ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1719.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1719/2018-98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 10/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 51 Co 327/2017-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 51 Co 327/2017-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 37 C 10/2017-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 1. 2017, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 téhož dne, proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhá omluvy a náhrady škody ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím, případně konstatování nesprávného úředního postupu s tím, že mu byla způsobena nemajetková újma, a to nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010, jež bylo zahájeno dne 27. 7. 2010 a pravomocně bylo skončeno dne 8. 11. 2016, trvalo tedy 6 let a 3 a půl měsíce. Podle žalobce byla nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným vydáním nezákonných rozhodnutí v průběhu řízení a nečinností soudu prvního stupně.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 37 C 10/2017-50, zamítl žalobu (výroky I a II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010 bylo zahájeno dne 27. 7. 2010 a pravomocně bylo skončeno dne 8. 11. 2016 a že celková délka řízení činila 6 let a více než 3 měsíce, přičemž ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně dvakrát, odvolací soud čtyřikrát, dovolací soud dvakrát a Ústavní soud jedenkrát. Rozhodnutí nižších soudů nikdy nebyla zrušena z důvodu, že by nebyl respektován právní názor vyššího soudu. V řízení bylo zjištěno jediné období nečinnosti ze strany soudu v délce 1 roku a 5 měsíců v souvislosti s nedoručením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 vedlejšímu účastníkovi na žalobcově straně (dne 8. 11. 2016), a to až na základě jeho stížnosti podané dne 30. 9. 2016, když rozsudek byl doručen žalobcově právní zástupkyni dne 7. 6. 2015 a žalované dne 28. 5. 2016. Žalobce se obrátil na žalovanou se žádostí o odškodnění imateriální újmy, žalovaná ale jeho žádosti nevyhověla.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 51 Co 327/2017-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované zaplatil 600 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně, jenž věc posuzoval podle §1, §5, §7 odst. 1, §13 odst. 1 a §31a OdpŠk, tedy že žalobce nemá právo na náhradu nemajetkové újmy, neboť mu žádná újma nevznikla z důvodu, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve vztahu k žalobci nebylo nepřiměřeně dlouhé.
6. Odvolací soud zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zejména rozhodnutí odvolacího soudu byla Nejvyšším soudem opakovaně rušena, avšak ani skutečnost, že čtyřikrát rozhodoval ve věci odvolací soud a dvakrát soud prvního stupně, nepřivodila ve vztahu k žalobci nepřiměřenou délku řízení, neboť s ohledem na skutkovou a právní složitost věci bylo lze hodnotit délku řízení ve vztahu k žalobci v trvání 4 let a 11 měsíců jako přiměřenou. Ve vztahu k žalobci doručením mu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 řízení fakticky skončilo a skutečnost, že soud pochybil, pokud tento rozsudek nedoručil vedlejšímu účastníkovi, na tom nemohla ničeho změnit. Žalobce totiž již věděl, jak řízení ve vztahu k němu skončilo, proti konečnému rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání, a proto mu doba 1 roku a 5 měsíců, kdy soud prvního stupně rozsudek nedoručil vedlejšímu účastníku, nemůže způsobit jakoukoli újmu. Uzavřel dále, že žalobcovy odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu byly v tomto směru nedůvodné a nepřípadné, neboť se týkají skutkově odlišných věcí.
7. K tomu odvolací soud dodal, že navíc žalobci ani nemajetková újma nemohla vzniknout, neboť předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 190/2010 byl právě žalobcův požadavek (v jeho případě uplatňovaný opakovaně) na náhradu nemajetkové újmy za jiné řízení, přičemž peněžitá satisfakce nebyla žalobci v tomto řízení přiznána, a to již na základě prvního pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a předmětem dalšího řízení bylo jen posuzování „konstatování porušení práva“ jako dostatečné satisfakce.
8. Odvolací soud dále poukázal na fakt, že žalobce je osobou, která opakovaně vyhledává spory zejména se státem, kdy jen u odvolacího soudu jich žalobce proti státu vedl a vede za posledních 9 let přes sto a následně z těchto řízení požaduje náhradu své nemajetkové újmy. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že pokud účastník svým notorickým sudičstvím vyvolává další a další spory, ze kterých následně požaduje náhradu „nové“ nemajetkové újmy, jedná se o skutečnost, která může vyvrátit domněnku vzniku nemajetkové újmy a že tak je tomu i v tomto případě. Podle názoru odvolacího soudu vedením tohoto a obdobných sporů nemůže žalobci vzniknout újma, neboť mu vlastně samo o sobě vedení těchto sporů činí „radost“ a pokud někomu vedení soudních sporů proti státu o náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku délky řízení vedeného o náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk, činí „radost“, pak „pocit radosti“ je logicky opačný s „pocitem újmy“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalobce podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
10. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také od nálezové judikatury Ústavního soudu s tím, že daným postupem odvolací soud porušil článek 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, a jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené mu článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením č. 209/1992 Sb., a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce rozsudek dovolacího soudu nijak nereflektoval příslušnou judikaturu odvolacího soudu a Ústavního soudu s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vnímal jako dehonestaci své osoby.
11. K výkladu §13 odst. 1, §31a odst. 1, 2, 3 písm. a) až e) OdpŠk žalobce v dovolání vymezil následující otázky.
12. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, které vycházely z doby trvání řízení ve vztahu k němu v délce 4 let 11 měsíců, a to jako doby přiměřené. Přitom poukázal zejména na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). V tomto ohledu vymezil otázku posouzení kritéria celkové délky řízení a okamžiku skončení řízení.
13. Dále žalobce zdůraznil, že se v posuzovaném řízení nejednalo o „opakovaně“ uplatněný nárok, neboť jeho nárok spočíval v tom, že mu vznikla újma jeho nezákonným trestním stíháním, při kterém mu (omezenému na osobní svobodě) zároveň Policie ČR nezákonně bránila v ústavně zaručeném právu na právní pomoc advokáta, kterou si vyžádal. Nikterak v něm tedy nešlo o nepřiměřenou délku trestního řízení. Nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení sp. zn. 26 C 190/2010 mu proto nemajetková újma vznikla, přestože samo toto řízení bylo řízením kompenzačním. V této souvislosti vymezil otázku vzniku nemajetkové újmy v řízení, které je samo řízením kompenzačním a které je nepřiměřeně dlouhé.
14. Žalobce rovněž namítl, že nepřiměřenou délku posuzovaného řízení zcela zásadně ovlivnilo opakované vydávání nezákonných (vadných) rozhodnutí ve věci samé, napřed soudem prvního stupně a potom opakovaně soudem odvolacím, která byla rušena v odvolacím řízení (poprvé) a poté dvakrát v řízení dovolacím, přičemž posuzované řízení až do právní moci konečného rozhodnutí probíhalo po dobu od 27. 7. 2010 do 8. 11. 2016, tzn. po dobu 6 let a 3 a půl měsíce, kterou lze podle žalobce jednoznačně označit za nepřiměřenou délku řízení. K otázce důvodnosti opravných prostředků odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17. Vymezil pak otázku postupu orgánu veřejné moci při opakovaném vydávání vadných rozhodnutí soudem, opakovaně rušených v odvolacím a dovolacím řízení.
15. Žalobce také vytkl odvolacímu soudu, že mu nesdělil, odkud získal poznatky, že je osobou, jež opakovaně vyhledává spory se státem, že z nich hodlá při svém rozhodování vycházet, a že mu neumožnil se k nim vyjádřit, takže v tomto ohledu odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí. K tomu poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011. Přitom podotkl, že ve věci vedené pod sp. zn. 26 C 190/2010 nijak nezneužil svého práva na přístup k soudu a opřel svojí žalobu o konkrétní (hájitelná) tvrzení (námitky), která se nakonec ukázala jako pravdivá. K tomu vymezil otázku vzniku nemajetkové újmy u osoby, která vede více (řadu) typově stejných řízení proti státu.
16. Dále žalobce namítl nesprávnost závěrů odvolacího soudu vycházejících z tzv. notoriet o tom, že v jeho případě se jedná o osobu, jež vede se státem více řízení, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 298/12, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, jakož i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 119/2011-33, ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 133/2011-43, a ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 111/2011-30. Ohledně významu posuzovaného řízení pro něj pak žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. V tomto ohledu poukázal na vadu řízení týkající se správného a kontradiktornost civilního procesu neporušujícího postupu při nahrazování dokazování tzv. notorietami, se kterými je nutno účastníky napřed seznámit.
17. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. První žalobcem vymezená otázka (odst. 12) posouzení kritéria celkové délky řízení a okamžiku skončení řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ve vztahu k žalobci vycházel z celkové délky posuzovaného řízení v trvání 4 let a 11 měsíců, když za relevantní vzal skutečnost doručení rozsudku odvolacího soudu žalobci, a to jako faktické skončení řízení, neboť od tohoto okamžiku byl žalobce seznámen s výsledkem řízení. K tomu lze dodat, že od doručení rozsudku odvolacího soudu nemohl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení a ani dané řízení nemohl vnímat jako dále trvající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2833/13).
24. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (odst. 14) postupu orgánu veřejné moci při opakovaném vydávání vadných rozhodnutí soudem, neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že rozhodnutí nižších soudů nebyla zrušena pro nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu. K otázce vlivu nesprávného právního názoru soudů na posouzení přiměřenosti délky řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již ve Stanovisku, kde v části IV pod písm. c) uvedl, že „pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017), když rozsudky soudů nižších stupňů zrušovány v posuzovaném řízení z uvedených důvodů nebyly.
25. Dovolání žalobce je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro žalobcem vymezené otázky vzniku nemajetkové újmy v řízení, které je samo řízením kompenzačním a které je nepřiměřeně dlouhé, vzniku nemajetkové újmy u osoby, která vede více (řadu) typově stejných řízení proti státu (nikoliv však šikanózně nebo nedůvodně) a otázky týkající se správného a kontradiktornost civilního procesu neporušujícího postupu při nahrazování dokazování tzv. notorietami, se kterými je nutno účastníky napřed seznámit. Při řešení uvedených otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
28. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
29. Odvolací soud se při řešení otázky (odst. 13) vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15), pokud uzavřel, že žalobci žádná nemajetková újma nemohla vzniknout, neboť předmětem posuzovaného řízení byl žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za jiné řízení, přičemž žalobci nebyla v tomto řízení peněžitá satisfakce přiznána a předmětem dalšího řízení bylo jen posouzení otázky „konstatování porušení práva“ jako dostatečné satisfakce. Nelze vyloučit, že samotná délka odškodňovacího řízení může být nepřiměřená a že tak může být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, s nímž je spojen vznik nového nároku na přiměřené zadostiučinění podle §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, který však musí být poškozeným uplatněn nejprve v rámci předběžného projednání podle §14 OdpŠk a případně poté i novou žalobou v občanském soudním řízení. Přitom platí, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3213/2011).
30. K otázce (odst. 15) vzniku nemajetkové újmy u osoby, která vede více (řadu) typově stejných řízení proti státu, je třeba uvést, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že žalobce je osobou, která opakovaně vyhledává spory zejména se státem a poukazoval na soudní praxi, jež se týká tzv. notorických sudičů, aniž by však v rámci skutkových zjištění uvedl jak celkový počet žalobcem podaných žalob ke dni jeho rozhodnutí, tak množství jeho neúspěšných žalob. Skutková zjištění mu tak neumožňovala odpovědět na otázku, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní výkon práva. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, tudíž nesprávné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017). Platí, že aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny dvě podmínky, a to (1) musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a (2) většina těchto žalob musí být neúspěšná.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Žalobce poukazoval na vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na jemu známé skutečnosti o množství žalobcem podaných žalob proti státu, avšak z obsahu spisu se nepodává, že účastníky s touto skutečností seznámil, aby se k ní mohli vyjádřit či případně ji důkazy vyvrátit (bod 16). Nejvyšší soud k otázce postupu při nahrazování dokazování tzv. notorietami, se kterými je nutno účastníky napřed seznámit, shledal, že odvolací soud nepostupoval při aplikaci §121 o. s. ř. správně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2069/08; ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011; ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019).
VI. Závěr
33. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud postupoval podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15), a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Na soudu prvního stupně bude, aby se na podkladě skutkových zjištění znovu zabýval důvodností žalobcova nároku s ohledem na délku posuzovaného řízení. Přitom znovu zváží, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní uplatňování práva a v závislosti na vyřešení této otázky posoudí, zda žalobci v daném případě vznikla nemajetková újma a náleží mu adekvátní forma zadostiučinění. Bude-li soud vycházet ze skutečností známých mu z jeho činnosti, neopomene účastníky s těmito skutečnostmi seznámit tak, aby se k těmto mohli vyjádřit, případně mohli označit důkazy k jejich vyvrácení.
35. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu