ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2623.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2623/2019-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 004 08 026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) R. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 21/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 58 Co 37/2019-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 25. října 2018, č. j. 51 C 21/2015-228, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Takto soudy rozhodly o žalobě podané církevní právnickou osobou [oprávněnou osobou dle §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; rozhodnutí odůvodnily zjištěním a z něj vycházejícím posouzením, že s předmětným pozemkem, jenž je pozemkem zemědělským a patří k původnímu majetku církve, bylo nakládáno v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“) a proto tento pozemek z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného, jenž nadto ani nebyl nadán dobrou vírou, nepřešel.
První žalovaný (dále též jako „dovolatel“), jenž rozsudek napadl dovoláním, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „dobré víry a omluvitelnosti omylu při nabytí pozemku prvním žalovaným“, kdy odvolacímu soudu vytýká „formalistickou“ aplikaci blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, při níž nebyla šetřena jeho dobrá víra jako nabyvatele předmětného pozemku. Poukazuje na skutečnost, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, jenž nabyl úplatně od Státního statku hl. m. Prahy v likvidaci. Uvádí, že fyzické osoby ani nejsou osobami povinnými dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež neočekával, že i vůči němu bude žalobce uplatňovat své domnělé nároky. Namítá, že odvolací soud nezohlednil rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž lze blokaci církevního majetku prolomit (sp. zn. I. ÚS 2166/10), ani tu, která umožňuje nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka (II. ÚS 165/11 a I. ÚS 2219/12); dále poukazuje na rozhodnutí týkající se omluvitelného omylu (sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, 22 Cdo 929/2001, 22 Cdo 2926/2010, a 22 Cdo 4484/2007) a aprobující nabytí vlastnického práva v dražbě navzdory zákazu zcizení věci dle §5 odst. 3 zákona o půdě v případě, že byla zachována obvyklá opatrnost dražebníka (sp. zn. 21 Cdo 4124/2013). Samotný závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry pak dovolatel zpochybňuje poukazem na souhlas velmistra žalobce s vybudováním parkoviště na předmětném pozemku a tvrzením, že faktické umístění pozemku uvnitř areálu Křížovnického dvora je pro závěr, byl-li v dobré víře či nikoliv, bez významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tkví smysl tzv. blokačního ustanovení §29 zákona o půdě (obdobně i ustanovení §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012) primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby v rozporu s §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., resp. §29 zákona č. 229/1991 Sb., stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 36 a 38, a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález pléna ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jenž umožňuje efektivně zpochybnit převod či přechod věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, k němuž došlo v rozporu s blokačními ustanoveními (§3 zákona č. 92/1991 Sb.; §29 zákona o půdě) bylo pak především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k takto blokovanému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Výsledek sporu o určení vlastnického práva státu dle tohoto ustanovení směřuje k uchování majetkového substrátu pro vypořádání historického majetku církví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019), pročež lze jeho prostřednictvím zpochybnit převod či přechod historického církevního majetku na osoby, jež nebyly by osobami povinnými k jeho vydání (ostatně, převodem či přechodem blokovaného majetku na jinou povinnou osobu nebyl by majetkový substrát pro vypořádání historického majetku církví nikterak dotčen). Skutečnost, že první žalovaný coby fyzická osoba není povinnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., proto nevylučuje jeho pasivní legitimaci ve věci určení vlastnického práva státu na podkladě této zvláštní určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu (kromě dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), reflektovaná i Nejvyšším soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017), připouští sice výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě, nicméně toliko odůvodňují-li tento závěr okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Dobrá víra nabyvatele je přitom nezbytnou podmínkou pro prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, nicméně sama k tomuto důsledku nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
V posuzované věci přitom odvolací soud neměl za splněnou ani podmínku existence dobré víry při nabytí předmětného pozemku.
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je pak vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, a rozhodnutí tam odkazovaná). Úvaha, na níž odvolací soud založil závěr o absenci dobré víry prvního žalovaného, přitom nepřiměřená není, jestliže ji odvolací soud opírá o zjištění, že předmětný pozemek byl součástí areálu původní církevní hospodářské usedlosti, s níž byl společně ohrazen barokní zdí. Jestliže dovolatel zpochybňuje tuto úvahu odvolacího soudu odkazem na souhlas představitele žalobce s vybudováním parkoviště na předmětném pozemku (dle odvolacího soudu se toto vyjádření nevztahovalo k předmětnému pozemku), resp. uvádí-li, že umístění pozemku uvnitř areálu je pro závěr o (ne)existenci dobré víry bez významu, jde o námitky brojící proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uzavřel-li pak odvolací soud, že i nabyvateli musela být zřejmá provázanost předmětného pozemku s historickým církevním majetkem, neobstojí ani odkaz dovolatele na rozhodnutí týkající se omluvitelnosti právního omylu (sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, 22 Cdo 929/2001, 22 Cdo 2926/2010 a 22 Cdo 4484/2007), neboť o skutkovou situaci předpokládanou zde odkazovanými rozhodnutími v posuzované věci nejde (omylu se bylo lze vyhnout při vynaložení obvyklé opatrnosti). Nadto zde nemůže jít ani o omyl vyvolaný státním orgánem (jak správně uzavřel i odvolací soud), jelikož státní podnik ani jeho likvidátora nelze považovat za orgány veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. dovolatelem odkazované nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 a I. ÚS 2219/12), jež byla reflektována i dovolacím soudem (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet ), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. O jinou situaci jde proto tam, v níž bylo kontrahováno přímo s vlastníkem, jemuž však byly dispozice s nemovitým majetkem ustanovením §29 zákona o půdě zapovězeny (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Se zřetelem na oběma soudy v řízení zjištěný skutkový stav nemohou být pak závěry odvolacího soudu jakkoliv v kolizi ani s dovolatelem současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, dle nějž „vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti dražené ve veřejné dobrovolné dražbě na návrh likvidátora státního podniku, na kterého se vztahuje zákaz zcizení této nemovitosti podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, jen tehdy, jestliže při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku navrhnout dražbu nemovitosti byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby“. Ani takové skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při uzavírání smlouvy o provedení dražby, neměly soudy v daném věci za prokázané [viz již soudem prvního stupně akcentovaná zjištění, aprobovaná i soudem odvolacím, o zjevné povaze do dražby dávaného pozemku situovaného uvnitř areálu původní církevní hospodářské usedlosti, Křížovnického dvora, s nímž jako s pozemkem zjevně dotčeným blokačním ustanovením (zde §29 zákona o půdě) nebylo možno nakládat]. Odvolacím soudem v dané souvislosti současně řešená otázka, komu reálně svědčilo právo hospodaření k majetku zrušeného státního podniku a byl-li tak likvidátor vůbec oprávněn s tímto majetek nakládat, pak dovoláním již ani napadena není, pročež by ji nebylo lze k dovolacímu přezkumu ani otevřít, nehledě na to, že neměly-li soudy za prokázané skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při uzavírání smlouvy o provedení dražby, na řešení této naposled uvedené otázky již rozhodnutí ani nezávisí.
V uvedených souvislostech nadto dlužno zdůraznit, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009).
Jelikož dovoláním vymezené otázky hmotného práva, na jejichž řešení je založeno napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu