ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1055.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1055/2019-5635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2020 o dovolání obviněného V. H. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2019, č. j. 11 To 58/2018-5440, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod zp. zn. 43 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný V. H. byl (společně s dalšími spoluobviněnými) rozsudkem Městského soudu v Praze [dále jen „soud prvního stupně“] ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 T 6/2017-5208, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body I. 1) až 7) a VI.], jehož se podle skutkových zjištění daného soudu dopustil následovně:
I. Obžalovaní L. T., J. V., V. H.
nejméně v období od března 2015 do 19. 5. 2016 L. T. jezdil opakovaně do Nizozemského království mimo jiné i za účelem nákupu omamných a psychotropních látek pro osoby J. V. a V. H., kteří byli s těmito cestami seznámeni, kdy prokazatelně minimálně J. V. a V. H. jako spoluorganizátoři a odběratelé, L. T. jako zprostředkovatel a kurýr a osoba B. Y., nar. XY s dalšími dosud neztotožněnými osobami působícími v Nizozemském království jako dodavatelé se v rozporu s §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, minimálně v níže uvedených případech zejména na území České republiky a Nizozemského království podíleli na opakovaných dovozech psychotropní látky MDMA ve formě tablet (extáze) a omamné látky kokain, kdy:
1. poté, co se L. T. sešel dne 18. 5. 2015 kolem 14:00 hodin v Brně poblíž budovy M. v ulici XX. s J. V. a poté i dne 18. 5. 2015 ve večerních hodinách v Praze 6, XY, a následně i dne 19. 5. 2015 na nezjištěném místě v Praze s V. H., se kterými zejména v uvedených dobách projednal a dohodl podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, vycestoval v noci ze dne 19. 5. 2015 na 20. 5. 2015 L. T. společně s J. K., nar. XY, který nebyl dopředu s pravým účelem cesty obeznámen, motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, žluté barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu, kde nejprve vybral ze svého účtu č. XY dne 20. 5. 2015 dvěma výběry částku 76.634 Kč (1.500 Euro a 1.250 Euro), kterou mu předtím téhož dne ze svého účtu č. XY zaslal V. H., následně nejen za uvedené peníze zakoupil od přesně neustanovené osoby přesně nezjištěné množství omamných a psychotropních látek, zejména extáze, a to mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H., a následně se dne 22. 5. 2015 v ranních hodinách obžalovaný L. T. vrátil zpět do České republiky, kde se telefonicky domluvil na schůzce s V. H. za účelem předání dovezených omamných a psychotropních látek,
2. poté, co se obžalovaní L. T. a V. H. sešli dne 1. 6. 2015 po 14:00 hodině v Brně poblíž budovy M. v ulici XY, kam přijeli motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, bílé barvy, s J. V. a projednali a dohodli podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, předal J. V. ze svého motorového vozidla tov. zn. AUDI A6 AVANT, registrační značky XY, barvy černé metal, L. T. nezjištěný finanční obnos určený na nákup omamných a psychotropních látek, vycestoval dne 3. 6. 2015 v odpoledních hodinách L. T. motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, bílé barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu, kde zakoupil od přesně neustanovené osoby přesně nezjištěné množství omamných a psychotropních látek mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H. a následně se dne 4. 6. 2015 ve večerních hodinách vrátil zpět do České republiky, kde se po předchozí telefonické domluvě zastavil v cca 23:17 hodin u V. H. na adrese Praha 6, XY, a poté se také po předchozí telefonické domluvě setkal s J. V. dne 5. 6. 2015 v cca 17:08 hodin v Brně poblíž budovy M. v ulici XY, a to v obou případech za účelem předání dovezeného blíže nezjištěného množství omamných a psychotropních látek,
3. poté, co se L. T. sešel dne 9. 6. 2015 kolem 12:00 hodin v Brně poblíž budovy M. v ulici XY s J. V. a poté i v přesně nezjištěnou dobu na přesně nezjištěném místě v Praze s V. H., se kterými zejména v uvedených dobách projednal a dohodl podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, vycestoval dne 9. 6. 2015 v pozdních odpoledních hodinách L. T. společně s B. P., nar. XY, která nebyla dopředu s pravým účelem cesty obeznámena, motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, bílé barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu a do Haagu, přičemž dne 10. 6. 2015 zaslal obžalovaný V. H. ze svého účtu č. XY celkem 15.000 Kč obžalovanému L. T. na účet č. XY, a to za účelem nákupu omamných a psychotropních látek, načež L. T., aniž by v Nizozemském království vybíral peníze z bankomatu, zakoupil prostřednictvím osoby B. Y. přesně nezjištěné množství omamných a psychotropních látek v množství cca 7.000 ks tablet extáze, 100 gramů MDMA a 10 gramů kokainu mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H. a následně se dne 11. 6. 2015 ve večerních hodinách vrátil zpět do České republiky, kde telefonicky kontaktoval V. H. s tím, že spěchá do Ostravy a do Brna a že spolu vše vyřídí v pondělí a poté se také po předchozí telefonické domluvě dne 11. 6. 2015 v cca 23:47 hodin setkal s J. V. v Brně poblíž budovy M. v ulici XY, a to za účelem předání dovezeného nezjištěného množství omamných a psychotropních látek a domluvení zaslání finančních prostředků ve výši 40.000 Kč, které dne 12. 6. 2015 byly zaslány z účtu č. XY vedeného na M. Š., nar. XY, bratra družky J. V. K. H., na účet č. XY vedený na L. S., nar. XY, bratra manželky L. T. S. T., načež byly dne 16. 6. 2015 uvedené finanční prostředky převedeny na účet L. T. č. XY,
4. poté, co se L. T. sešel dne 15. 6. 2015 kolem 17:00 hodin v Brně poblíž budovy M. v ulici XY a následně i v XY s J. V. a poté i dne 16. 6. 2015 po 12:00 hodině v restauraci P. H. v Praze 1, XY s V. H., se kterými zejména v uvedených dobách projednal a dohodl podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, vycestoval v noci ze dne 17. 6. 2015 na 18. 6. 2015 L. T. společně s K. R., nar. XY, která nebyla dopředu obeznámena s pravým účelem cesty, motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, bílé barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu, přičemž dne 18. 6. 2015 vložil V. H. prostřednictvím bankomatu Air Bank XY pomocí jedné ze dvou platebních karet k účtu na účet L. T. č. XY celkem 40.000 Kč za účelem nákupu omamných a psychotropních látek, načež L. T. téhož dne 18. 6. 2015 v Rotterdamu pomocí druhé ze dvou karet k účtu vybral částku 36.188 Kč (1.300 Euro), kterou použil na zakoupení přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek od blíže neustanovené osoby, a to mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H., a následně se dne 19. 6. 2015 ve večerních hodinách vrátil zpět do České republiky, kde se nejprve v cca 22:11 hodin zastavil u V. H. na adrese Praha 6, XY a poté po předchozí domluvě prostřednictvím SMS zpráv se setkal dne 20. 6. 2015 v cca 01:31 hodin s J. V. v XY, XY, a to v obou případech za účelem předání dovezených omamných a psychotropních látek,
5. poté, co se L. T. sešel dne 26. 7. 2015 kolem 14:00 hodin v XY, XY s J. V., a poté i dne 27. 7. 2015 v cca 12:22 hodin na přesně nezjištěném místě v Praze 1 s V. H., se kterými zejména v uvedené době projednal a dohodl podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, vycestoval dne 27. 7. 2015 v pozdních odpoledních hodinách L. T. společně s D. D., nar. XY, která nebyla dopředu obeznámena s pravým účelem cesty, motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb, registrační značky XY, bílé barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu, přičemž dne 28. 7. 2015 vložil V. H. prostřednictvím bankomatu Air Bank XY a pomocí jedné ze dvou platebních karet k účtu na účet L. T. č. XY celkem 25.000 Kč za účelem nákupu omamných a psychotropních látek, načež L. T. téhož dne 28. 7. 2015 v Rotterdamu pomocí druhé ze dvou karet k účtu vybral částku 11.031 Kč (400 Euro), kterou použil na zakoupení přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H., a to prostřednictvím osoby B. Y., a následně se dne 29. 7. 2015 v pozdních večerních hodinách vrátil zpět do České republiky, kdy se snažil telefonicky domluvit na setkání jak s V. H., tak s J. V. za účelem předání přesně nezjištěného množství dovezených omamných a psychotropních látek, ke kterému došlo v přesně nezjištěné době na nezjištěných místech,
6. poté, co se L. T. sešel dne 17. 8. 2015 po 12:23 hodině v Brně a následně v XY, XY s J. V. a poté i dne 17. 8. 2015 kolem 20:00 hodin v Praze 2 na K. n. s V. H., se kterými zejména v uvedené době projednal a dohodl podrobnosti nákupu a dovozu přesně nezjištěného množství omamných a psychotropních látek z Nizozemského království, vycestoval L. T. dne 19. 8. 2015 ve večerních hodinách motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb, registrační značky XY, bílé barvy, přes Spolkovou republiku Německo do Nizozemského království do Rotterdamu, přičemž dne 19. 8. 2015 vložil V. H. prostřednictvím bankomatu Air Bank P. za pomoci jedné ze dvou platebních karet k účtu na účet L. T. č. XY celkem 30.000 Kč za účelem nákupu omamných a psychotropních látek, načež L. T. téhož dne 20. 8. 2015 v Rotterdamu pomocí druhé ze dvou karet k účtu vybral částku 27.558 Kč (1.000 Euro), kterou použil na zakoupení omamných a psychotropních látek v množství cca 2.500 ks tablet extáze a 50 gramů kokainu, mimo jiné i pro obžalované J. V. a V. H., prostřednictvím osoby B. Y., a následně se dne 20. 8. 2015 ve večerních hodinách vrátil zpět do České republiky, kde se po předchozí telefonické domluvě zastavil v cca 22:06 hodin u V. H. na adrese Praha 6, XY za účelem předání dovezených omamných a psychotropních látek,
7. po předchozích vzájemných domluvách mezi V. H., J. V. a L. T. uskutečněných v době od 6. 4. 2016 do 16. 5. 2016 ohledně nákupu omamných a psychotropních látek kokain a extáze v Nizozemském království, vyzvedl dne 17. 5. 2016 kolem 8:00 hodin J. V. na hlavním vlakovém nádraží v Praze na adrese Praha 2, Wilsonova 8/300 motorovým vozidlem tov. zn. AUDI A6, registrační značky XY, barvy černá metal, které dlouhodobě užíval, L. T. a společně odjeli na Prahu 6 ke stanici metra XY, kde se setkali s V. H., který předal J. V. zhruba 5.000 Euro za účelem nákupu omamných a psychotropních látek a následně L. T. a J. V. společně uvedeným motorovým vozidlem tov. zn. AUDI A6, registrační značky XY, odcestovali do E. v Nizozemském království, kde L. T. na základě svých předchozích známostí a předchozí domluvě na nákupu omamných a psychotropních látek v době od 10. 4. 2016 do 17. 5. 2016, zprostředkoval kontakt s dosud neustanovenými dodavateli omamných a psychotropních látek, od kterých následně dne 18. 5. 2016 J. V. zakoupil za částku 19.500 Euro deklarovaných 30.000 ks tablet extáze (MDMA) a za částku 28.500 Euro deklarovaný 1 kg kokainu, kdy částku 5.000 Euro poskytl na nákup V. H. a částku 43.000 Euro J. V., načež po vzájemné domluvě odjel J. V. motorovým vozidlem tov. zn. AUDI A6, registrační značky XY, zpět do České republiky bez zakoupených drog, zatímco L. T. se zakoupenými drogami odjel do České republiky až dne 19. 5. 2016 prostřednictvím zamluvené tzv. spolujízdy prostřednictvím aplikace B., kdy cestoval s neztotožněnými občany Polské republiky do Drážďan ve Spolkové republice Německo, odkud pokračoval až do Prahy vlakem EC 177 Johannes Brahms s příjezdem dne 19. 5. 2016 v 19:28 hodin, kdy měl dále po předchozí domluvě s J. V. dojet až do stanice Olomouc hlavní nádraží vlakem SC 517 Pendolino s příjezdem do Olomouce téhož dne ve 21:48 hodin, kde si měl zakoupené zboží, tedy omamné a psychotropní látky, převzít obžalovaný J. V. a následně si je měl dle investovaných peněz rozdělit s obžalovaným V. H., přičemž L. T. byl po svém příjezdu dne 19. 5. 2016 v 19:30 hodin do stanice Praha hlavní nádraží v Praze 2, Wilsonova 8/300 na nástupišti č. 5 u vlakové soupravy EC 177 Johannes Brahms kontrolován pracovníky Celního úřadu pro hlavní město Prahu, přičemž v jeho zavazadlech bylo nalezeno celkem 8.982,53 gramů směsi MDMA ve formě 29.480 ks tablet extáze s názvem (logem) Diamond_09-red s koncentrací 29,3 % účinné látky, což činí 2.631,88 gramů MDMA báze a dále 990 gramů směsi kokainu s koncentrací 63,2 % účinné látky, což činí 625,68 gramů kokainu báze,
přičemž MDMA je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní a kokain je uveden v příloze č. 1 citovaného nařízení jako látka omamná,
VI. obžalovaný V. H. sám
poté, co si prostřednictvím L. T. nebo prostřednictvím jiných neztotožněných osob, zpravidla z Nizozemského království, průběžně obstarával omamné a psychotropní látky, zejména kokain a extázi s obsahem účinné látky MDMA, kdy kokain je uveden v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, jako látka omamná a MDMA je uveden v příloze č. 4 citovaného nařízení jako látka psychotropní, tyto v období nejméně od dubna 2015 do 19. 5. 2016, zejména v Praze a na dalších místech České republiky, zpravidla po předchozích telefonických domluvách, neoprávněně, opakovaně a s vědomím, že se o takové látky jedná, poskytoval dalším osobám, kdy zejména:
- Y. K. v blíže nezjištěné době v roce 2015 v Praze a na dalších místech v České republice zdarma poskytl minimálně 5 ks a také prodal zhruba 1.000 ks tablet extáze, a to za částku 40.000 Kč až 50.000 Kč,
- D. M. v blíže nezjištěné době v roce 2015 v Praze opakovaně prodal tablety extáze a kokain, kdy minimálně v Ó. v Praze mu prodal 2 ks tablet extáze a 1 gram kokainu v ceně 2.000 Kč,
- A. G. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 zejména v Praze poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- J. M. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 zejména v Praze poskytl minimálně v 10 případech kokain,
- D. Š. v blíže nezjištěné době v roce 2015 zejména v Brně opakovaně poskytl nezjištěné množství tablet extáze,
- J. F. R. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 v Praze poskytl minimálně v 10 případech kokain a tablety extáze,
- J. V. v blíže nezjištěné době v roce 2015 poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- R. P. v blíže nezjištěné době v únoru roku 2016 ve svém bytě v Praze 6, XY prodal ve 2 případech kokain v celkové částce 4.000 Kč,
- A. K. v blíže nezjištěné době v roce 2015 v Praze poskytl minimálně v 10 případech kokain,
- V. M. v blíže nezjištěné době v roce 2015 zejména v Praze opakovaně poskytl nezjištěné množství tablet extáze.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, jenž ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Svůj mimořádný opravný prostředek přitom obviněný směřuje proti rozhodnutím obou soudů nižších stupňů, když prvému z nich vytýká porušení hmotněprávních předpisů a hodnocení důkazů způsobem, jímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, druhému pak přezkoumání a rozhodnutí o jeho odvolání způsobem, na který dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný zároveň žádá Nejvyšší soud, aby při přezkoumání jeho dovolání přihlédl k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, jehož závěry podrobně připomíná.
5. První z pochybení soudů nižších stupňů, představující porušení práva na spravedlivý proces, obviněný spatřuje v tom, že v řízení nebyla věnována řádná pozornost naplnění znaku „organizované skupiny“ [ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku], která „je v této věci jaksi předpokládána, nikoli prokazována.“ K tomuto obviněný nejprve připomíná judikatorní a doktrinální vymezení pojmu organizované skupiny, přičemž uvádí, že pro to, aby soud mohl uvažovat o naplnění daného znaku, musí se vypořádat nejen s formálními, nýbrž i materiálními znaky tohoto pojmu, které však splněny nebyly, z čehož obviněný odvozuje naplnění příslušného dovolacího důvodu. Konkrétně obviněný namítá, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem spočívala plánovitost a koordinovanost (které charakterizují právě znak organizované skupiny), které byly natolik významné, že zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení daného trestného činu. O žádnou plánovitost přitom podle obviněného nešlo, neboť spoluobviněný T. uskutečňoval jednotlivé cesty chaoticky, podle vlastního rozhodnutí a sám ani netvrdil, že by tyto byly plánované, snad s výjimkou poslední z nich, na které se ale obviněný nepodílel. Rovněž o koordinovanosti nelze podle obviněného hovořit, když spis ani žádné důkazy, které by prokazovaly naplnění tohoto znaku, neobsahuje. Zároveň obviněný poukazuje na to, že státní zástupkyně ve svém závěrečném návrhu v hlavním líčení uvedla, že naplnění daného znaku dala soudu k úvaze, přičemž uvedla, že formálně má tento za splněný. K tomu obviněný dodává, že podle výpovědi spoluobviněného T. tento některé cesty do Holandska uskutečnil marně, tj. drogy nakupoval nahodile od různých osob, které se nemusely ani navzájem znát. Nadto podle obviněného formální naplnění uvedeného znaku nepostačuje, ale musí být dán i znak materiální, tj. naplnění příslušné společenské škodlivosti. Soud prvního stupně dále dle obviněného opírá naplnění daného znaku o odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydané ve věci sp. zn. 1 To 55/2005, kdy uvedené rozhodnutí připomíná důležité atributy vedoucí k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jež však zde nejsou dány – např. zde absentuje napojení dalších distributorů na členy skupiny působí v České republice. V uvedeném rozhodnutí dále Vrchní soud v Olomouci věnoval rovněž pozornost tomu, kdo inicioval dodávky omamných látek, což byl podle obviněného vždy spoluobviněný T., který jezdil do Holandska pro omamné látky i dříve, než se s dalšími spoluobviněnými seznámil, popř. tak činil i pro jiné osoby. Odkaz soudu prvního stupně na dané rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tak označuje za nepatřičný.
6. Další z pochybení soudů nižších stupňů, porušující pravidlo in dubio pro reo , obviněný shledává v „nekritickém přístupu ke speciálnímu recidivistovi, který v této věci vystupoval jako spolupracující obviněný a jehož výpověď je prakticky jediným usvědčujícím důkazem“ vůči jeho osobě. Obviněný uvádí, že v dané trestní věci spoluobviněný T. stran jeho osoby vypovídal rozličně, když v prvotní výpovědi tvrdil, že nákup drog financoval výlučně spoluobviněný V. (a obviněnému snad v jednom případě přivezl minimální množství kokainu); stejně tak v případě výpovědi stran jednání popsaného pod bodem I. 7) spoluobviněný T. vypovídal rozlišně, kdy však soud prvního stupně vyšel z verze pro obviněného nejméně příznivé. V první výpovědi totiž spoluobviněný T. o finanční spoluúčasti jeho osoby vůbec nehovořil, následně uvedl, že se obviněný na financování nákupu drog mohl podílet, ale nebyl schopen určit, v jakém rozsahu, neboť předání peněz mezi obviněným a spoluobviněným V. nebyl přítomen, po několika měsících však změnil výpověď a hovořil o konkrétní částce 5 000 EUR. Právě tato částka se pak objevila i v rozsudku soudu prvního stupně, který ale nevysvětlil, proč uvěřil verzi pro obviněného nejméně příznivé a jaké důkazy správnost poslední verze spoluobviněného T. potvrzují. Obviněný se přitom domnívá, že k tomuto posunu ve výpovědích daného spoluobviněného přispěla jeho „úporná a bohužel velmi úspěšná snaha (…) získat a udržet pozici spolupracujícího obviněného, a tak i přes svou rozhodující roli v projednávané trestné činnosti získat výrazně nejnižší trest, což se mu beze zbytku podařilo.“ Tentýž problém lze podle obviněného vysledovat i v případě dezinterpretací obsahu odposlechnutých telefonních hovorů, na niž předsedu senátu soudu prvního stupně opakovaně upozorňoval, což obviněný demonstruje na konkrétním příkladu telefonátů se svědkem M., pro kterého zajišťoval pořízení elektrocentrály na ozvučení hudebního festivalu na Máchově jezeře, nikoli obstarání nezjištěného množství kokainu, což by policejní orgán – pokud by řádně plnil své povinnosti – snadno zjistil a nemohl by pak spekulovat o údajné skryté domluvě prodeje drog. Na obdobnou situaci pak obviněný poukazuje i ve vztahu ke svědku M., s nímž se domlouval na nákupu litru barvy za 150 Kč, kterážto částka neodpovídá nákupu jakékoliv drogy; nadto mohl policejní orgán podle obviněného podle „buněk“ zjistit, že v době telefonátu se uvedený svědek nacházel v prodejně s barvami. Z uvedeného tak obviněný dovozuje, že napadený rozsudek soudu prvního stupně trpí označenou vadou spočívající v dezinterpretaci provedených důkazů a jejich výkladu způsobem, který jej nejvíce zatěžuje. Nepřípustnost takového postupu však Ústavní soud zdůraznil v řadě svých nálezů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 135/05, i ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03) a rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) odmítá nepřípustnost předem přijatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu (k tomu obviněný poukazuje na rozhodnutí ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2009, č. stížnosti 35450/04), což je vada, kterou podle jeho mínění napadený rozsudek také vykazuje.
7. Soud prvního stupně i odvolací soud se pak dále podle obviněného dopustily zásadního pochybení v přístupu k pravdomluvnosti a motivům spolupracujícího obviněného T., když jakékoliv pochybnosti o správnosti jeho výpovědi – ani když tato byla vyvrácena podle obviněného objektivními důkazy (k tomu obviněný poukazuje na složení peněžních prostředků na účet spoluobviněného T. svědkem K., kdy podle soudu prvního stupně měly dané prostředky směřovat k obviněnému, který měl drogy svědkovi prodat, ač uvedené vyvrací výpověď svědka K. i přiznání spoluobviněného T., že mu tento dlužil peníze) – nepřipustily. Obviněný k uvedenému zdůrazňuje, že soud prvního stupně neustále opakuje závěry znalkyně Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., jejíž podobný posudek stejný senát odvolacího soudu v jiné trestní věci podrobil zdrcující kritice, kdy navíc oba soudy nižších stupňů přehlédly zásadní nesrovnalosti mezi tím, oč daná znalkyně opřela svůj názor o věrohodnosti označeného spoluobviněného a skutečností, která je zjevná ze spisového materiálu. V podrobnostech zde obviněný připomíná, že znalkyně respektovala tvrzení spoluobviněného T., že tento alkohol pije příležitostně, automaty nehraje a drogy či gambling neguje, ačkoliv při jeho zadržení byly v jeho těle zajištěny stopy omamných látek a tento později v hlavním líčení uvedl, že měl problém s hazardními hrami, když prohrál desítky tisíc korun. Nejenže soudy nižších stupňů podle obviněného tuto nesrovnalost přehlédly, ale ani neumožnily učinit navazující dotazy osobě znalkyně. Závěr znalkyně, že celkovou věrohodnost specifickou lze pokládat u spoluobviněného T. za uspokojivou, má proto obviněný za zarážející; otázkou jeho případné motivace vědomě zkreslovat svoji výpověď se pak znalkyně již nezabývala, byť jí tato byla položena. Dále je podle obviněného zarážející i závěr znalkyně, že spoluobviněný T. není osobou s predispozicí osobnostního profilu charakteristickou pro osoby páchající trestnou činnost s ohledem na jeho předchozí odsouzení pro drogovou trestnou činnost, jakož i proto, že je pro tuto stíhán v Polsku „ a dokonce pašoval ve svých útrobách drogy z Brazílie“ . V neposlední řadě pak obviněný poukazuje na tvrzení spoluobviněného T. o dovozu jakéhosi nápoje „čokomel“, když odposlechnuté telefonáty mezi ním a svědkyní V. nemohou vést k jinému závěru, že tento „čokomel“ spadá pod skutkovou podstatu trestného činu podle §283 tr. zákoníku. I tato lež spoluobviněného T. pak podle obviněného zůstala bez odezvy soudů nižších stupňů. Jestliže tedy soud prvního stupně měl veškeré shora uvedené poznatky k dispozici, avšak přesto k nim ve svém úvaze o pravdomluvnosti dané osoby nepřihlédl, má obviněný za to, že takový přístup ke spolupracujícímu obviněnému představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. Spoluobviněnému se tak, jako speciálnímu recidivistovi podařilo dosáhnout výrazně nižšího trestu, nežli obviněný, který je osobou s čistým trestním rejstříkem, po celou dobu řádně pracuje a žije spořádaným životem.
8. Obviněný rovněž namítá, že v této trestní věci nebyly řádně provedeny záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, k jejichž obsahu se nejenže nemohl vyjádřit, ale zejména byly některé z nich soudy nižších stupňů interpretovány v přímém rozporu s jejich obsahem. In concreto obviněný připomíná, že při hlavním líčení dne 10. 11. 2017 požádal prostřednictvím svého obhájce, aby státní zástupkyně označila odposlechy, které podle jejího názoru prokazují jeho trestnou činnost, kdy na přehrání ostatních odposlechů netrval. Protože však státní zástupkyně označila za zájmové (tj. prokazující trestnou činnost obviněného) všechny pořízené záznamy odposlechů, nezbylo obviněnému, než trvat na přehrání všech pořízených odposlechů. Dne 14. 11. 2017 tak soud prvního stupně přistoupil k přehrávání záznamů provedených odposlechů, avšak v těchto nebylo (přes tvrzení státní zástupkyně) zmínky o jakémkoliv nelegálním počínání a obviněný se stal terčem poznámek o zdržování průběhu hlavního líčení ze strany snad všech přítomných osob. Proto na dalším přehrávání záznamů o provedených odposleších netrval a doufal, že soud tyto následně sám přehraje a umožní mu se k nim vyjádřit, což se ale nestalo a tímto způsobem tak bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na obhajobu. Obviněný pak při znalosti rozhodnutí senátu 11 To odvolacího soudu věřil, že dané pochybení bude napraveno (když v dané věci došlo – mimo jiné – ke kasaci napadeného rozhodnutí právě pro nepřehrání některých odposlechů a nemožnost stran se k těmto vyjádřit), což se však nestalo. Odvolací soud naopak nevyhověl ani důkaznímu návrhu obviněného spočívajícímu v přehrání jednoho ze stěžejních záznamů o odposlechu pořízeného mezi obviněným a svědkem M. po zadržení spoluobviněného T., který soud prvního stupně vyložil v přímém rozporu s jeho obsahem, když podle obviněného je z jeho obsahu zřejmé, že očekával, že spoluobviněný T. prodá drogy, o jejichž nákupu se krátce před daným telefonátem dozvěděl, a že mu bude schopen z prodeje uhradit dluhy – oproti tomu soud prvního stupně dospěl k závěru, že z daného telefonátu plyne, že drogy od spoluobviněného T. obviněný objednával.
9. Za další pochybení soudů nižších stupňů obviněný označuje porušení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jež spatřuje v tom, že se tyto nedostatečně věnovaly okolnostem případu, pro které bylo použití trestní sazby stanovené trestním zákoníkem vůči němu nepřiměřeně přísné, přičemž jeho dosavadní způsob života i osobnostní profil jistě vedou k závěru, že nápravy lze u jeho osoby dosáhnout i trestem kratšího trvání. K tomu pak obviněný dodává, že v rámci ústního odůvodnění usnesení odvolacího soudu předsedkyně senátu uvedla, že o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebylo možné v jeho případě uvažovat, neboť se k jednání, které je obsahem rozsudku, nedoznal. Obviněný má však za to, že samotné doznání není nezbytnou podmínkou pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, načež poukazuje na dílčí skutečnosti, které dle jeho názoru svědčí ve prospěch aplikace uvedeného ustanovení.
10. Obviněný dále tvrdí, že odvolací soud postupoval v jeho trestní věci nezákonně, a to jednak tím, že nevyhověl jeho shora uvedenému důkaznímu návrhu a dále tím, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami. Ačkoliv totiž odvolací soud kriticky přistupoval ke znaleckým posudkům znalkyně H., s námitkami obviněného vůči věrohodnosti spoluobviněného T. se nevypořádal, zcela přehlédl jeho výhrady vůči závěru soudu prvního stupně o prodeji 1 000 ks tablet extáze svědku K., nevěnoval se výhradám obviněného stran nelogičnosti ve výpovědi spoluobviněného T., či zmiňovaného vkladu na účet. Ostatně podle obviněného bylo nesprávně interpretováno i jeho odvolání. Dále se odvolací soud podle obviněného nevypořádal s jeho námitkou porušení pravidla in dubio pro reo , námitkou týkající se věrohodnosti spoluobviněného T. (který popíral dovoz drog na podzim 2015, byť uvedené bylo záznamy telekomunikačního provozu vyvráceno, což ale odvolací soud odbyl tím, že dané období není předmětem této trestní věci). Nadto má obviněný za to, že hovoří-li odvolací soud o sofistikované činnosti obviněných, neuvádí, z čeho na tuto usuzuje. Závěrem obviněný odvolacímu soudu vytýká tvrzení, že během cesty popsané v rámci jednání pod bodem I. 7 rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný komunikovat se spoluobviněným T., což se však z obsahu spisu nepodává.
11. V neposlední řadě obviněný tvrdí, že s ohledem na shora uvedené je namístě přistoupit k odkladu vykonavatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, a proto v souladu s §265h odst. 3 tr. řádu žádá předsedu senátu soudu prvního stupně, aby spis s příslušným návrhem předložil Nejvyššímu soudu, který současně žádá o kladné rozhodnutí. Na závěr obviněný Nejvyšší soud žádá, aby v souladu s §265i odst. 3 a §265k tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem svého dovolání připomenul dosavadní průběh řízení a stěžejní dovolací námitky obviněného, načež uvedl, že tyto obviněný uplatňoval již dříve v řízení, přičemž se s nimi soudy nižších stupňů beze zbytku vypořádaly. Současně má státní zástupce za to, že podstatnou část dovolacích námitek obviněného nelze podřadit pod příslušné dovolací důvody, zbytek je pak třeba považovat za zjevně neopodstatněné.
13. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na nějž obviněný poukázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] státní zástupce nejprve připomenul jeho podstatu, načež konstatoval, že většina dovolacích námitek obviněného je vystavěna na nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a zejména s hodnocením ve věci provedených důkazů, jakož i následnými skutkovými závěry soudu prvního stupně. Takové námitky obviněného – založené na prezentaci vlastního hodnocení provedených důkazů a rovněž na zpochybnění rozsahu páchané trestné činnosti – však stojí mimo jakýkoliv dovolací důvod. Státní zástupce přitom, ve shodě s odvolacím soudem, označil dokazování provedené soudem prvního stupně za pečlivé, úplné, odpovídající požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a provedené v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění dané trestní věci. Své hodnotící úvahy a zjištěné závěry pak soud prvního stupně srozumitelně a přehledně rozvedl, přičemž se velmi obsáhle zabýval svědeckou výpovědí spoluobviněného T., která se stala klíčovým (nikoliv však jediným) důkazem v dané trestní věci, ale i hodnocením provedených odposlechů a sledování osob a věcí, jakož i závěrům z nich plynoucím. Zvláště pak podle státního zástupce soud prvního stupně zohlednil to, že výpověď označeného spoluobviněného byla vždy kontinuální a bez zásadních rozporů, jeho vlastní trestní odpovědnost nikdy nijak nepopírala ani nezmírňovala a tento se navíc doznal ke spáchané trestné činnosti ještě předtím, než byl seznámen s dalšími usvědčujícími důkazy. Nadto státní zástupce uvádí, že znalkyně při zkoumání osoby daného svědka nezjistily na jeho straně žádné náznaky mstivosti vůči spoluobviněným, kalkul či zkreslování údajů. K provedenému hodnocení důkazů dále státní zástupce odkazuje na příslušné body odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (73. až 87. a 116. až 126.). Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou přitom dle jeho soudu jasná a úplná a z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají.
14. Dále státní zástupce uvádí, že své povinnosti se nezpronevěřil ani odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem jeho výhradám, pročež nelze tvrdit, že by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Sama skutečnost, že obviněný je s průběhem a s výsledkem trestního řízení nespokojen není chybou soudů nižších stupňů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná.
15. Podle státního zástupce jsou pak mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím jednak vytýká neprovedení (nepřehrání) všech zajištěných odposlechů a současně namítá, že soudy bezdůvodně neužily postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Ohledně první z námitek státní zástupce toliko připomíná, že obviněný přehrání dalších odposlechů (nad rámec již provedených) nepožadoval, na což poukázal i odvolací soud. Druhá námitka je poté podle státního zástupce založena v podstatě na subjektivním přesvědčení obviněného o údajné přísnosti trestu, kdy však související argumentací obviněný podle jeho názoru dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplnil, protože výhrady proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Výrok o trestu by sice bylo podle státního zástupce možné napadat i s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, to však jen tehdy, bylo-li by v rámci uloženého trestu vytýkáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za to lze – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o pochybení soudu stran toho, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic takového však obviněný netvrdí – z obsahu dovolání je naopak zřejmé, že obviněný v rámci dovolací argumentace pouze požaduje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to s odkazem na §58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy však tato námitka neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani podle písm. l) téhož ustanovení [k čemuž státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014].
17. Státní zástupce dále uvádí, že pod vytýkaný dovolací důvod by s jistou dávkou tolerance bylo možno podřadit pouze námitku obviněného směřovanou proti naplnění znaku „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Tu však považuje za zjevně neopodstatněnou. K tomu připomíná, že obviněný – veden záměrem dosáhnout předpokládaného cíle představovaného obstaráním drogy, jejím nákupem, dovozem do České republiky a její případnou distribucí – se podílel na sofistikované a koordinované trestné činnosti více (přinejmenším tří) osob, které měly rozděleny role minimálně na té primární bázi, že zde existovaly osoby „obchod“ financující, domlouvající podmínky, kurýr a také osoba či osoby v Nizozemském království či ve Švýcarské konfederaci, které drogu zajistily a kurýrovi posléze předaly. Právě rozdělení úloh a jejich koordinace měly přispět ke zdárnému průběhu „obchodu“ a měly minimalizovat hrozbu případného odhalení protiprávního jednání. Jak výstižně zmínily oba soudy nižších stupňů (viz bod 136. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, potažmo bod 19. usnesení odvolacího soudu), případné neztotožnění všech osob na trestné činnosti participujících, eventuálně odlišné postavení těchto osob v hierarchii pachatelů, nemůže být překážkou pro závěr, že čin byl spáchán organizovanou skupinou působící ve více státech.
18. Státní zástupce tak v této části uzavírá, že soudy nižších stupňů učinily správná skutková zjištění a na jejich podkladě jednání obviněného také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [jenž obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě] má státní zástupce vzhledem ke shora předestřenému posouzení, že napadený rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá. Proto ani usnesení odvolacího soudu není vadné ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu.
20. S přihlédnutím k uvedenému proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž vzhledem k tomuto závěru považuje za bezpředmětnou i žádost obviněného o odklad výkonu trestu.
21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, již však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
23. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
26. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
27. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
29. I při respektování shora uvedeného vymezení daného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
30. Obviněný konečně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, je nucen konstatovat, že dovolací argumentaci obviněného nelze přisvědčit, a to i přesto, že přinejmenším část vznesených námitek spadá pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Ačkoliv totiž Nejvyšší soud námitku spočívající v nenaplnění znaku trestného činu zakotveného v §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku shledal jako spadající pod obviněným uplatněný dovolací důvod, zjistil, že v této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení soudů nižších stupňů je plně v souladu se závěry jeho rozhodovací praxe a odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Zbývající dovolací námitky obviněného pak spočívají ve zpochybnění správnosti hodnotících úvah soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, hodnocení provedených důkazů (včetně námitky porušení pravidla in dubio pro reo ), popřípadě v rozporování správnosti procesního postupu soudu prvního stupně či přezkumné činnosti odvolacího soudu a v neposlední řadě směřují proti neaplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jak však Nejvyšší soud vysvětlí níže, tyto nelze podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody a případným přezkumem tvrzení obviněného se Nejvyšší soud zabýval toliko s ohledem na nezbytnost detekce případného porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Takovou vadu, jež by s ohledem na výše vzpomenutou judikaturu Ústavního soudu byla způsobilá přivodit obviněným požadovaný kasační zásah, Nejvyšší soud ale nezjistil.
32. Obviněný předně tvrdí, že v dané trestní věci nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, totiž spáchání trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Uvedená námitka přitom odpovídá obviněným uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť jejím prostřednictvím tento zpochybňuje právní posouzení shora popsaného skutku, když namítá (mimo jiné), že z napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem spočívala plánovitost a koordinovanost jednání jednotlivých spoluobviněných, které byly natolik významné, že zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení označeného trestného činu.
33. Posouzením naplnění uvedeného znaku trestného činu se v dané trestní věci zabýval jak soud prvního stupně (viz bod 136. jeho rozsudku), tak i soud odvolací (srov. bod 19. jeho usnesení), přičemž na jejich závěry Nejvyšší soud plně odkazuje. Soud prvního stupně v tomto ohledu vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, uveřejněného pod č. 48/2006 Sb. rozh. tr., jehož přiléhavost na poměry nyní projednávané věci obviněný zpochybňuje. Odvolací soud pak poukázal i na další rozhodnutí (především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, a ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016), jejichž závěry označil za shodné s těmi, k nimž dospěl soud prvního stupně.
34. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
35. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné alespoň stručně připomenout dosavadní judikatorní stanovisko ohledně interpretace shora označeného znaku trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Již Nejvyšší soud ČSR ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněném pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., stran vymezení znaku organizované skupiny uvedl, že touto je třeba rozumět sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost.
36. V odvolacím soudem vzpomínaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, Nejvyšší soud dále připomenul, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K vytvoření skupiny nadto může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016). Pro naplnění zákonného znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou „působící ve více státech“ je pak dostačující, jestliže organizovaná skupina operuje na území nejméně dvou států, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, či ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016). Organizovaná skupina přitom nemusí podléhat „velení jednoho muže“, když dostačující je koordinovaná a plánovitá spolupráce zúčastněných osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016).
37. Ve svém již vzpomínaném rozsudku ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, pak Vrchní soud v Olomouci (mimo jiné) uvedl, že opakované neoprávněné obstarání drogy pachatelem od téže blíže neidentifikované osoby na území cizího státu a její následné rozprodávání na území České republiky v úzké součinnosti s dalšími dvěma pachateli, na které byli napojeni další distributoři, odůvodňuje závěr o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., tj . „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Tato kvalifikace vyjadřuje jak alternativu spáchání činu osobou stojící vně této skupiny, mající k ní volnější vztah vyjádřený znakem „ve spojení“, tak alternativu, že čin spáchal jako člen této organizované skupiny. K tomu se dále vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016, v němž doplnil, že není podstatné, zda pachatel je přímo členem takové organizované skupiny, ale postačuje, že je na tuto jakkoliv navázán (osobním stykem, prostřednictvím komunikačních prostředků – telefon, e-mail, apod.).
38. V nyní projednávané trestní věci pak soud prvního stupně na základě provedených důkazů (které ve vztahu k obviněnému pregnantně vyjádřil v bodech 73. až 87. a 116. až 126.) učinil taková skutková zjištění, která podřazení jednání obviněného pod daný zákonný znak trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku plně odůvodňují. Obviněný V. H. v tomto směru zpochybňuje naplnění požadavku plánovitosti a koordinovanosti, které byly natolik významné, že zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení předmětného trestného činu. K tomu odvolací soud v bodu 19. svého usnesení připomenul, že ze strany spoluobviněných šlo nepochybně o sofistikovanou trestnou činnost nejméně tří osob, kdy jednání obviněného spočívalo v účasti na trestné činnosti toliko dílčím jednáním, které ale bylo důležité pro dosažení stanoveného cíle (v tomto případě dovozu omamných a psychotropních látek do České republiky). Bylo především prokázáno, že obviněný společně se spoluobviněným V. u spoluobviněného T. vědomě poptával omamné a psychotropní látky, jejichž dovoz z Nizozemského království poslední z uvedených zajišťoval, domlouval s ním podrobnosti nákupu a dovozu těchto látek do České republiky, předání finančních prostředků pro jejich nákup, jakož i jejich následné převzetí od spoluobviněného T. Je přitom zjevné, že nebýt jednání obviněného, spočívajícího obzvláště ve financování nákupu omamných a psychotropních látek (jakkoliv se jednalo o částky nižší než v případě spoluobviněného V.), popřípadě i v poskytování půjček spoluobviněnému T., jež však vázal právě na dovoz omamných a psychotropních látek do České republiky, byla by pravděpodobnost úspěšného provedení shora popsaného trestného činu v tomto směru snížena, když finanční „výpomoc“ obviněného vedla právě k dalším cestám spoluobviněného T. do Nizozemského království.
39. Ve zbytku je stran uvedené námitky obviněného podle Nejvyššího soudu nezbytné zdůraznit, že obviněný dílem především popírá jednotlivá skutková zjištění soudu prvního stupně a snaží se tato nahradit vlastními úvahami. Obviněný tak tvrdí, že spoluobviněný T. uskutečňoval jednotlivé cesty do Nizozemského království chaoticky, k čemuž však lze poukázat na body 74., 76., 77. až 83. rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je zjevné, že každé cestě předcházela vždy domluva mezi jednotlivými obviněnými (viz také bod 105. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž obviněný namítá, že na poslední cestě spoluobviněného T. se nijak nepodílel [k tomu však srov. body 82. a násl.], popř. že označený spoluobviněný drogy nakupoval nahodile od různých osob [zde je třeba říci, že nákup omamných a psychotropních látek byl vždy zprostředkován skrze osobu B. Y., s výjimkou jednání uvedeného pod bodem I. 7), kdy však tento poskytl ještě před svým zadržením policií spoluobviněnému T. kontakt na jiného dealera]. V neposlední řadě obviněný uvádí, že v dané věci absentuje napojení dalších distributorů na členy skupiny působící v České republice (k tomu však srov. jednání jednotlivých spoluobviněných pod body III. až IV. a VI., jakož i body 97., 98., 108., 116. a 117. rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je zřejmé, že omamné a psychotropní látky dovezené spoluobviněným T. byly určeny k distribuci dalším osobám, které je dále prodávaly koncovým uživatelům).
40. Co se týče námitky obviněného, že jeho jednání nedosahuje (zřejmě ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku) příslušné společenské škodlivosti [co do naplnění předmětného znaku trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku], pak je třeba říci, že shora popsané jednání zcela nepochybně odpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012-II., uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Je tomu tak proto, neboť společenská škodlivost jednání obviněného je – co do míry naplnění daného znaku – zvyšována tím, že předmětnou organizovanou skupinu tvořilo více osob, relativní soustavností páchání trestné činnosti [srov. body I. 1) až 7) tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně], ale dále i tím, že drogové portfolio dané organizované skupiny zahrnovalo více druhů omamných a psychotropních látek (konkrétně MDMA a kokain), jež byly dováženy z Nizozemského království, přes Spolkovou republiku Německo, do České republiky.
41. Nejvyšší soud proto v této části uzavírá, že s dovolacími námitkami obviněného stran zpochybnění naplnění znaku spáchání činu uvedeného v §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, se nemohl ztotožnit, neboť rozporované právní posouzení soudu prvního stupně je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
42. Další část dovolacích námitek obviněného směřuje k porušení pravidla in dubio pro reo . K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že z uvedeného pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
43. V nyní projednávané trestní věci obviněný namítá, že soudy nižších stupňů přistupovaly nekriticky k výpovědím spoluobviněného T. (vystupujícího v postavení spolupracujícího obviněného), který vypovídal rozličně, což demonstruje na tvrzení o své finanční spoluúčasti na nákupu omamných a psychotropních látek v rámci jednání popsaného pod bodem I. 7). Obdobné pochybení pak konstatuje i ve vztahu k pořízeným zvukovým záznamům o provedených odposleších, a to ve vztahu ke svědkům M. a svědkovi M. Obviněný ale přehlíží skutečnost, že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost stran výpovědi spoluobviněného T., popřípadě ohledně obsahu komunikace mezi obviněným a označenými svědky zajištěné na základě provedených odposlechů. Jinými slovy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného v bodech I. 1) až 7) a VI. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.
44. Pouze nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně, která se jednoznačně a přesvědčivě podávají z provedeného dokazování a v souladu s požadavky zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i §125 odst. 1 tr. řádu nacházejí svůj odraz v odůvodnění jeho rozsudku.
45. Jde-li o spoluobviněného T., vycházel soud prvního stupně v prvé řadě z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 1. 11. 2017 (viz č. l. 4733 a násl.), přičemž obviněný byl opakovaně konfrontován se svými výpověďmi z přípravného řízení (srov. zvláště č. l. 4773), načež soud prvního stupně jeho výpovědi zasadil do kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, především výpověďmi dalších spoluobviněných, svědků a s údaji o provedeném sledování osob a věcí a záznamy provedených odposlechů (srov. body 68 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o tvrzení spoluobviněného T., že obviněný měl spoluobviněnému V. předat částku 5 000 EUR, pak je třeba říci, že tato skutečnost se podává nejen z výpovědi spoluobviněného T., ale i samotných spoluobviněných, kteří tvrdili, že předmětná částka měla představovat půjčku pro svědka M., kdy však jejich obhajoba byla vyvrácena okolnostmi předání daných finančních prostředků, které předcházelo poslední cestě spoluobviněného T. do Nizozemského království a také obsahem jejich předchozí komunikace zajištěné prostřednictvím uskutečněných odposlechů (v podrobnostech viz bod 85. rozsudku soudu prvního stupně).
46. Ohledně svědka M. Nejvyšší soud poukazuje na jeho výpověď z hlavního líčení na č. l. 4891 až 4895, z níž se podává, že tento jakoukoliv vazbu na obviněného v souvislosti s omamnými a psychotropními látkami odmítl. Soud prvního stupně však v tomto případě vycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení ze dne 23. 3. 2017, kterou na základě §207 odst. 2 tr. řádu v rámci hlavního líčení dne 2. 11. 2017 přečetl (viz č. l. 4837) a především pak z obsahu pořízeného záznamu o provedeném odposlechu (viz níže). Ve své výpovědi v přípravném řízení pak obviněný sám doznal distribuci dvou tablet extáze a 1 g kokainu uvedenému svědkovi, přičemž distribuci omamných a psychotropních látek obviněným osobě daného svědka soud prvního stupně dovodil z jejich hovorů, jejichž obsah je zaznamenán pod bodem 117. a který nedává žádný prostor pro pochybnosti o tom, že předmětem zde uvedené komunikace jsou právě omamné a psychotropní látky. Obdobně i v případě svědka M. sám obviněný doznal svoji trestnou činnost spočívající v distribuci kokainu danému svědkovi (viz č. l. 4821), kdy uvedený svědek v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem odmítal podat výpověď (viz bod 58. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž v tomto případě je distribuce omamných a psychotropních látek obviněným osobě daného svědka ilustrována obsahem pořízených záznamů o provedeném odposlechu (viz bod 116. rozsudku soudu prvního stupně).
47. V žádném z těchto případů tak podle Nejvyššího soudu nelze shledat jakákoliv pochybení, která by měla vést ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů, a na něž poukázal ve svém nálezu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, Ústavní soud (druhé z obviněným uvedených rozhodnutí Ústavního soudu pak na poměry projednávané věci nijak nedopadá). Rovněž odkaz na rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2009, č. stížnosti 35450/04, Nejvyšší soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za jakkoliv přiléhavý, když všichni obvinění měli možnost se výslechu spoluobviněného T. v průběhu hlavního líčení účastnit (srov. bod 53. označeného rozsudku ESLP).
48. Rovněž další námitky obviněného směřují do oblasti hodnocení důkazů, konkrétně stran hodnocení věrohodnosti spolupracujícího spoluobviněného T. a závěrů společného znaleckého posudku vypracovaného znalkyněmi MUDr. Lucií Závěšnickou, Ph.D. a Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph.D. nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Obviněný de facto brojí proti závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti spoluobviněného T. (viz bod 103. jeho rozsudku), a to na základě prezentace dílčích výhrad k jeho osobě, popřípadě k osobě znalkyně, která se hodnocením osobnosti obviněného zabývala v rámci společného znaleckého posudku (viz č. l. 1647 až 1677). V této části považuje Nejvyšší soud za nezbytné konstatovat, že výhrady vůči osobě spoluobviněného T., které nyní obviněný prezentuje v podaném dovolání, zazněly z podstatné části již v rámci hlavního líčení, kdy se jednotlivé strany a jejich zástupci dotazovali uvedené znalkyně, mimo jiné, i na skutečnosti, které vyzdvihuje obviněný (srov. č. l. 4958 a 4959). Za stěžejní lze podle Nejvyššího soudu označit závěr znalkyně, která i po konfrontaci ze strany obviněných a jejich obhájců potvrdila své stanovisko o tom, že u obviněného dospěla k závěru o jeho specifické věrohodnosti. Jestliže i na základě takového závěru znalkyně soud prvního stupně (kdy je však třeba dodat, že svůj závěr o věrohodnosti spoluobviněného T. dovodil především v kontextu jeho výpovědi a dalších ve věci provedených důkazů) shledal, že výpověď spoluobviněného T. je třeba hodnotit jako věrohodnou, pravdivou a správnou, a to navzdory skutečnostem, na něž obviněný poukazuje a které byly soudu prvního stupně zjevně známy, nemá Nejvyšší soud, co by jeho hodnotícímu úsudku vytknul.
49. Nepřiléhavost odkazu obviněného na rozsudek odvolacího soudu vydaný ve věci sp. zn. 11 To 178/2017 pak náležitě ozřejmil ve svém napadeném usnesení odvolací soud, přičemž Nejvyšší soud na něj na tomto místě plně odkazuje (srov. bod 17. daného usnesení). Lze toliko připomenout, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, potažmo při splnění zákonných podmínek i odvolacího soudu, a Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do hodnocení učiněného soudy nižších stupňů, které jsou ex lege nejlépe vybaveny k tomu, aby jednotlivé důkazy mohly hodnotit v souladu se základními zásadami trestního řízení, především pak zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou bezprostřednosti.
50. Další z námitek obviněného směřuje proti údajně nesprávně provedenému důkazu záznamy o provedených odposleších v rámci akce označené jako T., v čemž tento spatřuje porušení svého práva na obhajobu. K této námitce je podle Nejvyššího soudu zapotřebí připomenout průběh hlavního líčení před soudem prvního stupně.
51. Během hlavního líčení dne 10. 11. 2017 obhájce obviněného požádal o přehrání záznamů pořízených odposlechů, které dle tvrzení státní zástupkyně měly podporovat vinu obviněného, tj. všech záznamů odposlechů učiněných v rámci akce T. V rámci hlavního líčení dne 14. 11. 2017, poté, co byly na výslovnou žádost spoluobviněného T. podle §213 odst. 2 tr. řádu přehrány jím vybrané zvukové záznamy pořízených odposlechů, byla stejným způsobem a na základě téhož zákonného ustanovení přehrána část zvukových záznamů z akce T., jež jsou uloženy na 4 DVD nosičích č. XY, XY, XY a XY. Po přehrání části zvukových záznamů však obhájce obviněného JUDr. Tomáš Kaiser sdělil, že se svým klientem nadále netrvají na fyzickém přehrání zbylých zvukových záznamů pořízených v rámci akce T., neboť jejich obsah jim je znám a nadále tak souhlasí ve vztahu ke zbylým zvukovým záznamům pouze s jejich předložením k nahlédnutí ve smyslu §213 odst. 1 tr. řádu (viz č. l. 5006). Obviněný následně trval toliko na přehrání zvukového záznamu pořízeného v rámci shora označené akce ze dne 13. 4. 2016 v čase 17:46:34, což také předseda senátu podle §213 odst. 2 tr. řádu učinil; následně se obviněný v souladu s §214 tr. řádu vyjádřil k části přehraných zvukových záznamů o provedených odposleších. Podle §213 odst. 1 tr. řádu poté předseda senátu přítomným procesním stranám předložil k nahlédnutí zajištěné zvukové nahrávky telefonních hovorů (a to včetně shora označených 4 DVD z akce T.). Přítomné strany, a to včetně obviněných, kteří tak učinili po poradě se svými obhájci, souhlasily s postupem podle §213 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k uvedeným zvukovým záznamům provedených odposlechů s tím, že obsah hovorů je jim znám. Dlužno dodat, že k dotazu předsedy senátu podle §214 tr. řádu obviněný (avšak zcela nekonkrétně) uvedl, že přepis provedených telefonních hovorů policejním orgánem neodpovídá jejich skutečnému významu (viz č. l. 5007). V rámci pokračování hlavního líčení dne 5. 3. 2018 se následně předseda senátu dotázal procesních stran, zda činí další návrhy na doplnění dokazování, přičemž protože žádné návrhy již vzneseny nebyly (srov. č. l. 5154), dokazování prohlásil za skončené.
52. Nejvyšší soud musí konstatovat, že ani v této části nemohl dovolací argumentaci obviněného přisvědčit. Předně je třeba říci, že analyzovaný postup soudu prvního stupně v rámci provádění důkazu zvukovými záznamy pořízených odposlechů zcela odpovídá ustanovení §213 odst. 1 a 2 tr. řádu. Obviněný byl nadto po celou dobu hlavního líčení zastoupen svým obhájcem, který jej mohl a měl poučit o důsledcích jeho vyjádření, že nadále netrvá na fyzickém přehrání zbylých zvukových záznamů pořízených v rámci akce T. Jestliže se následně předseda senátu soudu prvního stupně obviněného dotázal po provedení daných důkazů, zda se k těmto chce vyjádřit, je zřejmé, že provádění daného důkazu tímto bylo skončeno a obviněný neměl důvod se domnívat, že důkaz zvukovými záznamy odposlechů bude „znovu“ prováděn. Pokud obviněný namítá, že takto učinil při znalosti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného ve věci sp. zn. 11 Tdo 187/2017, pak k tomuto odvolací soud uvedl, že důvodem kasace v této trestní věci bylo (rovněž) pominutí zachycené telefonické komunikace, smyslu textových zpráv a hovorů prvostupňovým soudem, pročež jeho skutková zjištění nebylo možno považovat za úplná (viz bod 17. usnesení odvolacího soudu). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, jak Nejvyšší soud již vysvětlil. Zbývá toliko dodat, že námitkou neprovedení obviněným požadovaného opětovného přehrání části odposlechů se Nejvyšší soud zabývá níže v tomto usnesení, kdy nyní postačí říci, že závěr o zapojení obviněného do poslední „cesty“ spoluobviněného T. do Nizozemského království, se nepochybně podává i z dalších provedených odposlechů, nikoliv toliko z jediného rozhovoru mezi obviněným a svědkem M., na nějž obviněný poukazuje (viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně).
53. Další dovolací námitka obviněného se týká údajného porušení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož je přesvědčen, že v jeho případě měly soudy nižších stupňů – s ohledem na okolnosti případu, jimž ale nevěnovaly dostatečnou pozornost – přistoupit k mimořádnému snížení uloženého trestu odnětí svobody, jehož výměru považuje obviněný za nepřiměřenou.
54. Jak Nejvyšší soud připomenul již výše, danou námitku spočívající v neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných, ale ani žádných jiných, zákonných dovolacích důvodů. Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen dané ustavení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
55. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
56. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
57. Vycházeje ze shora rozvedených judikatorních závěrů Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně se ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody uloženém obviněnému nedopustil žádné ústavněprávně nekonformní diskrepance, pokud u něj neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 144.) soud prvního stupně reflektoval veškeré polehčující i přitěžující okolnosti, načež dospěl k závěru, že obviněnému je třeba uložit trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §283 odst. 4 tr. zákoníku, avšak podmínky pro mimořádný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě již neshledal. K obdobnému závěru po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl i odvolací soud (viz bod 22. jeho usnesení in fine ). Jestliže obviněný tvrdí, že jeho podíl na trestné činnosti byl minimální a svou trestnou činností nezpůsobil ani žádné fatální následky, jakož že i vzhledem k jeho dosavadnímu životu a osobnostnímu profilu lze účelu trestu dosáhnout i uložením trestu v nižší výměře, je třeba říci, že prvé dvě uvedené okolnosti případu nejsou ničím mimořádné. Obdobně je tomu i v případě jeho osobních poměrů, které se nijak nevymykají standardu řádného občana. Sama skutečnost, že by bylo možné dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání pak pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje, ale musí být dána kumulativně spolu s mimořádnými okolnostmi případu či poměry pachatele, což však v tomto případě není.
58. Pokud soud prvního stupně v bodu 144. svého rozsudku poukázal na skutečnost, že obviněný se ke spáchané trestné činnosti nedoznal, lze v tomto duchu připomenout závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, z něhož lze dovodit, že i souhrn polehčujících okolností, které se v dané kvalitě či kvantitě u trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, by mohl odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Takovým mimořádným souhrnem polehčujících okolností by vedle těch, které na straně obviněného shledal soud prvního stupně, mohly být (samozřejmě při zohlednění konkrétních poměrů dané trestní věci) právě upřímná lítost a nápomoc při objasňování vlastní trestné činnosti, které se u drogových trestných činů vyskytují zcela výjimečně.
59. Konečně poslední kategorie dovolacích námitek obviněného směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jemuž tento vytýká nesprávný procesní postup v rámci přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Podle Nejvyššího soudu však nelze ani tuto dovolací námitku obviněného považovat za způsobilou přivodit kýženou kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť toto obviněným deklarované vady nevykazuje.
60. Sama skutečnost, že odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům obviněného, ještě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces (jak se zřejmě obviněný domnívá). Z odůvodnění napadeného usnesení je totiž zjevné, že v dané věci nešlo o tzv. opomenutý důkaz (vy smyslu související judikatury Ústavního soudu – k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nebo ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05). Odvolací soud totiž v bodu 14. odůvodnění svého usnesení připomenul, že obviněný se dožadoval přehrání všech provedených a zaznamenaných odposlechů telekomunikačního provozu, nicméně tento jeho důkazní návrh zamítl s tím, že soud prvního stupně s jejich přehráváním na návrh obviněného započal, ale tento po nějaké době dal jasně najevo, že na přehrávání jejich zbývající části již netrvá. Za této situace, tedy poté, co obviněný v řízení před soudem prvního stupně stran provádění označeného důkazu projevil svoji vůli, že na něm dále netrvá, proto dospěl odvolací soud k závěru, že bylo namístě daný důkazní návrh v odvolacím řízení zamítnout. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a toliko dodává, že důkazní návrh obviněného byl tímto způsobem zcela adekvátně vypořádán, jakkoliv se mohl odvolací soud v tomto směru vyjádřit i obšírněji.
61. Stran dalších námitek obviněného, na jejichž základu tento demonstruje tvrzené nevypořádání jeho odvolacích námitek odvolacím soudem, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud naprosto adekvátním způsobem na podkladu odvolání obviněného přezkoumal postup soudu prvního stupně a své závěry následně promítl do odůvodnění svého usnesení. Tak v bodech 17. a 18. svého usnesení se k námitce obviněného zabýval posouzením věrohodnosti spoluobviněného T. a společného znaleckého posudku vypracovaného znalkyněmi MUDr. Lucií Závěšnickou, Ph.D. a Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph.D. soudem prvního stupně, přičemž se s jeho závěry zcela ztotožnil a vyložil také, v čem se daná trestní věci odlišovala od obviněným vzpomínané trestní věci projednávané před odvolacím soudem pod sp. zn. 11 To 178/2017. V bodu 19. svého usnesení k výhradám obviněného vůči výpovědi spoluobviněného T. odvolací soud připomenul, že poskytování půjček obviněným označenému spoluobviněnému není jistě vyloučeno, avšak takové bylo nepochybně vázáno na „práci“ spoluobviněného T., což se ilustrativně podává z komunikace mezi danými spoluobviněnými předcházející cestě spoluobviněného T. a V. dne 17. 5. 2016 do Nizozemského království (viz bod 84. rozsudku soudu prvního stupně). V bodu 18. pak odvolací soud připomenul, proč měl za to, že v předmětné trestní věci nebylo třeba zabývat se činností spoluobviněného T. v období od podzimu 2015 do dubna 2016, kdy byl obnoven kontakt mezi spoluobviněnými, neboť toto období nebylo předmětem trestní věci obviněného. Nejvyšší soud toliko dodává, že poukazuje-li obviněný v tomto ohledu v podaném dovolání na ustanovení §2 odst. 3 tr. řádu, pak je třeba říci, že je to státní zástupce, jehož váže zásada legality, nikoliv soud, který je oprávněn se případnou další činností spoluobviněného T. zabývat – v souladu se zásadou obžalovací (akusační) toliko na podkladu podané obžaloby či návrhu na potrestání, ev. návrhu na sjednání dohody o vině a trestu (viz §180 odst. 1 tr. řádu).
62. Pokud dále odvolací soud v bodu 19. svého usnesení konstatuje, že v dané trestní věci šlo o sofistikovanou trestnou činnost (což lze označit výraz mírně nadsazený, kdy je třeba spíše hovořit o konspirativním charakteru trestné činnosti spoluobviněných, který je ovšem také charakteristický pro organizovanou trestnou činnost), lze v tomto směru poukázat na učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle těchto se spoluobvinění scházeli vždy soukromě, ke komunikaci používali později i aplikaci WhatsApp či Wickr a používali konspirativní jazyk, kdy o omamných a psychotropních látkách otevřeně hovořili pouze výjimečně, ačkoliv na základě provedených odposlechů bylo zjevné, že předmětem jejich zájmové komunikace byla právě organizace drogové trestné činnosti. Namítá-li dále obviněný, že odvolací soud měl uvést, že se spoluobviněným T. komunikoval během cesty popsané pod bodem I 7) rozsudku soudu prvního stupně, je třeba říci, že takové tvrzení bod 19. usnesení soudu prvního stupně neobsahuje. Oproti tomu je však jak z bodu 19. usnesení odvolacího soudu, tak z bodu 82. až 84. rozsudku soudu prvního stupně, zřejmá komunikace mezi obviněným a spoluobviněným T., jakož i spoluobviněným V., ve dnech předcházejících cestě spoluobviněného T. a V. dne 17. 5. 2016 do Nizozemského království. Konečně tvrdí-li obviněný, že odvolací soud se nezabýval jím tvrzeným porušením pravidla in dubio pro reo , postačí poukázat na shora uvedené, jakož i na bod 16. usnesení odvolacího soudu, v němž se tento ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně a vyvozuje absenci důvodných pochybností o vině obviněného shora popsanou trestnou činností, kterýžto následně náležitě rozvádí. Jedinou výjimkou je otázka prodeje extáze svědku K. (jednání pod bodem VI.), k čemuž lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění daného skutkového zjištění soudem prvního stupně v bodu 116. jeho rozsudku in fine , kdy tento vysvětlil, proč v tomto případě vyšel z výpovědi spoluobviněného T. z přípravného řízení a naopak neuvěřil výpovědi svědka K. a obviněného.
63. Nejvyšší soud proto shrnuje, že se nemohl ztotožnit s výhradami obviněného proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami, když tento neshledává jakkoliv porušující některé z procesních práv obviněného, či jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
64. Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání obviněného V. H. shledal zjevně neopodstatněným ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jeho dovolací námitky (částečně spadající pod jím uplatněné dovolací důvody) nebyly s to odůvodnit požadované zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, což učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené zároveň Nejvyšší soud neshledal naplnění zákonných podmínek ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu shora označených napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.