ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1337.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1337/2020-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 355/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, ze dne 5. 12. 2019, č. j. 72 Co 214/2019-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 1. 2019, č. j. 10 C 355/2017-253) v napadeném výroku pod bodem II tak, že se žalované ukládá vydat žalobci (oprávněné osobě) pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu) jako jiný zemědělský pozemek dle zákona č. 229 /1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); přitom odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a dále i o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“ podala dovolání žalovaná (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 337/2019, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, sp. zn. 21 Cdo 85/2010) a praxe Ústavního soudu (odkazujíc na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2770/10, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, a sp. zn. I. ÚS 3169/07), případně na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených. Konkrétně pak klade otázku, lze-li její počínání vůči žalobci a jeho nárokům na převod náhradního pozemku označit za liknavé, svévolné či diskriminující (jak to učinil odvolací soud) v situaci, kdy „se oprávněná osoba bezdůvodně neúčastnila veřejných nabídek za účelem uspokojení nároku postupem dle §11a zákona o půdě“ (bod 1. dovolání), v případě náhrad živého a mrtvého inventáře (poskytovaných pozemkovým úřadem dle §18a zákona o půdě) „bezdůvodně nepožádala o nemovitost mimo veřejnou nabídku ze seznamu nemovitostí určených k vykrytí nároků podle §20 zákona o půdě“ (bod 2. dovolání), ačkoliv „dovolatel splnil svou zákonnou povinnost a prokázal, že jeho nabídky byly dostatečné a oprávněná osoba po dobu více jak dvanácti let neposkytla žádnou součinnost“ (bod 3. dovolání); dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva ve vazbě na vyhodnocení námitky promlčení jako výkonu práva rozporného s dobrými mravy (bod 4. dovolání).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
K problematice poskytování jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě sluší se předně poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále), jíž byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt v tomto směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Uvedený výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat právě jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala patřičné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil.
V souvislosti s řešenou problematikou dovolací soud soustavně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování žalobcova restitučního nároku nejsou učiněným skutkovým zjištěním nikterak nepřiměřené. Přijaté závěry pak odvolací soud založil na komplexním posouzení věci, při zohlednění všech relevantních okolností, jež byly prokázány či jinak vyšly v řízení najevo. V tomto směru lze poukázat nejenom akcentované zjištění stran doby, po kterou nebyl nárok žalobce uspokojen, kdy důvodem toho nebyla pasivita oprávněné osoby, nýbrž liknavé a v jistých ohledech i svévolné a diskriminační jednání žalované (jejího předchůdce). K tomu odvolací soud zmiňuje již nakládání s žádostí o převod náhradního pozemku v katastrálním území XY, podanou matkou žalobce již v roce 1996, jež byla Pozemkovým fondem ČR bez ospravedlnitelného důvodu odmítnuta, a to na rozdíl od jiných oprávněných osob, k jejichž žádostem byly v letech 1994 a 1995 náhradní pozemky v k. ú. XY převáděny. Žalovaná následně nevyhověla ani dalším žádostem z let 1999 a 2000 o přímý převod náhradního pozemku, kdy jej odkázala na veřejné nabídky pozemků. Takto ovšem žalobce následně i postupoval (v roce 2005 podal nejméně čtyři žádosti o převod pozemků z veřejné nabídky), ovšem nebyl úspěšný (i proto, že ve dvou případech došlo ke stažení jím vybraného pozemku z veřejné nabídky, jedenkrát nebyl schopen podat nabídku vyšší a v dalším případě byla jeho žádost vyhodnocena jako „neplatná“). Svévolné a diskriminující jednání (tentokrát již jen ve vztahu k žalobci) odvolací soud shledává i v maření snah žalobce o uspokojení nároku dalšími způsoby v pozdějším období. S ohledem na takto zjištěné okolnosti pak uzavírá, že žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) rigidně nelpěli na vydání toliko jednoho konkrétního jimi vybraného náhradního pozemku, byť legitimně usilovali v prvé řadě o vydání pozemků v dané lokalitě (jež by tak mohli i obhospodařovat); do veřejných nabídek byly přitom pozemky v k. ú. XY zařazeny jen čtyřikrát (dvakrát v roce 2005, jedenkrát v roce 2009 a jedenkrát v roce 2017).
Relativizuje-li dovolatelka konkrétní okolnosti o snaze žalobce a jeho právní předchůdkyně domoci se uspokojení svých restitučních nároků (z nichž soudy vycházely při hodnocení, zda důvodem neuspokojení nároku byla ryze pasivita samotné oprávněné osoby), směřují tyto její námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nelze jimi přípustnost dovolání založit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Snaží-li se pak dovolatelka současně zpochybnit závěry odvolacího soudu námitkami, že žalobce bez legitimního důvodu od počátku usiloval toliko o vydání pozemků v k. ú. XY, nelze ani těmto jejím výtkám přiznat důvodnost a v tomto směru lze v plném rozsahu odkázat na ty odvolacím soudem vyslovené závěry (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku), jimiž se připomíná, že žalovaný (resp. jeho právní předchůdkyně) neusiloval toliko ze spekulačních či snad komerčních důvodů o převod jednoho individualizovaného pozemku, nýbrž požadoval vydání těch zemědělských pozemků, jež by mohl reálně obhospodařovat. Odvolacím soudem přijaté závěry se tedy nepříčí ani konkluzím vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jež byly dále konkretizovány v jeho další rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4121/2019). Nelze pak přitakat ani těm námitkám dovolatelky, podle nichž by bylo lze liknavý, svévolný či diskriminační přístup žalované k oprávněným osobám shledat toliko v situaci, kdy by její veřejné nabídky neměly dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob. Takovéto konkluze by přitom vedly k nepřípustně zužující interpretaci shora citované judikatury, jestliže otázka kvality a kvantity veřejných nabídek je toliko jedním, nikoliv však jediným kritériem při usuzování, byl-li přístup žalované liknavý, svévolný či diskriminační (k čemuž zde srovnej i zjištění o rozdílném zacházení Pozemkového fondu ČR s nárokem uplatněným již předchůdkyní žalobce a nároky jiných oprávněných osob).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dospěla k závěru, že i v případně náhrad za živý a mrtvý inventář či budovy, dle §18a odst. 2 zákona o půdě spočívajících v poskytnutí nemovitostí Pozemkovým fondem ČR (od 1. 1. 2013 pozemkovým úřadem), byl v zásadě uplatnitelný postup podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. jeho uspokojení bezúplatným převodem náhradních pozemků), jenž byl s účinností od 14. 4. 2006 podrobněji upraven §11a zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, či usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, k tomu odkazující i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, a ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013). V tomto směru jsou pak uplatnitelné i veškeré další soudní praxí zformované principy vztahující se k uvedenému ustanovení, kdy i při uspokojování nároků plynoucích oprávněné osobě z §18a zákona o půdě je tedy nutno dbát toho, aby postup dlužníka nevykazoval znaky liknavosti, diskriminace, libovůle či svévole, neboť v opačném případě se vystavuje reálnému riziku prohry ve sporu o nahrazení projevu vůle státu k převodu konkrétních oprávněnou osobou vybraných pozemků, s tím, že v těch situacích, kdy lze postup Pozemkového fondu ČR (potažmo žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, je zcela legitimní a textu a účelu zákona o půdě plně odpovídající, aby byla oprávněné osobě dána možnost zvolit variantu vypořádání spočívající v převodu konkrétního pozemku z vlastnictví státu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, jež následně obstálo i při přezkum v rovině ústavněprávní – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 293/18). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit ani argumentace dovolatelky o specifičnosti daného nároku a nedostatečné aktivitě žalobce, jde-li o omezený výběr nemovitostí ze seznamu nemovitostí určených „k vykrytí“ daných nároků (s odkazem na §18a odst. 2 zákona o ppůdě), bylo-li nárok možno uspokojit i vydáním jiných vhodných zemědělských pozemků (§11a zákona o půdě). V tomto směru – jak již výše uvedeno – byl žalobce i přiměřeně aktivní, zatímco počínání žalované (a jejího předchůdce) vykazovalo prvky liknavosti, libovůle a diskriminace.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka vztahující se k závěru odvolacího soudu, že není důvodná žalovanou uplatněná námitka promlčení, kdy dovolatelka zpochybňuje toliko podpůrně vyslovený závěr o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, zatímco odvolací soud (i s odkazem na relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, nebo rozsudek ze den 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002) primárně uzavírá, že ke dni uplatnění práva u soudu právo promlčeno nebylo (s důrazem na zjištění, že účastníci, resp. jejich předchůdci, vyhradili uspokojení nároku „samostatné dohodě“, dále jednali o jeho uspokojení a ještě v prosinci r. 2016 byl žalobce znovu utvrzen v existenci nároku). [Za této situace ovšem obstál by jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000), zajisté i ten závěr, že uplatnění námitky promlčení (bylo-li právo promlčeno) v souladu s dobrými mravy není].
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, je v dané věci nikoliv zcela případný (a s tímto rozhodnutím závěry odvolacího soudu nekolidují), jestliže odkazované rozhodnutí bylo vydáno za diametrálně odlišných skutkových okolností, kdy žalobci v tehdy posuzované věci vyvinuli pramalou aktivitu při uspokojování svých restitučních nároků. Bezcenný je pak odkaz i na další nerelevantní rozhodnutí, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, jenž řešil otázku promlčení zástavního práva.
Závěry vyslovené napadeným rozsudkem se nepříčí ani dalším žalovanou odkazovaným rozhodnutím (v čl. II dovolání) – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků“ (a kdy lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jenž je vybudován na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, libovolným nebo diskriminačním přístupem žalované (jak se ovšem stalo v posuzované věci).
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od závěrů dovolatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, nálezu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, a již shora odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. V dané věci právě s ohledem na individuální skutkové okolnosti (viz výše) odvolací soud dovodil, že přístup žalované k žalobci (osobě oprávněné) nebyl korektní, zatímco žalobce byl při uspokojování svého restitučního nároku přiměřeně aktivní.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod body II a III (uvádí-li, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“), jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 7. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu