ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3791.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3791/2019-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně I. B., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michaelou Lukovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6, a 2) městská část Praha 4 , IČ 00063584, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupená JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o zaplacení 1 852 109,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 186/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2019, č. j. 20 Co 367/2018-402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2018, č. j. 41 C 186/2013-328, v zamítavém výroku I. o věci samé (ve vztahu k žalovanému 1/) co do částky 938 836,60 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku III. o věci samé (ve vztahu k žalované 2/) co do částky 913 273,10 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II., jímž bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni 25 563,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výrocích VI. a VII. O náhradě nákladů státu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jej změnil ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jí vlastněných pozemků v k. ú. XY, obec XY, tvořících veřejná prostranství. Měla za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud jednoznačně vyřešena. Vytýkala přitom nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, upozorňujíc, že nepřihlédly ke zvláštní povaze předmětných pozemků (památkově chráněné území, přírodní rezervace nebo přírodní památka) ani ke všem navrženým a provedeným důkazům, jež nehodnotily ve vzájemné souvislosti. Mínila, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i právem na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05. Namítala rovněž, že znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, vykazuje řadu nedostatků (nesprávné začlenění předmětných pozemků do kategorie pozemků nejnižší hodnoty, chybné započtení srážek či neodpovídající závěry o obvyklé ceně pozemků).
Žalovaní v samostatných vyjádřeních navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, resp. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
K otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemků lze odkázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, týkající se rovněž pozemků užívaných širokou veřejností), v níž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy. Peněžitá náhrada tedy musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Výše obvyklého nájemného, coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným. Nelze-li zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, zůstává na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby relevantní faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Vycházely-li tedy soudy nižších stupňů při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, tvořících veřejné prostranství, z obvyklého nájemného v daném místě a čase stanoveného znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Davidem Kaftanem, jejž považovaly za přesvědčivý a správný po odborné i logické stránce, a to i v kontextu s výpovědí znalce, jenž odhadl cenu nájmu těchto pozemků se zřetelem k jejich individuálnímu charakteru, zohledňuje mimo jiné jejich specifickou polohu či obtížnou dostupnost a využitelnost, nijak se od výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Vytýká-li pak dovolatelka nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, poukazujíc na nedostatky znaleckého posudku spočívající v zařazení pozemků do kategorie „ostatní pozemky“, započtení srážek či závěrech o ceně pozemků, jež dle jejího názoru nekorespondují obvyklé ceně, a zpochybňujíc konkluze soudů nižšího stupně o způsobu užití pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, coby lesního pozemku, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toliko prostřednictvím výtek stran hodnocení důkazu znaleckým posudkem tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Soudy nižšího stupně, jež se při hodnocení provedeného dokazování důsledně zabývaly též specifickou povahou předmětných pozemků (viz bod 45. in fine odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), se svým postupem ostatně ustálené judikatuře dovolacího soudu nikterak nezpronevěřily (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).
Prostřednictvím námitky, že soudy nižšího stupně nevyhověly všem důkazním návrhům dovolatelky, jsou pak vytýkány vady řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 rovněž nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zamítly-li ostatně soudy nižšího stupně důkazní návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku, ustanovení znalce za účelem posouzení využitelnosti pozemků, provedení místního šetření či sdělení stanoviska hlavního města Prahy ke zřízení přírodní památky „Dvorecké stráně“ s odůvodněním, že se zřetelem k dalším skutkovým zjištěním by provedení těchto důkazů bylo nadbytečné, nikterak se tím od ustálené judikatury neodchýlily. Na rozhodnutí soudu totiž zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, proč neprovedl každý jednotlivý dovolatelkou navržený důkaz, tak jeho postup vytýkanou vadu řízení evidentně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž pod č. 80/1995) a nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 438/2010, cit. výše, či nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, publikovaným pod č. 200/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) či právem dovolatelky na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Vytýká-li dovolatelka konečně vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dlužno uvést, že ani prostřednictvím těchto výtek na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z něhož vyplývá, jaké rozhodné skutkové okolnosti vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy i jak byla věc posouzena po právní stránce) totiž nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky; tomu ostatně nasvědčuje (mimo jiné) i skutečnost, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Náklady žalovaných (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaných advokáty) pak v posuzovaném případě nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, publikovaný pod č. 232/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, publikovaný pod č. 137/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, publikovaný pod č. 35/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže tedy projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaných, kteří uvedenou skutečnost ostatně netvrdí ani neprokazují, Nejvyšší soud náklady vynaložené v dovolacím řízení na jejich advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Z uvedeného důvodu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu