ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4397.2018.3
sp. zn. 29 Cdo 4397/2018-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Evy Mikulčákové , bytem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému GATE MEMORY s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 236/89, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24230774, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44/31, PSČ 266 01, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 255/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2018, č. j. 14 Co 147/2018, 14 Co 155/2018-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 13. února 2018, č. j. 18 C 255/2017-101, ve znění usnesení ze dne 13. února 2018, č. j. 18 C 255/2017-108, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému (GATE MEMORY s. r. o.) vyklidit a odevzdat žalobkyni (Ing. Evě Mikulčákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) v rozsudku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
[2] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud – odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je, stejně jako níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), a na další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o nájmu prostoru sloužícího podnikání ze dne 30. listopadu 2015 (dále jen „smlouva o nájmu“), kterou uzavřel OYSTER Invest a. s. (jako pronajímatel, dále jen „společnost O“) s žalovaným (jako nájemcem), je neplatná podle §580 odst. 1, §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro rozpor se zákonem, když žalobkyně neudělila souhlas k nakládání se spornými nemovitostmi ve smyslu §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“). Ze stejného důvodu jsou neplatné i následné podnájemní smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně sepsala sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce již v roce 2001 a byla-li vylučovací žaloba společnosti O zamítnuta (rozsudek nabyl právní moci 3. prosince 2010), platí nevyvratitelná domněnka, že sporné nemovitosti v rozsahu spoluvlastnického podílu společnosti O byly do konkursní podstaty úpadce pojaty oprávněně. K námitce žalovaného, podle které žalobkyni nesvědčí právo nakládat se spornými nemovitosti od 15. července 2013, kdy nastaly skutečnosti významné podle hmotného práva pro „setrvání“ věcí v konkursní podstatě, odvolací soud uvedl, že „nové“ vylučovací žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2015, nebylo „ke dni jeho rozhodnutí vyhověno“. Neztotožnil se ani s námitkou, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu dovolání) tak, že se napadené rozhodnutí odchýlilo od v dovolání citované judikatury Nejvyššího soudu a že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
[5] Podle dovolatele odvolací soud neposoudil správně tyto otázky:
1/ Od jakého okamžiku a na základě jakého právního důvodu bylo možno majetek pronajímatele považovat za sepsaný v konkursní podstatě úpadce?
2/ Mohla se spornými nemovitostmi nakládat ve smyslu §18 odst. 3 ZKV toliko žalobkyně?
3/ Nepřísluší soudům v řízení o žalobě na vyklizení podané správcem konkursní podstaty podle §18 odst. 4 ZKV posuzovat „příslušnost nemovitostí k majetkové podstatě“ úpadce jako otázku předběžnou?
[6] Dovolatel tvrdí, že s ohledem na výsledek prvního excindačního sporu a na důvody, pro něž byla zamítnuta vylučovací žaloba společnosti O, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku společnosti O (spoluvlastnického podílu o velikosti 6/10 na nemovitostech) až s účinky od 12. září 2010, nikoliv s účinky od 3. dubna 2001 (dnem prohlášení konkursu na majetek úpadce) nebo od 12. listopadu 2001 (postupem podle §27 odst. 5 ZKV). Žalobkyně byla oprávněna (byla v dobré víře, že je oprávněna) nakládat s majetkem společnosti O v době od 12. září 2010 (kdy bylo možno majetek považovat za sepsaný postupem dle §27 odst. 5 ZKV) do 15. července 2013 (kdy společnost O vyplatila pohledávku věřitele zajištěnou jejím majetkem). V této době byla žalobkyně též oprávněna udělovat společnosti O souhlas s nakládáním se sepsanými nemovitostmi. Konečně dovolatel poukazuje na skutečnost, že dne 12. července 2013 společnost O uhradila za osobního dlužníka (úpadce) na účet konkursní podstaty částku 4 406 302 Kč, představující pohledávku věřitele č. 44 Finančního úřadu pro Prahu 4 „zajištěnou ve výši 7 343 836 Kč spornými nemovitostmi jako celek“.
[7] Žalobkyně ve vyjádření považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
[8] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[9] Jelikož nejde o spor vyvolaný konkursem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4226/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015), podává se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenými judikatorními závěry k otázce nakládání správce konkursní podstaty s majetkem sepsaným do konkursní podstaty úpadce, podle nichž:
1/ Správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, uveřejněný pod číslem 2280/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu).
2/ Závěry formulované v R 27/2003 jsou uplatnitelné také v případech, kdy důvodem pro zápis věci do konkursní podstaty není postup dle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, ale názor správce konkursní podstaty, že jde o majetek úpadce (a vlastnické právo vylučovatele je pouze domnělé), nebo že jde ve vztahu ke konkursním věřitelům o vlastnictví nabyté v důsledku neúčinného úkonu pozdějšího úpadce. Viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3233/2007.
3/ K úspěchu správce konkursní podstaty ve sporu, jímž se domáhá vydání věci (v případě nemovitosti jejího vyklizení) sepsané do konkursní podstaty úpadce po tom, kdo ji má u sebe (v případě nemovitosti po tom, kdo ji okupuje), postačuje naplnění skutkové podstaty dle §18 odst. 4 ZKV. Tuto povinnost má dotčená osoba bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. K tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, uveřejněné pod číslem 69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2004“), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 525/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3491/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 188/2010.
4/ Správce konkursní podstaty může vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když vylučovatel v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106zák.
[11] V projednávané věci se žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) žalobou ze dne 19. září 2017 domáhá (odkazuje výslovně na ustanovení §18 odst. 3 a 4 ZKV) vůči žalovanému vyklizení a vydání sporných nemovitostí, jež zahrnula do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Jelikož s majetkem zahrnutým do konkursní podstaty je oprávněn nakládat pouze správce konkursní podstaty, nemůže být (a není) pochyb o tom, že okamžikem zápisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce přešlo právo nakládat s nimi na žalobkyni (viz R 27/2003 a na ně navazující rozhodnutí).
[12] Dovolání ve skutečnosti zpochybňuje opodstatněnost soupisu v době uzavření smlouvy o nájmu (od nějž se odvíjí právo správce konkursní podstaty požadovat vyklizení sporných nemovitostí); k tomuto účelu však slouží vylučovací žaloba dle §19 odst. 2 ZKV, kterou prostřednictvím tohoto sporu nelze obejít. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle §19 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. V dané věci se tyto závěry prosadí o to více, že dovolání společnosti O proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2018, č. j. 16 Cmo 2/2018-469, ve věci (druhé) vylučovací žaloby této společnosti, již Nejvyšší soud odmítl, a to usnesením ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4638/2018.
[13] Pro výsledek řízení není rozhodný důvod, pro který žalobkyně sepsala sporné nemovitosti do konkursní podstaty (názor na vlastnictví ke sporným nemovitostem nebo postup dle §27 odst. 5 ZKV, případně oba důvody). Podstatné je, že sporné nemovitosti byly v konkursní podstatě úpadce sepsány (nepřetržitě) od roku 2001, žalobkyně neudělila společnosti O souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu a vyzvala žalovaného (výzvou ze 4. září 2017) k vyklizení sporných nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu je neplatná pro rozpor se zákonem (§580 odst. 1, §588 o. z.) z důvodu absence souhlasu žalobkyně (§18 odst. 3 ZKV) je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. obdobně důvody R 69/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008).
[14] Závěr, že šlo o neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, není způsobilá zpochybnit ani námitka dovolatele, podle níž společnost O uhradila 12. července 2013 na pohledávku věřitele Finančního úřadu pro Prahu 4 částku 4 406 302 Kč (do konkursní podstaty úpadce). Taková námitka je pro posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu s účinky soupisu majetku do konkursní podstaty úpadce právně irelevantní.
[15] K (nekonkretizované) námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud uvádí, že z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá (ve spojení s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.), že takové „jiné vady řízení“ [k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.)] nejsou způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. odstavec [27] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018).
[16] Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl odpověď dovolatele na vyjádření žalobkyně k dovolání (podání datované 26. října 2020). S přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. lze přikročit ke kvalitativní změně dovolacího důvodu (i ve formě doplnění nové argumentace v rámci téhož dovolacího důvodu) jen do uplynutí lhůty k podání dovolání; v mezích, v nichž toto podání z uvedeného pravidla svým obsahem vybočuje, k němu tedy Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. shodně např. odstavec [30] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. 11. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu