ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.166.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 166/2020-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného J. G., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 3 To 343/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 198/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 T 198/2018-184, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Tento rozsudek právní moci nenabyl, neboť proti němu obviněný podal odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 To 343/2019-232, a to tak, že toto odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. G. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době nejméně v období od listopadu roku 2017 do dne 31. 3. 2018 ve Frýdku-Místku, Ostravě či jinde, zosnoval opatření, doručení a předávku psychotropní látky metamfetamin (pervitin), když nejprve ve dvou případech požádal R. V. o vyzvednutí zásilek s pervitinem, jejichž doručení na její adresu předem zajistil, poté R. V. instruoval, aby zásilky v provozovně společnosti ALTIN JM GROUP, s. r. o., na ul. XY ve Frýdku-Místku předala v prvním případě jemu osobně a ve druhém případě L. H. se záměrem, aby pro něj neoprávněně sama pervitin v přesně nezjištěném množství přechovávala a aby mu jej předala, což učinila,
a to přesto, že metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 To 343/2018-232, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 T 198/2018-184, a to v celém rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a současně má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolatel namítl, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo nepřípustné a mělo být zastaveno v důsledku dřívějšího kázeňského potrestání ve skutkově totožné věci. Dovolatel namítl, že je v současnosti projednáván za skutek spočívající v tom, že zosnoval doručení a předávku pervitinu prostřednictvím R. V. Současně však upozornil na to, že nikdy nebylo prokázáno, že se skutečně jednalo o pervitin. Pouze ze zprávy věznice vyplývá, že u něho byla nalezena návyková látka tramadol, za což mu byl dne 14. 9. 2018 uložen kázeňský trest v podobě důtky.
6. Vzhledem k této skutečnosti má obviněný za to, že Krajský soud v Ostravě, jakož i Okresní soud ve Frýdku-Místku měly aplikovat zásadu ne bis in idem , a toto trestní stíhání v souladu s §11 tr. řádu zastavit. Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou podle obviněného vymezeny nejen v příslušných ustanoveních trestního řádu, ale také v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Konkrétně dovolatel odkázal na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. řádu.
7. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť právní závěry soudů nižších instancí jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Konkrétně obviněný namítl, že nalézací soud vyhodnotil skutkový stav nesprávně, neboť nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by prokázal, že by si popsaným jednáním opatřil pervitin.
8. Skutečnost, že mělo dojít k předání pervitinu, soud dovodil z výpovědi svědkyně R. V., která však drogu nikterak nevyzkoušela. Fakt, že se jedná o pervitin, uvedla jen proto, že jí to měl říci sám obviněný. Výpověď jmenované svědkyně se tak dostala do rozporu s výpovědí obviněného, jakož i svědka P. H., které se shodovaly. Za tohoto stavu tak lze dle dovolatele konstatovat, že skutková zjištění soudů nižších instancí byla založena na spekulativních úvahách, které vyplynuly z výpovědi svědkyně V. a obsahu telefonických hovorů, přičemž na nelogickou a svévolnou interpretaci těchto hovorů obhajoba upozornila již v podaném odvolání. Na základě těchto skutečností obviněný dovodil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními panuje extrémní nesoulad. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že soudy nižších stupňů opřely své skutkové závěry pouze o nepřímé důkazy, které však nevytvořily logický a ucelený řetěz, což je rovněž v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (kterak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10).
9. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 To 343/2019-232, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 T 198/2018-184, a dále aby na základě §265m tr. řádu ve spojení s §223 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání sám zastavil.
10. K podanému dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 18/2020-1, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve vztahu k námitkám subsumovaným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konstatoval, že dovolatel ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, když pouze tvrdí, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že si prostřednictvím R. V. skutečně obstaral pervitin, čímž vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně však velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, včetně věrohodnosti jednotlivých výpovědí, pročež správně prohlásil, že výpověď svědkyně V. koresponduje s dalšími důkazy a ve svém souhrnu dává věrohodný popis průběhu skutkového děje, zatímco výpověď dovolatele je účelová, nemající oporu v provedených důkazech. Mimo to se s dovolatelovými námitkami již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, pročež státní zástupce nesouhlasí s tvrzením, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existoval závažný nesoulad.
11. Ve vztahu k námitce podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu státní zástupce poznamenal, že s velkou dávkou tolerance je možné pod tento důvod podřadit jen tu část argumentace, kde obviněný tvrdí, že projednávaný skutek (spočívající v zosnování dodávky pervitinu) byl důsledkem porušení zásady ne bis in idem, neboť šlo o dílčí útok pokračujícího trestného činu ve vztahu k užití léku Tramadol, za který byl již kázeňsky potrestán. Takovou argumentaci však státní zástupce odmítl, neboť činy, za které byl obviněný potrestán, nejsou totožné a důtka uložená obviněnému za užití léku Tramadol, je svou povahou sankcí disciplinární a nikoli trestněprávní.
12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
15. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, žedovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán jen tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
16. Situaci, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
17. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pak spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit, a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz §265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z výše uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech spočívajících v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání . Naopak jakékoli jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají.
19. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které obviněný subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neodpovídají uplatněnému, ani žádnému jinému v §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedenému dovolacímu důvodu. Naproti tomu námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolací soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
IV.1.
Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
20. V rámci námitek subsumovaných pod tento dovolací důvod obviněný, stejně jako dříve ve svém odvolání, v podstatě namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by svědkyně R. V. dodala smluvenou zásilku s pervitinem jemu, jakož i svědkovi L. H. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že svědkyně V. sama doručovanou látku nevyzkoušela, pročež nemohla vědět, zda se skutečně jednalo o drogu. Za tohoto stavu tak zpochybnil jak výpověď této svědkyně, tak i obsah telefonických hovorů, potažmo další důkazy, na základě kterých byl za tento skutek odsouzen, aby poté konstatoval existenci závažného nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé.
21. Podstatnou je přitom skutečnost, že obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nevznesl relevantní námitku, jejímž obsahem by bylo tvrzení, že jeho jednání (popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně) nenaplnilo zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svými námitkami obviněný pouze negoval podstatná skutková zjištění, aby cestou dovolacího řízení dosáhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 To 343/2019-232, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 T 198/2018-184, a následně zastavení trestního stíhání. Takový postup však nemohl být za daného stavu úspěšný.
22. Nejvyšší soud totiž v rámci své přezkumné činnosti ověřil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku v dané věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tzn. že zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Ke svým skutkovým zjištěním přitom nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil též soud odvolací. Nejvyšší soud přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé v dané věci neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.
23. Okresní soud ve Frýdku-Místku zcela správně porovnal výpověď obviněného s výpovědí svědkyně R. V. a dalšími provedenými důkazy (zejména s obsahem zdokumentovaných hovorů z věznice Heřmanice). Pokud obviněný založil svoji obhajobu na tvrzení, že v dodávkách předaných svědkyní V., byly pouze tablety kreatinu, okresní soud zcela správně vyhodnotil jeho výpověď jako zcela nevěrohodnou. Jeho tvrzení totiž nekorespondují s obsahem konspirativně vedených telefonních hovorů, a navíc jsou nelogické, místy až absurdní. Naproti tomu výpověď svědkyně V. zcela zapadla do okruhu provedených důkazů, neboť popisované okolnosti vyložila shodně s obsahem zajištěných telefonních hovorů. O tom, že se v předmětných zásilkách nachází pervitin, neměla svědkyně žádný důvod pochybovat, neboť jí to sdělil sám obviněný a následně jí tuto skutečnost potvrdil i P. K. (zvaný P.) a svědek L. H. Tomu ostatně odpovídal i utajovaný způsob každé dohody o zprostředkování této drogy. V této souvislosti okresní soud také správně konstatoval, že úprava podmínek výkonu trestu odnětí svobody tak, jak vyplývá z aktuální právní úpravy (zejména z vyhlášky č. 345/1999 Sb.), umožňuje za splnění daných podmínek, aby vězni disponovali legálními doplňky stravy, mezi které patří i kreatin, pročež nebyl dán žádný rozumný důvod, aby si obviněný tuto látku zajišťoval nelegálně.
24. Okresní soud rovněž konstatoval, že z obsahu facebookové komunikace (která je obsahem spisového materiálu Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 113/2018) vyplynula obava svědkyně R. V. z hrozícího trestního stíhání. I z toho je tak zcela zřejmé, že předmětem dotčených zásilek nebyl legální obsah, kterak se snaží obviněný tvrdit. Ostatně za zprostředkování pervitinu obviněnému G. byla svědkyně R. V. Okresním soudem ve Frýdku-Místku skutečně uznána vinnou a pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu. Za tohoto stavu by tak bylo krajně nelogické se domnívat, že by se tato svědkyně doznala k činu, který by ve skutečnosti nespáchala, a přijala za něj trest. Není také pravdou, že by okresní soud opřel své skutkové závěry jen o nepřímé důkazy, které podle mínění obviněného nevytvořily ucelený řetězec. Nejenže svědectví R. V. není možné označit za nepřímý důkaz, nýbrž – jak již bylo uvedeno výše – obsah jejího svědectví zcela koresponduje s obsahem zajištěných hovorů (zachycených v písemné podobě na č. l. 13 - 69) a dokonale zapadl rovněž do následných událostí, čímž byl logický řetězec projednávaných událostí rozhodně vytvořen a shromážděnými důkazy spolehlivě prokázán.
25. Z hlediska podaného dovolání je přitom třeba především konstatovat, že obviněný v rámci svých námitek nenamítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, když svým dovoláním pouze usiloval o zpochybnění klíčových důkazů, na jejichž základě byl ze spáchání předmětného skutku usvědčen. Takové výhrady však nelze relevantně podřadit pod předmětný dovolací důvod, nehledě na to, že tyto námitky nejsou opodstatněné ani z věcného hlediska. Lze tedy shrnout, že výhrady obviněného jsou pouze projevem jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů nižšími soudy a učiněnými skutkovými závěry, ve kterých Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor. Z těchto důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného, subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kategoricky odmítl.
IV.2.
Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu
26. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dále namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání nepřípustně, pročež mělo být zastaveno. Podstatu tohoto dovolacího důvodu přitom opřel o dvě námitky. V rámci první z nich dovolatel tvrdí, že mu žádný pervitin nebyl dodán, přičemž porušení zásady ne bis in idem spatřuje v tom, že byl odsouzen za zosnování doručení léku Tramadol, za jehož následné užití byl však ve věznici kázeňsky potrestán. Odvolává se přitom na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a upozorňuje, že právní síla této úmluvy je stejná jako u ústavních zákonů. V rámci druhé námitky připustil, že i kdyby k předání pervitinu skutečně došlo, tak by se jednalo toliko o další dílčí útok jednoho pokračujícího trestného činu, přičemž jednota skutku byla ve vztahu k užití léku Tramadol v tomto případě zachována.
27. Obecně platí, že zásada ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání trestnímu stíhání a odsouzení obviněného, proti kterému dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu. Podstatnou je přitom skutečnost, že s ohledem na specifické pojetí činu podle citované Úmluvy nelze tuto zásadu vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány jako přestupky (nebo jiné správní delikty), nýbrž pouze na ty, které mají trestněprávní povahu. Tento názor zastává mimo jiné i Evropský soud pro lidská práva, který rovněž při výkladu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky (nebo jiné správní delikty) pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. [Povaha projednávaného deliktu je posuzována z hlediska chráněného zájmu (jde o zájem obecný nebo partikulární), z hlediska adresáta normy (je adresována všem občanům) a z hlediska účelu sankce. V této souvislosti je významný také druh a závažnost sankce stanovené zákonem, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako TR NS 10/2004-T 736].
28. V nyní projednávaném případě byl obviněnému J. G. za kázeňský přestupek spočívající v užití léku Tramadol ve věznici uložen kázeňský trest v podobě důtky (spolu s jeho vyřazením z nestřeženého pracoviště). Tato sankce mu byla uložena v souladu s §46 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že se jedná o sankci svojí povahou disciplinární a nikoli trestněprávní.
29. Pokud tedy dovolatel (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003) tvrdí, že vymezení zásady ne bis in idem v článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod brání i trestnímu stíhání za čin, za který byl pravomocně postižen v přestupkovém řízení, pak je jeho tvrzení pravdivé – avšak pouze za předpokladu, že by se jednalo o tentýž čin a byla mu za něj uložena sankce trestněprávní povahy. Nicméně jednání popsané v tzv. skutkové větě, spočívající v zorganizování předávky pervitinu svědkyní V., není totožné s jednáním spočívajícím v požití opioidního analgetika Tramadol ve vězeňském zařízení (viz č. l. 123 verte). A jelikož neplatí ani závěr, že oba skutky jsou trestněprávní povahy, lze uzavřít, že v dané věci v žádném ohledu nedošlo k porušení zásady ne bis in idem v neprospěch obviněného.
30. Taktéž i druhou námitku obviněného nebylo možné akceptovat jako oprávněnou. Předně je třeba zdůraznit, že pokračování v trestném činu je podle §116 tr. zákoníku vymezeno čtyřmi zákonnými znaky, které musí být dány současně. Jednotlivé útoky musí naplňovat (byť v souhrnu) skutkovou podstatu téhož trestného činu, dále musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, jakož i blízkou časovou souvislostí, přičemž pachatel musí útočit na totožný předmět.
31. Po prostudování příslušného spisového materiálu je zřejmé, že u obou skutků nelze shledat stejný či podobný způsob provedení, přičemž u nich nebyla splněna ani podmínka blízké časové souvislosti. Ačkoli je pravdou, že časovou souvislost mezi jednotlivými útoky nelze obecně ohraničit nějakou maximální lhůtou, přesto nelze přehlédnout, že nyní projednávaný skutek probíhal v období mezi listopadem 2017 a 31. 3. 2018, zatímco k užití léku Tramadol osobou obviněného došlo až dne 14. 9. 2018, tedy s odstupem pěti a půl měsíce. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že zákonné podmínky pro pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku nebyly mezi oběma skutky jednoznačně splněny.
32. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitku nepřípustnosti trestního stíhání pro skutek popsaný v tzv. skutkové větě je nutné odmítnout také z procesního hlediska. V rámci pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku je totiž každý dílčí útok pokračujícího trestného čin brán jako samostatný skutek (§12 odst. 12 tr. řádu). Za tohoto stavu tak ani v případě, kdy již bylo o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu rozhodnuto, nic nebrání tomu, aby o zbylé části takového činu bylo zahájeno samostatné trestní stíhání. Pakliže by tedy byl obviněný skutečně dříve potrestán za dílčí útok pokračujícího jednání ve skutkově totožné věci (což se však v nyní projednávaném případě nestalo), pak by žádná skutečnost nebránila tomu, aby o zbývajícím útoku následně řádně rozhodl věcně a místně příslušný soud.
33. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud vyhodnotil dovolatelovy námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
34. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný J. G. svými dovolacími námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v podstatě jen zopakoval svoji obhajobu uplatněnou v řízení před odvolacím soudem, aniž by vznesl jakoukoli relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku. Jeho námitky subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neoprávněné, neboť z přiloženého spisového materiálu ověřil, že trestní stíhání pro skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně bylo přípustné, aniž by mu bránila jakákoli zákonná překážka.
35. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných oběma soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). V této souvislosti lze odkázat mimo jiné též na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V.
Závěr
36. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu a jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. řádu. Jelikož bylo dovolání obviněného J. G. částečně podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, a částečně bylo zjevně neopodstatněné, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík