ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1464.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1464/2020-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: F. D. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, za účasti: 1) Ústecký kraj , IČ 70892156, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, 2) AgroZZN, a.s. , IČ 45148082, se sídlem v Rakovníku, V Lubnici 2333, zastoupená JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Marie Cibulkové 356/34, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) Z. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915, a 5) J. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 170/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020, č. j. 10 Co 332/2018-512, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 8. 2018, č. j. 13 C 170/2004-474, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální třetiny pozemku parc. XY s objektem bydlení XY, část obce XY, v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda na existenci restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., mohla mít vliv mezistátní dohoda o vypořádání finančních otázek, uzavřená dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. Měl za to, že by uvedená otázka měla být Nejvyšším soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena jinak.
Účastnice řízení ad 3) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Účastníci řízení ad 1), ad 2), ad 4) a ad 5) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na posouzení právní otázky účinků mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, a jednak na posouzení právní otázky, zda je dovolatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. Odvolací soud přitom své rozhodnutí založil na konkluzi, že dovolatelem uplatňovaný restituční nárok jednak vylučují účinky předmětné mezistátní dohody a jednak není dán z důvodu, že dovolatel není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. Dovolatel ovšem předpoklady přípustnosti podaného dovolání vymezuje pouze ve vztahu k otázce účinků zmiňované mezistátní dohody. Ohledně otázky, zda je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., předpoklady přípustnosti podaného dovolání žel již nikterak nevymezuje. Neohlašuje totiž, zda se napadené rozhodnutí odvolacího soudu při řešení uvedené otázky odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem tato již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení více (výše uvedených) právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby, a dovolatel ve vztahu k jedné z nich (otázka definice osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.) nevymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání, nemůže být dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Na judikaturních závěrech dovolacího soudu o tom, že důsledkem mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, byla ztráta možnosti vznášet u českých orgánů (podle českého vnitrostátního práva) restituční nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, řešící obdobnou věc žalobce, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3906/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1831/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005), přitom není důvodu čehokoliv měnit, když dovolatelem kritizované řešení této právní otázky, přijaté Nejvyšším soudem, obstálo i v rovině ústavněprávní (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2585/15, které bylo vydáno v obdobné věci žalobce, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 935/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4461/2016, nebo z aktuální rozhodovací praxe též nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1307/19).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnice řízení ad) 3, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) a účastníkům řízení ad 1), ad 4) a ad 5), kteří podali obsahově skromná vyjádření k dovolání, a účastníkovi řízení ad) 2, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení účelné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu