ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1065.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1065/2020-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 17 C 139/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 27 Co 227/2019-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovoláním žalované byl napaden v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 17 C 139/2018-154, ve výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (jako náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobce coby dědice oprávněné osoby, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání odkazované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, dále pak určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních (majícího vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby), z toho dovozujíc, že právě v důsledku nesprávného ocenění odňatých pozemků již došlo k přečerpání restitučního nároku žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Nejvyšší soud konstantně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Sama skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování žalobcova restitučního nároku nejsou učiněným skutkovým zjištěním nikterak nepřiměřené a na ně navazující závěry právní (právní posouzení věci) s ustálenou rozhodovací praxí nekolidují. Přijaté závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a okolností, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj nárok uplatnil již v roce 1991, v roce 2005 se účastnil nabídkových řízení (kdy ovšem v žádném z nich nebyl úspěšný). O uplatněném restitučním nároku bylo rozhodováno v období let 1999 až 2016, přičemž žalovaná (její předchůdce) bez legitimního důvodu ztěžovala uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (srov. §11a zákona o půdě), konkrétně i nesprávným oceněním pozemků, potažmo restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou); k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Soudy nižších stupňů přihlížely i k tomu, že poté, kdy v roce 2016 bylo rozhodnuto o nevydání podstatné části odňatých pozemků, nebyla nabídka náhradních pozemků ze strany žalované již adekvátní a dostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k tomu, aby mohl být nárok žalobce uspokojen v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem).
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace dovolatelky přičítající žalobcovu sporadickou účast ve veřejných nabídkách na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované či jejího předchůdce zjištěny).
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v k. ú. XY v době jejich přechodu na stát, implikující i řešení otázky výše restitučního nároku žalobce, lze i v dané věci poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž konvenuje i právní posouzení odvolacího soudu), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, k níž také následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku PK XY v k. ú. XY pak vzaly za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace (přičemž i tento pozemek byl dle územně plánovací dokumentace určen k zástavbě), jež byla – byť v případě tohoto pozemku až s jistým časovým odstupem – také realizována.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž i dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora odkazované judikatury) relevantní [krom územně plánovací dokumentace též zjištění o odnětí pozemku za účelem výstavby, případně i existence územního rozhodnutí o umístění stavby a v neposlední řadě i realizace (již v době odnětí plánované) výstavby].
Relevanci (z hlediska přípustnosti dovolání) nelze pak přiznat té argumentaci dovolatelky, jíž zpochybňuje platnost tzv. „severního regulačního plánu“ a jež vesměs předpokládá jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn 29 Cdo 2394/2014, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (i s přihlédnutím k důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně, které i v tomto směru odvolací soud aproboval) je ovšem zřejmé, že i otázkou platnosti územně plánovací dokumentace (včetně regulačních plánů) a jejího významu pro posouzení charakteru odňatých pozemků soudy nižších stupňů zabývaly. Krom toho dovolací soud připomíná, že již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Pakliže dospěly soudy nižších stupňů i v nyní projednávané věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení povahy nevydaných pozemků nic vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky (totožně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Namítá-li dovolatelka nicotnost tzv. severního regulačního plánu a argumentuje-li v tomto směru i okolnostmi, s nimiž přichází až v dovolacím řízení, jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Nadto se sluší znovu připomenout, že závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru odňatých pozemků je založen na vícero v řízení zjištěných skutečnostech, nikoli výhradně na existenci uvedeného plánu.
Obstojí-li (jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) závěry soudů nižších stupňů o charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních (dle výsledků provedeného dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem), není zde prostor pro efektivní zpochybnění výše restitučního nároku a k argumentaci, že převod náhradních pozemků žalobci „není krytý jeho restitučními nároky“. Nehledě na to, že v tomto kontextu již dovolatelka neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž opětovně rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (coby výsledku provedeného dokazování, zahrnující i hodnocení podaného znaleckého posudku), jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Závěrem lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019, ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019, ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4091/2019, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, vydaná ve věci týchž účastníků, jimiž se dovolací soud již dříve vyrovnal s takřka obdobnou argumentací téže dovolatelky, jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve věcech skutkově a právně obdobných, týkajících se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků, jenž má původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci.
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobci, jenž měl na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu