ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.214.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 214/2019-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 4 To 183/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 43/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 4 T 43/2016, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako stavební technik firmy K., IČ: XY (dále jen „společnost K.“), s osvědčením odborné způsobilosti osob pro dočasné stavební konstrukce (instruktora lešenářské techniky) č. XY, porušil své pracovní povinnosti a předal protokolem o předání a převzetí lešení ze dne 18. 8. 2015 firmě R., IČ: XY (dále jen „společnost R.“), zastoupené B. H., nar. XY, lešení typu PERI UP, HŰNNEBECK, BOSTA 70 na stěně S3 o výměře 620 m 2 na panelovém domě XY, tento předávací protokol vystavil, aniž si ověřil, že postavené lešení splňuje nároky kladené na tento typ konstrukcí ČSN 738101, nařízením vlády č. 362/2005 Sb., a návodem výrobce, lešení bylo přitom postaveno v příkrém rozporu s požadavky norem na stavbu a provoz lešení, společnost R. prováděla na základě smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem Stavební bytové družstvo „Mír“ XY, zakázku „Obnovující nátěr obvodového pláště včetně navazujících oprav bytového domu v XY“, k těmto pracím pak najímala jednotlivé subdodavatelské firmy, mezi jinými i firmu M. P., IČ: XY, pro tuto firmu pracoval jako lakýrník poškozený J. B., nar. XY, který dne 11. 11. 2015 kolem 13.10 hod. z důvodu chybně postaveného lešení z něho spadl, přičemž v době úrazu nebyl ovlivněn cizorodými látkami ani netrpěl zdravotními problémy, které by se mohly podílet na pádu z lešení, a utrpěl polytrauma, tedy mnohočetné závažné poranění, které vedlo k smrti.
2. Za tento přečin byl obviněný podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti stavebního technika s oprávněním vedoucího, instruktora či garanta pro dočasné stavební konstrukce, zejména lešení, na dobu tří roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl zabrán jeden kus bílé elektrikářské stahovací pásky na kabely. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 4 To 183/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nesprávné právní posouzení spatřoval v nedostatcích v popisu skutku, který podle něj neobsahuje dostatečné vystižení podstatných skutkových okolností, když formulace je shodná jako v prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 25. 4. 2016, pouze s tím rozdílem, že v nyní napadeném rozsudku bylo ze skutkových zjištění vypuštěno „hrubým způsobem“. Obviněný proto setrval na svých námitkách, které rozvedl již ve svém předchozím dovolání, neboť je stále přesvědčen, že ve formulaci skutkové věty nejsou vyjádřeny a specifikovány skutečnosti týkající se toho, jaké konkrétní pracovní povinnosti porušil, a tudíž vymezení skutku neodpovídá požadavkům kladeným na výrok rozhodnutí ustanovením §120 odst. 1 tr. ř. a je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2013 (správně má být „5 Tdo 1328/2003“ ‒ pozn. Nejvyššího soudu ). Nedostatky v popisu skutku nebyly přitom odstraněny ani cestou odůvodnění napadených rozhodnutí, což učinilo tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými a nesprávnými.
5. Obviněný poukázal na bod 48. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, jímž byla předchozí rozhodnutí zrušena, podle něhož návod výrobce ani montážní návod k předmětnému lešení nejsou právními normami, avšak podle jeho odstavce 47. takovou obecnou závaznost mohou mít technické normy, pokud na ně konkrétní právní předpis výslovně odkáže. Soudy nižšího stupně však nevysvětlily, proč normu ČSN 738101 za obecně závaznou považovaly, a jaký právní předpis na ni odkazuje, jakož ani neuvedly, jaká konkrétní ustanovení jakých kogentních právních norem a jaké povinnosti obviněný svým jednáním porušil. Toto pochybení nemohl zhojit ani nově vyvozený pro obviněného příznivější právní závěr o naplnění znaků toliko základní skutkové podstaty podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Podle obviněného měla být podrobně zjišťována míra porušení povinností ze strany jiných osob při stavbě lešení a jeho používání, např. jednatele společnosti R. Soudy nemohly porovnat podíly a význam míry jednotlivých porušení povinností těchto dalších subjektů, a proto jejich konstatování, že míra zavinění obviněného je podstatně nižší než zavinění osob, které lešení stavěly, a že hlavní odpovědnost nese ten, kdo lešení postavil, bez bližšího odůvodnění nemůže obstát. Poukázal i na neúplnost provedeného dokazování, zejména neakceptování návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se zaměřením na stavbu lešení, jemuž soudy nevyhověly, když zprávu Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 2. 2016 nelze považovat za odborné vyjádření ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř. a bylo třeba objasnit nejen posouzení kvality lešení, ale i zjištění a stanovení povinností všech subjektů pohybujících se na stavbě, i to, jak plnily povinnosti další osoby.
7. Se závěrem soudů obviněný nesouhlasil ani v závěru, že poškozený netrpěl zdravotními problémy způsobilými přivodit mu pád, který učinily přesto, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství žádný takový závěr neobsahuje a nebylo vyloučeno, že u poškozeného nemohlo dojít např. k závrati, kterou žádné chorobné změny organismu neprovázejí. Podle skutkových zjištění poškozený při pádu nekřičel, což není zcela obvyklé. Provedenými důkazy nebylo ani objasněno, co bezprostředně předcházelo pádu poškozeného. Jediným vodítkem pro určení místa, odkud poškozený spadl, je zpráva Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce (dále „OIP“) ze dne 2. 2. 2016 založená na č. l. 220, z níž však nevyplývá, na základě jakých skutečností a kým bylo místo úrazu určeno, ani to, jakým způsobem měl poškozený z daného místa vypadnout. Předmětná zpráva však nehodnotí odpovědnost trestní, nýbrž odpovědnost správně deliktní vyplývající z předpisů o bezpečnosti práce. Ze zprávy rovněž neplyne, zda horní zábradelní tyč byla namontována správně či nikoli, ani to, zda tato tyč měla být připevněna k levému přednímu sloupku desátého pole lešení zvenku či zevnitř, jakož ani to, jestli elektrikářská páska měla sloužit k fixaci zábradelní tyče, anebo měla nést veškeré případné zatížení přímo tato páska. Výhrady obviněný vyjádřil i k poloze těla poškozeného s tím, že měl být vypracován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, jenž byl jako důkazní návrh opakovaně zamítnut. I po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu proto zůstalo důkazní řízení neúplné, když soud prvního stupně se omezil pouze na jediné hlavní líčení, v jehož průběhu neprovedl žádné další důkazy, byť Nejvyšší soud jejich provedení sice výslovně neuložil, avšak potřebu jejich provedení ani nevyloučil.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 4 To 183/2018, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že zpochybnění příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním kladeným obviněnému za vinu a vzniklým následkem se týká výtek spočívajících v hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování, popisu skutku a odůvodnění odsuzujícího rozsudku, což není v souladu s žádným důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř. Neshledal vadu v neprovedení důkazů, protože v bodě 8. usnesení odvolacího soudu je zdůrazněno, že obviněný před soudem prvního stupně žádný návrh na doplnění dokazování neučinil a vypracování znaleckých posudků dal nalézacímu soudu toliko na zvážení. Protože odvolací soud zdůvodnil, proč považoval doplnění dokazování v naznačeném směru za nadbytečné, nejde o tzv. opomenuté důkazy.
10. Ke skutkovým zjištěním státní zástupce uvedl, že podle zprávy OIP byly na lešení shledány takové závady, které přímo ohrožovaly životy a zdraví lidí, a tyto závěry jsou podloženy i dalšími ve věci provedenými důkazy. Ačkoli jde z jejich strany spíše o subjektivní (a u obyvatelů domu pak ryze laický) pohled, nelze odhlédnout od toho, že i tyto svědky zarazily zjevné nedostatky v konstrukci lešení. A právě ty byly podle zjištění soudů příčinou pádu poškozeného, který do té doby netrpěl žádnými zdravotními problémy. Bylo prokázáno, že příčinou pádu byla vada lešení, neboť v rozporu s normami byly provedeny přinejmenším podlahy, přechody a zábradlí, které na vnitřním okraji chybělo a na vnějším okraji bylo provedeno zcela nevhodně a nebylo dostatečně pevné k zabránění pádu z výšky. Montáž lešení provedla firma K., přičemž do užívání hlavnímu zhotoviteli je předával právě obviněný jako osoba k tomu odpovědná a způsobilá, disponující platným osvědčením instruktora lešenářské techniky. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný kontrolu lešení odbyl ledabyle běžným pohledem zespodu, kterým nemohl odhalit existující a zásadní vady vyskytující se ve vyšších patrech. Státní zástupce se proto ztotožnil se závěry obou soudů nižších stupňů, že zmíněné jednání (opomenutí) obviněného bylo natolik významnou příčinou, bez níž by škodlivý následek nenastal.
11. Ačkoli státní zástupce považoval poukaz soudů na souběžnou odpovědnost jiných osob, které se pochybení v souvislosti s projednávaným jednáním v různé míře rovněž mohly dopustit (firma M. P., který byl zaměstnavatelem J. B., společnost R. a zejména neztotožněná osoba či osoby, které nevyhovující a nebezpečné lešení zhotovily) konstatoval, že ani jejich případná trestní odpovědnost by neměla vliv na trestní odpovědnost dovolatele, jehož opomenutí mělo povahu příčiny i přesto, že kromě něj mohlo vést k následku i jednání dalších subjektů.
12. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce se neztotožnil s jeho výhradou, že v popisu skutku ani v odůvodnění rozsudku není zahrnut dostatek potřebných skutkových zjištění, která by zvolené právní kvalifikaci odpovídala. Naopak soudy učiněná skutková zjištění považoval za dostatečná a správná, jakož i na jejich podkladě učiněnou právní kvalifikaci podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (ve formě vědomé nedbalosti), což je v souladu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, a proto navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
13. Obviněný v replice učiněné prostřednictvím obhájce setrval na své dovolací argumentaci i závěrečném návrhu s dodatkem, že ani změna právní kvalifikace v jeho prospěch nezbavuje soudy povinnosti vymezit skutek v souladu s §120 odst. 1 tr. ř. Rovněž způsob či formulace návrhu na provedení důkazů znaleckými posudky nezbavuje soudy povinnosti postupovat podle §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro vydání spravedlivého rozhodnutí.
IV. Přípustnost a důvody dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Po tomto zjištění je však třeba dodat, že Nejvyšší soud v této trestní věci o dovolání obviněného již rozhodoval a usnesením ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, dříve přezkoumávaná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a soudu prvního stupně uložil ve věci znovu rozhodnout. Proto je nyní oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání. V rámci svého současného přezkumu je vázán zásadou, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští. [srov. §265n tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 (uveřejněné pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.]. Toto omezení týkající se nepřípustné revize se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny. Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností Nejvyššího soudu se těmito námitkami zabývat. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže princip nepřípustnosti opětovného přezkumu se neuplatní. Taková situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání, nebo toho, že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1136/2018).
16. V nyní přezkoumávaném dovolání obviněný uvedl výhrady, které jsou v převážné většině argumentů shodné s těmi, které uplatňoval již v dřívějším dovolání, a to bez ohledu na to, že Nejvyšší soud se s nimi v rozhodnutí ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, vypořádal. Jestliže obviněný v předchozím dovolání poukazoval na to, že „ se soudy nezaměřily na řádné objasnění povinností, které měl obviněný porušit. Tuto vadu shledal jak v popisu skutkových zjištění, kde chybí uvedení toho, co výslovně na lešení bylo v příkrém rozporu s požadavky norem, tj., jaké konkrétní nedostatky lešení vykazovalo, tak i v nedostatečném posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného, a to mimo jiné s ohledem na zavinění dalších osob. Uvedené hmotněprávní nedostatky se promítly i do popisu skutku, který nesplňuje požadavky kladené na výrok rozhodnutí ustanovením §120 odst. 1 tr. ř. “, jde o shodné námitky s těmi, které vznesl i v nyní podaném dovolání.
17. Stejně tak obviněný soudům jako nyní vytýkal, že v dostatečné míře neposoudily, „ zda byl osobou, která nesla za vadné postavení lešení odpovědnost, protože zásadně nebyl tím, kdo lešení stavěl, vytkl i neúplnost provedeného dokazování, zejména pokud nebyl akceptován jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se zaměřením na stavbu lešení, který byl soudem zamítnut. Zprávu Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 2. 2016 nelze podle jeho názoru považovat ani za odborné vyjádření ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř., neboť neodpovídala významu objasňovaných skutečností “. Rovněž shodně brojil i proti tomu, že „ poškozený netrpěl zdravotními problémy, které by se mohly podílet na jeho pádu z lešení, opíraly se zřejmě o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který jen konstatuje, že u poškozeného nebyly zjištěny žádné chorobné změny, jež by mohly vést k náhlému zhoršení zdravotního stavu s následným pádem z výšky. To však bez dalšího neznamená, že poškozený netrpěl potížemi způsobilými přivodit mu pád jako např. závrať. Podle skutkových zjištění poškozený při pádu nekřičel, což se jeví poměrně nestandardní a neobvyklé. Provedenými důkazy nebylo ani objasněno, co bezprostředně předcházelo pádu poškozeného, ani to, z jakého konkrétního místa vypadl. Obviněný předestřel dosud nezodpovězenou otázku, zda by poškozený nespadl, pokud by lešení bylo postaveno bez vad, a zda byla vada konstrukce lešení skutečnou příčinou pádu poškozeného “, anebo že „ k poloze těla poškozeného nebyly provedeny potřebné důkazy, a potřebné odpovědi nelze zjistit ani z protokolu Policie České republiky o ohledání místa činu na č. l. 45. K tomu měl být podle obviněného vypravován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky “.
18. Na takto obdobně vyjádřené výhrady Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, reagoval a v bodě 30. uvedl, že jak „ soud prvního stupně, tak i odvolací soud se v rámci prováděného dokazování a v právním řešení přezkoumávané věci věnovaly tomu, zda obviněný je osobou, která nese trestní odpovědnost za smrt poškozeného, což svým obsahem plně odpovídá a koresponduje s požadavky kladenými na naplnění znaků základní skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Ve vztahu k uvedené základní skutkové podstatě se Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahami a závěry, které soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích učinily, neboť ze všech popsaných a rozvedených závěrů plyne, že výsledky provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný je osobou, která z nedbalosti způsobila smrt jiné osoby, neboť nesplnil povinnosti, které mu uvedené právní předpisy předepisovaly “.
19. Uvedený závěr Nejvyššího soudu svědčí o tom, že o této otázce již rozhodl, a proto nebylo v rámci nyní podaného dovolání zapotřebí se znovu zabývat tím, zda je obviněný takovou osobou či není, neboť jde o skutečnosti, které již byly v předchozím dovolání namítány, a Nejvyšší soud se s nimi vypořádal způsobem, jenž je v předchozím rozhodnutí jasně uveden.
20. Rovněž otázku, zda se na vzniku tragického následku podílely i další osoby, již Nejvyšší soud zkoumal ve svém dřívějším rozhodnutí, a proto je možné jen pro úplnost poukázat na body 28. a 45. uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který poukázal na to, že „ především odvolací soud výslovně a ve shodě se závěry OIP (č. l. 215 až 224) shledal porušení povinností i u dalších osob zúčastněných na předmětné stavbě v době posuzované události a před ní, z nichž jmenoval M. P., jenž byl zaměstnavatelem zemřelého poškozeného, a společnost R., která lešení postavila, respektive jejího jednatele a stavbyvedoucího v jedné osobě B. H. Jejich zavinění při stavbě lešení plyne i ze zprávy OIP, podle níž nejen obviněný porušil své povinnosti, když převzal od lešenářské firmy montující lešenářské konstrukce předmětné lešení a toto protokolárně předal jako bezvadné zástupci společnosti R. jako dodavateli a zhotoviteli dané stavby, ale porušení shledal i na straně právě této posledně jmenované společnosti, jakož i u zaměstnavatele poškozeného firmy M. P., kteří „nespolupracovali při zajištění bezpečnosti“, když provedli jen „zběžnou prohlídku konstrukce“, a poté dovolili svým zaměstnancům a zaměstnancům subdodavatelských společností vstoupit a pracovat často ve velké výšce na tomto vadně smontovaném lešení, bez jeho dostatečného zabezpečení proti případnému pádu osob na něm se pohybujících, když navíc namísto dvojitého zábradlí, jak vyžadují montážní návody předmětného lešení, bylo na několika místech, mimo jiné i v místě, odkud vypadl poškozený, pouze jednotyčové zábradlí, jehož jeden konec byl uchycen k vertikální tyči lešení pouze bílou elektrikářskou páskou, nebyly zajištěny volné okraje lešení, jehož desáté pole bylo od stěny objektu vzdáleno 62 cm a bylo bez zábradlí. Závady přitom podle OIP vznikly již při montáži (č. l. 215 až 224 spisu) “.
21. Nejvyšší soud proto s ohledem na nyní v dovolání uplatněné argumenty obviněného považuje za nutné zdůraznit, že se jimi zabýval již ve svém předchozím usnesení, které se však týkalo rozhodnutí o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Toto právní posouzení vykazovalo vady, na něž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, poukázal a zdůraznil nedostatky, které v této souvislosti shledal. Je třeba zmínit, že Nejvyšší soud se těmito právními vadami zabýval i se zřetelem na procesní výhrady, které v dovolání obviněný uplatnil, avšak jen s ohledem na vadnost uvedené přísnější právní kvalifikace, s níž se neztotožnil a podrobně rozvedl, proč byl nesprávně použit odstavec 3 §143 tr. zákoníku. V tomto směru se Nejvyšší soud s dovoláním obviněného ztotožnil, avšak s tím, že konstatoval správnost učiněných skutkových zjištění, která považoval za dostačující pro závěry o vině přečinem v jeho základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Jestliže ze všech těchto důvodů je nyní obviněným podáváno dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti nedostatkům v popisu skutku, anebo vůči neprovedení jím navrhovaných důkazů, na tyto výhrady dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože o něj je možné dovolání opřít, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
23. Uplatnění uvedených zásad limitují případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
24. Při absenci výše zmíněného extrémního nesouladu podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
V. K dalším uvedeným námitkám v dovolání
25. S ohledem na výše uvedená pravidla dotýkající se přípustné revize nového rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba zmínit, že v rámci vymezených nedostatků obviněný uplatnil v zásadě jen výhrady, které směřovaly proti nyní učiněným skutkovým zjištěním, zejména popisu skutku, v němž podle obviněného není dostatek skutečností potřebných pro závěr o jeho vině přečinem podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. K této námitce je třeba zdůraznit, že pokud soudy za účelem použití této mírnější právní kvalifikace vypustily z předchozího popisu skutku vyjádření o „hrubém“ porušení dále ve skutku uvedených povinností obviněného, nejde o pochybení ani nedostatek, který měl za následek vadnost použité právní kvalifikace. Rovněž vytýkané nedostatky v doplnění dokazování za účelem objasnění konkrétních povinností, které měl obviněný porušit, resp. z čeho měly vyplývat, nebyly shledány důvodnými, protože se o pochybení nejedná.
26. Ve věci nejde o opomenutý důkaz, neboť odvolací soud dostatečně vysvětlil, že návrhy na doplnění dokazování obviněným navrhovanými znaleckými posudky přímo učiněny nebyly, protože by se jednalo o důkazy nadbytečné, což odvolací soud vysvětlil již ve svém předchozím rozhodnutí s odkazem na jednoznačné a stěžejní závěry OIP ve vztahu k návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru bezpečnost a ochrana zdraví při práci se zaměřením na stavbu lešení. Znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, rovněž s ohledem na učiněná a ustálená skutková zjištění nemohl přinést nic nového, neboť o tom, že poškozený spadl z velké výšky nešťastnou náhodou a nikoli cizím přičiněním a při tomto pádu utrpěl zranění neslučitelná se životem, nevznikly žádné pochybnosti (srov. zejména stranu 3 bod 8. napadeného usnesení).
27. Nejvyšší soud shledal, že v takovém postupu nelze spatřovat pochybení spočívající v tzv. opomenutých důkazech, o něž se jedná tehdy, jestliže jde o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného, neboť pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16].
28. K námitkám o nedostatečném objasnění všech skutkových okolností pro to, aby obviněný mohl být uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, lze uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
29. Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.
30. U nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a s objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z vědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem.
31. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
32. V přezkoumávané věci ke smrti poškozeného došlo v souvislosti s výkonem pracovních povinností obviněného jako stavebního technika firmy K., jenž lešení typu PERI UP, HŰNNEBECK, BOSTA 70 na stěně S3 o výměře 620 m 2 na panelovém domě na adrese XY předal do užívání na základě předávacího protokolu, jejž vystavil, aniž si ověřil, že postavené lešení splňuje nároky kladené na tento typ konstrukcí ČSN 738101, nařízením vlády č. 362/2005 Sb. a návodem výrobce, a to přesto, že toto lešení bylo postaveno v příkrém rozporu s požadavky norem na stavbu a provoz lešení. V tom soudy shledaly nedbalostní zavinění ve vztahu k osobám podílejícím se na stavbě inkriminované části lešení, avšak s tím, že jejich míra případného zavinění a trestní odpovědnosti nemůže obviněného jakkoliv vyvinit z jím spáchaného přečinu (srov. bod 15. usnesení odvolacího soudu).
33. Na základě těchto skutečností je zřejmé, že ve skutkových zjištěních je dostatek podkladů pro soudy učiněné právní závěry, že odpovědnost obviněného, která spočívá jen v nedbalostním zavinění v podobě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je dána právě se zřetelem na spoluzavinění dalších osob, tak i pro závěr týkající se toho, v čem tato nedbalost spočívala. Podrobnější a preciznější vymezení právních předpisů, které konkrétně obviněný porušil nad rámec uvedených skutkových zjištění, není pro tento závěr, když se již nezjišťuje ani porušení důležité povinnosti, ani porušení hrubé povinnosti, jak tomu bylo v předchozím rozsudku, významná a jakákoli případná konkretizace by šla zcela nad rámec obecně vymezené nedbalosti, pro kterou to, co je uvedeno v popisu skutkových zjištění, plně postačuje. Plyne z nich totiž, jaké povinnosti obviněný nesplnil, i to, že nedbal potřebné opatrnosti, pokud i přes zjevné (a to i pro laiky) nedostatečnosti uvedeného lešení osvědčil jako bezvadné a předal je do užívání.
34. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sb. rozh. tr.)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sb. rozh. tr.)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sb. rozh. tr.), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sb. rozh. tr.)].
35. S ohledem na učiněná skutková zjištění je vhodné jen doplnit jinak správné závěry soudů obou stupňů, že určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby [srov. rozsudky Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, a ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněné pod č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.)].
36. Ze všech těchto uvedených důvodů nad rozsah a způsob skutečností popsaných v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, jímž byla dřívější rozhodnutí zrušena, je třeba zdůraznit, že nyní přezkoumávaná rozhodnutí obviněným namítanými vadami netrpí. Nejvyšší soud závěry o vině obviněného, které mají podklad v obsahu spisu a korespondují s požadavky kladenými na přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný při naplnění všech jeho znaků uznán vinným, považoval za správné.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky dílem stojící mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem o námitky, jimiž byla požadována nepřípustná revize již dříve přezkoumávaných okolností, posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu