ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1862.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1862/2020-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, proti žalované BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 207/9, identifikační číslo osoby: 47666757, zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o zaplacení částky 9.091.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nové Jičíně pod sp. zn. 8 C 110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2020, č. j. 71 Co 396/2019-126, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2020, č. j. 71 Co 396/2019-126, se ruší a věc se vrací Krajského soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č. j. 8 C 110/2019-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě částku 9.091.723,- Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení z částky 9.091.723,- Kč, jdoucím od 31. 8. 2018 do zaplacení (výrok I.). Žalované uložil dále povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně v obecné pariční lhůtě soudní poplatek ve výši 454.587,- Kč (výrok II.) a ve stejné lhůtě uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5.671,10 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně založil skutkový stav na nesporných tvrzeních účastnic řízení, že žalobkyně zaplatila žalované na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, v průběhu měsíce září 2013 na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora částku 5.350.000,- Kč, na úrocích z prodlení částku 3.203.170,- Kč a k rukám právního zástupce žalované, JUDr. Jana Dobrovolného, advokáta, na nákladech řízení částku 538.553,- Kč. K dovolání žalobkyně (v řízení o náhradu škody v procesním postavení žalované) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, jenž nabyl právní moci dne 17. 9. 2015 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí odvolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. V dalším řízení (po zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem) byla žaloba žalované (v řízení o náhradu škody v procesním postavení žalobkyně) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, potvrzen (rozsudek byl nynější žalobkyni doručen dne 1. 2. 2017). Žalovaná a její tehdejší právní zástupce byli dne 24. 8. 2018 písemně vyzváni k vrácení částek zaplacených na základě pravomocných soudních rozhodnutí zrušených dovolacím soudem. Žalovaná vrácení částek v dopise ze dne 30. 8. 2018 odmítla a uplatnila v něm argumentaci o promlčení práva žalobkyně.
Popsaný skutkový stav soud prvního stupně posoudil – se zřetelem na přechodné ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) – podle ustanovení občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014) o bezdůvodném obohacení toho, kdo získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§2991 odst. 2 o. z.) a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež namítla žalovaná, a počátek běhu a délku promlčecích lhůt podle ustanovení §621, §629 odst. 1 a §638 odst. 1 o. z.; soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vysvětlil, že aplikace právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se odvíjí od vzniku nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jenž časově odpovídá okamžiku, kdy právní důvod, na jehož základě žalobkyně žalované plnila, odpadl. Tento okamžik soud prvního stupně ztotožnil se zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, přičemž s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, současně zdůraznil, že okamžikem zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, rovněž začíná běžet promlčecí lhůta, v níž je třeba právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu uplatnit. V návaznosti na závěr o užití ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a o výslovném odmítnutí přihlédnout k ustanovení §3036 o. z. s argumentem, že běh promlčecích lhůt není nijak svázán s původním nárokem žalované na náhradu škody, soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno. Odkázal přitom na délku desetileté (objektivní) promlčecí doby (§638 odst. 1 o. z.), jež začala plynout následující den po dni, kdy nabyl právní moci kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234 (právní moc dne 17. 9. 2015). Pokud jde o počátek běhu tříleté (subjektivní) promlčecí lhůty (§629 odst. 1 o. z.), ten soud prvního stupně ztotožnil se dnem, kdy byl žalobkyni doručen v dalším průběhu řízení o náhradu škody rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288 (dne 1. 2. 2017), popřípadě se dnem, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl dne 13. 2. 2017 právní moci. Dovodil přitom [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jehož závěry aplikoval do poměrů projednávané věci přiměřeně], že až v souvislosti s pravomocným skončením původního řízení o náhradu škody získala žalobkyně skutečnou (nikoliv pouze předpokládanou) vědomost o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Protože žalobu v tomto řízení žalobkyně podala dne 5. 9. 2018, nemohl marně uplynout ani běh subjektivní promlčecí doby. Vedle částky 9.091.723,- Kč představující vlastní bezdůvodné obohacení soud prvního stupně žalobkyni přiznal ve smyslu ustanovení §1970 o. z. i úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřeneckých fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 71 Co 396/2019-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9.091.723,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnosti nahradit žalované k rukám jejího zástupce v obecné pariční lhůtě náklady prvostupňového řízení ve výši 218.356,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 570.830,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud - vycházeje zcela ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci soud prvního stupně - dovodil, že aplikace právní úpravy občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, není správná. Po připomenutí přechodných ustanovení §3028 odst. 1 až 3 o. z. a závěru vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, dospěl k závěru, že na projednávanou věc je třeba ve smyslu ustanovení §3028 odst. 3 o. z. užít dosavadní právní předpisy (§451 odst. 1 a 2 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), neboť závazek k vydání bezdůvodného obohacení se řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění, který odpadl v důsledku zrušení pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí dovolacím soudem, vznikl. Na podkladě závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017, z nichž citoval, odvolací soud vysvětlil, že běh obou promlčecích lhůt k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého získáním majetkového prospěchu plněním z právního důvodu, který později odpadl) počíná běžet okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno, pokud rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním vztahům účastníků řízení. Promítnutí uvedené konkluze do poměrů projednávané věci vedlo odvolací soud ke konstatování, že obě promlčecí lhůty, v nichž mohla žalobkyně uplatnit právo u soudu, začaly běžet od právní moci kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, připadající na 16. 9. 2015, kdy byl také žalobkyni rozsudek doručen. Od tohoto okamžiku také měla žalobkyně povědomost o tom, že bezdůvodné obohacení vzniklo, kdo a v jaké výši se na její úkor obohatil. Jestliže však žaloba byla podána až dne 5. 9. 2018 (po marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty), nemohl odvolací soud - přihlížeje k námitce promlčení vznesené žalovanou - právo na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni přiznat. Odvolací soud nepovažoval za správnou argumentaci žalobkyně o odlišném okamžiku, kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (nevyšel tak ze závěru přijatého v uvedeném směru v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, s využitím argumentu, že tento rozsudek nebyl občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, že jím připomenutá rozhodnutí Nejvyššího soudu by se vyjadřovala pouze k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje jednak v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, avšak dovolacím soudem má být posouzena jinak, a dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci jednak při aplikaci ustanovení §3028 odst. 3 o. z., když jeho užití mělo vést odvolací soud k posouzení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení o bezdůvodném obohacení, včetně ustanovení o promlčení práva, obsažených v zákoně č. 89/2012 Sb. a nikoliv v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013. Dále má dovolatelka za to, že i v případě užití právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 odvolací soud nesprávně interpretoval a následně aplikoval ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. a mylně dovodil okamžik, od něhož v poměrech projednávané věci začala běžet zákonná dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu.
Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by podle závěru odvolacího soudu měl být její nárok na vydání bezdůvodného obohacení posouzen podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Poukazuje na jednoznačné znění ustanovení §3028 odst. 3 o. z., které identifikuje odpovídající právní úpravu se vznikem práva, o nějž v řízení jde. Argumentuje v poměrech projednávané věci tím, že bezdůvodné obohacení jako samostatný nárok vzniklo po formální stránce odpadnutím právního důvodu plnění, jež je spojeno s okamžikem nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, jímž byly zrušeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 278/2012-198. Má přitom za to, že přihlédnutím k závěrům o aplikaci dosavadní právní úpravy obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, k nimž se odvolací soud argumentačně přichýlil, při současném výkladu otázky běhu subjektivní promlčecí lhůty, jehož počátek odvolací soud určil ke dni právní moci kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, byla žalobkyně vyloučena z možnosti uplatnit právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, neboť nejpozději v září 2017 by musela anticipovat právní názor, jež dovolací soud přijal v soudním rozhodnutí o osm měsíců později. Řešenou hlavní právní otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení by tak měl dovolací soud posoudit perspektivou odlišného závěru o dopadající právní úpravě, než jaký byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016.
Dovolatelka v rámci důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má dále za to, že počátek běhu zákonné dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je třeba stanovit s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. I v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, pokud by byla na posouzení žalobou uplatněného nároku aplikovatelná, označuje za správné závěry o běhu promlčecích lhůt přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Z nich zdůrazňuje zejména konkluze o počátku běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty ode dne právní moci kasačního rozsudku dovolacího soudu, kterým byla zrušena pravomocná soudní rozhodnutí přiznávající peněžité plnění, a o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, jenž je spojen až s právní mocí rozhodnutí vydaného v dalším průběhu řízení. Připomíná, že uvedené konkluze odpovídají tomu, že zrušením pravomocného soudního rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení toliko formálně (byly naplněny formální podmínky legální definice bezdůvodného obohacení) a od doručení kasačního rozhodnutí začíná běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Právní mocí nového rozhodnutí o hmotněprávním nároku, je-li zamítavé (a bezdůvodné obohacení je tak naplněno i materiálně), pak začíná běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Na podporu správnosti a judikatorní relevance závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, dovolatelka obšírně cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3639/2009, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016. Dále se dovolatelka domnívá, že jí připomenuté judikatorní závěry o (odlišném) běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu nejsou nijak v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na něž odkazuje odvolací soud. Dle mínění dovolatelky, v tomto rozsudku se dovolací soud zabýval toliko během objektivní (tříleté) promlčecí lhůty, přičemž s jeho závěrem, že běh této lhůty počíná zrušením původního rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, žalobkyně souhlasí. Navíc dovolací soud v rozsudku velkého senátu konstatuje, že se ničeho nemění na stávající judikatuře, do jejího výčtu řadí text rozhodnutí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010. Promítnuto do poměrů projednávané věci, dovolatelka argumentuje nesprávným stanovením počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty dle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák., jenž nespojuje s právní mocí kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (tehdy, dle dovolatelky, počala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta), ale až s právní mocí nového rozhodnutí vydaného v původním řízení (v posuzovaném případu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem). Protože původní řízení, v němž byla žaloba žalované rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 4 C 78/2008-288, zamítnuta, a prvostupňový rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, potvrzen, bylo pravomocně skončeno dne 13. 2. 2017, podala dovolatelka žalobu o vydání bezdůvodného obohacení dne 5. 9. 2018 v zachované dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. Námitka promlčení vznesená žalovanou tak nemohla mít právní důsledek spojený s promlčením práva, jenž vedl odvolací soud (nesprávně) ke změně rozsudku soudu prvního stupně a k zamítnutí žaloby.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že v plném rozsahu potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčuje věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu, jakož i judikatorně souladnému řešení obou právních otázek, na nichž žalobkyně založila argumentaci o přípustnosti dovolání. Má tudíž za to, že otázka aplikace odpovídajícího právního předpisu (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) byla posouzena na základě správné aplikace přechodného ustanovení §3028 odst. 3 o. z., přičemž zvolené řešení konvenuje závěrům ustálené rozhodovací praxe (žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017). Dále žalovaná přisvědčuje i správnosti závěru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty od právní moci kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla zrušena pravomocná rozhodnutí, jež žalované v původním řízení (o náhradu škody) peněžité plnění přiznala. Kritizuje přitom koncepci odlišného počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby, při jejímž přijetí by se mohlo stát, že objektivní (tříletá) promlčecí lhůta, jdoucí od právního moci kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, by mohla uplynout ještě dříve, než by od právní moci nového soudního rozhodnutí v původním řízení začala běžet promlčecí lhůta subjektivní. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (žalobkyní), za niž jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda je dovolání v obou dovolatelkou vymezených právních otázkách přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení právní otázky, kterým právním předpisem se vztah mezi účastnicemi řídí, zda zákonem č. 89/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2014, jak dovozuje žalobkyně, či předchozí právní úpravou bezdůvodného obohacení zakotvenou v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle níž věc posoudil odvolací soud. Odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolatelka nepředkládá žádné relevantní argumenty, pro které by uvedená otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle ustanovení §3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).
V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, Nejvyšší soud, s odkazem na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení §3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Připomněl přitom, že důvodová zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Shodně jako citované přechodné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, založeno i ustanovení §763 odst. 1, věta první a druhá, obch. zák., dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, vyložil, že „přechodné ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení §868 obč. zák.“. Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr, že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu §763 odst. 1 obch. zák., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).
Jak je zřejmé z právě podaného výkladu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, na němž odvolací soud založil závěr o aplikovatelnosti dosavadních právních předpisů (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) na posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, není zdaleka rozhodnutím v časové řadě prvním, jež by se k určujícímu kritériu, tj. k době vzniku právního vztahu (poměru) vyjadřovalo. Žalobkyně tak nemůže relevantně argumentovat tím, že na závěry o aplikovatelnosti dosavadní právní úpravy (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) nemohla reagovat. Tím, že odvolací soud na závěrech podávajících se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, založil dovoláním napadený rozsudek, nijak právo dovolatelky na vydání bezdůvodného obohacení nevyprázdnil. Dovolací soud totiž současně nepřehlédl, že dovolání jako celek není postaveno na koncepci nesouhlasu dovolatelky s užitím dosavadních právních předpisů apriori, ale pouze pro případ, kdy dovolací soud shledá závěr odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby identifikovaného s právní mocí kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byla zrušena pravomocná soudního rozhodnutí o přiznání peněžitého plnění žalované, konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podmíněnost řešení jedné právní otázky řešením právní otázky druhé ovšem nic nemůže v poměrech projednávané věci změnit na tom, že práva a povinnosti vzniklá po 1. 1. 2014 odpadnutím právního důvodu k plnění v procesně-právním, respektive i hmotně-právním smyslu, vznikla na základě odpovědnostního vztahu (o náhradu škody) do 1. 1. 2014, jehož obsah (práva a povinnosti z něj vyplývající) byl rovněž do uvedeného data autoritativně deklarován pravomocnými soudními rozhodnutími. Tím je také určena aplikovatelnost pravidla pro stanovení délky a počítání promlčecích lhůt upraveného v přechodném ustanovení §3036 o. z. in fine („Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují……………….. i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.“).
Dovolání žalobkyně je ovšem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, „od kterého okamžiku začíná ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poté, kdy odpadl právní důvod k plnění.“ Tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Právní otázkou, zda, kdy a za jakých podmínek vzniká bezdůvodné obohacení vymezené skutkovou podstatou získání majetkového prospěchu poskytnutým plněním na základě právního důvodu, který (dodatečně) odpadl, se Nejvyšší soud v případech, kdy bylo plněno podle pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, jež bylo později (cestou mimořádného opravného prostředku) zrušeno (a věc vrácena soudu k dalšímu řízení) opakovaně zabýval.
Již před rokem 1990 v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 7. 1975, sp. zn. 1 Cz 53/1975, jenž byl publikován pod číslem 11/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, slovenský republikový nejvyšší soud při úvaze o běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1991) dovodil, že počátek běhu promlčecí lhůty připadá na okamžik, kdy je na základě přezkumu mimo odvolací řízení zrušeno pravomocné správní rozhodnutí, kterým bylo právo na plnění přiznáno, neboť teprve tehdy (a nikoliv dříve) odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plněno. V poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 1992 se právní otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v posuzovaných souvislostech zabýval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, nebo v rozsudku ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009. Tato rozhodnutí shodně vyjadřují názor, že přijetím plnění na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno, vzniká závazek k vydání bezdůvodného obohacení jen tehdy, plnil-li účastník podle rozhodnutí povinnost, kterou ve skutečnosti (podle hmotného práva) neměl. Spočíval-li ovšem právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které jej deklarovalo, a přijaté plnění nemůže být posuzováno jako bezdůvodné obohacení, neboť od počátku (bez ohledu na soudní rozhodnutí) je podloženo právním důvodem. Ke vzniku bezdůvodného obohacení vymezeného skutkovou podstatou přijetí plnění z právního důvodu, který odpadl, nedochází dříve, než bude zrušeno pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo – ač povinnost plnit neměla korelát v hmotném právu – odpovídající právo na plnění přiznáno. Nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že plnění poskytnuté na základě pravomocného, byť později zrušeného, soudního rozhodnutí, má svůj podklad i v hmotném právu, zdůraznil Nejvyšší soud na půdorysu konkrétních skutkových okolností projednávaných věcí v rozsudcích ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013. V rozsudku ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, Nejvyšší soud aproboval výše uvedené závěry, avšak současně je doplnil o další názor vztahující se k té fázi řízení o hmotném nároku, jež následuje po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, na jehož základě bylo již plněno. V tomto směru uvedl, že „je-li tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek následně zrušen, nemůže soud při novém projednání věci mimo jiné pominout okolnost, že podle tohoto rozsudku bylo poskytnuto plnění. Musí být přitom vzato v úvahu, že pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li soud k závěru, že uplatněný nárok je opodstatněný, musí na plnění, které úspěšnému účastníku řízení náleží, zaúčtovat plnění poskytnuté podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen. Plnění, na něž má úspěšný účastník řízení nárok, pak lze přiznat jen v takovém rozsahu, v jakém dosud nebylo uhrazeno; bylo-li uhrazeno zcela, je to důvodem k zamítnutí žaloby. Uvedené závěry přitom ničeho nemění na procesně ekonomickém zájmu úspěšného účastníka řízení na tom, aby o jeho nároku bylo rozhodnuto a aby se tak ukázalo, zda uplatněný nárok opravdu má.“
Na shora předestřenou názorovou linii řešení právní otázky vzniku bezdůvodného obohacení spojeného se zrušením pravomocného soudního rozhodnutí navazuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, na nějž v dovolání odkazuje žalobkyně. Rozhodnutí se navíc v návaznosti na okamžik odpadnutí právního důvodu k plnění zabývá i otázkou uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu a jeho případným promlčením. Dospívá přitom k závěru, že objektivní tříletá promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. počíná běžet právní mocí kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo zrušeno pravomocné soudní rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) pak rozhodnutí spojuje při zhodnocení konkrétních okolností případu s právní mocí rozsudku odvolacího soudu v dalším průběhu řízení o hmotném právu. Vysvětluje, že „tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že u žalovaného došlo ke vzniku tohoto majetkového prospěchu a byla zároveň stanovena jeho výše. Až v tomto okamžiku se tedy žalobce dozvěděl, že na jeho úkor došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a jaký je jeho rozsah, a právě od této chvíle mohla začít běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“ Tento závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je poté reflektován i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010.
Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále „velký senát“) ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, byly potvrzeny dosavadní judikatorní závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu označených výše, tedy i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Velký senát setrval na validitě závěru, že splnil-li žalovaný povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům (plnil-li tudíž na neexistující dluh), pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Současně velký senát dovodil, že tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.). Uvedené závěry jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu následovány v řadě rozhodnutí, která je aprobují a popřípadě dále rozvíjejí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3300/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 217/2020), přičemž se uplatní i v přítomné právní věci.
Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Pro počátek tříleté, resp. desetileté, objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
V případě, že je pravomocné soudní rozhodnutí (z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno, nastává takový procesní (a nesprávným rozhodnutím založený hmotněprávní) stav jakoby rozhodnutím nikdy nebylo vydáno. Samotné zrušení rozhodnutí je způsobilým prostředkem k přijetí relevantního úsudku, že odpadnutím právního důvodu k plnění, jímž je v procesním smyslu právě zrušené soudní rozhodnutí, vzniká bezdůvodné obohacení. Bez zřetele na důvody, pro které ke zrušení pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost k plnění došlo, počíná v okamžiku právní moci kasačního rozhodnutí běžet objektivní (tříletá) promlčecí lhůta, což odpovídá závěru, jež vyplývá z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na nějž v odůvodnění dovolání napadeného rozsudku odkazuje i odvolací soud.
Velký senát v citovaném rozsudku formuluje konkluzi o počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení; odkazem na ustanovení §107 obč. zák. (bez rozlišení jeho odstavců 1 a 2) a užitím formulace „běh promlčecí doby“ sice explicitně neuvádí, o běh které promlčecí doby se jedná (zda se jeho závěr týká jak počátku běhu promlčecí doby subjektivní, tak i objektivní), nicméně tím, že v odůvodnění citovaného rozsudku označuje závěry dosavadní rozhodovací praxe tříčlenných senátů č. 25, č. 28 a č. 30 za plně využitelné, přichyluje se i k validitě závěru podávajícího se o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Nelze tudíž přisvědčit odvolacímu soudu v jeho úsudku, že by konkluze o běhu subjektivní promlčecí doby z citovaného rozsudku byla nepoužitelná (naopak v poměrech přítomné právní věci se plně prosadí). Za nerozhodnou je přitom třeba považovat (odvolacím soudem akcentovanou) skutečnost, že rozsudek nebyl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijat k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť takový osud potkal i rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, k jehož závěrům se odvolací soud přichyluje.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, spojuje počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí v dalším průběhu řízení (po zrušení pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem, na jehož základě již bylo plněno) o hmotněprávním nároku. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku přijetí takto prezentovaného závěru odůvodňuje „zhodnocením konkrétních okolností případu“, přičemž dovozuje, že teprve okamžikem právní moci rozhodnutí vydaného v dalším průběhu řízení se bezdůvodně ochuzený v postavení žalovaného najisto dozví, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, zda se na jeho úkor obohatil žalobce, popřípadě v jaké výši. Jinými slovy řečeno, uvedeným okamžikem získá oprávněný skutečnou (prokázanou) vědomost o skutečnostech, jež mu umožňují vykonat právo poprvé (podat žalobu u soudu), tedy jedná se o okamžik, kdy je actio nata.
Promítne-li dovolací soud předestřený závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, do poměrů přítomné právní věci, může toliko konstatovat, že závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení není správný. Žalobkyně uplatnila své právo žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 5. 9. 2018, tedy v zachované dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, jež začala běžet poté, kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310 (rozsudek byl žalobkyni doručen dne 1. 2. 2017 a právní moci nabyl dne 13. 2. 2017), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, o zamítnutí žaloby žalované, jež se na žalobkyni domáhala zaplacení částky 9.091.723,- Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady tvrzené škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Protože bezdůvodné obohacení objektivně vzniklo zrušením pravomocného soudního rozhodnutí dovolacím soudem, na jehož základě bylo plněno (zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, nabyl právní moci dne 17. 9. 2015), nemohla marně uběhnout ani tříletá objektivní promlčecí lhůta.
Dovolací soud - s vědomím, že se jedná o argument obiter dictum - dále poukazuje na ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. („Byl-li návrh na zahájení řízení vzat až poté, kdy co rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí“), jež bylo do občanského soudního řádu vloženo s účinností od 30. 9. 2017 novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. Toto ustanovení, jehož soulad s ústavním pořádkem artikuloval Ústavní soud (v poměru hlasování 10:5) v plenárním nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, vytváří nový procesní prostor pro žalovaného, aby v dalším řízení (po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, na jehož základě žalobci plnil) mohl uplatnit obranu proti existenci hmotného subjektivního práva, které bylo deklaratorním rozhodnutí přiznáno, což je aspekt, jenž bez existence odpovídající právní úpravy zohlednil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Sluší se uvést, že užití ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. již nalezlo, i přes relativně krátkou dobu své účinnosti, reflexi i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o závěr, že žalobkyně uplatnila u soudu právo na vydání bezdůvodného obohacení po uplynutí subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), jdoucí společně s objektivní promlčecí dobou od právní moci rozhodnutí, kterým bylo zrušeno pravomocného rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, a proto ji toto právo vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou nelze přiznat, správné není a uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (srovnej ustanovení §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu