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem“, jednak proti porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem, který se nevypořádal s námitkami obhajoby a nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek.
6. V dovolání obviněný namítal, že se nedopustil porušení povinnosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku, z něhož bylo soudy dovozováno naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu, protože před započetím předjížděcího manévru učinil vše potřebné k bezpečnému předjetí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 (uveřejněné pod č. TR NS 11/2002-T 279 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)] a poukázal i na závěry vyslovené shodně oběma znalci, podle nichž po zapnutí směrového světla řidič již nemusí sledovat situaci za sebou. Uvedené zjištění vede k závěru o nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Podle obviněného soudy dostatečně nezjistily, co bylo prvotní příčinou z řetězce příčin a následků, a to i přesto, že uzavřely, že spoluviníkem na vzniklém následku byl i motocyklista R. S., který první porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Pokud by soud prvního stupně pečlivěji hodnotil výpověď obviněného, musel by dospět k závěru, že obviněný citované ustanovení neporušil. V daném případě existovaly pochybnosti o tom, jaký z úkonů v rámci předjíždění učinil obviněný nejdříve. Soud se však přiklonily k variantě pro obviněného méně příznivé a vedoucí k jeho odsouzení. Soud prvního stupně nepřizpůsobil důkazní situaci nejasnostem, které bylo potřeba odstranit, čímž postupoval v rozporu s bodem 40. zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu.
7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že přesto, že neodstranil závažné skutkové rozpory a pochybnosti, obviněného odsoudil, místo aby v pochybnostech postupoval podle zásady in dubio pro reo . V rozsudku odvolacího soudu absentuje popis toho, v čem konkrétně obviněný porušil zákon a na základě čeho jsou dovozovány i další závěry o jeho vině, které zůstaly bez řádného a dostatečného odůvodnění, z něhož nevyplývá, v čem měla spočívat větší míra opatrnosti. V tom obviněný spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).
8. Za meritum řešeného sporu obviněný označil otázku, jaké povinnosti mají řidiči, kteří předjíždění započali souběžně. Připomenul, že oba soudy dovodily, že obviněný všechny své povinnosti splnil. Naopak nebylo zcela objasněno, zda R. S. splnil všechny své povinnosti řidiče, zejména ujistit se, jestli řidič vozidla jedoucího před ním o něm ví a zda sám nezahajuje předjíždění. Tato povinnost je přitom kvalitativně vyšším stupněm povinnosti než povinnost údajně porušená obviněným, a to mimo jiné i proto, že druhý řidič jedoucí za prvním vozidlem má objektivně lepší přehled o dopravní situaci před sebou, a tudíž i větší možnost odvrátit hrozící střet obou vozidel. Vzhledem k tomu, že obviněný neporušil §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., nemohl jednat zaviněně ve smyslu §16 tr. zákoníku. Odvolací soud nesplnil povinnost objasnit a prokázat naplnění objektivní stránky, existenci příčinné souvislosti mezi porušením potřebné míry opatrnosti obviněným, která by musela vyplývat ze zákona č. 361/2000 Sb., a následkem, ani nevymezil míru opatrnosti, kterou měl obviněný v daném případě vynaložit. V tomto směru považuje obviněný napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, když navíc ani k údajnému porušení §30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. neučinil soud prvního stupně dostatečná skutková zjištění, neboť nezohlednil existenci různých variant souslednosti úkonů při předjíždění, jak bylo jeho povinností vyplývající z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, a nerespektoval tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž byl nejlépe shrnut v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, či v usneseních Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 10/2008 či sp. zn. 6 Tdo 92/2014.
9. Další pochybení dovolatel shledal v porušení §259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem, který upravil skutková zjištění, aniž zachoval podmínky v tomto ustanovení vymezené, neboť dokazování doplnil jen o výslech obviněného, nikoliv též znalce, jak bylo navrhováno.
10. Podle odvolacím soudem ustálených a popsaných skutkových zjištění měl obviněný učinit vše, co bylo jeho zákonnou povinností pramenící ze zákona č. 361/2000 Sb., zatímco motocyklista měl porušit ustanovení §17 odst. 5 písm. e) tohoto zákona, což činí rozsudek odvolacího soudu nekoherentní a odporující logice a hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Obviněný v této souvislosti naznačil možné porušení zásady zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437).
11. Proti dokazování obviněný namítal, že závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, poukázal na verzi udávanou poškozenou D. B., že motocykl dojel kamion řízený obviněným, jel těsně za ním, přesunul se k pravé krajnici, odtud začal předjíždět, a to o cca 0,47 s dříve než kamion, a když se nacházel po boční straně kamionu asi v úrovni zadní nápravy, ten jej svým předjížděcím manévrem začal vytlačovat ze silnice. Tato výpověď však neobsahuje žádné informace o tom, kdo jako první začal předjíždět, kdo dal první znamení o změně směru jízdy, kdy a zda se dovolatel díval do zpětného zrcátka, apod. Pokud i za této nejasné důkazní a skutkové situace soudy vyvodily závěr o vině obviněného, porušily tím princip in dubio pro reo . Následně obviněný v souladu se svými argumenty a obhajobou prezentovanou po celé trestní řízení předestřel další možné verze průběhu nehodového děje, na jejichž základě dospěl k závěru o tom, že nelze spolehlivě určit, jak daleko a v jaké pozici od pravé krajnice a současně středové čáry se nacházel motocykl v okamžiku, kdy R. S. zahájil předjíždění. Tyto podstatné rozpory se nepodařilo odstranit ani znalcům z oboru doprava, kteří ve věci podali znalecké posudky, a to ani v rámci jejich výpovědí v hlavním líčení. Znalci nezpracovali další varianty nehodového děje, ačkoli více možností jeho průběhu oba připustili, minimálně však bylo zapotřebí vypořádat se s tvrzeními obviněného o souslednosti jednotlivých úkonů před započetím předjíždění. Každý ze soudů se přiklonil k jinému znaleckému posudku, když soud prvního stupně preferoval spíše znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Formanem, zatímco odvolací soud upřednostnil závěry znalce Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D. Stejně tak soudy neodstranily rozpory ve výpovědi obviněného, k čemuž mohl být proveden vyšetřovací pokus či rekonstrukce na místě činu. K tomu však soudy nepřistoupily, a tudíž nevyčerpaly všechny důkazní možnosti. Podle obviněného tedy bylo namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
12. Soudy se nevypořádaly s námitkami obhajoby, jak jim ukládá nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), a porušily i povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s dalším nálezem ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09 (N 134/53 SbNU 681). Závěrem obviněný shrnul své námitky proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů a jejich pochybením, jimiž zásadně jsou nesprávnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení či neprovedení důkazů, nesprávný právní závěr o porušení povinností obviněného, neřízení se pokynem dovolacího soudu, nevypořádání se se všemi variantami možného průběhu předmětné nehody a nedoplnění znaleckých posudků s tím, že odvolací soud reagoval na námitky obviněného jen povrchně. Odvolací soud se tím dopustil porušení práva obviněného na spravedlivý proces zakotveného v článcích 30 odst. 3 Listiny a 6 odst. 3 Úmluvy a jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Protože napadený rozsudek neobsahuje téměř žádnou reakci na odvolací námitky obviněného, porušil tím i ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
13. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 To 83/2018, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
14. K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která upozornila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby a vtělil je do řádného opravného prostředku, soudy se jimi zabývaly i na základě pokynů daných Nejvyšším soudem. Přisvědčila názoru odvolacího soudu, že způsob jízdy obviněného svědčil o jeho neopatrnosti až lhostejnosti k předpisům o provozu na pozemních komunikacích, a ztotožnila se s odvolacím soudem, že i způsob jízdy poškozeného R. S. jako řidiče motocyklu přispěl ke vzniku uvedené dopravní nehody. Rovněž tento řidič si měl počínat při předjíždění velké nákladní soupravy obezřetněji. Zdůraznila, že i přesto jednání obviněného přesto zůstalo významnou příčinou závažného zranění spolujezdkyně na motocyklu, proto mohl být v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti vysloven závěr o naplnění základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně dospěla k závěru, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanovených v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
17. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
18. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
19. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, jejichž nedostatky nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
21. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
V. K námitkám obviněného proti procesním postupům
22. Nejvyšší soud s ohledem na námitky uvedené v dovolání považuje za vhodné nejprve zdůraznit, že o dovolání obviněného v této věci rozhoduje již podruhé. Prvním jeho rozhodnutím je usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, jímž z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 487/2015, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K námitkám obviněného v nyní podaném dovolání, že soudy nesplnily pokyny uložené jim dovolacím soudem, je třeba s odkazem na obsah uvedeného rozhodnutí zdůraznit, že Nejvyšší soud se s výhradami obviněného neztotožnil, protože takové vady nezjistil. Naopak je třeba uvést, že pokud bylo ve zmíněném předchozím rozhodnutí soudům nižších stupňů vytýkáno, že se dostatečně nezabývaly obhajobou obviněného a nereagovaly na jeho námitky, v nyní přezkoumávaných rozhodnutích o takové vady nejde. Soud prvního stupně provedl dokazování, které bylo nezbytné pro dostatečné splnění pokynů daných Nejvyšším soudem, ale i pro řádné objasnění věci (doplnil výslechy znalců z oboru doprava Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D., a Ing. Jiřího Formana – č. l. 509 verte až 524). Soud prvního stupně na tyto nově provedené důkazy přiléhavě reagoval a na jejich podkladě učinil i ve výroku nyní přezkoumávaného rozsudku vyjádřená přiléhavá zjištění. Pokud jde o právní závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil, je rovněž třeba zdůraznit, že mají podklad nejen ve výsledcích provedeného dokazování, ale jsou rovněž v souladu s názory, které Nejvyšší soud vyslovil v bodech 35. až 54. svého usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, vyslovil.
23. Pokud soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která vyjádřil ve výroku svého rozsudku a která byla následným rozsudkem odvolacího soudu zrušena a změněna, vycházel ze zjištění, jež vyplynula z provedeného dokazování, provedené důkazy řádně zhodnotil a vysvětlil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kterým důkazům uvěřil a kterým nikoliv (srov. strany 6 bod 7. až 14 bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba též zdůraznit, že nelze přisvědčit obviněnému, že se soud prvního stupně nezabýval jeho námitkami, neboť předmětem činnosti soudu prvního stupně, a to i v návaznosti na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla právě snaha a potřeba se s námitkami, které obviněný uplatňoval, vypořádat. Proto i postupy soudu prvního stupně a rovněž na ně navazující rozhodnutí odvolacího soudu jsou reakcemi na uplatňovanou obhajobu obviněného.
24. V této souvislosti a rovněž k výhradám obviněného uplatněným v nyní podaném dovolání je namístě zmínit, že právo na spravedlivý proces, které obviněný v dovolání zdůrazňuje, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
25. Nejvyšší soud v této věci na podporu přezkoumávaných rozhodnutí a k otázkám spojeným s rozsahem možného dokazování, a to i k výhradě obviněného, že nebylo provedeno další dokazování, např. rekonstrukce či vyšetřovací pokus, případně nebyli znovu slyšeni znalci zpracovávající znalecké posudky z oboru doprava, považuje za nutné konstatovat, že v této věci byly po důkazní stránce vyčerpány objektivní možnosti, jak co nejblíže a nejpřesněji zjistit skutkové okolnosti. Je třeba zmínit, že jakékoli další opakování již provedených důkazů by nejasnosti nedokázalo odstranit, protože reálně takové důkazní prostředky v této věci neexistují, jelikož všechny dosažitelné důkazy byly provedeny, a to způsobem upraveným v §2 odst. 5 tr. ř. Bylo proto již jen věcí soudů obou stupňů, jak se s výsledky provedeného dokazování v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. vypořádají a následně na základě logiky, znalostí objektivních možností a zákonných podkladů všechny zjištěné informace zpracují a odpovídajícím způsobem zakotví ve skutkovém zjištění i navazujícím právním posouzení věci. Postup soudů obou stupňů v této věci byl zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo , jíž se obviněný ve snaze se zcela vyvinit rovněž domáhal. K ní je však třeba zdůraznit, že uvedený princip nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Citovanou zásadu trestního řízení soudy promítly do skutkových závěrů, zejména pak odvolací soud, který skutkovou větu výroku o vině upravil výhradně ve prospěch obviněného, a to právě pro nemožnost jednoznačně a konkrétně v souladu s požadavkem obviněného určit, který z obou řidičů byl tím, kdo začal s předjížděním první, neboť se jednalo o záležitost v řádu setin sekund. Takový závěr je zcela neobjasnitelný, a proto je plně v souladu s uvedeným principem, pokud odvolací soud ve výčtu pochybení a porušených povinností u obviněného vypustil porušení povinností plynoucích z pravidel silničního provozu a konstatoval jen porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu občanskoprávních povinností.
26. Vzhledem ke všem těmto závěrům Nejvyšší soud k výhradám obviněného proti nepřezkoumatelnosti a nedostatkům odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za vhodné zmínit, že si je skutečně možné představit, že by odůvodnění tohoto rozhodnutí mohlo být pečlivěji zpracované, zejména by v něm podrobněji měly být rozvedeny skutečnosti, pro které považoval rozsudek soudu prvního stupně za nutné zrušit, včetně toho, z jakých důvodů posuzoval znalecké posudky způsobem, který v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, případně mohl i skutkové závěry a na nich vystavěné právní závěry výstižněji vysvětlit. Lze proto přisvědčit obviněnému, že v těchto směrech není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to i s ohledem na to, že o vině a trestu obviněného, včetně změněných skutkových zjištění sám znovu rozhodoval, zcela perfektní a určité nedostatky, o kterých se obviněný v dovolání zmiňuje, obsahuje. Nejvyšší soud však i přes tento závěr, a to zejména s ohledem na to, že výsledek, k němuž i přes tyto výhrady odvolací soud dospěl, je pro obviněného za daného skutkového stavu výhodný a jednoznačně v jeho prospěch, a, byť stručně, uváděné úvahy jsou v kontextu s celým výsledkem dosavadního řízení a plně odpovídají všem okolnostem, neučinil tuto vadu důvodem, pro který by bylo nutné zasahovat do právní jistoty a již pravomocného rozhodnutí. Za daného stavu by se navíc jednalo toliko o formální přístup, který by vedl pouze k protahování již tak dlouhého řízení, a to bez jakéhokoliv efektu pro vlastní výsledek. Nejvyšší soud tím má na mysli i nedostatek spočívající v tom, že odvolací soud, který byl při změně výroku o vině povinen znovu rozhodnout i o náhradě škody, výrok podle §228 tr. ř., případně §229 tr. ř. v tomto svém rozhodnutí neučinil. Jde o vadu ve prospěch obviněného, která v jeho neprospěch namítána nebyla, a nelze ji proto v dovolacím řízení odstranit (srov. §265p odst. 1 tr. ř.).
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud výhrady obviněného proti nedostatkům v procesních postupech soudů obou stupňů, týkající se §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř. případně §258 a §259 tr. ř. považuje v zásadě za nedůvodné.
VI. K námitkám proti hmotněprávním nedostatkům
28. V dovolání obviněný kromě zmíněných procesních nedostatků poukazoval i na vady v použité právní kvalifikaci, jíž vytýkal, že se nedopustil přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, protože po subjektivní stránce se u něj nejedná o porušení žádné povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu. Zásadně však tvrdil, že jemu za vinu kladené jednání nebylo prvotní příčinou, pro kterou k následku v podobě těžkého zranění poškozené došlo, a odmítal, že by se z jeho strany jednalo o zavinění, resp. výlučné, tohoto následku, když soudy shledaly spoluzavinění i na straně motocyklisty R. S., a to s důrazem na souběžné předjíždění.
29. Pro posouzení správnosti právních závěrů je třeba zdůraznit, že vina obviněného byla oproti dřívějším rozhodnutím upravena ve prospěch obviněného tak, že byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, pro což je nutné vycházet ze skutku, jak jej zjistil a v přezkoumávaném rozsudku popsal odvolací soud, který ustanovil skutek v podobě, že obviněný jako řidič jízdní soupravy, složené z nákladního motorového vozidla Scania R 490, registrační značky XY s připojeným návěsem Schmitz Cargobull, … za obcí XY započal předjíždět ve svém směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu nejen započal, ale i pokračoval, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti, kterou po něm bylo možno spravedlivě požadovat, tím ohrozil ve stejném směru jízdy jedoucího řidiče motocyklu … R. S., nar. XY, který se před místem nehodového děje k soupravě přiblížil vyšší rychlostí a následně se s motocyklem pohyboval v takové blízkosti soupravy, že mu muselo být zřejmé, že se jedná o oblast zakrytého výhledu, a po dání znamení o změně směru jízdy, započal s předjížděcím manévrem dříve než obviněný na následné vjíždění nákladní soupravy do protisměrného jízdního pruhu a hrozící nebezpečí reagoval R. S., tak, že s motocyklem Kawasaki ZX 600 J začal uhýbat k levému okraji vozovky, následně došlo k jeho vyjetí s motocyklem přes krajnici vlevo, mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde havaroval,…“.
30. Z těchto skutkových zjištění plyne, že u obviněného odvolací soud shledal zavinění v tom, že „ započal předjíždět ve svém směru jízdy jedoucí osobní vozidlo Seat Toledo, s vjížděním do protisměrného jízdního pruhu nejen započal, ale i pokračoval, aniž by vyvinul s ohledem na typ řízeného vozidla a své výhledové poměry větší míru opatrnosti “. Takové vymezení nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku znamená, že plyne toliko z nerespektování obecné povinnosti podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), a nikoliv z porušení konkrétního ustanovení upravujícího povinnosti účastníka silničního provozu na pozemních komunikacích, a proto je třeba uvést, že jde o nedbalostní trestný čin, u něhož se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
31. S ohledem na to, že odvolací soud shledal v činu obviněnému kladeném za vinu nevědomou nedbalost (čímž revidoval názor soudu prvního stupně, jenž v bodě 19. rozsudku uvažoval o vědomé nedbalosti), je třeba zmínit, že u nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z vědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem.
32. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění u vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
33. Jak bylo shora uvedeno, v přezkoumávané věci k těžkému ublížení na zdraví došlo v souvislosti s řízením nákladního vozidla s přívěsem, avšak obviněnému je kladeno za vinu, že nedodržel nezbytnou míru opatrnosti, neboť ve způsobu jeho jízdy a chování soudy nezjistily porušení žádné konkrétní povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, a tedy jeho odpovědnost vycházela z obecné prevenční povinnosti, u níž podle §2900 obč. zák. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Ve smyslu citovaného ustanovení je každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku. Ten, kdo si v souladu s takto obecně stanovenou povinností nepočíná, chová se protiprávně a při splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu odpovídá za vzniklou škodu podle §2910 obč. zák. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se obviněný nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na každého z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky (přim. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007).
34. Právě takto vymezená pravidla měly na zřeteli soudy obou stupňů v této trestní věci při posuzování nedbalosti, v níž obviněný čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal, a kterou odvolací soud shledal v tom, že „ způsob jízdy obžalovaného svědčí o jeho neopatrnosti až lhostejnosti k předpisům o provozu na pozemních komunikacích “, podrobněji ji rozvedl soud prvního stupně, na jehož závěrech odvolací soud své závěry rozvinul, jenž uvedl v bodě 19. svého rozsudku, že „ Nedbalostní zavinění obviněného podle §16 odstavec 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že si byl vědom možného zakrytí motocyklu, časového prostoru mezi vyhodnocením situace za soupravou a dáním znamení o změně směru jízdy, které již má zakazovat vozidlům za jeho soupravou předjíždění, tedy nemohl vyloučit, že již bude předjížděn, avšak spoléhal, že k takovémuto stavu nedojde. Je nutno zdůraznit, že vozidla s nižší hmotností než nákladní souprava mají předpokládané vyšší zrychlení, tedy akceleraci oproti vozidlům nákladním. Pokud docházelo k příčnému přemísťování jízdní soupravy vlevo a motocykl se již nacházel vedle soupravy v protisměrném jízdním pruhu, nebylo jiné přiměřené možnosti než vyjet do krajnice, což svědek R. S. volil “. Na základě toho je možné uzavřít, že soudy na vinu obviněného usuzovaly ze všech rozhodných skutečností, a to jak z povahy vozidla, které řídil, místa, kde se rozhodl předjíždět, jakož i jeho zkušeností, které jako řidič z povolání v řízení objemného nákladního vozidla měl. Soudy proto zvážily v rámci úvah o povaze nedbalosti a míry nezbytné opatrnosti všechny rozhodné skutečnosti.
35. Za významnou skutečnost, která se podstatným způsobem promítla i ve výroku o vině obviněného, je třeba považovat zjištění a závěr soudů obou stupňů, především odvolacího soudu, že se na vzniklém následku podstatnou měrou podílel i druhý účastník dopravní nehody, a to řidič motocyklu R. S.. Soud prvního stupně tento závěr vyjádřil v bodě 18. svého rozsudku, kde uvedl, že se R. S.“ …spolupodílel na nehodovém ději. Způsobem dojetí soupravy a jejího předjíždění snížil možnost obviněnému, aby jej mohl vidět ve zpětných zrcátcích. Svědek R. S. si musel být vědom, že rychlý přesun i menší rozměry motocyklu zhoršují viditelnost pro další účastníky silničního provozu. Takovéto zjištění soud vyhodnotil za další podstatnou skutečnost, která byla příčinou nehodového děje …“. Odvolací soud tento závěr částečně doplnil, resp. jej upravil výrazně ve prospěch obviněného, neboť uzavřel, že „Na rozdíl od svého původního rozhodnutí ze dne 20. 1. 2016 dospěl odvolací soud k závěru, že i způsob jízdy poškozeného R. S. jako řidiče motocyklu přispěl ke vzniku uvedené dopravní nehody. Řidič R. S. si měl při předjíždění velké nákladní soupravy počínat obezřetněji, neboť řídil jednostopé motorové vozidlo a musel si být vědom své nepoměrně vyšší zranitelnosti, než jakou má řidič nákladního motorového vozidla. Této skutečnosti a skutečnosti, že je motocykl pro ostatní řidiče hůře zpozorovatelný, měl přizpůsobit svůj způsob jízdy. Jednání obžalovaného přesto zůstalo významnou příčinou závažného zranění spolujezdkyně na motocyklu. Proto mohl být v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti vysloven závěr o naplnění základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti “.
36. Z obou přezkoumávaných rozhodnutí tedy plyne, že soudy shledaly, že vedle jednání obviněného bylo další podstatnou příčinou i zavinění řidiče motocyklu R. S., avšak dospěly k závěru, že v této trestní věci se na vzniklém následku oba aktéři spolupodíleli tím způsobem, že oba porušili ať obecná nebo speciální ustanovení a povinnosti, a tedy soudy stanovená nedbalostní zavinění obou byla příčinou vzniklých následků.
37. Nejvyšší soud, jenž v těchto úvahách soudů, především soudu odvolacího soudu, nezjistil podstatné nedostatky, poukazuje na to, že jeho úvahy mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sb. rozh. tr.)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod č. 50/1968 Sb. rozh. tr.)]. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, a ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněná pod č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.)].
38. Na základě těchto skutečností se Nejvyšší soud se soudy obou stupňů ztotožnil v tom, že obviněný za situace, při které řídil nákladní motorové vozidlo s přívěsem, které je podstatně hůře ovladatelné, než jsou jiná vozidla, byl povinen při předjíždění s ním zachovat obzvláštní obezřetnost a vysokou míru opatrnosti, což však neučinil. Nepočínal si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného (§2900 obč. zák.), protože možnost vzniku zranění jiného zanedbal. Nezachoval proto takový stupeň ostražitosti, jak po něm bylo objektivně požadováno, protože se důsledně nepřesvědčil o všech okolnostech, které mohly svědčit o vzniku byť i nenadálé nebezpečné situace.
39. Je zřejmé, že nedbal dostatečné míry opatrnosti a podcenil rizika, která se s předjížděním obecně, nadto ve spojení s řízením objemného nákladního vozidla pojí, neboť nevěnoval pozornost tomu, zda již není jiným účastníkem silničního provozu sám předjížděn.
40. Z uvedeného vyplynulo, že obviněný jednal protiprávně, protože spoléhal, že hrozící následek nezpůsobí. Obviněný však podle okolností, za nichž k následku došlo, nevěděl, že ke zranění poškozené dojde, protože motocykl, na němž poškozená seděla, neviděl. Jedná se proto plně v souladu se závěry odvolacího soudu o nevědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že se na vzniklém následku spolupodílel i R. S., na tomto závěru nic nemění, protože jednání obviněného má povahu příčiny i přesto, že kromě něj k následku vedlo i jednání tohoto dalšího řidiče. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem se zde nepřerušila ani tím, že k němu přistoupila tato další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku zjištěného následku, protože jednání obviněného zůstalo takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
VII. Závěr Nejvyššího soudu
41. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěry obou soudů o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za správné a dovolání obviněného v této části posoudil jako nedůvodné.
42. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal, že soudy učinily závěry o vině obviněného v souladu se zákonem stanovenými zásadami i podmínkami vymezenými v judikatuře soudů, a proto nemohl námitkám obviněného přisvědčit. Tyto závěry mohl učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, a proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu