ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4021.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4021/2019-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, IČ 004 06 881, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalovaným 1) obci Rovečné, se sídlem v Rovečné 82, IČ 00295281, zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 375/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. července 2019, č. j. 54 Co 162/2018-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kamily Vránové, advokátky se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 54 Co 162/2018-373, potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 4. 2018, č. j. 10 C 375/2014-323 [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 658/2, 660/2, 721/1 a 721/3 v k. ú. Rovečné, a jímž žalobkyni byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 38.253 Kč k rukám její zástupkyně a žalované 2) ve výši 5.423 Kč]; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 8.786 Kč k rukám její zástupkyně a žalované 2) částku 2.236 Kč.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem označených pozemků, a kterou odůvodnila tím, že jejich vlastnicí byla od roku 1938 do roku 1948, kdy na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. 3. 1948, č. j. 27.524/48-IX/R12, vydaného podle §2 odst. 2 zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), byly převzaty státem bez náhrady, a že v katastru nemovitostí je v rozporu s kogentním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“) zapsána jako jejich vlastník žalovaná 1). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že Listinou o přídělu lesů vydanou Ministerstvem zemědělství dne 17. 6. 1949, č. j. 32865/49 - IX/B-23 (dále jen „listina o přídělu ze dne 17. 6. 1949“), byly předmětné (a další) pozemky odňaté žalobkyni podle zákona č. 142/1947 Sb. přiděleny podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. a §14 vládního nařízení č. 1/1948 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení zákona o revisi první pozemkové reformy, Lesnímu družstvu obcí Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom s tím, že tyto obce jsou povinny jmenované lesní družstvo založit, že však toto družstvo nikdy nevzniklo. Další listinou o přídělu lesů vydanou Ministerstvem zemědělství dne 17. 2. 1950 pod č. j. 8747/50 -IX/B 23 (dále též jen „listina o přídělu ze dne 17. 2. 1950“) byly předmětné a další pozemky přiděleny do vlastnictví uvedených obcí s tím, aby s tímto majetkem vstoupily do Lesního družstva v Bystřici nad Pernštejnem, v němž byly zapojeny a jehož prostřednictvím předmětné pozemky spravovaly. Na základě souhlasného prohlášení Lesů České republiky, s. p., a žalované 1) ze dne 27. 2. 2004 a na základě dohody těchto subjektů o předání předmětných pozemků ze dne 30. 3. 2004 byla žalovaná 1) zapsána jako jejich výlučná vlastnice v katastru nemovitostí dle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., že však žaloba není důvodná, neboť pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) byly podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny předpoklady, přičemž k porušení blokačního §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, který zakazoval jen převody původního majetku církví a náboženských společností, a nikoliv jejich přechody, nedošlo. Námitku žalobkyně, že předmětné pozemky byly listinou o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950 přiděleny do společného vlastnictví více obcí, nepovažoval odvolací soud za důvodnou, jelikož tato (formulářová) listina neobsahuje nic, co by svědčilo o „společném“ přídělu, ba právě naopak; v jejím záhlaví je sice uvažováno o dvou eventualitách přídělu, z nichž první zní „do vlastnictví“, a druhá „do společného vlastnictví s podíly“, přičemž přeškrtnuta byla (byť pouze částečně) druhá z nich (konkrétně text „s podíly“), což svědčí o tom, že přidělené pozemky neměly být ve společném vlastnictví s podíly (podílovém spoluvlastnictví). Nepřeškrtnutí celého textu lze přičíst k formálním nedostatkům listiny o přídělu ze dne 17. 2. 1950 spíše než úmyslu přidělit pozemky do rovnodílného společného vlastnictví dovozovaného žalobkyní, která přitom pomíjí skutečnost, že eventualita „do vlastnictví“ nebyla přeškrtnuta ani zčásti. To lze ve spojení s listinou o přídělu ze dne 17. 6. 1949, ve které je text „do společného vlastnictví s podíly“ přeškrtnut celý, vyložit tak, že pozemky byly přiděleny do majetkové sféry obcí podle toho, v jakém katastrálním území se nacházejí. Takový výklad je v souladu s rozumným a logickým uspořádáním věcí více, než konstrukce žalobkyně založená na ustanoveních §361 a §839 obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“). Pro jednoznačné nastoupení domněnky zakotvené v §839 o. z. o. by totiž postačilo přeškrtnutí textu „do vlastnictví“. Byl-li naopak přeškrtnut text „s podíly“, svědčí to o tom, že přidělené pozemky neměly být ve společném vlastnictví s podíly (podílovém spoluvlastnictví). Odvolací soud dále poukázal na to, že všechny čtyři dotčené obce, které, jak je patrné z kopie výzvy k vydání lesních pozemků ze dne 9. 4. 2003, požádaly o vydání lesních pozemků přidělených listinou o přídělu ze dne 17. 2. 1950. K datu 31. 3. 2012 nebyl jako vlastník sporných pozemků zapsán stát a mezi státem a obcemi, resp. mezi obcemi navzájem, zjevně neexistoval spor o vlastnická práva. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012, mající charakter určité „restituční tečky“, do kdy je nutno uplatnit sporná práva (srov. odst. 25 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/16), proto na danou věc dopadat nemůže. Stejné závěry zaujaté odvolacím soudem vyplývají dle jeho názoru i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání totožné žalobkyně taktéž v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ve věci jiné obce, která pozemky nabyla rovněž na základě listiny o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950. Odvolací soud dodal, že ani kdyby byl správný názor žalobkyně o přídělu pozemků do společného vlastnictví více obcí, nevedlo by to k závěru o (byť jen částečné) důvodnosti žaloby, neboť spoluvlastníkem sporných pozemků by v takovém případě nebyl stát, ale obce uvedené v listině o přídělu ze dne 17. 2. 1950, resp. jejich právní nástupci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř. k řešení následujících otázek: 1) „zda v případě, kdy lesní pozemky nacházející se ve více katastrálních územích byly podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přiděleny společně do vlastnictví více obcí bez určení podílů a z přídělové listiny nebylo zřejmé, které konkrétní pozemky jsou přidělovány které konkrétní obci, došlo podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k přechodu přidělených pozemků do výlučného vlastnictví té obce, v jejímž katastrálním území se pozemky v době přídělu nacházely, nebo do rovnodílného spoluvlastnictví všech obcí, resp. jejich právních nástupců, uvedených v přídělové listině“, a 2) „zda v případě, kdy pozemek podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přešel do podílového spoluvlastnictví více obcí, ovšem v katastru nemovitostí byla jako výlučný vlastník pozemku zapsána pouze jedna z nich, přešly spoluvlastnické podíly zbývajících obcí ke dni 1. 4. 2013 zpět na stát podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.“, které nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, „když některé případy, v nichž měly tyto otázky význam, byly dovolacím soudem rozhodnuty odchylně od napadeného rozsudku“.
Dovolatelka k otázce 1) uvedla, že od počátku přídělového řízení se o pozemky tvořící tzv. Horní Les ucházely obce Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom stejným dílem, což vyplývá již ze zápisu z přídělového jednání u Okresního národního výboru v Boskovicích ze dne 19. 5. 1948, dle kterého se lesní družstvo z těchto obcí složené uchází o pozemky „ stejným dílem “, na základě čehož došlo k přidělení nikdy nevzniknuvšímu lesnímu družstvu. Za této situace považuje za nelogický závěr odvolacího soudu z textu přídělové listiny ze dne 17. 6. 1949, č. j. 32865/49-IX/B 23, dle které příděl směřuje „do vlastnictví“ přídělce, zatímco text „do společného vlastnictví s podíly“ je přeškrtnut, a má za to, že příděl Horního Lesa jako celku směřoval do společné vlastnické sféry. V rozporu s tím není ani obsah přídělové listiny ze dne 17. 2. 1950, č. j. 8747/50 - IX/B 23, kde je ponechán text „do vlastnictví“, a text „do společného vlastnictví s podíly“, je v části znějící „s podíly“ přeškrtnut, zatímco „do společného vlastnictví“ je „předznamenáno“ podtržítkem. V této listině ovšem není vymezeno, v jakém rozsahu jsou té které obci pozemky tvořící tzv. Horní Les přiděleny. Interpretace odvolacího soudu dle dovolatelky „nemá právní základ v ustanoveních tehdy platných právních předpisů a je s nimi naopak v rozporu“, když předmětné řízení ukončené vydáním přídělové listiny ze dne 17. 2. 1950 vedené dle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., podle nějž bylo možné lesní půdu přidělit mj. „ svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům “ , nikoliv však do výlučného vlastnictví obcí. Nebyly-li přídělovou listinou vymezeny podíly, pak rozsah vyplýval z o. z. o. v tehdy platném znění, dle kterého platilo, že existovalo-li více vlastníků jedné věci bez toho, že by jí byly přiděleny konkrétní části, vznikalo spoluvlastnictví s ideálními podíly; pakliže se velikost podílů nedalo zjistit, platilo, že podíly jsou stejné. Vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na žalovanou 1) přejít dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. pouze ve výši ideální ¼ do rovnodílného spoluvlastnictví, což předpokládá rovněž judikatura dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017). Zápis žalované 1) jako výlučného vlastníka dotčených pozemků do katastru nemovitostí tak postrádal právní oporu a „převod“ proto odporuje §29 zákona o půdě.
K otázce 2) dovolatelka namítá, že není-li správný názor odvolacího soudu, že i pokud by dotčené pozemky přešly do „rovnodílného spoluvlastnictví čtyř označených obcí“, by nebyla osvědčena důvodnost, protože pozemky by byly nadále v rovnodílném spoluvlastnictví obcí bez majetkové účasti státu, pak podle jejího názoru přešly-li pozemky dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do rovnodílného spoluvlastnictví obcí a nebyl-li ze strany obcí Nyklovice, Chlum či Polom podán do 31. 3. 2013 návrh na zápis jejich podílového spoluvlastnictví do katastru nemovitostí, ani odpovídající žaloba, přešly podíly zpět na stát, jak to vyplývá z §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaná 1) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Vyslovila názor, že otázky vymezené dovolatelkou odvolací soud vyřešil správně, a její výtky neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
K otázce dovolatelky ad 1):
Podle 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce [odst. 3 písm. a)].
Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo zjištěno, že žalovaná 1) - obec Rovečné (stejně jako všechny tři další obce) požádala výzvou ze dne 9. 4. 2003 k vydání pozemků, které jí byly přiděleny listinou o přídělu ze dne 17. 2. 1950, a taktéž v souhlasném prohlášení Lesů České republiky, s. p., a žalované 1) ze dne 27. 2. 2004 se uvádí, že nemovitosti uvedené v tomto prohlášení „přešly na základě předloženého potvrzení o přídělu č. 8747/50 - IX/B 23 ze dne 17. 2. 1950 do vlastnictví Obce Rovečné“ (totožný údaj je uveden i v dohodě označených subjektů ze dne 30. 3. 2004 o předání lesních pozemků z vlastnictví České republiky, k nimž měly Lesy České republiky, s. p. právo hospodaření s národním majetkem, Obci Rovečné podle zákona č. 172/1991 Sb. v platném znění, která je obsahem spisu), je zcela nadbytečné se jakkoliv zabývat listinou o přídělu ze dne 17. 6. 1949 (kterou jako jedinou zmínila žalobkyně v žalobě).
V listině o přídělu lesů vydané Ministerstvem zemědělství dne 17. 2. 1950 pod č. j. 8747/50-IX/B 23 ve věci velkostatku Kunštát vlastníka Kongregace Těšitelek Božského Srdce Ježíšova v Rajhradě u Brna, správní okres Boskovice, adresované Místnímu národnímu výboru: 1./v Rovečné, p. Rovečné, 2./v Chlumu, p. Letovice, 3./v Nyklovicích, p. p. Rovečné, p. p. Rovečné a 4./ v Polomu, p. p. Vír, se v bodu I. uvádí: Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle §8, odst. 2) zákona ze dne 11. července 1947, č. 142 Sb. o revisi první pozemkové reformy a podle §14 vládního nařízení ze dne 7. ledna 1948 č. 1 Sb. o provedení revise první pozemkové reformy do vlastnictví obcí Nyklovice - Rovečné - Chlum - Polom s výhradami a za podmínek dále uvedených tyto lesní i jiné nemovitosti - část z lesního majetku z velk. Kunštát ve správním okresu Boskovice, přičemž v tabulce, která následuje je uvedeno, že v kat. území Nyklovice jde o pozemky parc. č. 105, 152, 153, 154, 156, 157 a 166 v kat. území Rovečné o pozemky parc. č. 658/2, 660/2, 661, 719, 721/1 a 721/2 a st. p. č. 148 a 216, v kat. území Chlum o veškeré pozemky a v kat. území Polom o veškeré pozemky, s tím, že obcím se ukládá, aby s přidělenými lesy a bývalým kmenovým obecním lesním majetkem vstoupily do lesního družstva v Bystřici nad Perštýnem v důsledku toho, že obce Chlum a Polom jsou členskými obcemi zmíněného lesního družstva.
Z této listiny o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950 je tedy jednoznačně zřejmé, že každé obci byly přiděleny pozemky nacházející se v jejím katastrálním území, jak odvolací soud dovodil (v případě obcí Nyklovice a Rovečné výslovně vyjmenované pozemky a v případě obcí Chlum a Polom veškeré pozemky), byť druhá možná varianta (viz dole na stránce - nehodící se škrtněte) „do společného vlastnictví s podíly“ byla přeškrtnuta jen ve slovech „s podíly“. Tento (zřejmě dobově podmíněný) nedostatek v postupu Ministerstva zemědělství, jehož se dopustil při vydání přídělové listiny dne 17. 2. 1950, stejně jako případné jiné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období však nemohou jít k tíži obcím (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, jakož i judikaturu v něm citovanou), a je nutno mít rovněž na paměti, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prostupuje princip in favorem restitutionis .
Je taktéž třeba poukázat i na právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, ve věci totožné žalobkyně proti obci Sulkovec (dříve Polom) a České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnického práva státu, že listina o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950 [jíž nelze upřít relevanci jen proto, že byla vydána po 1. 1. 1950, neboť právě na jev opožděně vydaných přídělových rozhodnutí novela zákona č. 172/1991 Sb. provedená zákonem č. 114/2000 Sb. reagovala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012: „…účelem ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), (…) je umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec…“ (podobně viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017] pak představuje onen dodatečný faktor, s ohledem na nějž lze usuzovat, že měl sporný příděl prospívat obcím. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že nestíhá-li správní akt nicotnost, není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho zákonnost či věcnou správnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 550/2007, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015), což platí i pro listiny o přídělu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Zmiňovaný dokument konečně bezesporu nepředstavuje operativní rozhodnutí o hospodaření se státním majetkem opírající se o vládní nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015), ale přídělové rozhodnutí vydané po 1. 1. 1950 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017). Ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3410/2018.
Otázka ad 1) formulovaná žalobkyní a ani její námitky k této otázce, jimiž vytváří svoji smyšlenou konstrukci skutkového stavu a z toho dovozovaného stavu právního, na jejichž základě pak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že listinou o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950 byly pozemky přiděleny do majetkové sféry obcí podle toho, v jakém katastrálním území se nacházely, tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl v dané věci soudy zjištěn. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018).
Zcela nesprávný je pak i názor dovolatelky, že „zápis žalované 1) jako výlučného vlastníka dotčených pozemků do katastru nemovitostí tak postrádal právní oporu a převod proto odporuje §29 zákona o půdě“, neboť jednak zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje - jak již z jeho názvu vyplývá - „přechod věcí“ a nikoliv „převod věcí“, a dále proto, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezovalo ius disponendi toliko pro případy převodu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4764/2018).
Dospěl-li tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že na žalovanou 1) přešly předmětné pozemky podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
S ohledem na shora uvedené pak přípustnost dovolání nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou podle bodem ad 2), neboť jí opětovně konstruuje, že předmětné pozemky přešly „do podílového spoluvlastnictví více obcí“. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012 (jež stanoví, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu, a že nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát), na danou věc nedopadá, když v řízení bylo zjištěno, že žalovaná 1) byla jako vlastnice předmětných pozemků zapsána do katastru nemovitostí na základě souhlasného prohlášení jejího a Lesů České republiky, s. p., ze dne 27. 2. 2004 a jejich dohody o předání předmětných pozemků ze dne 30. 3. 2004.
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu