ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.316.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 316/2020-521
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného XY, bytem XY, b) E. H. , narozené dne XY, bytem XY, a c) J. H. , narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti hlavního města Prahy , jako vedlejšího účastníka na straně žalované, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 151/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019, č. j. 69 Co 125/2019-391, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 2019, č. j. 69 Co 125/2019-398, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019, č. j. 69 Co 125/2019-391, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2019, č. j. 69 Co 125/2019-398, se ve výroku III. o věci samé, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 9 C 151/2018-223, ve výroku I. ve vztahu mezi žalobci a) a c) v uvedeném znění potvrzen ohledně pozemků parc. XY v obci XY, katastrální území XY, a ve všech závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 125/2019-391, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 125/2019-398, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 9 C 151/2018-223, ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou (pro zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a vedlejším účastníkem, výrokem III. jej potvrdil ve výroku I. ve vztahu mezi žalobci a) a c) ve znění, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobci a) a c) podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v obci XY, k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“), do jejich podílového spoluvlastnictví - žalobci a) v podílu 2/5 a žalobci c) v podílu 3/5 s tím, že nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu v celkové výši 1.115.639,41 Kč a jeho dosud nevypořádaná část činí v souhrnu částku ve výši 84.940,98 Kč, přičemž žalobce a) se na této dosud nevypořádané části podílí částkou ve výši 6.110,20 Kč a žalobce c) částkou 78.830,78 Kč, výrokem IV. jej změnil ve výroku II. tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) částku 8.712 Kč a žalobci c) částku 6.050 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, a výrokem V. rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení žalobci a) částku 8.712 Kč a žalobci c) částku 8.712 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci (resp. jejich právní předchůdci) uplatnili restituční nárok na vydání odňatých pozemků dne 14. 12. 1992, že se zřetelem k rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. PÚ 5581/92, jsou nositeli nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, neboť jim (resp. jejich právním předchůdcům) nebyly vydány pozemky v k. ú. XY, že žalovaná nesprávně ocenila hodnotu pozemků sazbou 20 Kč/m 2 dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ačkoli měly být oceněny sazbou 250 Kč/m 2 stanovenou pro příslušný typ pozemku pro hlavní město Prahu, že žalobci žalovanou vyzvali k přecenění jejich restitučního nároku dopisem ze dne 16. 6. 2014 (a současně jí zaslali znalecký posudek Ing. Záluského č. 3398-016-2014, dle něhož byl jejich nárok vyčíslen na částku 2.008.150,95 Kč), že žalovaná nadále setrvávala na jeho původním ocenění, a dopisem ze dne 10. 7. 2014 je odkázala na soudní řízení, že k přecenění nároku žalobců došlo až v reakci na rozhodnutí soudů vydaných v jiných obdobných řízeních vedených mezi totožnými účastníky. Po přecenění nároku na základě označeného znaleckého posudku byl nárok žalobce a) oceněn částkou 418.364,78 Kč, žalobkyně b) částkou 278.909,85 Kč a žalobce c) částkou 418.364,78 Kč. V řízení před soudem odvolacím bylo následně zjištěno, že nevypořádaná část nároku žalobce a) činí 6.110,20 Kč a žalobce c) 78.830,78 Kč. Podle dalších zjištění soudu prvního stupně se žalobci zúčastnili veřejných nabídek pozemků [žalobce a) na základě žádostí ze dne 12. 11. 2007, ze dne 25. 8. 2014 a ze dne 25. 9. 2015 a žalobce c) na základě žádosti ze dne 25. 9. 2015], které ovšem neměly potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, jak vyplývá z provedeného dokazování a z poznatků obou soudů z jejich úřední činnosti. Pokud jde o žalobci nárokované pozemky jakožto náhradní, bylo v řízení zjištěno, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, že u nich nejsou evidována žádná omezení vlastnického práva, že jejich cena určená dle znaleckého posudku Ing. Bureše ze dne 28. 7. 2018, č. 723-153/2018, činí celkem 15.219,50 Kč, že hl. m. Praha dvěma žádostmi ze dne 29. 5. 2014 požádalo o jejich bezúplatný převod dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Rovněž bylo zjištěno, že předmětné pozemky nejsou určeny rozhodnutím o umístění stavby nebo územním souhlasem k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo k zastavění stavbou dopravní infrastruktury, že nejsou těmito stavbami zastavěny, že pozemek parc. XY (druh trvalý travní porost) je dotčen veřejným kanalizačním řadem obce XY, že dle sdělení Městské části - stavebního úřadu Prahy 10 Uhříněves není vyloučen z převodu ani určen k zastavění, že pozemek parc. XY (trvalý travní porost) je v územním plánu obce označen jako zeleň městská a krajinná vyžadující zvláštní ochranu, že část tohoto pozemku se nachází v územním systému ekologické stability a že jeho v jižní části je uloženo vedení veřejného kanalizačního řadu.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci a vzhledem k tomu, že „otázka zkoumání“ liknavého a svévolného postupu žalované (Fondu) při uspokojování nároku žalobců na vydání náhradních pozemků byla již opakovaně a podrobně řešena v mnoha předchozích soudních řízeních a vydaných rozhodnutích týkajících se týchž účastníků (viz rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 417/2016 a sp. zn. 58 Co 240/2018 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 24 Co 115/2016), shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně, který na tato rozhodnutí poukázal, souladným s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), včetně toho, že k této otázce již další (resp. podrobnější) dokazování (z důvodu jeho nadbytečnosti) neprováděl. V těchto rozhodnutích totiž všechny soudy (naposledy i dovolací soud - viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4650/2018) dospěly při posuzování téže otázky k totožnému závěru o liknavosti a svévoli žalované (Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobců (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16). Jestliže tedy žalovaná i přes aktivní přístup žalobců (účast ve veřejných nabídkách) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejich nároků zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě), nesprávným oceněním restitučního nároku a následným setrváváním na nesprávném ocenění restitučního nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení [restituční nárok žalobců byl uplatněn v roce 1992, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v lednu 2004, dosud nebyl restituční nárok žalobců s výjimkou žalované b) zcela uspokojen], je zřejmé, že po žalobcích nebylo lze spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, neboť tato nemohla zjevně vést (vzhledem k nezanedbatelné disproporci mezi žalovaným provedeným oceněním a skutečnou výší restitučního nároku žalobců - žalovaná ocenila nevydané pozemky jako zemědělskou půdu, nevzala v potaz, že nevydané pozemky byly na stát převedeny za účelem výstavby sídliště XY, která byla realizována) k uspokojení jejich restitučního nároku. Ocenění restitučního nároku žalobců přitom žalovaná uznala až v důsledku rozhodnutí soudů učiněných v předchozích řízeních vedených žalobci. Skutečnost, že na nesprávné ocenění upozornili až právní nástupci „prvorestituentů“ v roce 2014, podle odvolacího soudu nic nemění na tom, že vinou žalované byl restituční nárok řadu let nesprávně oceněn. Námitku žalované ohledně absence liknavého a svévolného postupu z její strany, nedostatečné aktivity žalobců a jejich malé účasti ve veřejných nabídkách proto neshledal důvodnou.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně o vhodnosti žalobci nárokovaných pozemků, když v řízení bylo zjištěno, že nejsou určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou, stavbou dopravní infrastruktury, nejsou takto ani zastavěny, jejich vydání nebrání dotčení kanalizačním řadem a zákonnou překážku nepředstavuje ani skutečnost, že „k nim byl uplatněn nárok dle zákona č. 95/1999 Sb. (později dle zákona č. 503/2012 Sb.)“. I když dne 29. 5. 2014 „o jejich bezúplatné vydání“ požádal vedlejší účastník dle §7 odst. 1 písm. e) zák. č. 503/2012 Sb. (který odvolací soud citoval v aktuálním znění), avšak z vyjádření odboru výstavby Městské části Praha 22 ze dne 9. 1. 2018 a ze dne 17. 5. 2018 a z obsahu znaleckého posudku znalce Ing. Bureše je zřejmé, že jde o pozemky označené jako trvalý travní porost a určené k realizaci veřejné zeleně (zeleň městská a krajinná), ale současně nejde o pozemky, které by splňovaly základní podmínku, že jsou umístěny v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše. O oprávněnosti a důvodnosti žádosti vedlejšího účastníka o převod těchto pozemků lze proto právě z tohoto důvodu (viz §2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon) důvodně pochybovat, o čemž svědčí i skutečnost, že na obec dosud nebyly převedeny.
Dále odvolací soud poukázal na to, že dosavadní judikatura týkající se restitučních nároků podle zákona o půdě, zatím vždy stála na principu, že tyto nároky mají prioritu a že stát (Fond či Státní pozemkový úřad) nesmí fakticky upřednostňovat postup dle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu podle zákona o půdě, přičemž účel zákona tohoto zákona nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. (později na zákon č. 503/2012 Sb.). Jestliže tedy Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 konstatoval, že účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., že stát nesmí plnění svých povinností mařit zbavováním se vhodného majetku, např. postupem podle zákona o převodu pozemků, a že v běžném zákoně nemůže být obsaženo nic, co odporuje ústavnímu pořádku a že účelová aplikace pozdějšího právního předpisu je v rozporu se zásadou výkonu státní moci jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem v zákoně stanoveným, je třeba v zájmu právní jistoty oprávněných osob zdůraznit nedotčenost zákona o půdě. Nelze se proto dle názoru odvolacího soudu přiklonit k závěrům, k nimž dospěl dovolací soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 393/2019 (na nějž odkázal vedlejší účastník), který vyšel jen z toho, že bylo uplatněno právo na převod pozemku podle zvláštních právních předpisů (§11a odst. 12 zákona o půdě), aniž by byly navíc současně zkoumány bližší okolnosti, a zejména opodstatněnost takto uplatněného práva. Takový výklad zcela pomíjí legitimní očekávání restituentů na uspokojení restitučních nároků. Odvolací soud se proto přiklonil k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, včetně konstatování, že majetek státu musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, a že jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo tímto zákonem (§14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), který zavazuje i žalovanou.
Zákonnou překážku pro převod předmětných pozemků proto dle odvolacího soudu nepředstavuje ani skutečnost, že „k nim byl uplatněn nárok dle zákona č. 95/1999 Sb. (později dle zákona č. 503/2012 Sb.)“, protože restituční nároky dle zákona o půdě mají přednost před nároky uplatněnými podle jiných právních předpisů. V tomto ohledu též poukázal i na to, že žalovaná ve vyjádření ze dne 12. 9. 2018 uvedla, že vydání obou pozemků nebrání žádná zákonná překážka, pouze upozornila na to, že pozemky představují městskou zeleň a že je třeba, aby „převážil veřejný zájem a veřejné vlastnictví“ a že vyžadují zvláštní ochranu, neboť jejich části se nacházejí při vodním toku v území ekologické stability.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se „odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“, a to: 1) „zda žalovaná jedná svévolně a liknavě ve vztahu k žalobcům v případě, kdy tato přecenila restituční nárok žalobců na jimi tvrzenou výši a kdy se ode dne 1. 8. 2017 tito mohli účastnit veřejných nabídek v plném rozsahu jejich tvrzeného a soudy uznaného restitučního nároku, nicméně takto nepostupují a stále se na základě žaloby podané po tomto přecenění až dne 16. 4. 2018 domáhají i ve vztahu k dalším pozemkům nahrazení projevu vůle žalované prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle“, 2) „zda mohou soudy dovodit naplnění podmínky svévole a liknavosti na straně žalované toliko na základě dřívějších rozhodnutí v obdobných sporech s žalobci, aniž by naplnění této podmínky muselo být prokazováno konkrétními tvrzeními a důkazy i v předmětném řízení“, 3) „zda lze dovodit naplnění podmínky svévole a liknavosti na straně žalované, když tato postupovala v souladu se zákonem a kdy až v důsledku vyvíjející se fikce posouzení pozemků jako by se nacházely na území hl. m. Prahy tyto přecenila na výši odpovídající této fikci, tj. požadovanou žalobci, a zda naplnění této podmínky lze i nadále v současné době po učiněném přecenění dovozovat bez dalšího z toho, že žalovaná v minulosti evidovala restituční nárok žalobců v souladu s právní úpravou (tj. v té době bez vyvinuvší se fikce posuzování hodnoty pozemků jakožto stavebních) v jiné výši“, 4) „zda je možné považovat za převoditelné z hlediska zákona o půdě náhradní pozemky, ke kterým byla uplatněna žádost dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.“, a 5) „zda soud postupoval správně, pokud posuzoval důvodnost uplatněné žádosti dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a to dle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho rozhodování, když nerespektoval přechodné ustanovení ukládající povinnost posuzovat žádost dle právní úpravy platné a účinné v době podání žádosti“.
K bodům ad 1) až ad 3) dovolatelka namítá, že otázka svévole, libovůle či liknavosti žalované je tzv. předběžnou otázkou, jejímž případným řešením v jiném soudním řízení není soud vázán a může (měl) by si ji posoudit soud sám (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Není tak možné, aby při řešení této otázky soud „pouze mechanicky odkázal“ na jiná pravomocná řízení ve věci týchž účastníků. Kromě toho soudy též pominuly nedostatečnou aktivitu žalobců minimálně v období od 1. 8. 2017 do podání žaloby (16. 4. 2018), kdy se mohli účastnit osmi veřejných nabídek, v nichž bylo nabídnuto přes 4000 odpovídajících pozemků, a to již s přeceněným nárokem, kdy jim nebyla znemožněna účast jeho nesprávným oceněním. Nelze tak dovodit „dostatečně aktivní přístup žalobců pro vypořádání jejich restitučních nároků, natož pak svévoli a liknavost na straně žalované, když ta jejich restituční nárok přecenila (byť i na základě závěrů pravomocných rozhodnutí soudů)“. V této souvislosti dovolatelka připomněla, že svévoli a liknavost lze dle judikatorní praxe shledat tam, kde je kumulativně naplněna podmínka aktivity žalobce na straně jedné a pasivní, lhostejný či diskriminační přístup žalované na straně druhé, že úspěšné podání žaloby je pojímáno jako výjimečná eventualita, která přichází v úvahu jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba navzdory aktivnímu přístupu domoci uspokojení svého restitučního nároku zákonem předvídatelným postupem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze dne 6.10 2015, sp. zn. 28 Cdo 1877/2015 a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015) a že délka řízení sama o sobě nenaplňuje požadovaný stupeň výjimečnosti, na jehož základě vzniká na straně oprávněné osoby právo domáhat se vydání pozemku nezařazeného do veřejné nabídky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017). „Skutečnost, že před lety byla shledána žalovaná svévolnou či liknavou neznamená, že lze takto její postup hodnotit i aktuálně“. Žalobci dle žalované krom toho usilovali o převod konkrétních vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku, což je důvodem pro zamítnutí žaloby. Úvaha soudů obou stupňů ohledně naplnění podmínky svévole a liknavosti žalované je tudíž nepřiměřená a nepřihlíží ke všem relevantním hlediskům (zejména k tomu, že nárok byl přeceněn a od přecenění se žalobci neúčastnili veřejných nabídek). Naopak soudy přihlížely k irelevantním hlediskům, jako je celková délka restitučního řízení.
K otázkám ad 4) a ad 5) dovolatelka poukázala na to, že nepřevoditelnost předmětných pozemků sporovala již od samého počátku řízení (viz její podání ze dne 12. 9. 2018 či protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 8. 2019), a to jednak s ohledem na existenci žádosti vedlejšího účastníka dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále z důvodu jejich nevhodnosti k převodu, spočívajícího v tom, že oba pozemky jsou určeny k rozšíření městské zeleně, resp. tvoří městskou zeleň (přičemž by měl převážit veřejný zájem na jejich vlastnictví), že se nacházejí při vodním toku XY potoka v územním systému ekologické stability, a nadto jsou dotčeny veřejným kanalizačním řadem obce XY ústícím do ČOV. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, pakliže dovodil, že nejde o pozemky splňující podmínku umístění v zastavěném území nebo zastavitelné ploše, že o žádosti vedlejšího účastníka dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. lze důvodně pochybovat a že překážku pro převod předmětných pozemků nepředstavuje uplatnění nároku obcí dle zákona č. 95/1999 Sb. či zákona č. 503/2012 Sb. z důvodu, že restituční nároky dle zákona o půdě mají před ostatními nároky přednost. Dle názoru dovolatelky totiž není relevantní skutečnost, zda se náhradní pozemek nachází v zastavěném nebo nezastavěném území obce, neboť „překážka existence žádosti obce dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. je překážkou obecnou, když takový pozemek nelze zařadit do veřejné nabídky a jeho převod je zákonem zapovězen“. Nesprávný a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, na nějž poukázal i vedlejší účastník) je i závěr odvolacího soudu, že nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu předmětných pozemků na žalobce nebrání žádost vedlejšího účastníka o jejich převod podaná podle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Relevantní pak není ani samotná délka řízení o žádosti obce, neboť ta je ovlivněna celou řadou faktorů nezávislých na vůli dovolatelky (mj. i vedení soudních sporů o pozemek). Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dále dovolatelka spatřuje v tom, že pokud by vůbec byl soud oprávněn posuzovat důvodnost uplatněných žádostí obcí dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., musel by tak činit v souladu s právní úpravou (tj. dle přechodných ustanovení v souladu s úpravou platnou v době podání žádosti). Odvolací soud však tuto žádost posuzoval nesprávně dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 8. 2016, přestože byla uplatněna již v roce 2014, kdy postačovalo, aby požadované pozemky byly určeny územním plánem nebo regulačním plánem k realizaci veřejné zeleně, aniž by musely být v zastavěném území nebo zastavitelné ploše (viz čl. II zákona č. 185/2016 Sb., přechodných ustanovení, dle kterého se „řízení o dosud nerozhodnutých žádostech i nadále řídí ustanoveními dosavadních právních předpisů“). Správný není ani názor odvolacího soudu, že oba pozemky se nenacházejí v zastavitelném či zastavěném území, když z platného územního plánu plyne, že jsou sice v nezastavitelném území, avšak pozemek parc. XY v k. ú. XY se nachází v území zastavěném. Je tedy zřejmé, že nárokované pozemky nejsou k vydání vhodné, neboť restituenti by nabyli pouze tzv. holé vlastnictví (nelze na nich stavět a nelze je ani běžně zemědělsky obhospodařovat, neboť jde o veřejnou zeleň určenou k obecnému užívání). Obecné užívání pozemků, určených k veřejnému užívání, ovšem zakládá ve smyslu např. nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 překážku restituce, s níž se oba soudy nevypořádaly. Rozhodující však je okolnost, jakým způsobem a s jakým jejich využitím „počítá územní plán“ a jak jsou tyto pozemky využívány. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnili se rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to otázky vhodnosti pozemků, coby náhradních za pozemky, jež pro překážky ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě nebylo lze vydat, požádala-li o jejich bezúplatný převod obec dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, podle jaké právní úpravy §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. má být taková žádost obce - podaná dne 29. 5. 2014 - posuzována, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k řešení otázek, pro něž je přípustné, důvodné, a že jinak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázkám žalované k liknavému a svévolnému postupu Fondu (žalované) při uspokojování restitučního nároku žalobců a) a c):
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování k otázce, zda žalovaná (Fond) postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě či svévolně, a že při řešení této otázky odkázal na předchozí rozhodnutí soudů v jiných obdobných restitučních sporech vedených žalobci proti žalované. Skutečnosti proto neodpovídá, uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že soud prvního stupně „k této otázce již další (resp. podrobnější) dokazování (z důvodu jeho nadbytečnosti) neprováděl“. Nelze proto přisvědčit ani námitce dovolatelky, že „není možné, aby při řešení této otázky soud pouze mechanicky odkázal na jiná pravomocná řízení ve věci týchž účastníků“; otázka ad 2) tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Stejně tak je tomu i ohledně otázky ad 1), jelikož na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ji neřešil [námitku, že soudy obou stupňů pominuly nedostatečnou aktivitu žalobců minimálně v období od 1. 8. 2017 do podání žaloby (16. 4. 2018), kdy se mohli účastnit osmi veřejných nabídek, v nichž bylo nabídnuto přes 4000 odpovídajících pozemku, a to již s přeceněným nárokem, kdy jim nebyla znemožněna účast jeho nesprávným oceněním, uplatnila dovolatelka až v dovolacím řízení]. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
K otázce dovolatelky ad 3):
Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Z uvedeného vyplývá, že evidovala-li žalovaná (Fond) restituční nárok žalobců odvíjející se od nesprávného ocenění odňatých pozemků jakožto zemědělských, ačkoliv ty byly určeny pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jak to vyplývá ze žalobci žalované předloženého znaleckého posudku, nepostupovala „v souladu se zákonem“, jak namítá, a ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti Státního pozemkového úřadu, jakožto organizační složky státu (resp. Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobců není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců [žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nárok již v roce 1992, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v lednu 2004 a správně byl tento nárok oceněn teprve v roce 2016, přičemž žalobci se opakovaně účastnili veřejných nabídek - žalobce a) již v roce 2007, a následně pak v letech 2014 a 2015, žalobce c) na základě žádosti ze dne 25. 9. 2015] do současné doby nedošlo k uspokojení části jejich restitučních nároků, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu Fondu a dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 887/2019, v nichž otázka, zda žalovaná (Fond) postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců - tehdy i žalobkyně b) - liknavě, již byla řešena. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění žaloby o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu jiných pozemků, bude posouzení otázky liknavého postupu žalované (Fondu) vůči stejné oprávněné osobě (žalobcům) soudy nižšího stupně odlišné. K tomu dále srov. §13 o. z. a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16, na něž poukázal již odvolací soud].
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje jen obecné teze o hodnocení liknavosti a svévole postupu Fondu, resp. žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup, resp. Fondu anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde.
Z těchto důvodů proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné ani k otázce dovolatelky pod bodem ad 3).
K otázce formulované dovolatelkou pod bodem ad 4), pro jejíž řešení je dovolání přípustné:
Ohledně předmětných pozemků bylo již v řízení před soudem prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše, ze sdělení Městské části Praha 22 a ze sdělení Městské části - stavebního úřadu Praha 10 zjištěno, že jde o pozemky charakteru trvalý travní porost, že nejsou určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou, stavbou dopravní infrastruktury, nejsou takto ani zastavěny, že územním plánem jsou určeny k realizaci veřejné zeleně (jako zeleň městská a krajinná) a že oběma pozemky prochází hranice územního systému ekologické stability, že dne 29. 5. 2014 podal vedlejší účastník dvě samostatné žádosti, jimiž požádal o jejich bezúplatný převod dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., přičemž žalovaná s převodem těchto pozemků na žalobce jakožto náhradních nesouhlasila z důvodů, na něž poukázala i v dovolání. Obdobnou argumentaci uvedl též vedlejší účastník v odvolacím řízení s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019. Z jeho žádosti o převod pozemku parc. č. 1233/43 v k. ú. XY se nad to podává, že tento pozemek se nachází v zastavěném území.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005), a to ke dni rozhodování soudu (k tomu srov. §154 odst. 1 o. s. ř. a k jeho aplikaci např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Ke dni rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, tj. k datu 28. srpna 2019, stanovil §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném (od 14. 4. 2006) do 31. 10. 2019, že „smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů“. V poznámce 13c) pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz mimo jiné na §5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
Citované ustanovení §11a bylo do zákona o půdě vloženo zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 14. 4. 2006. K části třetí tohoto zákona, jíž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2006 Sb. nikterak nezmiňuje.
Zákon č. 95/1999 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákonem č. 503/2012 Sb., který v §7 nazvaném „Bezúplatný převod pozemku“ obsahuje obdobné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb. v §5 nazvaném „Převod na obce, vlastníky staveb a uživatele pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách“. V §7 odst. 1 a 2 zákona č. 503/2012 Sb. je upraven bezúplatný převod zemědělských pozemků a dalších pozemků, s nimiž je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit, na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, a to jde-li o pozemky vyjmenované v odstavci 1 pod písm. a) až f) a o pozemky vyjmenované v odstavci 2) pod písm. a) a b).
Pakliže tedy §11a odst. 12 zákona o půdě stanoví s účinností od 14. 4. 2006, že smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, a v poznámce 13c) pod čarou odkazuje například na §5 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž tento zákon byl zrušen ke dni 31. 12. 2012, a obdobné ustanovení obsahuje zákon č. 503/2012 Sb. v §7, pak lze dovodit, že od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019).
Bylo-li v dané věci zjištěno, že hlavní město Praha podalo dne 29. 5. 2014 dvě nárokové žádosti podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. na bezúplatný převod předmětných pozemků, pak v případě, že by tyto žádosti byly odůvodněné, nebylo by lze tyto pozemky podle §11a odst. 12 zákona o půdě (ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 10. 2019) bezúplatně převést na žalobce k uspokojení jejich restitučního nároku jakožto pozemky náhradní, neboť jejich převod by byl zapovězen zákonem (a nebylo by možno je zahrnout do veřejné nabídky), a nešlo by tudíž o pozemky vhodné k převodu na oprávněné osoby.
Právní názor odvolacího soudu, že restituční nároky uplatněné dle zákona o půdě mají před ostatními nároky podle jiných právních předpisů přednost, je zjevně nesprávný, neboť opomíjí vůli zákonodárce vtělenou do ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 10. 2019), které od 14. 4. 2006 vyloučilo, aby žalovaná (Fond) uzavřela s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, resp. aby soud (za splnění shora uvedených předpokladů dovozených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu) na základě žaloby oprávněné osoby nahradil projev vůle žalované k uzavření takové smlouvy, (mimo jiné) tehdy, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, tj. dle §5 zákona č. 95/1999 Sb. a od 1. 1. 2013 dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Jen pro úplnost je možno v daných souvislostech poukázat na §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019, dle kterého smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, přičemž v poznámce 26) k tomuto ustanovení je již odkaz např. i na §7 nebo §10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Odkaz odvolacího soudu na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 495/02, je nepřípadný již proto, že tento nález byl vydán ještě před novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. (jímž byl do zákona o půdě vložen §11a, včetně jeho odstavce 12), a dále proto, že Ústavní soud v něm řešil restituční spor vedený oprávněnou osobou proti Fondu v situaci, kdy odvolací soud své zamítavé rozhodnutí opřel o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, podle kterého „nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků, a že oznámení Pozemkového Fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy“.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů uzavírá, že nesouhlas odvolacího soudu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, nemá vzhledem ke shora citované právní úpravě jakékoliv opodstatnění. Dále Nejvyšší soud dodává, že ani v této věci neshledává důvod se od závěrů uvedených v tomto rozsudku odchýlit (obdobně srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, či dřívější usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010).
K řešení otázky, podle jaké právní úpravy ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. má být posuzována žádost obce o bezúplatný převod zemědělského pozemku podaná dne 29. 5. 2014:
Dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2016, Státní pozemkový úřad bezúplatně převede zemědělské pozemky, s nimiž je příslušný hospodařit, na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, jde-li o pozemky určené vydaným územním plánem nebo vydaným regulačním plánem k realizaci zeleně a k realizaci veřejně prospěšných opatření anebo již k těmto účelům využité.
Dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tj. od 1. 8. 2016, Státní pozemkový úřad bezúplatně převede zemědělské pozemky, s nimiž je příslušný hospodařit, na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, a to jde-li o pozemky v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše určené územním plánem nebo regulačním plánem k realizaci veřejné zeleně nebo k realizaci veřejně prospěšných opatření anebo již k těmto účelům využité.
Podle Čl. II., bodu 2. přechodných ustanovení zákona č. 185/2016 Sb., pak platí, že převody pozemků na základě žádostí podle §7, §10 odst. 1 a 4 a §11 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud byly nejpozději ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona splněny podmínky pro uplatnění nároku na převod stanovené zákonem č. 503/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jestliže v posuzované věci vedlejší účastník požádal žalovanou o bezúplatný převod předmětných zemědělských pozemků podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. dne 29. 5. 2014, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 185/2016 Sb., pak vzhledem k jeho Čl. II., bodu 2. přechodných ustanovení lze splnění podmínek pro uplatnění nároku na převod těchto pozemků posuzovat podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 185/2016 Sb., tedy ve znění do 31. 7. 2016.
Je tudíž třeba přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud pochybil, pokud „oprávněnost, resp. důvodnost“ žádostí vedlejšího účastníka o převod předmětných pozemků podaných dne 29. 5. 2014 posuzoval podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 8. 2016. Nelze totiž přehlédnout, jak dovolatelka správně namítá, že na rozdíl od tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 8. 2016, ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2016, nestanovil pro bezúplatný převod zemědělských pozemků na obce - kromě dalších předpokladů - že „jde o pozemky v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše“. Odvolací soud tudíž věc v tomto ohledu posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.
Ze všech shora uvedených důvodů tak byl dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k otázkám, pro jejichž řešení je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku III. o věci samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i ve všech závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazné (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu