ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.416.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 416/2019-853
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov (v jiné trestní věci), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 4 Tmo 19/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež (dále „Krajský soud v Ostravě“), ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 49 Tm 5/2017, byl obviněný M. Č. uznán vinným v bodě 1. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství s obviněnými mladistvým AAAAA (pseudonym), nar. XY, a D. Z., nar. XY, dne 31. 1. 2015 činem spočívajícím v tom,
že kolem 01.30 hod. v XY, na ul. XY, v prostoru pod venkovním schodištěm budovy školní jídelny bývalé základní školy č. XY, kde bydlela a přespávala poškozená J. Ch., nar. XY, po vzájemné dohodě v úmyslu opatřit si finanční prostředky za pomoci fyzického útoku na jinou osobu, srozuměni se způsobením vážného poranění, sestoupili do sklepních prostor, kde poškozená přespávala, obviněný mladistvý AAAAA opakovaně udeřil poškozenou, která ležela na matraci na zemi přikrytá dekami, za tímto účelem předem ulomenou větví do hlavy, zad a nohou, při tom po ní požadoval vydání peněz a cenných věcí, a v útoku pokračoval i poté, co mu poškozená dala dvě koruny, a nadále po ní požadoval vydání dalších peněz, tyto výzvy doprovázel údery větví do hlavy, rukou, nohou a celého těla tak dlouho, až se zlomila, poté mu spoluobvinění M. Č. a D. Z. podali postupně další násady od smetáku, které našli v přístřešku, a nejméně jeden z nich se do útoku rovněž zapojil, přičemž poškozenou opakovaně bili do hlavy a do celého těla, čímž kromě popsané majetkové škody ve výši 2 Kč způsobili poškozené J. Ch. komplex tržných zranění lokalizovaných na zadní straně trupu a levostranných končetinách, zlomeninu střední části loketní kosti a další poranění, která si vyžádala lékařské ošetření, včetně fixace vysokou sádrovou dlahou odstraněnou dne 17. 3. 2015, pro něž byla poškozená do uvedené doby omezena bolestivosti zranění, bolestivých léčebných úkonech, obtížích při vykonávání úkonů osobní hygieny a dále obtížemi souvisejícími s omezením pohyblivosti zraněné horní končetiny, včetně ztížení jejích úchopových schopností a souvisejícím ztížením manipulace, což výrazným způsobem zasáhlo do jejího běžného života.
2. Obviněný M. Č. byl za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 139/2016, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2016, a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 4 T 159/2016, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2017, odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 139/2016, a ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 4 T 159/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných mladistvého AAAAA, nar. XY, D. Z., nar. XY, a R. N., nar. XY (jenž byl uznán vinným pro skutek v bodě 2.), kteří dovolání nepodali, a o náhradě škody.
4. Vrchní soud v Olomouci jako soud pro mládež (dále “Vrchní soud v Olomouci“) usnesením ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 4 Tmo 19/2018, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. Č. a D. Z.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení obviněný M. Č. podal prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se projednávaného činu nedopustil a byl odsouzen na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a vadného právního posouzení. Soudy nesprávně posoudily jeho účast na uvedeném činu, protože měl být uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku.
6. K těmto námitkám obviněný uvedl, že získal nové informace, a to pravdivou výpověď spoluobviněného D. Z., který se mu přiznal, že poškozenou J. Ch. uhodil, protože byl v blízkosti poškozené, kterou mladistvý AAAAA mlátil, jedenkrát ji praštil koštětem, neboť ho poškozená okřikla. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že tuto výpověď D. Z. zopakuje i před soudem. V dané souvislosti zvažuje podání návrhu na obnovu řízení. Jednání, jež mu je kladeno za vinu, se dopustil pod tlakem mladistvého AAAAA, který jej v minulosti fyzicky napadl. Odsouzen byl na podkladě právě jeho výpovědi, která je sice podle soudu věrohodná, ale ohledně míry účasti dovolatele na činu v ní existuje celá řada pochybností. Trvá na tom, že na místě činu byl přítomen, ale samotnému jednání spoluobviněných pouze přihlížel. Byl zbabělý, že nezasáhl ve prospěch poškozené, ale zachoval se tak ze strachu z obviněného mladistvého AAAAA, a také proto, že se vše seběhlo tak rychle, že nebyl schopen zareagovat, čehož dosud lituje.
7. Z uvedených důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 4 Tmo 19/2018, zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející.
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (v souladu s §265h odst. 2 tr. ř.) dovolání označil za podané mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože obviněný formálně tvrdil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a domáhal se přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, avšak ve skutečnosti nesouhlasil se skutkovým stavem, jak byl soudy správně zjištěn, což konstatoval i soud odvolací, když nepřijal skutkovou verzi předkládanou obviněným.
9. Nad rámec dovolacího důvodu státní zástupce uvedl, že pokud obviněný tvrdil, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, a že vypovídá konstantně, neodpovídá takové sebehodnocení realitě, protože výpovědi v hlavním líčení upravoval v návaznosti na to, jak mu byly kladeny dotazy předsedkyně senátu a případně dalších účastníků řízení, přičemž o svých obavách a strachu ze spoluobviněného mladistvého AAAAA nehovořil. Státní zástupce též zdůraznil, že mezi zákonné dovolací důvody podle §265b tr. ř. nepatří možnost uplatnit nové skutečnosti a důkazy, neboť v dovolacím řízení je možné rozhodnutí přezkoumat pouze ex tunc. Spoluobviněný D. Z. byl ve věci před soudem vyslechnut, rozhodně však netvrdil to, co nyní uvedl obviněný ve svém dovolání. Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku obviněný neuvedl a soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se právní posouzení zakládá. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo podáno v souladu s dovolacími důvody vymezenými v §265b odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Obviněný, jemuž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagoval, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo založeno na výhradách, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
IV. Obecně k označenému dovolacímu důvodu
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
V. Ke konkrétním námitkám obviněného
16. Obviněný v dovolání opřeném o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal sice nesprávné právní posouzení činu kladeného mu za vinu v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně a domáhal se, aby byl uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však na podkladě skutkového stavu zjištěného a popsaného soudy nižších stupňů, ale podle jeho vlastní verze, podle níž se do činu vůbec nezapojil a jen sledoval, čeho se zejména spoluobviněný mladistvý AAAAA vůči poškozené dopouštěl. Tento jeho zcela jiný skutkový závěr, než který je uveden v popisu skutkových zjištění v rozsudku soudu prvního stupně, je pro obviněného východiskem pro jeho požadavky na jiné právní posouzení, které staví i na údajné změně výpovědi mladistvého, jež se měla nově objevit až po právní moci přezkoumávaných rozhodnutí. Na těchto skutečnostech obviněný vystavěl své tvrzení o tom, že jeho účast na činu byla jiná, než jak soudy podle výsledků provedeného dokazování zjistily. Od takového zcela odlišného skutkového závěru pak odvozoval navazující výhrady o nesprávné právní kvalifikaci jednání jako přečinu výtržnictví pro nedostatek znaku hrubé neslušnosti a zavinění. Obviněný tedy rozvedl vlastní verzi průběhu činu, odlišnou od té, která byla soudy nižších stupňů zjištěna a popsána ve výroku o vině.
17. Z obsahu podaného dovolání tak vyplývá, že obviněný v dovolání neuplatnil námitky korespondující s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tvrdil jiné skutkové okolnosti. Teprve až podle nich dovozoval nesprávnost použité právní kvalifikace a požadoval, aby byl uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, tedy činil tak s ohledem na skutečnosti, které neplynou z učiněných skutkových zjištění. Výhradami soustředěnými proti výroku o vině se totiž obviněný zásadně snažil prosadit svou verzi skutkového děje, což na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nedopadá. I přesto však Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna rozhodná kritéria, a zda přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena vadami, jež by případně bylo možné považovat za porušení zásad spravedlivého procesu či za existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
18. Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy obou stupňů se účastí obviněného M. Č. i ostatních obviněných na činu pečlivě zabývaly a na základě výsledků provedeného dokazování si opatřily dostatečný skutkový podklad pro navazující právní závěry. Soud prvního stupně rozvedl, že ačkoli obviněný M. Č. svoji účast na činu popřel, byl usvědčen výpověďmi ostatních spoluobviněných, zejména mladistvého AAAAA, R. N. a samotné poškozené, která relativně podrobně všechny útočníky popsala (viz stranu 21 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud vysvětlil míru účasti jednotlivých aktérů na popsaném činu ve vztahu k naplnění znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tím, že všichni obvinění jednali po vzájemné domluvě, jejich záměrem bylo získat finanční prostředky, a proto sestoupili dolů po schodišti k poškozené. Věděli, co mladistvý AAAAA zamýšlí učinit, a to již s ohledem na větev, kterou s sebou nesl, a byl jim znám též motiv činu, tedy opatření finančních prostředků. Přestože nebylo spolehlivě zjištěno, který ze zbylých dvou spolupachatelů zda obviněný M. Č. nebo D. Z. se aktivně zapojil do útoku na poškozenou násadou od smetáku, je nepochybné, že oba svojí přítomností na místě činu a podáváním nástrojů mladistvému AAAAA dodávali odvahu k bití poškozené a do činu a jeho průběhu se též aktivně zapojili. Tyto skutkové závěry o konkrétní roli obviněných se odrazily i v úvahách soudů o právní stránce věci s tím, že byly dostatečným podkladem pro závěr o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a naplnění znaků trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným (srov. stranu 22 bod 33. rozsudku soudu prvního stupně).
19. Odvolací soud správnost uvedených skutkových závěrů soudu prvního stupně potvrdil a v bodě 10. svého usnesení poukázal na dostatečné dokazování, správně hodnocené důkazy i dodržení všech procesní pravidel z hledisek spravedlivého procesu. Rovněž právní úvahy považoval za správné a v souladu se zákonem (srov. strany 9, 10 a body 18. a 20. usnesení).
20. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je tak zřejmé, že v rámci dokazování soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
21. Nejvyšší soud tyto závěry považuje za správné a doplňuje, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
22. Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
23. Posoudí-li se účast obviněného M. Č. na činu popsaném v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, podle skutkových okolností, za nichž k němu došlo, je zřejmé, že se zapojil do společného jednání spoluobviněných mladistvého AAAAA a D. Z., a to jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku, podle něhož, byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, protože spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55 (uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Bylo proto bez významu, zda druhou osobou na poškozenou vedle mladistvého AAAAA přímo útočící za použití násady od smetáku byl on nebo D. Z. V této souvislosti je zcela irelevanntí i poukaz obviněného na údajné doznání spoluobviněného D. Z., které před ním měl učinit, neboť je zřejmé, že byl osobně přítomen tomu, když spolu s mladistvým AAAAA a D. Z. akci před restaurací D. v XY plánovali, s tímto jasným cílem a vědomím společně s dalšími obviněnými odešel do prostor bývalé školní jídelny, kde byl opět přítomen tomu, když si mladistvý AAAAA opatřil ulomenou větev jako zbraň sloužící posléze k útoku na poškozenou, a věděl rovněž o motivu, jímž bylo získání finančních prostředků od poškozené. Je proto nerozhodné, že se případně obviněný M. Č. nepodílel na celém jednání vůči poškozené, tzn. včetně vyvíjení aktivního násilí vůči ní, ale byl do něj zapojen a věděl o tom, že a jakým způsobem proběhne a také byl osobně celému útoku přítomen. Z popisu skutku je zřejmé, že dovolatel nebyl pouze pasivním, přihlížejícím aktérem, který „pouze“ nezabránil mladistvému AAAAA v útoku na poškozenou, jak se snažil v dovolání předestřít, nýbrž sám v daný okamžik aktivně jednal plně v souladu se záměry ostatních spolupachatelů a při vzájemné souhře s nimi, ať tím, že sám v určitý okamžik přistoupil k páchání násilí na poškozené za pomoci násady od smetáku, anebo tím, že byl minimálně, a to zcela nepochybně osobně přítomen po celou dobu útoku na místě činu, umožnil realizaci celého činu a způsobení škodlivého následku popsaného ve skutkové větě výroku o vině, když spoluobviněnému podal útočný nástroj a svojí přítomností na místě činu spoluobviněné podporoval a v jejich jednání je tak povzbuzoval.
24. Z takto popsaného konkrétního jednání je zřejmé, že každý z obviněných měl svůj vlastní podíl na celém činu. Ani rozdílná účast na spáchaném činu totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech sledován. V posuzované věci byla příčinou jednání obviněných snaha získat od poškozené finanční obnos za použití násilí, k němuž také skutečně přistoupili a ve vzájemné souhře realizovali. Forma zapojení obviněného M. Č. pro závěr o spolupachatelství plně postačuje, protože se aktivně podílel, byl součástí uskutečňovaného záměru a svou rolí participoval na daném činu, čímž přispěl k jeho průběhu i jeho cíli celého záměru.
25. S ohledem na propojení jednotlivých jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němuž došlo. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání se vzájemně prolínala [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.)]. Nejvyšší soud nad rámec těchto závěrů v souladu se závěry soudů obou stupňů dodává, že vědomost obviněného o cíli jednání obviněných a jeho přímý záměr zapojit se aktivně do nezákonné činnosti ostatních byla objasněna a lze na ní usuzovat ze všech ve věci zjištěných souvislostí.
26. Vzhledem k takto rozvedeným zjištěním a závěrům je zcela vyloučeno použití právní kvalifikace podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, jíž se obviněný dovolával. S ohledem na požadavek obviněného na změnu právní kvalifikace je třeba zdůraznit, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu, v posuzované věci obviněným zmiňovaného přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby obviněný se se hodnověrným způsobem dozvěděl, že jiný připravuje nebo páchá některý z trestných činů uvedených v citovanému zákonném ustanovení, a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazil, o což se však v posuzované věci ze všech shora rozvedených důvodů nejednalo, neboť obviněný byl sám aktivním pachatelem předmětných trestných činů (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014, či ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 129/2017).
VI. Závěr Nejvyššího soudu
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že výsledky provedeného dokazování, které nejsou zatíženy žádnými procesními vadami, poskytují dostatečný podklad pro právní závěry, které na nich soudy vystavěly. Nejvyšší soud se ztotožnil i s tím, že čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, se odehrál způsobem soudy popsaným. Protože dovolání obviněného bylo primárně podáno proti procesním postupům a dotýkalo se hodnocení provedených důkazů, v nichž však nebyly zjištěny nedostatky, které by představovaly porušení zásad spravedlivého procesu, bylo dovolání podáno z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu