ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3870.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3870/2019-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Roztoky u Prahy, se sídlem v Roztokách u Prahy, náměstí 5. května 102, identifikační číslo osoby: 47005688, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště pro Střední Čechy, Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 19/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2019, č. j. 3 Co 55/2018 – 176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 38 C 19/2016 – 153, vydal žalobkyni pozemek parc. č. 206/1 – vodní dílo, o výměře 13.226 m 2 v katastrálním území Únětice u Prahy a obci Únětice, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným GRID, a. s. pod číslem 576-79/2016 (dále „předmětný pozemek“), jenž se stal nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 206/3 – vodní dílo, o výměře 1.577 m 2 v katastrálním území Únětice u Prahy a obci Únětice, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným GRID, a. s. pod číslem 576-79/2016 (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozsudkem nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu ze dne 23. 11. 2015, č. j. SPU 605119/2015, sp. zn. SP 19884/2015-537100 (výrok III.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 45.402,22 Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 Co 55/2018 -176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. ve správném znění, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 11. 2015, č. j. SPU 605119/2015, sp. zn. SP 19884/2015-537100 (výrok I.) Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 35. 412,- Kč (výrok II.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jež restituční nárok uplatnila řádně a včas ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. u povinné osoby. Účastnice řízení je povinnou osobou podle ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., předmětný pozemek je - na rozdíl od nově vytvořeného pozemku parc. č. 206/3 - původním majetkem církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě byl odňat v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) za okolností uvedených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. Vydání předmětného pozemku nebrání výluka z naturální restituce upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť rybník jako vodní dílo, který se na předmětném pozemku nachází, není z hlediska soukromého práva samostatnou věcí (je součástí pozemku), a není výsledkem stavební činnosti, jež by bylo možné označit za stavbu ve smyslu občanského práva (na podporu uvedené argumentace odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu označená v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Odvolací soud dále dovodil, že vydání předmětného pozemku nebrání ani stavebně technické provedení hráze rybníka, neboť z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že se jedná o jednoduchý konstrukční typ vodní hráze, kde stavební úpravy (zpevnění návodního stavu kameny a v místě bezpečnostního přelivu zpevnění hráze kamennou dlažbou v betonovém loži) splývají s pozemkem jako takovým.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku I.) podala účastnice řízení dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení otázky možné naturální restituce vydáním pozemku, jenž je ve funkčním celku s jiným pozemkem (jiného vlastníka) a oba pozemky společně tvoří rybník (vodního dílo), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na podporu předestřeného důvodu přípustnosti dovolání účastnice řízení odkazuje a cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 416/2010, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018; označené rozsudky dovolacího soudu jsou, stejně jako citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Připomíná rovněž závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, že „v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období (resp. v době před účinností zákona).“ Poukazem na ustanovení §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 254/2001 Sb.“), nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (označené nálezy jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalu s.usoud.cz), dovolatelka dovozuje, že v případě vydání předmětného pozemku nebude žalobkyně moci plně realizovat vlastnické právo a vznikne jí tzv. holé vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restitucí. Uvádí, že vodní plocha na pozemcích parc. č. 206/1 a parc. č. 206/3 tvoří jeden funkční celek ve smyslu ustanovení §2 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítala, že dovolatelkou vymezený důvod přípustnost dovolání nezakládá, neboť mezi pozemky parc. č. 206/1 a parc. č. 206/3 žádná funkční souvislost v nalézacím řízení zjištěna nebyla. Rozsudek odvolacího soudu nelze ve smyslu vymezeného důvodu přípustnosti dovolání nijak konfrontovat s (dovolatelkou připomínanými) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, neboť označené rozhodnutí se výkladem pojmu funkční souvislost nebo funkční celek vůbec nezabývá. Žalobkyně naopak obsáhlou citací z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018, připomíná, že nebyla-li dovolacím soudem shledána funkční souvislost mezi pobřežními pozemky a pozemky, na nichž se nachází hlavní část rybníka, pak o to méně může být dán vztah funkční souvztažnosti mezi dvěma sousedními pozemky, na nichž se nachází toliko rybniční plocha. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání účastnice řízení odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že byl v dovolání uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť na dovolatelkou vymezené právní otázce [splnění podmínek naturální restituce vydáním pozemku, jenž je ve funkčním celku s jiným pozemkem jiného vlastníka a oba pozemky společně tvoří rybník (vodního dílo)] rozsudek odvolacího soudu nezávisí a není tak naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu skutečně závisí [zda je dán výlukový důvod obsažený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tehdy, nachází-li se na nárokovaném pozemku nádrž rybníka (vodní plocha) a zda lze rybník považovat za stavbu (v občanskoprávním smyslu), jež by naturální restituci ve smyslu citovaného ustanovení bránila], vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 229/1991 Sb.“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), mohla, být samostatným předmětem práv a povinností (§120 odst. 2 obč. zák.), a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
Jestliže tedy odvolací soud v individuálně daných poměrech projednávané věci při řešení otázky, zda existence rybníka na vydávaném pozemku představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyšel z judikatury vztahující se k obdobně koncipovanému ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci existence rybníka (vzduté vodní plochy) na posuzovaných pozemcích nebrání jejich vydání oprávněné osobě [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], když zde samotná vodní plocha nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník [jak je chápán vodním (veřejným) právem] nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný pod č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).
Překážkou vydání předmětného pozemku pak může být i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit. Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví.
Dovolatelkou tvrzené obtíže při hospodaření s předmětným pozemkem zaznívající opět pouze jen v obecné rovině (jsou spojovány s faktem, že vodní plocha rybníka se, kromě předmětného pozemku, nachází i na pozemku parc. č. 206/3, jenž zůstal ve vlastnictví státu), nepředstavují žádný relevantní důvod, jenž by naturální restituci bránil. Tvrzené funkční spojení obou sousedních pozemků je dovolatelkou dovozováno z toho, že jedna vodní plocha (rybník) se nachází na pozemcích dvou různých vlastníků. Takovéto funkční spojení však při úvahách, zda je naplněn výlukový důvod obsažený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. postrádá jakoukoliv relevanci, neboť ve smyslu citovaného ustanovení je výlukový důvod dán pouze v případech souvislosti pozemku či jeho části se stavbou, kteréžto jsou nezbytné k užívání stavby. Jak se z výše uvedeného výkladu ovšem podává, rybník není (samostatnou) stavbou v občanskoprávním smyslu a zákonem požadovaná souvislost tudíž nemůže být naplněna.
Bez souvislosti s projednávanou věcí je i dovolatelkou citovaný závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, že „v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období (resp. v době před účinností zákona)“. Je zřejmé, že se jedná o obecnou tezi vážící se k motivům, pro které zákonodárce včlenil do zákona č. 428/2012 Sb. výlukové ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nelze jej ovšem označit za interpretační a aplikační kritérium, jež by mělo být jako vodítko pro rozhodování soudu zohledněno v podmínkách každé konkrétní věci.
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu