ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.286.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 286/2020-3258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněných K. F. , rozené F., narozené XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a M. B. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2019, č. j. 11 To 51/2019-3151, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných K. F. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 7 T 29/2018-3127, uznal obviněné K. F. a M. B. vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Označených trestných činů se přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili následovně:
od přesně nezjištěné doby nejméně do 3. listopadu 2012 v B., v Jižní Americe, v XY, a jinde, ve spolupráci s dalšími dosud neznámými osobami bez řádného povolení k zacházení s omamnými látkami si obstarali celkem 5 707,9 g kokainu, z něhož nejméně 5 533,5 g následně drželi ve speciální skrýši v plastovém kufru černé barvy, označeném zavazadlovou průvodkou č. XY evidovanou na jméno obžalované K. F., dříve F., a dalších 78 g kokainu zabaleného do bílého latexu obžalovaná K. F. v sedmi kapslích držela ve své vagíně a 112 g kokainu zabaleného do bílého latexu obžalovaný M. B. držel v deseti kapslích ve svých útrobách, přitom věděli, o jakou látku se jedná, a jednali tak s cílem kokain dodat dalším dosud neznámým osobám, což se jim nepodařilo, neboť byli při kontrole bolivijskými úřady na mezinárodním letišti V. zadrženi,
přičemž shora uvedeného jednání se dopustili přesto, že kokain je omamná látka zařazená do seznamu I. Jednotné úmluvy o omamných látkách a je přílohou č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách v platném znění, a s účinností od 1. 1. 2014 do seznamu I. Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a je uvedena v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44 c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil oběma obviněným podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal krajský státní zástupce v Praze v neprospěch obou obviněných odvolání, a to pouze do výroku o trestu, k němuž Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnou K. F., při nezměněném výroku o vině, odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému M. P. pak odvolací soud – rovněž při nezměněném výroku o vině – uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění K. F. a M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, která shodně opírají o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněná K. F. (dále jen „obviněná“) úvodem svého dovolání vyslovuje přesvědčení, že v odvolacím řízení, ale ani v řízení mu předcházejícím, nebyl dodržen ústavní princip spravedlivého procesu a rovnosti stran, dále že skutkové a právní závěry odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, jsou v hrubém nepoměru s provedenými důkazy, že v rozporu s principem spravedlivého procesu byly neoprávněně zamítnuty její návrhy na doplnění dokazování a konečně, že došlo k porušení zásady ne bis in idem .
6. Obviněná následně poukazuje na závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu, které jsou podle ní v rozporu s realitou a právní úpravou. Podle obviněné nelze souhlasit s jeho závěrem stran aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž že „prostá skutečnost, že mají nezletilé dítě, byť ve velice nízkém věku, k takovým okolnostem v žádném případě rozhodně nepatří.“ , k čemuž obviněná dodává, že je pro ni výkon trestu odnětí svobody v trvání šesti let krutým trestem, který však ještě více zasáhne jejího syna, který by své rodiče neměl vidět šest, resp. osm let, přičemž není třeba zmiňovat, jak se uvedené podepíše na jeho vývoji a psychice. Nikdo přitom nezkoumal, kde její syn bude, kdo jej bude mít v náhradní péči. Podle obviněné jde v tomto případě o nesprávné právní posouzení věci a důvod, proč se obrací na Nejvyšší soud, když má za to, že uvedená skutečnost představuje poměry pachatele, k nimž je třeba přihlédnout. Nadto podle obviněné odvolací soud nakonec postupoval v rozporu se svým tvrzením o aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, když uložení trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, v případě, kdy dolní hranice zákonné trestní sazby činí osm let, obviněná považuje za „nic neřešící rozhodnutí“. Dále obviněná tvrdí, že odvolací soud měl při ukládání trestu zohlednit dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula (sedm let), což však neučinil a naopak konstatoval, že doba vedení trestního řízení v tomto případě odpovídala složitosti dané trestní věci. Obviněná však zdůrazňuje, že doba sedmi let odpovídá jedné čtvrtině jejího života, přičemž skutečnost, že v dané trestní věci probíhalo jednání mezi více státy, přeci není její problém, načež dodává, že před spácháním trestné činnosti vedla řádný život a poté rovněž. Nemůže proto souhlasit s hodnocením odvolacího soudu a jeho přístup označuje za contra legem ; zároveň si obviněná klade otázku, od kdy je způsob vedení obhajoby skutečností, z níž lze dovozovat, zda svého činu litovala či nikoliv? Jestliže podle odvolacího soudu měla obviněná vypovídat (což v trestním řízení neučinila) a uvést, zda svého činu lituje či nikoliv, pak jde o popření jejích zákonem zaručených procesních práv.
7. Obviněná dále uvádí, že trestní řízení v její věci probíhalo paralelně v Mnohonárodnostním státu Bolívie (dále jen „Bolívie“) a v České republice, přičemž jednu a tutéž věc nelze – v souladu s principem ne bis in idem – projednávat dvakrát a v její trestní věci tak došlo k porušení daného principu. K tomu obviněná toliko dodává, že tvrzení odvolacího soudu o jejím útěku před spravedlností z Bolívie a o tom, že není jasné, v čem je vazba v dané zemi obtížnější než v České republice, jsou pro ni nepřijatelná. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná (mimo jiné) v obecné rovině připomíná, že celé trestní řízení je v České republice vybudováno na principech dodržování limitů právního státu, na zásadě spravedlivého procesu, který je součástí ústavního práva obviněného na obhajobu. Právě toto právo, spolu s principem presumpce neviny, jsou základními a nedílnými součástmi spravedlivého procesu. Účelem trestního řízení je přitom nejen naplnění jeho účelu ve smyslu §1 odst. 1 tr. řádu, ale i zabezpečení fair procesu , který je nevyhnutelnou a základní podmínkou existence demokratického právního státu, přičemž celý trestní proces směřuje ke garantování procesních právních jistot.
8. S ohledem na shora uvedené obviněná uzavírá, že si je vědoma, že o námitkách proti skutkovým zjištěním obecných soudů je možné v dovolacím řízení rozhodovat jen za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu a provedenými důkazy, kdy na takový rozpor obviněná výše upozorňuje. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu, spolu se závaznými pokyny, vrátil k dalšímu řízení.
9. Obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) svůj mimořádný opravný prostředek odůvodňuje de facto shodně jako obviněná, s dílčím rozdílem. Stran neaplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě totiž obviněný klade otázku, proč u obviněné odvolací soud předmětné ustanovení aplikoval, kdežto v jeho případě tak neučinil (a uložil mu tak trest odnětí svobody v trvání osmi let), ačkoliv jsou si oba, jakožto rodiče jejich dvouletého syna, rovni, mají stejná rodičovská práva a povinnosti. Shodně jako obviněná pak navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu, spolu se závaznými pokyny, vrátil k dalšímu řízení.
10. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce nejprve stručně připomíná obsah podaných dovolání, konstatuje jejich obsahovou shodnost (až na výjimku vytknutou výše) a následně dodává, že shora uvedenými námitkami obou obviněných se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (konkrétně odkazuje na body 44. až 47. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. až 22. rozsudku odvolacího soudu). Zvláště pak připomíná body 21. a 22., v nichž odvolací soud vysvětluje, proč byl trest odnětí svobody mimořádně snížen toliko obviněné, která, na rozdíl od obviněného, byla v době jeho spáchání osobou ve věku blízkém mladistvým. S těmito argumenty soudů nižších stupňů se státní zástupce plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
11. Dále se státní zástupce zaměřuje na skutečnost, že odvolání v dané trestní věci podal toliko státní zástupce, a to pouze do výroku o trestu. Odvolací soud však podle něj nebyl v rámci své přezkumné činnosti důsledný, když jednak uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků a v bodech 9. až 11. svého rozsudku se zabýval správností výroku o vině, ačkoliv k tomu na základě podaného odvolání nebyl oprávněn (a to ani na pokladu §254 odst. 2 tr. řádu). V návaznosti na tyto poznatky státní zástupce poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž se podává, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Uvedený závěr je přitom dle státního zástupce i v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu respektován, k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, uveřejněné pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr., jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014. Podle státního zástupce je tak rozhodující obsah přezkumu, k němuž je odvolací soud na pokladu podaného odvolání oprávněn, a nelze zohledňovat různá jiná posouzení nenapadených výroků rozhodnutí, pokud se k nim snad dá odvolací soud strhnout. Výsledkem takového posuzování „navíc“ podle státního zástupce nemůže být žádné procesní rozhodnutí ani opatření, leč pouze poznámka, která má charakter pouhého obiter dictum . Státní zástupce tak má za to, že jestliže odvolací soud neshledal, že by odvolatelem vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve výroku o vině, nebyl povinen ani oprávněn tento výrok přezkoumávat.
12. Uvedené se podle státního zástupce podává nejen z textu §254 odst. 2 tr. řádu, dále ze shora uvedené judikatury, ale i odborné literatury (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3040.). Případy, kdy je odvolací soud oprávněn přezkoumávat i výrok o vině na základě odvolání podaného toliko do výroku o trestu je možné shledat z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, uveřejněného pod č. 74/2013 Sb. rozh. tr. K tomu státní zástupce připomíná, že z odvolání podaného v neprospěch obou obviněných se nepodává nic, co by nasvědčovalo vadám výroku o vině. Protože obvinění stran přípustnosti svých dovolání neuvádí ničeho, má státní zástupce za to, že v částech, které směřují do otázky viny, jsou obě dovolání nepřípustná, neboť není splněna jedna z podmínek dovolání, totiž že „soud rozhodl ve druhém stupni“ ve smyslu §265a tr. řádu.
13. Státní zástupce dále uvádí, že si je vědom i toho, že v některých případech (na něž odkazuje) Nevyšší soud považoval za rozhodné, v jakém rozsahu odvolací soud napadený rozsudek skutečně přezkoumal, ať již k tomu byl či nebyl oprávněn. Oproti tomu v jiných rozhodnutích se Nejvyšší soud řídí tím, v jakém rozsahu byl odvolací soud oprávněn přezkum provést a případné překročení těchto hranic považuje za nerozhodné, k čemuž poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019, anebo ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 707/2019, přičemž z posledního z uvedených rozhodnutí se podává, že pokud odvolatel omezil své odvolání na výrok o trestu, pak vyjádření odvolacího soudu k výroku o vině nepředstavuje ratio decidendi jeho rozhodnutí, nýbrž obiter dictum . Ohledně výroku o vině proto státní zástupce pokládá dovolání za nepřípustná.
14. Pouze pro úplnost a z procesní opatrnosti státní zástupce následně Nejvyššímu soudu předkládá též argumenty týkající se tří námitek obviněných, jež se dotýkají výroku o vině, konkrétně ohledně tvrzeného porušení zásady ne bis in idem , dále stran nevyhovění jejich důkazním návrhům a porušení pravidla in dubio pro reo .
15. Zbývající část vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním se již zabývá dovoláním napadeným výrokem odvolacího soudu o trestu.
16. Tak ohledně přezkoumání výše mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. řádu, resp. ohledně jeho případného neužití ve vztahu k obviněnému, připomenul státní zástupce závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, podle něhož námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 tr. zákoníku „(…) není podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu (…)“ . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku. Není však vyloučeno jeho naplnění v případě dalších alternativ tohoto ustanovení. K tomu stání zástupce dodává, že oba obvinění argumentují výlučně nepřiměřeností uloženého trestu, když soud nepřihlédl k jejich rodinným poměrům. Taková argumentace se však vztahuje výlučně k užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv již k dalším odstavcům 2 až 6 tohoto ustanovení (v tomto směru obvinění ničeho netvrdí). Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, je podle státního zástupce patrno, že uvedený dovolací důvod může naplnit pouze nedůvodné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jeho nesnížení. Skutečnost, že neužití §58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být žádným dovolacím důvodem, je pak podle státního zástupce zjevná i z další judikatury Nejvyššího soudu (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, bod 38., dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, v bodech 43. a 44. a v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019, v bodech 36 a násl., vyslovil Nejvyšší soud názor, že námitky proti neužití §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou jen námitkami vůči přiměřenosti uloženého trestu.
17. Co se týče námitek obviněných proti přiměřenosti uložených trestů odnětí svobody, připomíná státní zástupce, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Státní zástupce dále poukazuje na skutečnost, že shodně judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, na nějž poukazuje Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž tento striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
18. S ohledem na výše uvedené tak státní zástupce uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
19. Přiměřenost uloženého trestu však Nejvyšší soud může posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl uložený trest skutečně v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Takovou námitku však podle státního zástupce žádný z obviněných neučinil, když proti výroku o trestu výslovně brojí jen za pomoci §58 odst. 1 tr. řádu, nikoliv z hlediska ústavního. Státní zástupce přitom není oprávněn dovolání obviněného jakkoliv měnit či doplňovat, pročež k této námitce toliko dodává, že Nejvyšší soud shledal důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení pouze ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, tedy ve věci, v níž byla obviněná uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) d) tr. zákoníku, tedy s rozpětím trestní sazby trestu odnětí svobody jen od 2 let do 8 let. V judikované věci tak mohl být obviněné uložen trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta, aniž by bylo nutno vybočit z rozpětí trestní sazby. Podle státního zástupce však musí zohledněno již to, že obvinění byli v této trestní věci uznáni vinnými zločinem mnohem přísněji trestným, u něhož ani obviněnému, ani obviněné po zmírnění trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nevznikla možnost podmíněného odložení jeho výkonu. Státní zástupce tak shrnuje, že tresty odnětí svobody obviněným uložené v trvání šesti a osmi let nelze cestou dovolání zmírnit jejich podmíněným odkladem, přičemž další zkrácení těchto trestů §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze cestou dovolání provést, když neužití citovaného ustanovení není dovolacím důvodem.
20. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu obě dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněným k jejich případným replikám, které však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných K. F. a M. B. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Zároveň Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, s výjimkou jejich přípustnosti, jíž se musel (s ohledem na učiněná zjištění) zabývat podrobněji.
23. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněných ve smyslu §265a tr. řádu Nejvyšší soud vycházel z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu odvolání krajského státní zástupce v Praze [viz č. l. 3139 až 3141]. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal toliko krajský státní zástupce v Praze, a to v neprospěch obviněných a pouze do výroku o trestu. Jak uvádí státní zástupce v rámci svého vyjádření, odvolací soud se, i přes vázanost rozsahu jeho přezkumu podaným odvoláním (§254 odst. 1 tr. řádu), v odůvodnění svého rozsudku zabýval rovněž otázkou viny obviněných (viz body 9. až 11.), přičemž je třeba říci, že předmětem svého přezkumu učinil explicite všechny výroky napadeného rozsudku (viz bod 8. jeho rozsudku).
24. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž odkázal i státní zástupce, je zřejmé, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z uvedené právní věty by se přitom mohlo podávat, že přezkoumával-li odvolací soud zákonnost a odůvodněnost i jiného výroku, než který byl odvoláním napaden (aniž byl přitom povinen tak učinit na základě §254 odst. 2 tr. řádu), může dovolatel dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu i v té části, jíž se odvolací soud zabýval nad rámec rozsahu své přezkumné povinnosti vymezené podaným odvoláním (ev. dalšími ustanoveními trestního řádu).
25. Nastíněný závěr však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítl s argumentací, že „skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že soud druhého stupně bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. řádu, přezkoumal i výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a vytýkaná vada neměla podklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k podání dovolání do výroku o vině.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019).
26. K tomu je třeba pro úplnost doplnit, že projednávaný případ je odlišný od toho, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1629/2018, a to již proto, že v dané trestní věci podali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jak obvinění (resp. obviněný D. G., který následně nepodal dovolání, a obviněný S. K., jehož odvoláním se odvolací soud zabýval toliko ve vztahu k výroku o trestu, byť jeho odvolací argumentace se dotýkala rovněž otázky viny), tak i státní zástupce (pouze proti výroku o trestu).
27. Naopak v nyní projednávané věci rozhodoval odvolací soud toliko na podkladu odvolání krajského státního zástupce v Praze, který jej podal výslovně v neprospěch obviněných a pouze do výroku o trestu (viz č. l. 3139). Současně je třeba dodat, že odvolací argumentace krajského státního zástupce v Praze se otázky viny obviněných (oproti odvolací argumentaci užité obviněným ve shora označené věci) nijak nedotýkala. Nebyl proto vytvořen prostor pro postup odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. řádu a následný přezkum odvoláním výslovně, ale ani argumentačně, nenapadeného, výroku o vině (srov. č. l. 3139 až 3141). Zde totiž platí, že „odvolací soud nepřihlíží k vadám, které odvolatel nevytýká a které mají svůj původ v jím nenapadeném výroku rozsudku“ (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3034-3035.).
28. Pokud jde o státním zástupcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy tento považoval za rozhodné nikoliv v jakém rozsahu mohl odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat, nýbrž v jakém rozsahu tak skutečně učinil (byť nad rámec podaného řádného opravného prostředku a při nesplnění podmínek §254 odst. 2 tr. řádu), považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že v obou těchto případech šlo naopak o situace, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podával obviněný, nikoliv státní zástupce. Nadto se jak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 405/2016, tak i ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 590/2017, podává, že v tomto případě Nejvyšší soud přistoupil k přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i s poukazem na §254 odst. 2 tr. řádu, kdy však v nyní projednávaní trestní věci obviněných nejsou dány podmínky pro aplikaci označeného ustanovení.
29. Nejvyšší soud proto ve shodě se státním zástupcem uzavírá, že sama skutečnost, že se nad rámec nezbytného odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který neměl důvod přezkoumávat (když odvolací argumentace krajského státního zástupce v Praze důvod aplikace §254 odst. 2 tr. řádu nezaložila), nemění nic na posouzení otázky přípustnosti dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu právního závěru, který byl zaujat ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 707/2019). Vyjádření odvolacího soudu stran výroku o vině proto nelze vnímat jako ratio decidendi jeho rozhodnutí, nýbrž jako obiter dictum .
30. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněných přípustnými, avšak toliko v rozsahu, v němž tito brojí proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. řádu a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně přezkoumat. Za takové situace by bylo namístě podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustná.
31. Otázkou viny obviněných však není obsah jejich dovolání zcela vyčerpán. Zbývající část dovolací argumentace obviněných se totiž dotýká otázky trestu, která byla na podkladu odvolání krajského státního zástupce v Praze odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení, zda námitky obviněných lze podřadit pod některý z jimi uvedených dovolacích důvodů.
32. Obvinění v dovolání uplatnili jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
33. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
35. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
36. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
39. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
40. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že dovolací argumentaci obviněných nelze podřadit pod žádný z jimi uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu. Daná dovolací argumentace totiž směřuje proti výměře uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (a to včetně možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku), resp. proti posouzení jeho přiměřenosti s ohledem na rodičovství obou obviněných. K tomu je však třeba říci, že tato námitka nespadá pod dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž s ohledem na způsob, jakým odvolací soud rozhodl o odvolání krajského státního zástupce v Praze, nepřichází v úvahu ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
41. Co se týče prvé z námitek obviněných směřujících stran výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že námitku spočívající v neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z obviněnými uplatněných, ale ani žádných jiných, zákonných dovolacích důvodů. Aplikace uvedeného ustanovení je toliko na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
42. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
43. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
44. Pouze nad rámec výše uvedeného proto Nejvyšší soud uvádí, že námitkou obviněné směřující proti výroku odvolacího soudu o trestu, jímž jí byl uložen podle §283 odst. 3 ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, když dolní hranice trestní sazby, kterou zákonodárce stanovil u zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 3 tr. zákoníku činí osm let, se nemohl zabývat již proto, že odvolací soud aplikoval dané ustanovení ve prospěch obviněné, když této uložil trest odnětí svobody ve výměře o dva roky nižší, než jaký by jí při neaplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku mohl být uložen jakožto nejnižší možný podle §283 odst. 3 tr. zákoníku. Že přitom šlo o druh trestu, který trestní zákon v tomto konkrétním případu připouštěl, jakož i to, že byl daný trest uložen ve výměře v rámci trestní sazby stanovené trestním zákonem, je přitom zcela evidentní.
45. Rovněž v případě obviněného platí, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn na podkladu jím uplatněného dovolacího důvodu posuzovat, zda uložení trestu odnětí svobody odvolacím soudem podle §283 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře osmi let, bylo přiměřeným či nikoliv, popřípadě, zda měl odvolací soud postupovat podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž zde se Nejvyšší soud může omezit pouze na konstatování, že obviněnému byl uložen druh trestu, který trestní zákon v tomto konkrétním případu připouštěl, jakož i to, že byl daný trest uložen ve výměře v rámci trestní sazby stanovené trestním zákonem.
46. Obviněný dále v rámci podaného dovolání poukazuje na údajnou nerovnost mezi ním a obviněnou, jestliže této byl uložen trest odnětí svobody mimořádně snížený na základě aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jež se však v jeho případě neuplatnilo, a to i přesto, že je otcem téhož nezletilého dítěte jako obviněná. V tomto případě má Nejvyšší soud za to, že podstatu této námitky velmi dobře vystihl ve svém vyjádření státní zástupce, který poukázal na body 16., 19., 21. a 22. rozsudku odvolacího soudu, z nichž je zřejmé, že tento k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku v jejím případě nepřistoupil toliko s ohledem na její rodičovství (jak je totiž zřejmé z bodu 16. jeho rozsudku, uvedená skutečnost by sama o sobě k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku ani nedostačovala), ale zohlednil rovněž skutečnost, že obviněná se trestné činnosti dopustila ve věku blízkém věku mladistvých. To však není případ obviněného. Jestliže tedy odvolací soud dovodil naplnění podmínek pro užití svého oprávnění podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na základě vícera skutečnostní, z nichž však jedna osobě obviněného nesvědčila, nelze jeho přístup považovat za jakkoliv nerovný, ale naopak za projev nezbytné soudní individualizace trestu ve smyslu §38 a 39 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v obviněným rozporovaném postupu odvolacího soudu spatřovat jakoukoliv neodůvodněnou nerovnost při (ne)aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
47. V neposlední řadě se Nejvyšší soud zabýval i otázkou přiměřenosti trestů odnětí svobody uložených obviněným. Ačkoliv totiž zásadně platí, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015], Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (jak ostatně vzpomenul i státní zástupce ve svém vyjádření).
48. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
49. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se jejich uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uložených trestů vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku (viz bod 23. jeho rozsudku), kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestech u jednotlivých obviněných dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. V případě obviněné pak odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že tato spáchala trestný čin ve věku 19 let, kterou lze považovat za natolik mimořádnou, aby společně s péčí o nezletilého syna odůvodnila použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy i uložení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranicí trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku. Dlužno dodat, že odvolací soud se neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, který k mimořádnému snížení trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku přistoupil s poukazem na naplnění dalších polehčujících okolností, neboť podle odvolacího soudu šlo pouze o běžně se vyskytující polehčující okolnosti, které výrazně nesnižovaly závažnost spáchané trestné činnosti. Uvedený závěr odvolacího soudu přitom plně konvenuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.).
50. Konečně je třeba dodat, že podle Nejvyššího soudu nelze rezignovat na sankční účel trestu (byť tento není jeho jediným účelem) toliko s poukazem na skutečnost, že obviněný je rodičem nezletilého dítěte, jakkoliv je třeba jeho zájmy v trestním řízení rovněž vážit. Nejde však – a to je třeba vyzdvihnout – o zájem jediný, či snad nezbytně převažující, a to obzvláště v situaci, kdy jde o úmyslnou trestnou činnost, mající navíc charakter zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §14 odst. 3 části věty za středníkem tr. řádu. Stejně tak nelze bez dalšího konstatovat, že sama skutečnost, že pachatel je rodičem nezletilého dítěte (byť, jako je tomu v tomto případě, nízkého věku), představuje sama o sobě takové mimořádné poměry pachatele, které by odůvodňovaly (ve spojení s dalšími zákonnými podmínkami) postup podle §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
51. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obvinění totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporují skutková zjištění soudů nižších stupňů určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Nezbývá tedy než uzavřít, že Nejvyšší soud dovolání v částech směřujících do výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně shledal jako nepřípustná ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, zbývající části dovolání týkající se výroku o trestu pak nespadají pod žádný z obviněnými uplatněných (ale ani jiných) zákonných dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení, které by mělo za následek takový zásah do ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces, jež by odůvodnilo jeho případný kasační zásah, byl nucen dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.